Znáte metodu Marie Kondové? Čím méně nepotřebných věcí máte, tím se vám bude žít lehčeji?
Zbavení se nepotřebných věcí se prý stává odrazovým můstem ke změnám a k uspořádání životních priorit. A ono to vážně funguje. Vím to, protože znám lidi, kterým tahle metoda „změnila život“. Vyčistili si domácnost i hlavu a žije se jim lehčeji.
I já během času mívala tyhle pročisťující záchvaty. Prostě jsem se několikrát za život radikálně zbavila všeho nepotřebného, abych však později i zalitovala. Impulzem k těmto mým pročišťovačkám bylo hlavně stěhování. Domov jsem změnila čtyřikrát, když tedy nepočítám tři moje bydliště přechodná, kde jsem ovšem taky strávila kus svého života.
Mám ráda svoje věci, dokáží mě dělat šťastnou, ráda se na ně dívám, ráda se jich dotýkám. A tak to má být.
To jen na úvod toho, o čem jsem chtěla napsat. Totiž o zbytečném nakupování zbytečných věcí, co se v domácnostech kupí, až se nakupí do takové míry, že se jich člověk musí začít, pro zachování dobrého psychického stavu, zbavovat.
Ačkoli sama nakupuju hodně nerada, spíše tedy je to činnost, kterou doslova nesnáším, nahromadí se občas i v mojí domácnosti zbytečné věci a to nejen proto, že žiju s člověkem, kterého v duchu přezdívám „nákupčí“, ale i proto, že mám v sobě tendenci věci zachraňovat. Tedy právě ty věci, které si lidé pořídili, aby se jich později zbavili.
Tohle mě v dětství, mimo objevování přírodních divů, bavilo snad úplně nejvíc. Hračky mě nezajímaly vůbec. Zato smeťáky mě přitahovaly jak magnet a přitahovaly by mě dodnes, kdybych tuhle vášeň v sobě vědomě nepotlačila. Hledala jsem v nich poklady navzdory všem zákazům a přednáškám o nebezpečí skládek. Za každým z těch nalezených předmětů jsem si představovala příběh.
Sama jsem nakoupila během svého života jen minimum těch nejpotřebnějších věcí a mým základním nakupovacím heslem se díky mnoha zkušenostem stalo známé:
„Nejsem tak bohatá, abych si mohla dovolit kupovat levné věci.“
To, co si kupuju, nekupuju si totiž jen na nějakou přechodnou chvíli, ve které by mi mohla koupě oné věci udělat radost, ale nakupuju s výhledem „na věčnost“. Věc odkládám až po jejím úplném rozpadnutí se díky totálnímu opotřebení. Rozhodující při mých nákupech je tedy kvalita věci, pokud možno přírodní materiál a moje nezaváhání. Vím, že jakmile váhám mám-li si onu věc koupit nebo nemám, je to špatně.
Jenže, jak mě nebaví chodit po obchodech, snažím se o nákupy přes internet, což bývá velmi zrádné, zvláště když se líbivost věci snoubí s její nízkou cenou. A tak jsem už nakoupila několik kusů krásného bavlněné oblečení, co kolem organické bavlny ani neprošlo a jejichž střih jen zdáli odpovídal tomu na obrázku.
Právě díky těmto zkušenostem jsem litovala Lišku s jejím nákupem kabelky, co na pohled vypadá sice sympaticky, ale jejíž odér ji činí v podstatě nepoužitelnou, nemluvě o tom, že jí hned zpočátku upadla jedna ze součástek. Právě detaily dělají věci dokonalými. A tahle kabelka se, podle mého názoru, „součástí“ Lišky jen těžko může stát.
Já jsem strašně líná věci reklamovat, i když si neustále dávám předsevzetí, že cokoli nedokonalého prostě reklamovat budu. Že už si nic nedokonalého, k čemu okamžitě nepocítím naprosté sympatie nebo mým sympatiím bude cokoli překážet, byť jen malý kaz, nenechám. Protože pokud si takovou věc nechám, velice brzy skončí právě mezi těmi nepotřebnými věcmi, kterých je potřeba se zbavovat.
V nakupování jen kvalitních věcí, co se mnou dokonale splynou, v tom je prevence, jistota, že metodu KonMari nebudu muset v budoucnu praktikovat.
