Červencově večerní teplo. Ležím pohodlně rozložena, s obnaženou i duší, v letním svém pokojíku, zvolna se zaplňujícím knihami, ačkoli knihy už nechci hromadit, a znovu žasnu nad světem, nad lidmi a nejvíc nad sebou. Já myslela, když mi bylo třeba devatenáct, že v jednadvacátém roce jednadvacátého století budu někým docela jiným. Nějakou zmoudřelou snad stařenou. Jenže mě čas, k mému užasnutí, neproměnil. Jsem to pořád ta stejná já, jako v mých sedmi, sedmnácti, sedmatřiceti…
Dýchám. Okýnka ani dveře holubího podkroví nezavírám, vdechuju s rozkoší svěže omamný večerní venkovský vzduch. Stačí mi docela málo anebo možná jsem jednou z nejnáročnějších.
Vrátila jsem se z hradu přes nevyhnutelnou únavu nabita energií od lidí reagujících na mě tak, až mě to dojímá. Prožívám krátké chvilky sblížení s lidmi, které už nejspíš nikdy neuvidím a ani si je zapamatovat nemůžu. Když jsem dneska odjížděla zeleným autobusem z Budyně, mával na mě jeden muž a jeho malá dcerka jako kdybychom se znali odjakživa a bylo nám smutno, že se loučíme.
Na statku mě čekaly čtyři dětičky a já jim na jejich přání smažila kovbojské brambůrky, jak nám je smažíval strýc Josef a smažila jsem je tři a půl hodiny. Myslela jsem si, jak jednoduché jídlo jim udělám, jenže jsem nepočítala s tak velkou nenasytností.
Projíždím nádhernou krajinou a vyčítám si, že ji nefotím, stejně jako si vyčítám, že nepíšu. Mám v sobě nutkání prožité zaznamenávat. Jenže zaznamenávat svoje prožitky tak jak je prožívám stejně nedokážu.
Žiju život naplno. V každém jeho okamžiku, všemi svými smysly, šťastná za každou z těch chvil zázračného bytí. Užívám si světa, vděčná, že to ještě pořád umím.
Na dnešek v noci mě probudila svým houkáním sova. Bydlí zřejmě ve vedlejším podkroví a vábí k sobě samečka. Slyšela jsem, jak ji zdáli odpovídá.
