Všechno je krásnější díky dočasnosti

Ráno jsem zatopila větývkami ze sousedovy poražené jabloně v krbu, alespoň na chvilku, na dobu ranního snídaňového rituálu. Počasím pochmurný začátek května využívám k lenivému povalování se. I nad seriály. Ještě nedávno pro mě zcela nepředstavitelná představa. A kupodivu, nejeví se mi to mé lenošení sebekritiky hodné, naopak, vychutnávám si tenhle čas naplno, vědoma si faktu, že skončí. Já mám totiž zahálku, navzdory všem daným konvencím, ráda, takže moje sebekritika nestala by se sebekritikou zdravou, nýbrž pokryteckou. Ostatně moje zahálka je ryze fyzická, svůj mozek zaměstnávám naopak plně a to paradoxně i díky těm, mnou dříve tak opovrhovaným, seriálům. Vhledy do světů, v českých seriálech podivně mně cizích, v zahraničních zajímavě cizích, inspirují moje přemítání o podstatě a smyslu života, které dominuje všemu čím se zabývám, od chvíle, kdy jsem toho byla schopna. Nekonečný příběh.

Niterné myšlenky bývají nesdělitelné. O sdílení jsem se pokoušela se svojí kamarádkou v dětství, i v dospívání s některými, ale skutečný, ne jen záblesk, ale skutečný pocit sdílení svého nejniternějšího světa jsem prožila s pohlavím mně opačným. Ne s jedním mužem, ale kupodivu s muži více.

Ještě nedávno jsem se pročítala jednou knihou za druhou, nadšená z každého myšlenkového souznění, v tomhle čase se ale nějak nemůžu do knih začíst. Dnes vychází tisíce knih a blogů s návody na život. Mě ve většině zajímají ale stejně málo, jako kdysi v porodnici obdržené brožurky, jak ošetřovat a jak vychovávat děťátko. To já měla vyčtené ze starých románů. A docela jinak.

Chtěla jsem si doprovodně vyfotit dnešní svůj plápolající ohýnek, ale během psaní vyhasl. Zadala jsem tedy do svých fotek „oheň“ a objevilo se přede mnou videjko z konce poslední noci a začátku prvního dne roku 2021. Roku změn prý.

Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane?

Vrátila jsem se po pár dnech strávených v Přestavlkách do svého hnízda, radostně nadržená na svůj kompjútr, který jsem tu zanechala k dispozici distanční výuce. Bylo k večeru a tak jsem se, po obligátní uvítací lahvi fakt dobrého červeného, obklopena vším potřebným, usadila do pohodlí svého lože, které mi slouží nejen k spánku, abych záhy zjistila, že mi „chcípla myš“. Neměla jsem náhradní baterii, ani Oleg ji neměl, a tak jsem sundala nástěnné hodiny v kuchyni ze zdi a baterií z nich svoji myšku oživla.

Absence hodin na zdi v příštích dnech mi ovšem nezabránila, abych mnohokrát za den pod prázdnou skobu na zdi reflexivně nevzhlídla a to navzdory ztichlým nehybným hodinám ležícím nepřehlédnutelně na stole přede mnou. To mě maličko zneklidnilo, jako ostatně vícero podobných okamžiků, které jakoby začínaly zpochybňovat bystrost mého rozumu.

Oleg baterii po nějakém čase pak ve svém pokoji našel, protože v tomhle pánském pokoji se nakonec vždycky najde všechno a vsadil ji do hodin. Hodiny se rozběhly, Oleg je chtěl podle přesného času nařídit…jenže! nebylo co nařizovat. Hodiny vyšláply na minutu přesně.

Hodiny jdou stále stejným tempem, zima se vlekla a přesto! Můj čas ze zrychluje.

A ještě jeden název by mohl nést tenhle můj dnešní ranní spot: Ani jedna lahev vína nazmar.

To díky řezačce na lahve.

Lahve od džinu, ty napravo, ale řezat nebudu. Ty se staly mými nejoblíbenějšími karafami.

Nalevo stojí hrnek s mým ranním čajem, nejsem si ale jistá, jestli v mém čajovém hrnku. Těch úžasných hrnků, ze kterých pít čaj je opravdu rozkoš, máme totiž třicet. Liší se jen svými nápisy. Byly ve slevě. „No nekup to!“ Oleg opravdu není troškař v ničem a my chceme přece pořádat čajové párty. „No jen si to spočítej, kolik nás je!“

Já se ale už dlouho nedivím ničemu, já už všechno přijímám, tak jak to přichází. Nic víc než mám už nepotřebuju, ale ničemu, co samo ke mně přijde, se nebráním.

Se mi zastesklo

Není to tak dlouho, kdy jsem to žila. Já mám ale v téhle sic prvomájové, leč šedé chvíli, pocit, jako by to byl jen sen. Ovšem sny moje nebývají až tak malebné a emočně omamné, jak realita života bývá, dnes se mi například zdálo o strašné spoustě dost vzrostlých světlešedých myší, které jsem s něčí pomocí obratně pochytala a pečlivě naskládané, přímo natlačené jednu ke druhé zasunula nejmíň po dvaceti do jakýchsi skleněných soudečků, hlavičkami dolů…

Chtěla jsem zůstat při západu slunce nad Étretatem, jenže od moře se začala zvedat mlha a navíc někdo jiný měl stejný úmysl s lavičkou, co tam stojí už věky a byl rychlejší. Sešla jsem tedy dolů na pláž…

Mlha se mezitím rozpustila, já si lehla do oblázků a…

Étretat v říjnu

Masakr v ložnici?

Bývala mojí opěvovanou „múzou“. Popsala jsem svoje podkrovní bytí v ní v desítkách svých spotů. Vyvolávala ve mně mocné pocity, které jsem snadno mohla po probuzení zčerstva živé přelít sem, do bezedného kotle mých emocí.

Před šesti lety, třeba:

Noci, kterými žiju, bývají rozmanité. Roční období přecházejí bez jasných hranic jedno ve druhé, Měsíc mění svůj svit, svoji tvář a i já ji měním.

Spím pod širou oblohou, v ložnici, kterou zbožňuju. Prostě ji zbožňuju. Spím pod střešním oknem, které nezavírám.

Usínám všemi rozkošemi, jak jsem je poznala, spím a probouzím se ze snů na širokém pódiu v poduškách a polštářích z prachového peří.

Někdy se probudím vesmírnou úzkostí, jako by něco bylo špatně. Co všechno ale? Jindy zajíkavým až pocitem radosti, jako by se stalo, jakoby se mělo stát něco úžasného a ono se nejspíš i děje. Slunce na modré obloze, ptáci, vzduch provoněný jarem. Hluboký vdech, výdech, vdech, výdech…Pocit štětí, jen tak, bez ambicí.

Jsem tu, sama za sebe, jsem středem Země, středem Vesmíru. Všechny vesmírné vlásečnice vedou ode mě a vedou ke mně.

Noci, kterými žiju, bývají rozmanité. Poklidné, divoké, vášnivé, posmutnělé, přemýšlivé, beze snů, snově upocené, měsíčné, hvězdné…pravdivé.

–

Já tu svoji ložnici přenechala dětičkám a nebylo to pro mě tak úplně lehké rozhodnutí. Jenže jedině tak šel domek snadno dvougeneračně rozdělit, abychom všichni měli svoje nerušené soukromí.

Včera jsem tam Loanku navštívila.

Ti králíčkové se narodili do nory v zemi na zahradě. Jenže se moc ochladilo…

Masakr ne, jen živelně netradiční přístup k životu.

Kruhy se uzavírají…

Po dalším necelém týdnu hlídání maminky se vracím do svého doupěte jak do laskavě ochranné náruče tátovy, tvořené ovšem jen mými představami. Tenhle můj domov není dle komercí určovaných „zákonů“ ani trochu reprezentativní, ani v něm přílišně neuklízím, leč splňuje pro mě všechno, co má taková teple radostná náruč splňovat. Není tu nic, co by mi mohlo chybět a není tu nic, co by tu přebývalo. Pro mně vzácné věci, kterých jsem za peníze zakoupila jen nezbytné minimum, se kolem mě vytvořily samy, životem. Jsou součástí mé samé a já se mezi nimi cítím blaze uvolněně sotva vstoupím.

Tady můžu všechno a nemusím nic.

Maminka, které jsem nikdy neřekla maminko a ani jako o mamince o ní nemluvila, protože se to k ní prostě nehodilo (moji synové a jejich dětičky ji oslovují Libi), se definitivně vrací do dětských, vlastně už skoro miminkovských let, kruh se uzavírá.

Jediný člověk, který ve mně vyvolával nepříjemný respekt už není. Žije pořád, ale už není. Je to pro mě vlastně nesmírně uvolňující. Nikdo už mě nekritizuje za to, že nevypadám, jak bych vypadat měla, jak se sluší a patří: „Viděla si snad nějakou ženskou v tvejch letech, aby měla takový vlasy?“ „Neviděla, mami.“ Svoboda! Nikdo už neotevírá dveře do koupelny v úžasu, co v tý vodě tak dlouho dělám, že takhle dlouho se normální člověk přece nekoupe. Nikdo se už s nelibostí v hlase nediví, že nenosím spodní prádlo a nikoho už neděsí můj sexuální život. Nikdo už nekontroluje moje číše.

Včera pochodovala maminka po dvorku o berlích a její „Vóójáci, jdou vojáci jdou…“ hřmělo betonově odlidštěnou úhlednou ulicí jaksi nepatřičně.

Ta ulice do kopce, která se kdysi jmenovala K Višňovce, bývala hliněná. Její převislé živé ploty skrývaly v dětských bunkrech a pokojíčkách svá tajemství a v zimě se na ní sáňkovalo. Tahle ulice se všemi svými pitoreskními obyvateli a jedním pohádkovým domem mívala pro mě kdysi stejný efekt, jaký má dneska pro mě můj malý pokojíček.

Jen trpaslík z věžičky pohádkového domu dědečka kamarádky Blanky tu zůstává svědkem starých časů hliněné ulice K Višňovce.
Lucerničku už ale taky ztratil.

Smrt v náruči Slunce

Velikonoční týden se stále křehčejší maminkou. Kdo by se takové změny u tak neohroženě silné ženy nadál?

Usilujeme o to žít přítomným okamžikem, příliš se nezabývat minulostí a nespoléhat na budoucnost. Máma už žije jenom tak. Žije svojí přítomnou vteřinou, aby ji ve vteřině další zapomněla.

„Je to takový pitomý, nepamatovat si na svůj život…“

Jako by se pro mě v té chvíli zhmotnily a záhy do ztracena explodovaly všechny vyvolané konflikty, kterými si, pod tíhou v sobě živených starostí, až na výjimky naprosto zbytečných a nesmyslných, máma komplikovala život. A komplikovala ho i nám…

Nic si z toho nedělej mami, v zapomnění skončí nejspíš nakonec úplně všechno, s neochvějnou jistotou nakonec i tahle naše skvostná planeta…

Já si starosti nedělám. Prakticky s ničím. Napsala bych „pokud nejde o život“, ale já si starosti nedělám ani v téhle pomatené době, tak to nenapíšu. Neznamená to ovšem, že by mě nemilé okolnosti doprovázející můj život vůbec neštvaly. Štvaly a štvou, ale ne tak, abych si přílišným zaobíráním se jimi komplikovala život, natož ho komplikovala druhým.

Užívám si života, sebe si užívám a užívat si budu všeho, co mi svět nabízí, dokud budu schopna svět vnímat, dokud se nerozplynu v náruči Země, která, i ta, jednoho dne skoná v náruči Slunce.

Je to jen „chvilka“, ten darovaný člověku tu čas, proč si ho tedy sám sobě dobrovolně kazit?

Máma mě vychovávala ubíjející metodou nevybíravé kritiky a ironického rejpání. Chvílema nesnesitelné. Proto mě před devíti lety tohle její psaní překvapilo…

Dneska se ale už jen diví, když ji sdělím, že jsem její dcera a ona že je moje máma. „Chudáku, tos to tedy se mnou chytla…“ reagovala na tohle mé sdělení nedávno.

Moje maminka je už jen mírná a poddajná. Taková tedy nebyla nikdy. Vždycky všem lidem říkala, co jí právě na mysl přišlo, bez jakýchkoli skrupulí a ohleduplnosti. Pravdomluvnost, pravdivost, ta se jí tedy upřít rozhodně nedala. Ale o nikom v jeho nepřítomnosti neřekla nic, co by mu neřekla i přímo do očí. Milosrdnou lží se nemilosrdně nezaobírala vůbec.

Je to ale skutečně ten nejčestnější člověk, kterého jsem kdy poznala a jsem vděčná, že se tahle její čestnost přenesla i na moje pravdivé potomky.

Strávila jsem s mámou velikonoční týden sama, bez internetu, prohrabávala se její fotografickou a písemnou minulostí a snažila se jí vtáhnout do vzpomínek, což se mi kupodivu chvílema i dařilo.

Tahle dvě fota (po neskutečně rychlé jízdě Praha-Paříž + Normandie) dvacet pět let stará, se mi podařilo (odtrhávala jsem je nalepená na cosi) zachránit. Když jsem je mámě ukazovala, nepoznala ani sebe, ani mě, ani žádného ze svých vnuků, pak ale ukázala na Cita: „Tohohle znám dobře, ten mě měl moc rád, chudáček…“

Strach žene lidi do náruče smrti

O tom, že strach má přímý a zásadní vliv na imunitu člověka už dneska nikdo nepochybuje. A nikdo nepochybuje ani o tom, že celoplanetární virus kosí právě lidi s oslabenou imunitou. Začarovaný kruh?

Laik s logickým uvažováním, tedy i já, to vidí tak, že v rámci osobní odpovědnosti se každý člověk bude snažit o co nejvyšší zvýšení své vlastní imunity a „svět“ se soustředí na posilování imunity všech.

Děje se už rok ale pravý opak, lidi jsou dennodenně stresováni hrůznými zprávami bez „světla na konci tunelu“ a omezováni zmatečnými, na hlavu postavenými opatřeními.

Média si zvyšují čtenost a těm, kteří „v tom umí chodit“ tečou do kapes nepředstavitelné zisky.

Šokující fakta, třeba o nákupu nesmyslně předražených nefunkčních roušek nebo o za 100 milionů postavené a následně zrušené nemocnici, která neuvítala jediného pacienta….už nikoho nešokují.

Vědci možná dokážou zázraky a celý svět se kloní před prací zdravotníků snažících se o záchranu lidských životů.

Podstatné ale uniká…

Jeden z pro mě nezapomenutelných obrazů.

Stařenka z vesničky pod Řípem v horku vláčí nákupní tašku na kolečkách, do autobusu ji neuzvedne. Pomáhám ji s ní, slyším její sípavý dech pod rouškou, sama si ji ušila, snad ze své staré zástěry. Vnímám perlivé kapky potu na jejím čele a čelím jejímu vystrašenému pohledu, když se dotýkám jejího vozíčku.

Jsme v autobuse jenom my dvě, ona vpředu a já si sedám si až dozadu, aby se stařenka nebála u otevřeného okna svoji roušku sundat a nadechnout se. Já si svoji roušku sundávám, tedy roušku v uvozovkách, mám přes ústa taky kus hadru, šít se neučím a tak mám návlek na krk přetažený přes ústa.

Stařenka si ale ten nesmyslný kus hadru nesundá. Přes celý autobus slyším její sípání, měnící se chvílema v chrčení. Nesundá ho ani po té, kdy opět s mojí pomocí vystoupí z autobusu a vydá se docela sama do kopce kolem kostela, dva tři kroky, na chvíli se opře se o vozík a dalších pár krůčků. Chrání…koho?

Když jsem byla malá, setkávala jsem se se smrtí hodně zblízka, katafalky bývaly umístěny v domě, odkud vycházel pohřební průvod. Kromě pradědečka umřela i mámina mladá sestřenice Jana na leukémii a jeden z mladších bratranců, Jiří, se zabil na motorce. Pak jsem ve dvanácti letech stála nad rakví svého mladého táty, který umřel při banální operaci a svoji smrtelnost a křehkost života jsem si uvědomila v plné síle.

Od té chvíle žiju s vědomím toho, že můžu kdykoli jakkoli nečekaně zemřít, nejsem tudíž žádný hazardér a nikdy zbytečně neriskuju. Ani ve sportu třeba.

Bezmyšlenkovitě ale příkazy v dnešní pandemii dodržovat nemůžu, mohlo by to ublížit nejen mně, ale třeba taky i mojí pětadevadesátileté mámě.

Konečně slunce! Bude to právě Slunce, kterému se zas na čas podaří přidusit ne lidi, ale vir…

Nedoceněný Oleg. Nebo 0leg?

Během našeho včerejšího kávového rituálu, který svá neměnná rituální pravidla ovšem nemá, neboť je měníme nejen s ročními obdobími, ale i s našimi rozpoloženími, dostalo se mi od Olega posmutnělé výtky.

Rozpoloženími je přesné, neboť poslední dny upíjím ze svého šálku roz-položená na svém lůžku, na kterém v této pandemické době trávím s rozkoší nejen svoje rána, ale prakticky všechen svůj volný čas. Není to totiž lože ložnicové, ale vylepšená mnou pohovka, určená nejen k pohodlnému spaní, ale i k hovení. Vtipně bych to popsala blíž, kdybych byla tenhle typ bloggerky.

Tady si tedy i zapisuju svoje ranní myšlenky k veřejnému posléze publikování, buzena časně zpěvem neznámého mi ptáka, který pronikavě, dříve než ostatní ptáci, budí mě otevřeným oknem z neuvěřitelných podivuhodných snů, do kterých se každé noci propadám. Tak živých!

Okno během noci nezavírám, vzduch a dýchání jsem prožívala jako jednu ze svých stěžejních rozkoší ještě dávno před tím, než svět proměnil vir z netopýra. V dnešní době je stejně snadné uvěřit čemukoliv, jako těžké čemukoliv uvěřit.

Oleg sedící v křesle naproti mně začal tím, jak divně působí na něj jeho jméno napsané v mém blogu. Jak to O je tlusté a tak divně slovansky (to si nejsem jistá jestli řekl) kulaté a jestli bych místo O nemohla psát nulu. Přislíbila jsem, že to zkusím, ale nemohla bych.

S nulou na začátku přestává být Oleg Olegem.

Když jsem před patnácti lety začala svůj blog psát, odmítl být můj partner jmenován zcela a protože já se ve svých zápiscích neodchyluju od skutečnosti, tak jak ji vidím, s různými přezdívkami či falešnými jmény mám problém. A tak jsem místo Oleg psala O. nebo On, Onen a taky můj Osud.

Křestní jméno Oleg je skandinávského původu. Jako by Olegovi rodiče předvídali, že ve Skandinávii, nejdříve ve Finsku a později pak v Norsku bude prožívat svoje dětství.

„Oleg je neobyčejným jménem, které v sobě nese drsnost severu, východní tradice, dokonce i spásu, sílu a zdraví. Tyto vlastnosti se přisuzují i muži, který toto jméno nosí. Komunikace a ambice jsou mu vlastní. Většinou mu vyjde vše, co si zamane. Zdravá a přitom ne bezohledná dravost mu zjedná obdivovatele. Velmi si váží rodinného krbu. Je oblíbený, až populární. Inteligentní i citlivý.“

A v čem ta nedoceněnost? V tom prý, že píšu o tom, jak mi vaří, jak mi kávu připravuje, ale nezmíním se o tom, že to všechno dělá levou rukou. Tedy levou rukou doslova, protože si pravou porouchal a nemůže s ní volně manipulovat.

Zkuste nakrájet najemno cibuli levou rukou, když jste pravák nebo i třeba rukou pravou, ale jen jednou. Oleg tohle dokáže…

A teď jsem v tomhle spotu napsala jeho jméno tolikrát, že si snad i na to tlusté O zvykne.

Krátce o egu, přijmutí a taky o obočí strašidelného Brežněva

S problémem, že mě „někdo nepřijme“ jsem se během let vyrovnala. Znám ho ale, ten pocit zklamání, znám ho už z dětství, kdy jsem si myslela, že mě všichni do jednoho milujou. Prožila jsem si ho už ve školce, kam jsem se dostala jen na malou chvíli, ve které mě potřebovala rodina odložit. Popsala jsem ten pocit bezmoci a rozčarování, že jsou všichni proti mě, už kdysi tady

Později, ve škole, jsem zaslechla, jak si o přestávce hlouček spolužaček, takovým tím typickým způsobem, kdy se holčičí štěbetání promění v úlisný šepot, o mě povídají, tedy shodou okolností taky Jarmilka, jako ta ve školce, ale Novotná, líčila s nelíčeným odporem „vyděšenému“ holčičímu hloučku, že mám srostlý obočí, ale že to není vidět, protože si ho vytrhávám pinzetou. Srostlý obočí! Symbol veškerého brežněvovského zla!

Už dlouho netrpím, když si i o mě „hloučky holčiček povídají“. A od určité doby se už ani pomluvy nesnažím uvádět na pravou míru, i když se o nich dozvím. Oklikou se k člověku dřív nebo později vždycky dostane, co se o něm říká. Pohled jiných na mě zůstává jen jejich pohledem a pokud s ním mají problém, je to jen jejich záležitost.

A pokud mě dneska někdo nepřijme takovou, kterou jsem, můj problém to není, jen jeho. Nebrat si věci osobně, nebýt závislá na všech pochvalách a výtkách, se totiž stalo mojí přirozeností ještě dávno před tím, než jsem si si přečetla Pět toltéckých dohod.

Moje ego, tedy ego ve smyslu „sebevědomí“ je nejspíš hodně vysoko, možná výš nežli je zdrávo, já ale cítím, vím to, že pro mě je silné ego mému zdraví duševnímu i fyzickému prospěšné a tak si to svoje ego vlastně pěstuju a hýčkám.

Pláču nad rozlitým mlíkem aneb moje nevědomost je v době internetu neomluvitelná

Když má člověk něčeho dostatek, tak tím plýtvá. Já plýtvala v životě už kdečím a úplně nejvíc v mládí svým mládím.

Nedávno jsem ovšem plýtvala i tím, čeho je tak málo jako šafránu, totiž samotným pravým šafránem.

Pět let jsem nežila v Praze, na pět let můj dům přestal být mým domovem. Během svého pobývání na venkově jsem do Kobylis přijížděla jen velmi sporadicky a jen párkrát tu přespala.

Před rokem a půl asi tak (stačilo by, abych zalistovala v blogu a věděla bych) jsem se sem do Kobylis začala navracet a znovuobjevovat svoji ztracenou domácnost. Vyklízela jsem kuchyňské skříňky a vyhazovala prošlé koření. V jenom rohu jsem objevila i malou sklenici s iránským šafránem, která ovšem na iránský šafrán byla přímo obří. Kdo zná vášnivého gurmána Olega, ten ví, že žádný troškař on tedy rozhodně není.

Ze dvou tisíc krokusových květů vytrhá zručný dělník čnělky šafránu za asi čtyři hodiny a získá tím 12,75 gramu magického koření.

Otevřela jsem sklenici se šafránem, žádná vůně, pár nitek jsem ochutnala a žádná chuť. Nemohla jsem vyčíst ze sklenky trvanlivost nejvzácnějšího koření světa a naprosto omezeně a tupě usoudila, že šafrán bez vůně a chuti je už docela jistě prošlý a v rozjetosti ho vhodila do koše k dalšímu prošlému koření.

Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že bych mohla tím „prošlým“ magickým šafránem třeba obarvit velikonoční vajíčka nebo si ho jako Kleopatra přidat do koupele pro větší požitek z milování. Koření králů působí prý nejen jako všelék, ale i jako ženské afrodisiakum.

Nevědomost způsobuje nejvíce neštěstí v životě lidí. A taky nejvíce plýtvání.

Navíc to vzácné koření, o kterém jsem si myslela, že je prošlé, prošlé nejspíš ani nebylo. Chuť a vůně z blizny se totiž uvolňují až pomocí horké tekutiny, pak teprve vlákna změknou a začnou pouštět barvu a silnou vůni a to až po nejmíň 20 minutách. A to já nevěděla.

Prodává se i falešný pančovaný šafrán, míchaný se žlutými okvětními lístky. Teď bych ale byla vděčná i za něj. Na hradě, kde provázím, mě totiž moje milé kolegyně hospodyňky ledasčemu naučily a objevily pro mě, kromě jiného, i úžasnou omáčku s uzeným masem, kterou jsem do té doby neznala a do které se právě šafrán přidává.

Já ale vím, kdo doma v poličce tohle zázračné koření „suší“ a nepoužívá ho. A tak mu nabídnu, že když špetku přinese, pozvu ho na vynikající oběd.

Bidetová sprška

„Když se s ledovou vodou setká zadek a pohlavní orgány, tak uděláš moc dobře svým hormonům,“ dočetla jsem se při svém průzkumu, který jsem včera zahájila, neboť jsem se rozhodla, že naši záchodovou komůrku ještě vylepším bidetovou sprškou. Chladnější sprška prý dokáže zvýšit počet spermií a to dokonce až stonásobně. A lepší prokrvení zase dokáže zlepšit erekci. Kdo by to byl řekl?

Už žádný papír! Nejen, že budu šetřit naše lesy a zmírním zamoření vod, ale ušetřím i rozpočet na domácnost. Tedy ušetřila bych ho, kdybych nějaký měla.

Voda ke splachování, osprchování potřebných partií a umytí rukou bude čerpána z objemné nádrže, umístěné pod povrchem zahrady, do které bude rafinovaně přitékat dešťovka, odchytávaná ze střechy domu.

Takže celý provoz toalety prakticky zdarma.

Máme sice v koupelně bidet s vodou i teplou, ale ten dělí od záchodku chodba. Díky tomuto bidetu, používanému do té doby je s vodou teplou, jsem se také zkušebně přesvědčila, že studená není vůbec žádný problém, ale právě naopak, přesně tak, jak se to píše v reklamě na bidetovou spršku. Už mi jen zbývá vybrat si tu pravou.

Trošku hůř se mi dneska ale přemýšlí. Kamarád Járy nestihl odejít od nás do devíti hodin večerních a tak musel čekat až do páté hodiny ranní, aby se mohl navrátit do svého domova, což jsme tedy naštěstí kolem třetí vzdali a Járy se vydal přes dva bloky, od výklenku nejbližšího vchodu k výklenku dalšího vchodu (takový byl jeho plán), aby se nepozorovaně připlížil ke svému cíli.

Po necelých třech hodinách spánku mě probudila Loanka, která se snažila, stejně po indiánsku jako Járy, vytáhnou můj mobil z nabíječky u postele, aby vzápětí z něho napsala, mým jménem tedy, zprávu mamince svojí spolužačky a kamarádky Emy: „Emička může přijít“, neboť se obě děvčátka dohodla, že distanční výuku sfouknou obě v naší kuchyni. Plán jim tedy naštěstí nevyšel, to by paní učitelky asi koukaly. Maminka Emy mi na tu „mojí“ zprávu odpověděla, že děkuje moc za pozvání, ale že už to ráno nestihli zprocesovat, ale že bude každopádně ráda, kdyby dnes Loan přišla na návštěvu, či by třeba šly ven.

Pro dnešek mám tedy pouze tři stěžejní úkoly. Z hlávky zelí vytvořit chutnou přílohu k uzenému a chlupatým knedlíkům, vybrat tu nejlepší bidetovou spršku s dostatečně silným střikem a dát si hodinku pravidelného mobilního zpěvu s maminkou. Náš repertoár se nemění, začínáme s Ta naše písnička česká, přes Ach synku, synku, Beskyde Beskyde, Do lesíčka na čekanou, Hájku háječku, Olivo olivo, . . . a zakončujeme Československou státní hymnou, tedy nejen Kde domov můj, ale i Nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú. Postupující demenci mojí maminky tím sice nezastavím…

Už začli házet špínu, boj už začal

Tohle je čirá bezmoc. Lidé, naštěstí na mojí hlavní stránce FB je jich jak šafránu, sdílejí velmi promyšleně a rafinovaně předhazované jim posty, házející neopodstatněnou špínu na lidi z politických, pro ně opozičních, stran.

Propuklo to po té, co byly zveřejněny grafy s nejnovějšími preferenčními modely, které odsunuly Babiše na vedlejší kolej.

Ti lidé bezmyšlenkovitě sdílí zastrašující a promyšleně pomlouvačné posty o lidech, o jejichž činnosti mají jen mlhavé představy, o jejichž práci na politickém poli se ve skutečnosti nikdy ani nezajímali, ani je neslyšeli prosazovat ve sněmovně svoje názory.

Ono je to snadné, kliknout si na „sdílet“. Ověřovat si fakta je ale mnohem složitější. To člověk musí zapojit mozek a věnovat tomu čas.

Já sama ty posty už nekomentuju, ne že bych byla na sebe pyšná, je to z mé strany jisté pokrytectví. Nechci se s těmi lidmi, které mám jinak ráda, dostávat do konfrontací. Ne proto, že bych se bála, že v té konfrontaci prohraju, svoje názory si umím obhájit, ale umím i ustoupit, pokud mě někdo přesvědčí doloženými důkazy.

Zařekla jsem se, že o politických kláních psát už nebudu, když ale vidím to opětné zastrašování (jak vděčný musí být Babiš za uprchlíky) a jak jsou zkratkovitě, leč účelně, předhazovány „lidu“ směšné výhody…prostě smutek.

Ono nejde o to, že má někdo jiný názor, to je demokracii jedině prospěšné, jde o to, umět si svůj názor obhájit pomocí nezpochybnitelných faktů a ne jen kydat na „nepřátele“ (zdálo by se že v bezmocném gestu) špínu sic neověřenou, leč velice úspěšně pro mnohé chytlavou.

Časem se kybernetická válka překulí do takových podob, že nejen že budou lidem vkládány do úst slova, co nikdy nevyslovili, ale budou se sdílet i videa s nimi a nikdo nebude moci dokázat, že ten člověk na videu není ve skutečnosti on.

Miluju nové technologie, ty zázraky tvořené neobyčejnými lidskými mozky, které nám obohacují život, leč historie se stále opakuje, jen v jiných podobách. Stejně jako kdysi byla zneužita atomová energie, zneužívají se i nové elektronické technologie. V tuhle chvíli, pro toho, kdo si dá tu práci, jsou informace a videa ještě ověřitelná, brzy tomu tak už ale nebude.

Proti manipulaci budeme bezmocní.

Já ale věřím, že se zdokonalí i technologie na druhé straně, schopné pravost manipulativních videí a jiných mediálních prostředků odhalit.

Umřem až budem chtít

Ještě v době předkovidové potkal Oleg souseda Honzu a že by společně měli zajít někdy na pivo, dřív než umřou. „Umřem až budem chtít!“ odpověděl na to Honza.

Geniální! Prostě umřem až budem chtít.

Můj dobrý kamarád Járy mi v nočních hodinách napsal: „V žádném případě se s tebou ještě neloučím, ale kdyby mě covid dostal, tak máme možnost vidět se ještě v očistci.“ Na moje ospalé: „Co blbneš?“ odpověděl: „Neblbnu, jen jsem ti chtěl říct, že když tě nemůžu vidět v současném životě, tak se na tebe těším v očistci, i když to bude kruté…“

Myslela jsem, že je přesvědčený, že oba patříme do pekla, ale tak to nebylo, jak mě poučil Járy i vševědoucí Google. Během očistce se prý očišťují duše zemřelých od méně závažných hříchů před svým vstupem do ráje.

Můj o kousek mladší bratrance Luboš, o kterém vůbec netuším, jestli ještě žije, protože jednoho dne prostě zmizel a nikdo po něm nevyhlásil pátrání, protože to byl vždycky dobrodruh, mezi kamarády bezdomovci přezdívaný Rómeo, mi jednou, když jsme se potkali po hodně dlouhé době, řekl, že ve skutečnosti vypadám líp než na tom „fejsbuku“, že ve skutečnosti jsem veselá.

Hlavně nepodléhat panice a do zrcadla se dívat jen bez brýlí na blízko. A nemračit se na sebe. Já se na svůj odraz mračím. A to je špatně. Mračím se i do všech fotoaparátů už odmalička.

Pro znovunabytí mládí, stačí prý jenom najít způsob, jak odstranit škrábance, jak jsem tu už někde napsala, co jsem se dočetla v knize „Konec stárnutí“. A tak se pokusím už nejmíň po sté o jakousi očistu. To bude jistější než zahrávat si s očistcem.

Z focení mám fóbii, skoro stejnou, jako tu mojí slavnou koumpounofobii. Obě fobie se snažím překonávat, jde to ale stěží.

I když smrt nikam nezmizí, jen se přibližuje.

Carpe diem! Za všech okolností…

Když Oleg kávu vaří

„Stolovat s tebou je pro neurotika záhul,“ komentoval moje dvě půlvteřinová vzdálení se od stolu při snídani. „Každou chvíli se vymrštíš…“

Hlavní aktér svoji roli při přípravě ranní kávy odmítl. Prostě Adonise z něho neudělám.

Video bylo příliš táhlé, tak jsem to vzala zkratkou. Taky jsem si nevšimla, že za kávovarem je hnědá bedna, což mu brání náležitě vyniknout, díky stejné barvě kávy.

Káva čerstvě ručně umletá se vsype do horní baňky. Do spodní se před tím vlije voda.
Zapálí se kahan.
Voda se začne vařit a probublá skrz filtr do horní baňky, gejzír se mi podařilo zachytit.

Oheň se zhasí a…
…káva se přefiltruje zpět do spodní baňky, která následně slouží jako nalévací konvička.
Po kávičce…
S tímhle přístrojem nás čeká premiéra. Nalevo od něj je odpojená nálevka, z níž vynikající káva už vypita.