Nečekaně ukojené ústřičné toužení

Jen tak maličko, zato božsky.

Ústřicím jsem propadla (bez nadsázky) před třiceti lety cestou do Normandie, v tajemném domě francouzského surrealisty, který se jmenoval, myslím, Aurelián. Ty ústřice, několik tuctů, koupil tehdy Oleg, kterého jsem právě poznávala. Bylo nás tam s Aureliánem, šest, tři čeští surrealisté, já a on.

Snědla jsem jich tehdy hned napoprvé spoustu, protože skoro všichni naši spolustolovníci ústřičné vášni rozhodně nepropadli.

Jakmile se my dva spolu ocitneme u oceánu, není dne bez ústřic. V Čechách tomu tak zdaleka není. Čechám chybí moře a mě taky. Tak si tak někdy říkám, jestli nakonec není škoda, že se to slavné Rakousko-Uhersko rozpadlo :-))

Vlastním mozkem zrazena

Se svojí maminkou, která už neví, že je moje maminka, ale má mě ráda a ráda si se mnou povídá, hlavně o svém krásně červeňoučkém autíčku, které jí jako anděl strážný hlídá pod oknem a ona se na něj z toho okna dívá a dívá, vedu nekonečné mobilní hovory. Třeba o tom, jakou barvu mají ty tepláčky, které má zrovna na sobě a jak vypadají mráčky na obloze nebo kouř z okna protějšího domu.

Někdy maličko vypínám a kladu otázky automaticky, neboť každý den stejné a ona odpovídá jasným hlasem, který vůbec nezní stařecky roztřeseně a ze kterého dokonce vymizel i typický pro ni kuřácký chrapot.

Maminka miluje polívky a v jednu chvíli mi sdělila rozradostněně, že jí právě na stolku přistála v malovaném hezky talířku polívka od nějaké mladé kolegyně (její vnučky, o které neví, že je její vnučkou) a já ji automaticky položila nesmyslnou otázku, jakou má ta polívka barvu. Odpověď mojí maminky mě okouzlila.

„No, jak bych ti to tak řekla, takovou živou, s veselýma pestrýma kouskama roztomilýma, takovou radostnou…“

Když dlouze hovořím s maminkou, bývá to tak půlhodinový, či hodinový hovor, snažím se věnovat se při tom nějaké nehlučné činnosti. Jako třeba výrobě ghí.

Erotická snění mívají nejrůznější podoby

Často značně překvapivé.

K dnešnímu spotu mě inspirovala Cheorchia a její opakovací sen. Taky mívám opakovací sny, ale mívám i sny, do kterých se mi opakovaně vluzuje člověk, na kterého jsem během let dost radikálně změnila názor, celonárodně známá osoba, která značně nepříznivě ovlivnila dění v naší zemi, člověk, ke kterému rozhodně nechovám pražádné sympatie a nikdy pro mě nebyl ani v tom nejmenším fyzicky přitažlivým. V tom snu, k mé hrůze po probuzení, ale je.

Ne, není to, díkybohu, zrůdný Zeman. Fakt jsem se snažila pro něj najít nějaký jemnější, leč výstižný přívlastek, ale zůstal mi pro něj už jen tenhle jeden jediný, v mých očích skutečně ho vystihující. Ať mi jeho příznivci odpustí. Zrůdnost jeho duše vytvarovala obraz jeho tváře a těla tak, jak se to u lidí stává.

Odbočila jsem, nějak nedokážu držet linii, jakoby nějaké mé podvědomí vedlo moje myšlenky, a já se pak sama divím, co že jsem to vlastně napsala.

Do mých snů ten muž v padnoucích šatech a kravatě, s uhlazeným vystupováním, vchází, tedy vluzuje se, aniž bych na něho jakkoli v bdělém stavu pomyslela, zralý, v plné síle a plné moci. Za manželku má růžolící zakulacenou ženu černých krátkých vlasů, jednu moji bývalou kolegyni, manželku našeho tehdejšího náměstka.

A já, já jsem taková, jaká bývám ve všech svých snech. Romanticky krásná, zmateně ztracená víla s bílými vlasy. Ve svých snech bývám obmotaná hedvábnými šátky, to v lepším případě, často ale oděná do županů, dlouhých až k zemi, tak jak je skutečně nosím, hlavně do toho jednoho tlustého, jak jsem se ho léta odmítala vzdát, vyšisovaného, rozervaného. Často se v něm ocitám uprostřed elegantně oblečených lidí a mám nějaký úkol, většinou je to prkotina, kterou se mi ale opakovaně nedaří vykonat, potím se, tápám a dělám jeden chybný krok za druhým…a na pozadí všeho dění je moje vzrušení, které před tím onen muž vyvolal, aby pak své vlastní vzrušení mnou potlačil a mocensky odkráčel.

Zprávička z dobrovolné karantény

Dobrovolné proto, že tři či čtyři nemocní obývají jinou, oddělenou i vchodem, část domu.

Tak já nevím, ale vzhledem k tomu, že je zase náš dům Covidem-19 přepaden, mám neblahé tušení, že se možná pár těch virů i do mého těla znovu dostat mohlo. Mám tedy jistě nějakou tu imunitu od minule, ale opět mě oslabuje únava, zdaleka tedy už ne tak dramatická, ale jiná než ta co vychází z mé vrozené vášně pro lenivost, ale hlavně, lehce, není to na prášky, mě chvílema pobolívá hlava. Úkaz pro mě do propuknutí téhle nemoci neznámý. Tedy z výjimkou pár kocovin kdysi zažitých. Pobolívá mě takovým tím divným způsobem, jak jsem ji, v šílené ale formě, poznala při prvním ataku.

Možná že to ale může být jen jakési doznívání téhle, pro každého jinak prožívané, nemoci. To prý tenhle nevyzpytatelný vir taky umí.

Lapeni v jedné síti

Co tohle je? Co to sakra znamená? Jsem upřímně ohromená. Je to všechno v hajzlu (s ohledem na to prkénko) anebo je to úžasný?

My dva žijeme tak trošku netradičně, totiž nemáme ložnici a obývák (tohle pojmenování jsem nikdy neměla ráda), ale máme každý svoje prostory se svými věcmi a se svými počítači. Já nikdy nepoužívám jeho a on nikdy můj.

Oba máme rádi svoje soukromí, každý si děláme to své, každý si jde spát, kdy se mu zachce a v noci si každý může číst po libosti, aniž by rušil toho druhého.

Společně sdílíme (vášnivě) kuchyň, kde i stolujeme a každé ráno, když nemůžeme snídat na zahradě, snídáme pohodlně v mém pokoji. A u mě u krbu taky míváme ty naše „mejdany“ s živými diskusemi, které ovšem ne pokaždé končí šťastně.

Stejně jako jsem do kin a divadel chodila ráda sama, to proto, že se příliš vžívám, návrat do reality mi tedy trvá delší dobu a věta při východu: „Jak se ti to líbilo?“ mě pokaždé rozladí, ráda se dívám i na filmy sama, bez jakýchkoli komentářů někoho druhého. Tedy, společná kina a divadla to u nás, vzhledem k jeho náročnosti, nehrozilo. Pokusila jsem se jen dvakrát, někdy na počátku devadesátých let, v domnění, že ho zaujmou po letech v emigraci české filmy. Tituly jsem vybírala pečlivě „Něžný barbar“ a „Postřižiny“, myslím. V obou případech se, pod vlivem knih zřejmě, znechucen záhy zdekoval a čekal na na mě v nejbližším baru.

To jsem ale tedy hodně odbočila, jak mívám ve zvyku, chtěla jsem jen stručné sdělení s otázkou, ale píše mi to nějak samo, myšlenka navazuje na myšlenku…

Takže k věci.

Napadlo ho, že koupí nové záchodové prkénko, dřevěné samozřejmě. Trošku jsem zaváhala, v obavách, zda správně poměří rozpětí uchycení, ale jinak jsem nadšeně souhlasila. A ještě mi sdělil, že si chce koupit nový mobil.

Já po nějaké době zapnu, do té doby vypnutý, počítač, otevřu FB a tam nahoře vpravo reklama na WC sedátko z bambusového dřeva a pod ním na mobilním telefon! Běžně si reklamy ani nevšimnu, ale tohle mě tedy doslova bouchlo do očí.

A dostalo.

Takže co? Takže ode dneška stačí sledovat reklamy vpravo nahoře na FB a vím, co mě čeká pod stromečkem?

Mělas to vědět

Ačkoli novou vášní tvořivou polapena, nevstávám, nemyju se, nečešu se, neoblíkám se. Nemusím. Nemusím vůbec nic. Zůstávám ve „sladké“ karanténě a tak ani nikdo nemůže za mnou, by mě tu odhalil, jak si po ranní kávě a dvou nejoblíbenějších koláčcích „escargots à la vanille“, do ležení mého mi donesených, omamně vychutnávám whisky@soda, jak tráva ranní rosu, plně emočně vtažena do šestidílného „Mělas to vědět“. Nemarním čas, kromě silně emočního prožitku, učím se anglicky.

Vášeň tvořivá musí počkat. Koneckonců nikam mi neuteče, práce. Navíc, vymyslela jsem si ji sama.

Pracuju s pistolí. Horkovzdušnou. To opalování se mi tak zalíbilo, že plánuju kromě jedněch dveří opálit dveří vícero a dokonce i podlahu a právě na dřeva té podlahy hodil by se mi elegantní dámský plamenomet.

Tak pozdě objevila jsem, mému cítění naprosto přesně vyhovující, prastarou techniku Shou-sugi-ban. Tolik zbytečných nánosů jsem během života na krásné dřevo štětci nanesla. Na materiál, co je mi nejbližší, protože není chladný a protože, když ho opustím, rozloží se a splyne se Zemí, jako já jednou.

Kolik takových věcí jsem ještě neobjevila? Kolik jich nejspíš nikdy neobjevím?

Římsu nad krbem jsem opálila taky, tu ale omylem, jak jsem se snažila spálit objemnou krabici. Když jsem dřevěnou opálenou římsu pak vykartáčovala železným kartáčem, výsledek byl skvostný. A to jsem ji ještě nenapustila lněným olejem.

Jediná, která zatím Covidu-19 v tomto domě odolává je ta nejkřehčí. Loan.

Když dva dělají totéž

„Proboha, snad taky nezačneš fotit jídlo!“ vyděsil se nepříhodně, protože já si fotím co mě napadne. A s tímhle snímkem jsem navíc měla měla úmysl.

Už třetí den jsem odkládala přípravu plněných paprik. Na česká jídla jsem tu specialista já. Přípravu některých jsem dovedla k takové dokonalosti, že mě málokdy chutnají od někoho jiného, natož v restauraci. Chtěla jsem během lockdownu podporovat střídavě Blekoty a Kozlovu Almaru, ale nebylo to vůbec podle mých představ, nejen že mi to nechutnalo, ale v jedné z těch plastem zalisovaných krabiček jsem našla i kuchařčin vlas, tedy pokud nebyl kuchař mánička, což mě od podporování odradilo definitivně.

Při přípravě tradiční české kuchyně hojně používám máslo, sádlo, cukr, plnotučné smetany, plnotučné všechno. Co jídlo to skutečná kalorická bomba. Tak vařívám raději jen zřídka. Jen když dostanu neodolatelnou chuť. Zvláštní je, že tahle neodolatelná chuť na českou klasiku mě ve Francii nikdy nepřepadá, vůbec si nedovedu představit v tamním klima poobědvat knedlozelovepřo, ale sotva přejedeme hranice, Plzeň to jistí.

Po pěti letech ztížených podmínek k přípravě tradičních českých jídel, na statku se striktně nejí cukr, mouka jen bezlepková, mléko jen doma kysané, od farmáře, máslo jen v podobě ghí, čemuž všemu rozumím, mě od poloviny října, kdy jsem se ocitla opět ve svém domě, ta neodolatelná chuť na chlupaté knedlíky (houskové jídám jen výjimečně), zahuštěné omáčky a polévky naprosto ovládla. Tedy s krizovou přestávkou, kdy jsem ztratila chuť na úplně všechno, neboť všechno bylo bez chuti.

Tedy po třetím dnu odkládání, mi nabídl, že ty plněné papriky připraví sám. Trošku jsem zaváhala. Ačkoli mistr kuchařský, české jídlo jsem od něho neochutnala nikdy, i když se ho připravit pokoušel. Výsledek jeho snažení nebyla nikdy tradice, nýbrž exotika.

A tak to dopadlo i s těmi plněnými paprikami bez přílohy, které ovšem byly naprosto vynikající.

Emocionálně vyčerpaná aneb 46 mých hodin

Možná jsem tak trochu rebel. Nejspíš jsem se jím stala v chladném kostele, v odéru kadidla nad rakví mého mladého táty, když jsem se bezmocně snažila zaostřit na chloupky jeho mrtvých rukou.

Každý žije jak umí. Pod vlivem zvyklostí, pod vlivem toho co mu bylo „vtloukáno“ do hlavy, často bez jakékoli logiky. Jako třeba teď před Vánocemi, kdy kdekdo myje okna, i když je za nimi zima. Okna myju celkem s chutí, když je venku teplo, svítí sluníčko, ptáci zpívají. Taky bych si v rozevřených oknech při tom mytí ráda zazpívala, kdyby široko daleko nebyl nikdo v doslechu. Hlas mám tedy ke zpívání přímo stvořený, stejně jako rytmus, ale melodii, melodii tu udržet nedokážu.

Stejně si ale tu a tam zazpívám.

Třeba jednu z mých nejoblíbenějších „Non, je ne regrette rien“.

Na rozdíl od Francie a Francouzů, se kterými souzním, jako bych byla jedna z nich, Anglii a Angličany vnímám jinak. Ti se ke mně příliš nehodí.

Díky ale posledním třem dnům, které jsem prožila v Anglii s Angličany, tedy díky 40 dílům „Koruny“, jsem mnohé pochopila.

Filmy prožívám stejně jako sny. Živě. Tedy pokud v těch filmech něco k prožívání je. A to v téhle neuzavřené sérii tedy rozhodně je.

Jak poleno

Znám ho už celá desetiletí a znám ho jako svoje boty. A svoje boty, ty já tedy znám dokonale. Jednak si je vybírám s přepečlivostí, která i toho nejúslužnějšího prodejce bot dovádí k nervozitě, která je, i při jeho největší snaze, dosti patrná, stejně jako i na něm, čekajícím celou dobu za rohem ve voze a s lehkou dávkou paranoi si představujícím, co všechno se mi v tom krámku mohlo udát.

Ne všechno tedy dělám intuitivně, instinktivně, bez rozmyslu. Boty si kupuju s rozvahou. Dokonale padnoucí a pohodlné boty jsou vedle ostrých nožů, tmavých slunečních brýlí a polen jedna z mála věcí, které k životu skutečně potřebuju. Jo a ještě brýle na čtení.

Není pro mě cennějšího dárku než vyschlých polen z tvrdého dřeva, která, když jedním o druhé udeříte, zazvučí jak hudební nástroj.

Nejkrásnější dárek jsem před pár lety dostala od Katuš a jejího syna Jendy. Totiž celý obří náklaďák takovýchto polen. Tenhle dárek už žádný jiný nepředčí.

Včera mi dovlekl taky taková polena, v domnění, že začnu do stropu radostí skákat, jak říkal nadšeně Loance, se kterou jel nakupovat. A já do stropu neskákala.

Sdělila jsem mu, že bych skákala, kdyby sám ten strom porazil, sám ho rozřezal a sám ho rozštípal. Je to jistý druh mého humoru, tak trochu černého, neboť on již delší dobu není schopen vládnout svojí pravou rukou.

Pokaždé přesně vím, co se ode mě očekává, jaká reakce, jaká slova, a přesto reaguju jinak. Do dřeně pravdivě a s jistou dávkou načernalého humoru.

Stávám se tím pro něho nesrozumitelnou, moje slova si vykládá jako jakýsi neomalený útok, silně se ho dotýkající. Tím ho zraňuju, protože on už takový je.

Pokud podmínky dovolí, míváme nekonečné mejdany ve dvou a baví nás to pořád. Ta polena k tomu patří stejně jako dobré pití a dobrá jídla a já vím, že přes veškeré nesrozumitelnosti a rozdílnosti pohledů (nejen na jistá „světová dění“), je tohle mezi dvěma lidmi, co tak dlouho spolu žijí, skoro až zázrak.

Přitahuju kradače

Ve stále nevymalovaném pokoji, zpola oškrábaném, kterému dál vévodí starý velosolex a teď ještě k němu ze sklepa přibyl MAGNIFAX 4, zvětšovák s příslušenstvím.

Fotokomora. Její vůně v červeném přítmí. Jedna z věcí, kterou jsem měla hodně ráda. Skoro jsem nedýchala, když se z fotopapíru ponořeném do vývojky pomalu začal vynořovat obraz.

Dnes zrána, jak jsem si tak po procitnutí starý přístroj, leštičku a všechno to další vybavení z prohřátého lože prohlížela, vybavily se mi ale momentky docela jiné.

Moje strnutí, když jsem pochopila, že mě kolegyně Růžena okradla o všechny moje něžné prsteny. Nosila jsem jich tehdy hodně na štíhlých prstech. Než jsem vešla do fotokomory, odložila jsem si je, ne ledabyle, jak jsem někdy mívala ve zvyku, ale do skříňky pro tento účel určené. Růžena šla druhý den k zubaři a nechala si z mých dárků a památek po babičce, udělat zuby (fuj).

Pak mi nějaký chtivý popleta při stěhování ukradl celou bednu se všemi mými obřími fotografiemi, které jsem kdy vyvolala, v domnění, že krade televizor. Věřila jsem dlouho, že se jistě ta bedna od televize se všemi mými dopisy, památníčkem a některými doklady někdy někde objeví. Neobjevila se nikdy.

Pořád se nechávám okrádat. V pražském nočním baru, V Římě od maličkých krásných cikánek, v Paříži od Arabky s mnoha dětmi. Ta jen přišlápla moji ruličku peněz, co mi spadla na zem. Nepřistoupila jsem k ní, abych o svoji ruličku zabojovala.

Jednou, když kominík vymetal kobyliský komín, vyletěly z něho saze rovnou do kuchyně a já nabídla bezdomovcům, co jsem je znala a občas jim něco dala, aby mi za peníze pomohli ten mour, co byl všude, očistit. Odnesli si kromě peněz za nedobře udělanou práci i mosazné svícny a dokonce i měděný, strašně těžký kotel ze zahrady.

Kdybych měla sepsat, o co mi kdo nějakým způsobem během mého lehkovážného života obral, byl by to seznam překvapivě dlouhý, k zamyšlení se. Nad sebou.

Před měsícem mě například okradl prodavač v Dobrušce o skoro 400 Kč způsobem, co se ani převyprávět nedá, tedy dá, ale to pak by už nikdo o mé prostoduchosti nepochyboval. Měla jsem při vstupu do řeznictví v Penny radost, že zaměstnali mladé cikány. Viděl mě vystupovat ze stříbrného mercedesu a to ho nejspíš zmátlo. Trapnost a ponížení, za nás oba, mě doslova paralyzovaly. Podívala jsem se mu do očí, s klidně pronesenými slovy: „Jste si jistý tou cenou?“ on rychle přikývl a zmizel za závěsem. Nic víc jsem neudělala, stejně jako s Růženou, kterou tehdy usvědčily z více krádeží a mně měla splácet i moje šperky, ale nesplácela.

A naposledy si jedna kleptomanská návštěva odnesla nepochopitelně z mého pokoje v mojí nepřítomnosti vysoké žluté holínky, Veuve Clicquot, které mi koupil Oleg spolu s šampaňským a černým kloboukem. U oceánu jsem si jich moc neužila a jednou jsem v nich byla na houbách, jistá si, že si mě díky těm holínkám a červeným teplákům myslivec nezamění s kancem.

Jsou to všechno jen prkotiny ve srovnání s tím, o co všechno naše rodina přišla. Navíc já si to vždycky nějak charitativně odůvodním „chudák, kdoví z jakých poměrů…“

V tu danou chvíli ale, jako by mi srdce sevřel.

A některé ztráty jsou bolestně nenahraditelné. Třeba jako ty moje fotografie.

Učím se plést páráním

Svoje sny žiju. Prožívám je živelně, celým svým tělem, celou svojí duší. Emoce z divoce prožitých snů v silných příbězích přetrvávají celé hodiny v mém těle a v mojí mysli se usazují napořád, i když děj z mé paměti už vyprchal.

Žiju stejně i každou svojí chvílí v čase, který mi byl vyhrazen ve světě vesmírných rozměrů, kterým není lidská mysl uzpůsobena porozumět.

Žiju si tu v zázračné kráse planety, co s námi oblétá žhavé plazma, točíc se při tom letu kolem své nahnuté osy. Obří oživená koule s rozžhaveným jádrem, která dává život nejen vší své kráse, ale i zvířecím a lidským predátorům.

Žiju si tu samozřejmě, a přesto v stálém úžasu.

Prožívat plně každou svoji žitou chvíli, bez jakýchkoli nároků na svět, na sebe, na kohokoli, umím jen o samotě.

Jakmile se ocitnu mezi lidmi, začínám se přizpůsobovat. S druhým člověkem ztrácím svoji čirost. Mluvím a říkám zbytečná slova, mluvím ze zdvořilosti, z pocitu nutnosti konverzace, či zahnání „trapného“ ticha, i když ticho nemůže být trapné.

Ve skutečnosti mě nikdo nezná, nikdo se nemůže nadoraz přiblížit mým myšlenkám.

A tu a tam moji myšlenku předběhne moje akce.

Jako například teď. Chtěla jsem napsat o tom, že vlastním strašně dlouhatánskou ručně pletenou šálu, mám ráda dlouhé pletené šály, ale tahle byla až moc dlouhá a mě se ve snu zdálo, že jsem ji ustřihla. Nebyl to sen o té šále, ustřihla jsem ji během divokého snu jen tak mimochodem, když mi její délka překážela.

A protože se ve svém prosťáčkovsky nenapravitelném optimismu skoro vůbec ničeho nebojím, ani koronaviru ne, tak jsem ráno otevřela snem zastřené ještě oči, vzala tupé nůžky a tu ručně pletenou šálu ze značkového obchodu jsem ustřihla.

Vyšlo to.

Nájezdy falešných profilů

Ráno jsem opět odstranila 12 žádostí z FB. Samí muži mužní z různých částí světa, z Evropy i zaoceánští. Už jsem jich odstranila nepočítaně. Neznám přesný důvod toho, proč se ke mně chtějí přidat a kdo se za těmi profily ztepilých mužů skutečně skrývá i když tušit ho můžu.

To samé stávalo se mi dříve na skypu, když jsem ho ještě používala, tam mi k tomu alespoň připsali nějaké milostné psaníčko.

Na trolly jsem zvyklá, ty snadno rozeznám, jednou jsem si jednoho takového omylem přidala, protože ho měla v přátelích jedna moje přítelkyně a tak ke mně snadno pronikl. V tu ránu nastalo přímo trollí rojení. Všichni trollové z profilu toho muže mě okamžitě žádali o přátelství.

Cíle armády proruských placených trollů, na které se nabalilo zdarma překvapivě početné stádo znormalizovaných oveček, jsou známé. Rozpolcení, demoralizace a destabilizace společnosti. Zakládají i celé vzpomínkové komunity na „socík“, jak nazývají normalizační dobu okupace a rozehrávají v lidech struny nostalgických vzpomínek na ztracené mládí. Těm se tedy daří. Ty znám z politických diskuzí.

Ovšem jaký přesný cíl mají tihle mužní muži to se můžu jen dohadovat.

Manželce mé sestřenice by z toho jeblo

Jedno mají moje dva domovy společného. Cvrčky. Cvrčci se usídlili v obou domech, v tom přestavlckém i v tom kobyliském. Cvrká to v nich jak na letní horské louce. Ne, tak mocně ne, spíš jak na louce podzimní, kde zbylo už jen pár odvážných.

I tihle naši zdomácnělí cvrčci jsou odvážní, unikli totiž svým predátorům, z pohodlných, leč nebezpečných akvárií. Jsou ostražití, plaší, někde dobře ukrytí a kdyby necvrkali, člověk by o nich ani nevěděl.

I když tedy jeden čas jsem o jednom z nich věděla až nepříjemně. Moje postel v Přestavlkách stála totiž u kamenné zdi, kterou ten cvrček miloval a dělal si tam pelíšky, vyhazujíc mocně ze spár písek přímo do mé postele. Byl při tom tak hlučný, že jsem si v jednu chvíli myslela, že to nejspíš bude nějaký rejsek s horolezeckými sklony. Pak ale jednou ten cvrček obloukem skočil rovnou do mých přikrývek, jen se od nich odrazil a zmizel. Nic se mu přitom dvojskoku nestalo a tak si to pak ještě párkrát zopakoval, jednou i za noci, když jsem, na celém statku sama samotinká, prožívala svoji detektivku tak, až jsem se z toho orosila. Můj úlek byl infarktový.

Běžně ale vnímám cvrččí cvrkání jak příjemnou hudbu, vzpomínky vyvolávající. Chvílema ale tak nepatřičnou, že se soustředěna zaposlouchám, jestli u mě náhodou už nepropukl tinnitus.

Husa, husa

Kolem sv. Martina (taky jednoho svatého Martina v rodině máme) vyrojily se na FB talíře s pečenými stehýnky a prsíčky husími a mně se vybavily husy mými syny chované a jejich partnerkami škubané.

Hlavně ty první, kdy ještě statek nebyl a kluci chovali husy (pro pobavení pražských chodců) na zahrádce v Kobylisích, husy, co zprvu coby roztomiloučká žluťoučká housátka plavala v želvím jezírku.

(V tuhle chvíli pobíhají po zahrádce králíci.)

Zvířat, která prošla naší domácností bylo (a je) nespočet. Kluci chovali i taková, ze kterých na mě šla hrůza a příběhů chovatelských jsem už v blogu popsala taky dost.

Když přišel husí čas, my byli zrovna na chalupě a čekali se stávající přítelkyní Aleše a její kamarádkou, až kluci doma husy zabijí a k oškubání a následným hodům dovezou.

Ráno jsme roztopili kamennou pec, připravili obří pekáč, kam se vejde až pět kachen a čekali. Jenže pro kluky to byla první zkušenost s husím zabíjením a trvalo jim skoro celý den, než sebrali odvahu a vymysleli správný postup. A tak jsme museli pec roztápět druhý den znovu.

Večer před tím ale nastalo mnoho komických scének se škubáním, první zkušeností tohoto typu mladých pražských, statečných ovšem, slečen a nebýt mojí mámy, která tam na chalupě byla s námi, škubaly bychom nejspíš dodnes. Tedy já ne, já odpadla hned na samém počátku.

Ráno to pak před chalupou vypadalo, jakože Martin přijel na bílém koni, peří bylo úplně všude.

O několik let později však Lety, Martinova partnerka navyklá africkému škubání už od dětství, škubala s takovou elegancí, že jsem se i já chvílema přidávala, tak snadné mi to připadlo, ovšem až do mého prvního škubnutí.

Letos Alešovi někam odešel krásný obrovský houser, kdoví kam došel, stejně jako z Kobyliské zahrady odešly před dvěma lety do pražských ulic dvě kachny, které jsme ze statku přivezli. Ptali jsme se i v útulku, ale do útulku je nikdo nedal.

Nevypočitatelný COVID-19 a distanční výuka

V mém okolí už ho měl kdekdo, Covid-19, já taky. Na testy šel ale jen málokdo, jen ten, kdo musel.

Ve dvou rodinách, co je znám, se ale stala docela zvláštní věc. Onemocněla totiž celá rodina, tedy záhadně kromě stařičkých babiček, které obě sdílely se svými potomky stejnou domácnost. Té jedné bylo přes devadesát a té druhé se devadesátka blíží. V té první rodině, aby babičku, učitelku z mé základní školy (měla mě ráda tak, že si přála, abych si za manžela vybrala jednoho z jejich dvou synů), umístili prozatímně do „útulku“, aby ji viru uchránili a taky se o ni neměl kdo starat, když vir zbytek rodiny „paralyzoval“. Bývalá paní učitelka, navyklá společnosti své milující rodiny, v tom útulku, v tom cizím prostředí mezi cizími lidmi, umřela. Bez viru.

V té druhé rodině, mně příbuzné, se stalo stejné. Dcera lékařka onemocněla i její syn, ale skoro devadesátiletá její maminka, pro kterou by nákaza, vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, mohla být fatální, se nenakazila.

O distanční výuce bych mohla psát celé povídky. S Loan se totiž denně stávám její součástí. Jsou to pro mě zajímavé zkušenosti s osobnostmi dvou paní učitelek a pana učitele a jejich devítiletých žáčků a já se musím často hodně krotit, abych vyučujícím nevstupovala do výuky a nezačala je opravovat a poučovat.

Tak například, když opakovaně slyším:

„Jaké i/y se píše „tatínek nás bil?“ „Správně měkké, tatínek mlátil.“ „A hodiny odbili? Ano, také měkké. Hodiny mlátily.“

A nebo, když je řeč o pravém a levém břehu řeky. „Dejte si děti k tělíčku obrázek řeky,“ a dětičky si podle návodu přiloží obrázek k tělíčku, zrovna tam, kde je ale řeka nejširší (pramen je na obrázku u středu rozevřené knihy, ale i podle toho, jak se přítoky vlévají je tok řeky zřetelný) a jsou tedy obráceny tváří proti proudu řeky. „Tam, kde máte pravou ručičku, je břeh řeky pravý, tak si ho vymalujte hnědě a tam kde máte ručičku levou, břeh vymalujte zeleně. Všechny dědičky si chybně vymalovávají pravý břeh hnědě a levý zeleně.

Vstoupit do výuky nemůžu, ale můj smysl pro jistý druh perfekcionismu (bordel v bytě mi nevadí, bordel v hlavě ano), mi velí situaci Loan vysvětlit a nechat jí obrázek po výuce přemalovat. Pro paní učitelku pak ještě přikreslit panáčka stojícího u pramenu, ukazujícího směr toku řeky a pro jistotu ještě vkreslit dlouhou vlnitou šipku naznačující směr, kterým voda v řece proudí. To je úleva, vidět pak ty potůčky, přirozeně se do řeky vlévající…

Po výuce úkoly a pak huráááá, dětičky se sejdou, třeba na travnatém místě mezi domy, který si nazvaly „dvůr“…

Na sobě šatičky v mističce pacičky

Už už jsem chtěla začít přednášku o týrání zvířat. Nesnáším a už jako dítě jsem nesnášela cirkusy, když v tom mi došlo, že tenhle králík mohl taky skončit v nějakém zasmrádlém maličkém prostoru chladné králíkárny, bez jakéhokoli povyražení, inspirace k životu a radosti.

Nakonec je „tahle hračka“ mnohem více tvůrčí a vůbec v mnoha směrech dětem prospěšnější než zrůdné hračky z reklam, co na ně narážím, když si hraju tu svojí slovní hru, na které už začínám být závislá a kterou se mnou nikdo nechce hrát.

S tím koníčkem už musím praštit

Zabírá mi totiž hodně času a čas je příliš vzácný, úplně nejvzácnější. Tímhle mým hobby je (bylo) sledování politického dění. To jsem zdědila po svojí mamince, která ve svém životě shlídla jen minimum filmů, žádný seriál, ale za to i po nocích sledovala dění v českém parlamentu.

Vychází to zřejmě i z mé záliby pro historii. Zajímat se o historii a nesledovat současná dění, která se jednou stanou historií?

Ono je totiž dost rozdíl vnímat politické dění zprostředkovaně, zvláště dnes, když si každý žije ve své bublině a sledovat ho přímo.

Třeba tady:

https://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=28

Člověk se takhle uchrání řízeným manipulacím se sebou a řídí se vlastním rozumem.

Jenže rozum mi právě teď káže, že je načase trávit volný čas jinak.

Koupila jsem si samozavlažovací truhlíky a budu za okny pěstovat bylinky. Třeba.

Covidová

V tuhle chvíli taková, ve skutečnosti „docela něžná“, zkouška lidstva. Tedy docela něžná oproti tomu, co všechno by se mohlo, co všechno se může, na planetě Zeměkouli stát.

Vir, co nezabíjí sám o sobě, ale zabíjí s něčím. Nezabíjí malé děti, nezabíjí ale ani zdravé starce.

Zdraví člověka je věcí nesmírně křehkou, stačí celoživotní chybné stravování a postoj k životu, co neprovokuje radost, ale permanentní stres, neboť problémy se dají vytvořit z ničeho a ze všeho a nemocnicemi se plouží tisíce obézních kulhajících zoufalců. Jen málokdo chce zemřít a přesto se lidé sami dobrovolně přibližují svým tragickým koncům.

Ubližují si sebevražedně a ubližovali si (a ubližují) i vražedně. Lidé, na rozdíl od momentálně řádícího viru, vraždili (a vraždí) i lidi zdravé. Fašisti a komunisti si na to vraždění vytvořili celé systémy, odhad obětí stalinského teroru je 22 miliónů, jedna třetina z nich byla zastřelena nebo zahynula v táborech Gulagu. I komunisti v Čechách ještě nedávno věšeli a ničili docela zdravé lidi. Oběti, ať přímé či nepřímé, obou těchto zločineckých organizací byly i děti. Jenže lidská paměť není paměť sloní.

Úmyslně tu míchám ve zkratce hrušky s jabkama.

Mě osobně se virus v tuhle chvíli nijak tragicky nedotýká, tedy až na to, že jsem poslední měsíc sezóny nemohla provázet na hradě a že jsem sama covid-19 prodělala. Nejsem zvyklá být nemocná, nepamatuju si, že bych v posledních desetiletích nějakou chřipku prodělala, tedy až na laryngitidu minulého léta, jak jsem na hradě mocně namáhala své překvapené hlasivky a ve dnech volna jim nechávala odpočinout v chladné vaně na slunci, osvěžujíc se ještě více lahvemi ledového prosecca. Každý strůjcem osudu svého.

Vůbec by mě nenapadlo se dát proti chřipkám očkovat. Ani hlava mě nebolívá a tudíž nejsem zvyklá brát nějaké utišující léky (léky neberu zatím žádné), ale v té době zaktivovaného koronaviru v mém těle to bez nich nešlo. Bolest hlavy byla úporná.

Já chtěla vlastně napsat o tom, jak jde, z laického pohledu mého, všechno proti logice věcí. Za moje názory by mě nejspíš kamenovali, tedy obrazně řečeno, ale já bych neomezovala v podstatě nic. Každý rozumný člověk se omezí sám. Já bych soustředila všechny dostupné síly na obranu lidí virem nejohroženějších, na které, podle odborníků, ani vakcína nemá šanci příliš zabrat. Za miliardy z evropské unie, uvolněné ke zmírnění krize, dle mého názoru zcela zbytečně vytvořené, bych obstarala všechno potřebné pro zvýšení imunity a ochrany starých a nemocných lidí a zvýšila příjmy všech lidí zapojených v „prvních liniích“.

Na covidu cíleně bohatnou opět ti, kteří „v tom“ umí mistrně chodit. Vůbec třeba nepochopím, proč se zavírají malé obchody, kam se může vstupovat i jen po jednom, s rouškou a s použitím dezinfekce. Nerozčiluju se ale nad tím, zachovávám si totiž vědomě stále dobrou náladu. Ani že jsou zavřené školy mě příliš nevzrušuje, i když každé školní dopoledne díky tomu přicházím o svůj počítač a i když to považuju za zcela zhovadilé, jako ostatně většinu vychytralých „opatření“.

Imunitu si ale zvyšuju divoce a má to v mých téměř čtyřiašedesáti rozkvetlých letech takové následky, že psát o tom bylo by mi příliš žinantní.

Pokoj se mnou

Venku se zlehka rozednívá, světla v nedohotoveném pokoji vytvářejí příjemně teplý dojem. Mám ráda časná rána v neprobuzeném ještě městě. Vzduch je v tu dobu nejsvěžejší a tělo a mysl moje taky.

Mívala jsem tu svoji zbožněnou ložnici, takový svůj pokoj noční, ale teď mám znovu svůj opravdový pokoj pokojík pokojíček, jako když jsem dospívala. Ten jsem ale moc ráda neměla, i když mi nábytek do něho vyrobil děda vlastníma rukama. Ten nábytek byl moderní, dýhovaný, sektorový, úhledný, jenže pro mě nepohodlný. Všechno v tom pokojíku bylo nové, já ale nemám smyslný vztah k novým věcem, dávám, a vždycky jsem dávala, přednost laskavé omšelosti, věcem a prostorám s duší, tvořenou časem jejich historie.

Okno toho pokoje později zakrýval závěs, nepraný, přehoz z postele rodičů kamarádky Jany, na kterém jsem šťastně přišla o svoji „nevinnost“. Ten tam ale moc dlouho nevisel. Já záhy odešla z pokojíku a z rodného domu navždy.

Bývala bych tehdy ráda dala přednost třeba staré bedně (od whisky) místo stolku a pohodlné rozložité matraci se spoustou polštářů na zemi a místo skříně stačila by mi jen obyčejná tyč na stojanu, kam bych si věšela svých pár sukýnek. Místo aby se děda dřel na mém nábytku, mohli jsme hrát žolíky.

Po pěti letech se znovu navracím do své „základny“, do domu v Kobylisích, do svého v pořadí čtvrtého bydliště, a zvolna těm svým opuštěným prostorám navracím jejich starého ducha.

Znovu mám, jako kdysi, svůj nerušený pokoj, rozkoš s živým ohněm v krbu, postaru postaveném, se kterým se pojí magický příběh, někde uchovaný v blogu, v tom bezedném kotli mých slov, myšlenek a příběhů.