Tak netuším, jestli dneska vůbec usnu

Po delší době ocitla jsem se dnešního večera znovu ve svém domě, ve svém pokojíku. Roztopila jsem okamžitě v krbu, mám tu teď díky Olegovi spoustu vyschlých tvrdých polen a se sklenkou whisky s medem se k té kráse proteplené usadila.

Žhavé živé teplo ovšem ve chvíli, kdy jsem se uložila ke spánku, rozvášnilo cvrčky, kteří si zachránili své životy uprchnutím z chameleonova akvária a v mé nepřítomnosti se usídlili v navršených polenech kolem mého zbožněného krbu.

Síla jejich cvrččího zpěvu je neskutečná. Já tohle normálně miluju, protože miluju zpěv cikád na jihu, kde jsem se nejspíš měla narodit, ale nenarodila. Jenže v tuhle chvíli, musí jich tam mezi poleny naskládanými podél pokojové stěny žít celý houf, je jejich zpěv s mým spánkem neslučitelný.

I tak ale, je to vlastně krása duši hladící, poslouchat ty cvrčky, ležet v živým ohněm protepleném pokoji s otevřeným oknem a s nadějí čekat na zítřek…

Cikánečky z podhradí

Vídala jsem je občas na hradní zahradě, jen tak se tam procházet, posedávat na jevištních lavičkách. Tu a tam se snažily nahlížet sklepním okýnkem do alchymistické kuchyně, kde Bavor Rodovský vytvářel svůj slavný středověký likérek, nic vidět nemohly, jen naslouchaly mému hlasu.

Když jsem se jich jednoho dne zeptala, jestli už uvnitř hradu byly a ony mi odpověděly, že ještě nikdy a kolik že to stojí, nemohla jsem jinak, než jim k jejich velkému nadšení říct, že pro ně nic, že pro ně je to zadarmo.

Přidaly se k jedné, zprvu lehce zaskočené, skupince a byly užaslé a úžasné.

Druhý den se na nádvoří objevil hned celý houf cikánských holčiček, nafintěných, s copánky barevnými a kabelkami přes rameno. Byl mezi nimi i jeden chlapeček. Jen posunkem jsem jim dala najevo, ať se k nám přidají a slyšela jsem, jak jedna z nich ty nové poučuje, že musí být ale úplně potichu a jen poslouchat.

Pak jednou za mnou holčičky přišly, že mají do školy vypracovat prezentaci a že by si rády vybraly hrad a jestli by nemohly ještě jednou, tedy potřetí, na prohlídku. Nakonec šly ještě dvakrát. Obdivovala jsem jejich trpělivost znovu poslouchat to samé, fotila je uvnitř hradu a dala jim potřebné materiály k prezentaci.

Na zahradě jsem jim pak povídala o jejich vlastní historii, té cikánské, a jejich oči už nezapomenu.

To všechno s milým svolením mojí skvělé kolegyně, která má chod na hradě a mě na starosti. Ty děti jí pak přišly poděkovat se slovy: „Můžeme vás obejmout? Vy jste tak krásná!“

„Trošku starší, ale krásná,“ dodal ještě ten jediný chlapeček a opravdu ji všichni naráz objali.

Já byla ve vedlejší místnosti, dojatá. Ovšem to jsem netušila, jaké další dojetí mě ještě bude čekat. Vycházím o pár týdnů později z hradu a jedna z holčiček, celá rozzářená, na mě volá:

„Dostaly jsme jedničku z hvězdičkou! Paní učitelka říkala, že to byla nejlepší prezentace, jakou viděla.“

Od neděle se mi dýchá opět o něco volněji a radostněji

Tahle fotečka zůstala, k mé velké radosti, celá desetiletí uvízlá v jedné z knih. Moje radost z jejího objevení je umocněná tím, že jsem přišla o téměř všechny své dávné fotografie a i o fotografie a filmečky našeho života s rozkošnými mými chlapečky, což bylo a je pro mě bolestné hlavně proto, že právě díky těmto zachyceným okamžikům vyplouvají z podvědomí do vědomí zasuté vzpomínky. Díky absenci záběrů pestrého dětského života mých dvou starších synů mnohé zachycené kouzelné okamžiky a prožitky jejich dětství zůstanou pro ně už napořád nepřipomenutými.

Budu od teď pečlivěji kontrolovat knihy, co je odnáším do bývalé telefonní budky v Budyni, abych si tam následně vybrala ke čtení jiné. Úžasný svět!

Naposledy jsem si přinesla do svého venkovského minimalistického podkrovního příbytku „Kladivo na čarodějnice“. Už jsem kdysi tu knihu četla, ale přečetla jsem si ji znovu. Návštěvníkům hradu u špalku, na kterém se skutečně popravovalo, vykládám o budyňském katovi o to více procítěněji.

Díky tomuto romantickému snímku z chmelové brigády v Mutějovicích se mi jasně vybavila nejen ta chvíle, ve které byl snímek pořízen, ale i celá atmosféra té doby.

Vyhrála jsem tam společně s jedním mladým mužem, kterého jsem do té doby neznala, cenu za nejlepší chmelařskou povídku. Napsali jsme ji podle mého námětu, společně. O tom už jsem před dvanácti lety na blogu psala. https://mirka19langerova.wordpress.com/2009/01/04/601965-cesacka-chmelu/

Ten můj spolu pisatel byl někdo jiný, než ten, se kterým jsem zachycena na snímku. Byl o dost starší než já a vlastně si vůbec nemůžu vzpomenout, co v těch Mutějovicích se svým kamarádem, který později zemřel na leukémii, dělal.

Dívám se na tu fotografii a vnímám čistotu našich myšlenek, zachovanou navzdory zrůdné politické atmosféře v zemi, kde jsme byli za ostnatým drátem uvězněni a vychováváni ve všudypřítomné lži. Vládli nám odlidštělí tupci silou trestů za neposlušnost. Vyrůstali jsme v atmosféře zadupávání hodnot a ničení hmotných statků a zachovávali si, navzdory všemu, čistou a jasnou mysl. Tedy někteří z nás a to hlavně díky našim předkům, kteří lži vykládané nám ve školách, kde v době normalizace mohl vyučovat pouze ten, kdo veřejně odsouhlasil okupaci země vojsky varšavské smlouvy, uváděli na pravou míru. Každý samozřejmě může mít svůj názor na jakoukoli událost, každý vidí svět svým vlastním pohledem ovlivněným nejen tím, co prožívá, ale i díky rafinovaným manipulacím. Jenže existují neoddiskutovatelná fakta.

Setkávám se, díky tomu, čím se poslední roky zabývám, ne pro peníze, ale protože mě to baví, se spoustou lidí. I mladých lidí a dětí. Ty děti jsou úžasné, chytré a sebevědomé a já jsem teď moc ráda, že už jejich životy nebude ovlivňovat brutální demagogická manipulace, jakou jsme poslední roky, neuvěřitelně, znovu prožívali.

Příčina v tom, co následovalo po sametové revoluci, spočívala v její přílišné něžnosti. Do vedení se dostali ti, kteří neměli na politickém výsluní v naší porevoluční zemi co dělat. STBáci a bývalí vypočítaví komunisté. Nechali jsme je, aby si převlíkli kabáty. Charaktery si ale převlíknou nedokázali.

Svět není dvoubarevný, nejsou ti zlí a ti hodní, jak nás učila nejen komunistická demagogie, ale i pohádky. Tedy kromě těch Boženy Němcové.

Kozlátka poslouchala, ale nemohla tentokráte hlas matky rozeznat. Jedno řeklo: „Je to hlas naší maminky,“ druhé: „Není,“ třetí řeklo: „Otevřeme,“ čtvrté: „Neotevřeme.“ I nemohla se nikterak shodnout, co by měla dělat, až to přišlo posléz k pranici. Začala se notně trkat a v samé horlivosti vyrazila vrátka. Tu liška mezi ně vběhla a všechny čtyři roztrhala.“

I když trošku na zázraky věřím, vím, že na poli vrcholné politiky se sotva budou dít. Ale jsem šťastná, že se naše děti a jejich děti zbavují psychopatických „vzorů“, které se jim tak nečekaně, i v naší nadějné a krásné době po něžné revoluci, pokoušeli manipulačně vládnout.

Proč tam babička leží s tím kovbojem?

Ptal se plačtivě Tobík, kterého moje maminka ke konci života pokládala, pro jeho krásné tmavé dlouhé vlasy, které si nechal růst, aby je pak věnoval těm, kteří je potřebují, za rodinou své vnučky adoptovanou cikánečku.

Bylo bezmračné nebe, to nejpříjemnější teplo. Září zářilo, když se nad stodůleckým hřbitovem rozeznělo „Akropolis adié“. Pak Renatka, Tobíkova maminka, do mikrofonu před rakví v podloubí hřbitovní kaple přednesla jednu ze svých dojemně tragicky veselých povídek o svojí babičce.

Byla tak krásná moje neteř při tom hřbitovním čtení a já místo bolestného smutku nad smrtí mámy pocítila něžnou radost nad žitím, nad námi, kteří tu díky ní žijeme.

Za tónů máminy oblíbené árie „Měsíčku na nebi hlubokém“ pak Aleš a Martin, moji dva synové, nejstarší vnuci máminy, a dva mladí krásní funebráci jak z pohádky, odnášeli rakev nad hrob, aby ji posléze v pohlcující melodii a dech beroucím hlasu hlasu Věry Špinarové „Jednoho dne se vrátíš“ spustili do země za jejím bratrem, maminkou a tatínkem.

To mámino pohřbívaní nemělo v sobě onu černavou tlející pochmurnost, jakou většinou pohřby mívají a přesto nebo právě proto se v závěru i ti dva mladí pohřební zřízenci dojali, ne líčeně, ale skutečně, až jim z nosů teklo.

Máminy potomci drželi v rukách slunečnice z budyňského květinářství vedle hradu, každý jednu a ty sluncem zářící květy pokryly máminu rakev v hrobě jakoby nadějným světlem.

Byla jsem s maminkou, když umírala. Bylo překrásné slunečné nedělní ráno a já myslela na to, jak mi v zimě máma říkala, jak už by to tu ráda ukončila, že ta bezmezná nuda a omezenost, kterou prožívá, je k nevydržení.

„Tak na to rozhodně zapomeň, mami. V týhle kose? Nechala bys nás mrznout na hřbitově? Ani nemám černej kabát a ani ho mít nechci. A kdoví jestli by v mrazu šel vykopat hrob.“

„No, tak já počkám do léta.“

„V plnym létě by to taky bylo blbý, lidi jsou na dovolenejch a v tom horku se tam pařit?“

Máminým celým životem vládla syrová a někdy dost krutá pravda a tyhle morbidní hovory ji bavili. Nesnášela jemné obcházení lichotkami, milosrdnou lež.

Když umírala moje babička z Jinonic, taky jsem s ní byla sama. Stejně jako babička dýchala i máma mělce, tak mělce, že jsem jsem si nebyla jistá, v kterém okamžiku její poslední výdech nastal.

Googl mi sdělil, že „člověk může poměrně dlouho dýchat tak, jako by každý dech byl poslední“. Babičku jsem se snažila nesmyslně oživovat, na maminku jsem klidným hlasem mluvila, vědoma si toho, že sluch odchází jako poslední.

Když tam pak tak ležela už bez polštářů a pokrývek, tak útlá, a já přivřela oči, přestala jsem vnímat její kůži, jen obrysy jejích paží a nohou, tak ladných, jako paže a nohy mladé půvabné dívky.

Když jsem pak vyšla do zahrady, rozezvonily se nad Stodůlkami zvony na kostele svatého Jakuba Staršího, svolávající k ranní nedělní mši. Byl to pro mě nesmírně silný okamžik.

Navždycky budu mít před očima obraz mámy, jak leží v rakvi na dvorku ve svých oblíbených kalhotách, bílých teniskách a pruhovaných ponožkách. Je to klidný obraz, který mi stejně jako obraz mého táty, kterého máma přežila o padesát let, ležícího v otevřené rakvi jinonického kostela, pomáhá čelit všemu nepochopitelnému, s čím se na Zemi setkávám a setkávat budu. I všem těm nesmyslným žabomyším válkám lidí, ovládaných zaslepenou hloupostí.

Tady nemá klobouk Josef, ale máma. Josef se šťastně směje nahoře napravo od ní.

Ten kovboj byl jeden z jejích bratrů, Josef, se kterým prožívali svůj radostný mladý svět, než jim osudně chybnou volbou zločineckých komunistů „uvědomělý“ lid proměnil život v peklo a devatenáctiletého Josefa odsoudil za roznášení letáků k trestu smrti, kterému unikl jen díky úplatku (sto tisíc ve staré měně), které si od lidí ze Stodůlek vypůjčil zoufalý můj děda, živnostník, který se vypracoval doslova z ničeho. Trest smrti byl za úplatek změněn na doživotí v nelidském komunistickém vězení.

Je těžké si představit, co moje babička, děda a máma prožívali. Jak dalece je poznamenala bezmoc, kterou ale i já sama v této době tu a tam, navzdory veškerému mému radování se ze života v dech beroucí kráse světa, prožívám.

Udržuju rovnováhu s Vesmírem

Duši nehmotnou ve mně jsem se během let vědomě snažila vytrénovat k vyrovnání se se životem ve světě, kterému mu nelze porozumět, a který může svou nelogickou surovostí působit na duši člověka natolik destruktivně, až poškodí i jeho křehké smrtelné tělo. Jenže někdy tomu může být i naopak.

Vypomáhám s péčí o pětadevadesátiletou maminku svojí, ze které se stalo to, čemu se říká „ležák“. Vzhledem k tomu, co všechno jsem se dozvěděla o očkování proti covidu u přestárlých lidí, mám tak trochu podezření, že právě i tahle vakcína, byť s těmi nejlepšími úmysly do těla jí vbodnutá, ji k tomuto jejímu stavu dopomohla.

Asi by mě nenapadlo, že tohle někdy napíšu, ale přála bych si, aby žena, co mě porodila, aby dnes, zítra…aby usnula a už se neprobudila. Už není schopna vnímat svět, natož si ho užívat. Vnímá ale v jistém smyslu naši přepečlivou péči o ni a brání se jí. Odebíráme jí vzorky krve, doplňujeme draslík, doplňujeme…ačkoli po osmdesátce sama máma vhodila do koše všechnu předepsanou jí medikace, že už chce s tou nudou, která tu na ni padla, skoncovat.

Máma mi kdysi předala injekční stříkačku naplněnou vzduchem s podrobnými instrukcemi, jak a kam ji mám ten vzduch píchnout ve chvíli, kdyby přestala vládnout svým mozkem. Starala se pět let o dementní svojí maminu, věděla. Slíbila jsem jí to, vědoma si toho, že to nikdy nebudu schopna provést, i kdybych neměla obavy před koronerem. Navíc jsem byla přesvědčená, že u takové ženy, jakou moje máma byla, nemůže nikdy tenhle stav nastat.

Nastal.

Je to nesmírně dojemné. Její tělo stále ještě se stopami dřívější ladnosti…její ruce, nohy, nahota. Bezmoc. Svým tělem už sama nedokáže vládnout.

Dech beroucí krása planety s podivuhodným, přepestrým lidstvem, navzdory všem devastacím bez logiky, přetrvává. Stačí si ji v každé svém zdravě žitém okamžiku naplno užívat. A tohle já ovládám hodně dobře. Navzdory.

Pohodlí, životně z nejdůležitějších

Červencově večerní teplo. Ležím pohodlně rozložena, s obnaženou i duší, v letním svém pokojíku, zvolna se zaplňujícím knihami, ačkoli knihy už nechci hromadit, a znovu žasnu nad světem, nad lidmi a nejvíc nad sebou. Já myslela, když mi bylo třeba devatenáct, že v jednadvacátém roce jednadvacátého století budu někým docela jiným. Nějakou zmoudřelou snad stařenou. Jenže mě čas, k mému užasnutí, neproměnil. Jsem to pořád ta stejná já, jako v mých sedmi, sedmnácti, sedmatřiceti…

Dýchám. Okýnka ani dveře holubího podkroví nezavírám, vdechuju s rozkoší svěže omamný večerní venkovský vzduch. Stačí mi docela málo anebo možná jsem jednou z nejnáročnějších.

Vrátila jsem se z hradu přes nevyhnutelnou únavu nabita energií od lidí reagujících na mě tak, až mě to dojímá. Prožívám krátké chvilky sblížení s lidmi, které už nejspíš nikdy neuvidím a ani si je zapamatovat nemůžu. Když jsem dneska odjížděla zeleným autobusem z Budyně, mával na mě jeden muž a jeho malá dcerka jako kdybychom se znali odjakživa a bylo nám smutno, že se loučíme.

Na statku mě čekaly čtyři dětičky a já jim na jejich přání smažila kovbojské brambůrky, jak nám je smažíval strýc Josef a smažila jsem je tři a půl hodiny. Myslela jsem si, jak jednoduché jídlo jim udělám, jenže jsem nepočítala s tak velkou nenasytností.

Projíždím nádhernou krajinou a vyčítám si, že ji nefotím, stejně jako si vyčítám, že nepíšu. Mám v sobě nutkání prožité zaznamenávat. Jenže zaznamenávat svoje prožitky, tak jak je skutečně prožívám, stejně nedokážu.

Žiju život naplno. V každém jeho okamžiku, všemi svými smysly, šťastná za každou z těch chvil zázračného bytí. Užívám si světa, vděčná, že to ještě pořád umím.

Na dnešek v noci mě probudila svým houkáním sova. Bydlí zřejmě ve vedlejším podkroví a vábí k sobě samečka. Slyšela jsem, jak ji zdáli odpovídá.

Každou chvíli jinde

Nad letní kuchyní v tuto chvíli letně přebývám ve zvelebené půdičce v minimalistickém svém pokojíku. Mám permanentně sbaleno, připravena kdykoli odjet a kdykoli se opět vrátit. Jsem sama za sebe a se sebou. Nikde nerostou moje vlastní květiny a nikde nemám svoje vlastní zvíře. Měním prostředí a s ním i svoje lidi i s jejich rostlinami a jejich zvířaty.

Trávím dny střídavě mezi spoustou lidí a naprostou samotou. Oboje mi vyhovuje v té střídavosti a nadšeně prožívám po táhlé zimě konečně dny prozářené sluncem.

Dnes jsem se procházela podél mocně vonícího Labe, divoké kachny na mě divoce káchaly, abych jim něco k snědku hodila, ale já měla jenom žvýkačku. Tělnatá převoznice se opalovala před sroubeným malebným domkem v dvojdílných plavkách a bárky na vodě se pohupovaly.

Vyslechla jsem pak v zeleném autobuse, jediná bez roušky, ostatní ji měli buď nenápadně ledabyle v tom horku nasazenou, by dýchat mohli alespoň trošku, nebo rovnou pod nosem, ale to já nemůžu, protože já nesnáším dělat věci „jako“, jak plánuje nějaká žena, že odpoledne vyluxuje, vytře, vyžehlí koš prádla a upeče konečně ten koláč, protože ty jahody už začínají pomalu téct.

Já si v duchu naplánovala, jak si lehnu nahá do trávy a budu pozorovat na modré obloze vlaštovky, kterých je tu letos snad ještě víc jak loni. A to jsem taky udělala.

Po ránu teče jen studená, když ale přes den slunce krásně svítí můžu si dát večer i sprchu horkou.

Genius loci

Probudila jsem se hodně časně a hodně svěží a přemýšlela proč nepíšu, když lepší podmínky k psaní už mít ani nemůžu. Zůstávám na statku sama se zvířaty a na hradě s lidmi, kteří sem přicházejí nechat se okouzlit magickou silou kraje, kde vládne duch nejrannější historie Čechů.

Vstoupila jsem v té časné ranní hodině, ještě nebylo ani pět, na Facebook, abych si do blogu stáhla video a obrázek, dokreslující moje dnešní dny a překvapilo mě hodně, kolik lidí, v tak časné hodině, už tam vstoupilo taky.

Svoje poslední dny, i noci nejpodivnějších snů, prožívám s překvapivě odlehčenou myslí, jako bych se osvobozeně vznášela nad vším, co by mi mohlo moje myšlenky a prožívání jakkoli zkomplikovat.

Ráno vycházím ze dvora, zdravím se halasně se sousedy, čekám na krásný proteplený zelený autobus s přátelským řidičem, sedám si co nejvýš a nechám se oslňovat dech beroucími obrazy krajiny.

Všechno je tu pro mě přátelské.

Večer se vracím, stavím se i na „kus řeči“ s veselým vždycky Viktorem, jehož pravé jméno neznám a jehož život ve vietnamském krámku na české vesnici mě nepřestává udivovat.

Před svým dohotoveným domovem, přestavěnou kovárnou, předává soused svojí partnerce prsten a růži. Jejich kamarádka to točí na mobil a já jsem jediný další svědek. Poamericku tleskám, přeju hodně štěstí a mám radost.

Otevřenými okny ve dne v noci proniká do kamenného domu chlad, ani ranní ptačí koncerty, podvečerní kvákání žab a noční houkání sov ho neproteplí.

Svěžest ranního vzduchu oživuje moji romantickou duši, které se jen tak nevzdám. Je to to nejcennější, co mám. Moje prožívání a vnímání je ještě zostřenější, vychutnávám každý svůj okamžik, bez výčitek…

Venku hýká osel a já si jdu připravit svoji ranní kávu.

Ta rozevlátá

Poslední dny se mi zdají sny o blízkých mi lidech, dlouho už zemřelých. Začalo to dvěma Jaroslavy, tatínkem mojí kamarádky z hliněné ulice K Višňovce a jeho nožem zavražděným synem, kterého mi svými rysy, hlavně tedy svým úsměvem, připomíná Brad Pitt, což je pro mě značně překvapující, protože Brad Pitt je jedním z mužů, kterým se daří zrychlit můj tep a rozněžnit moji duši. Takhle jsem tedy já dříve o pár let staršího Jardu nikdy nevnímala a bylo mi divný, když se do něho zamilovala moje, pro muže velmi zajímavá, kamarádka z gymnázia Jana.

Pravda je, že Jardova ladného svalnatého těla si nešlo nepovšimnout, už když lovil červenou zavařovací gumou, do zlatova opálený v červených trenýrkách, zeleně nebo modře zlatě blyštící se masařky, vyhřívající se v podvečeru na sluncem prohřáté zdi jejich domu. Byl to atlet, házel oštěpem. Pro mě měli ale tehdy přitažlivost jen muži, kluci, co uměli poutavě mluvit.

Sen o svých sousedech jsem si zapamatovala, jak jsem si myslela, ale nezapsala si ho a už z něho nevím nic. Totéž se mi stalo se snem o bratrovi mého táty, o Jindrovi a jeho ženě Dáše, tedy o svém strýci a tetě, i ten jsem zapomněla, jen nepopsatelné pro mě pocity z těch snů ve mně zůstaly.

A na dnešek se mi zdál sen o babičce Marii a dědovi Antonínovi, kteří nás s bratrem Liborem vychovávali. Tedy ještě s Libuší, jejich dcerou, ženou, která nás porodila, ale vlastně kromě hodně dobrodružných dovolených a výletů, čas doma po těžkých denních a nočních službách v nemocnici na oddělení s onkologickými pacienty v posledním stádiu jejich života, prakticky jen prospala.

V tom snu jsem společně s neteří Renatkou a svými nejstaršími vnuky (žádný z nich neměl samozřejmě možnost poznat je) pozvala svoje prarodiče do superluxusního restaurantu, kde se aperitiv podával v jednom salonku a hlavní jídlo ve druhém. Ten aperitiv se podával v obřích číších s exotickým ovocem, čemuž jsem se hodně divila, ale byl tak lahodný…

Dál už nevím nic. Ze snu mě probudili, ostatně jako každý týden v tuto sobotní ranní dobu, popeláři, vysypávající do svých mohutných vozů obsah kontejnerů z tříděného odpadu na rohu.

Pak jsem ale ještě na chvíli usnula a nadobro se probudila až ze snu, ve kterém stál mladý farář, taky Jaroslav, myslím, jak mě teď napadlo, co se zasebevraždil z nešťastné lásky. Stál před roubenou chalupou a mávl rukou se zafačovaným zápěstím směrem ke mně se slovy: „Ta rozevlátá“.

Tady se odehrál můj příběh s ním, který jsem si zapsala, už je to dávno.

Osho

„Poslušnost je velmi jednoduchá. Neposlušnost vyžaduje o trochu vyšší úroveň inteligence. Poslušný dokáže být každý hlupák a vlastně jedině hlupák může být poslušný. Inteligentní člověk si klade otázky. Ptá se: Proč? Proč bych to měl dělat? Pokud nebudu znát důvod a následky, nehodlám se do toho zapojit. A díky tomu se stávám zodpovědným jedincem.“

Všechno je krásnější díky dočasnosti

Ráno jsem zatopila větývkami ze sousedovy poražené jabloně v krbu, alespoň na chvilku, na dobu ranního snídaňového rituálu. Počasím pochmurný začátek května využívám k lenivému povalování se. I nad seriály. Ještě nedávno pro mě zcela nepředstavitelná představa. A kupodivu, nejeví se mi to mé lenošení sebekritiky hodné, naopak, vychutnávám si tenhle čas naplno, vědoma si faktu, že skončí. Já mám totiž zahálku, navzdory všem daným konvencím, ráda, takže moje sebekritika nestala by se sebekritikou zdravou, nýbrž pokryteckou. Ostatně moje zahálka je ryze fyzická, svůj mozek zaměstnávám naopak plně a to paradoxně i díky těm, mnou dříve tak opovrhovaným, seriálům. Vhledy do světů, v českých seriálech podivně mně cizích, v zahraničních zajímavě cizích, inspirují moje přemítání o podstatě a smyslu života, které dominuje všemu čím se zabývám, od chvíle, kdy jsem toho byla schopna. Nekonečný příběh.

Niterné myšlenky bývají nesdělitelné. O sdílení jsem se pokoušela se svojí kamarádkou v dětství, i v dospívání s některými, ale skutečný, ne jen záblesk, ale skutečný pocit sdílení svého nejniternějšího světa jsem prožila s pohlavím mně opačným. Ne s jedním mužem, ale kupodivu s muži více.

Ještě nedávno jsem se pročítala jednou knihou za druhou, nadšená z každého myšlenkového souznění, v tomhle čase se ale nějak nemůžu do knih začíst. Dnes vychází tisíce knih a blogů s návody na život. Mě ve většině zajímají ale stejně málo, jako kdysi v porodnici obdržené brožurky, jak ošetřovat a jak vychovávat děťátko. To já měla vyčtené ze starých románů. A docela jinak.

Chtěla jsem si doprovodně vyfotit dnešní svůj plápolající ohýnek, ale během psaní vyhasl. Zadala jsem tedy do svých fotek „oheň“ a objevilo se přede mnou videjko z konce poslední noci a začátku prvního dne roku 2021. Roku změn prý.

Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane?

Vrátila jsem se po pár dnech strávených v Přestavlkách do svého hnízda, radostně nadržená na svůj kompjútr, který jsem tu zanechala k dispozici distanční výuce. Bylo k večeru a tak jsem se, po obligátní uvítací lahvi fakt dobrého červeného, obklopena vším potřebným, usadila do pohodlí svého lože, které mi slouží nejen k spánku, abych záhy zjistila, že mi „chcípla myš“. Neměla jsem náhradní baterii, ani Oleg ji neměl, a tak jsem sundala nástěnné hodiny v kuchyni ze zdi a baterií z nich svoji myšku oživla.

Absence hodin na zdi v příštích dnech mi ovšem nezabránila, abych mnohokrát za den pod prázdnou skobu na zdi reflexivně nevzhlídla a to navzdory ztichlým nehybným hodinám ležícím nepřehlédnutelně na stole přede mnou. To mě maličko zneklidnilo, jako ostatně vícero podobných okamžiků, které jakoby začínaly zpochybňovat bystrost mého rozumu.

Oleg baterii po nějakém čase pak ve svém pokoji našel, protože v tomhle pánském pokoji se nakonec vždycky najde všechno a vsadil ji do hodin. Hodiny se rozběhly, Oleg je chtěl podle přesného času nařídit…jenže! nebylo co nařizovat. Hodiny vyšláply na minutu přesně.

Hodiny jdou stále stejným tempem, zima se vlekla a přesto! Můj čas ze zrychluje.

A ještě jeden název by mohl nést tenhle můj dnešní ranní spot: Ani jedna lahev vína nazmar.

To díky řezačce na lahve.

Lahve od džinu, ty napravo, ale řezat nebudu. Ty se staly mými nejoblíbenějšími karafami.

Nalevo stojí hrnek s mým ranním čajem, nejsem si ale jistá, jestli v mém čajovém hrnku. Těch úžasných hrnků, ze kterých pít čaj je opravdu rozkoš, máme totiž třicet. Liší se jen svými nápisy. Byly ve slevě. „No nekup to!“ Oleg opravdu není troškař v ničem a my chceme přece pořádat čajové párty. „No jen si to spočítej, kolik nás je!“

Já se ale už dlouho nedivím ničemu, já už všechno přijímám, tak jak to přichází. Nic víc než mám už nepotřebuju, ale ničemu, co samo ke mně přijde, se nebráním.

Se mi zastesklo

Není to tak dlouho, kdy jsem to žila. Já mám ale v téhle sic prvomájové, leč šedé chvíli, pocit, jako by to byl jen sen. Ovšem sny moje nebývají až tak malebné a emočně omamné, jak realita života bývá, dnes se mi například zdálo o strašné spoustě dost vzrostlých světlešedých myší, které jsem s něčí pomocí obratně pochytala a pečlivě naskládané, přímo natlačené jednu ke druhé zasunula nejmíň po dvaceti do jakýchsi skleněných soudečků, hlavičkami dolů…

Chtěla jsem zůstat při západu slunce nad Étretatem, jenže od moře se začala zvedat mlha a navíc někdo jiný měl stejný úmysl s lavičkou, co tam stojí už věky a byl rychlejší. Sešla jsem tedy dolů na pláž…

Mlha se mezitím rozpustila, já si lehla do oblázků a…

Étretat v říjnu

Masakr v ložnici?

Bývala mojí opěvovanou „múzou“. Popsala jsem svoje podkrovní bytí v ní v desítkách svých spotů. Vyvolávala ve mně mocné pocity, které jsem snadno mohla po probuzení zčerstva živé přelít sem, do bezedného kotle mých emocí.

Před šesti lety, třeba:

Noci, kterými žiju, bývají rozmanité. Roční období přecházejí bez jasných hranic jedno ve druhé, Měsíc mění svůj svit, svoji tvář a i já ji měním.

Spím pod širou oblohou, v ložnici, kterou zbožňuju. Prostě ji zbožňuju. Spím pod střešním oknem, které nezavírám.

Usínám všemi rozkošemi, jak jsem je poznala, spím a probouzím se ze snů na širokém pódiu v poduškách a polštářích z prachového peří.

Někdy se probudím vesmírnou úzkostí, jako by něco bylo špatně. Co všechno ale? Jindy zajíkavým až pocitem radosti, jako by se stalo, jakoby se mělo stát něco úžasného a ono se nejspíš i děje. Slunce na modré obloze, ptáci, vzduch provoněný jarem. Hluboký vdech, výdech, vdech, výdech…Pocit štětí, jen tak, bez ambicí.

Jsem tu, sama za sebe, jsem středem Země, středem Vesmíru. Všechny vesmírné vlásečnice vedou ode mě a vedou ke mně.

Noci, kterými žiju, bývají rozmanité. Poklidné, divoké, vášnivé, posmutnělé, přemýšlivé, beze snů, snově upocené, měsíčné, hvězdné…pravdivé.

Já tu svoji ložnici přenechala dětičkám a nebylo to pro mě tak úplně lehké rozhodnutí. Jenže jedině tak šel domek snadno dvougeneračně rozdělit, abychom všichni měli svoje nerušené soukromí.

Včera jsem tam Loanku navštívila.

Ti králíčkové se narodili do nory v zemi na zahradě. Jenže se moc ochladilo…

Masakr ne, jen živelně netradiční přístup k životu.

Kruhy se uzavírají…

Po dalším necelém týdnu hlídání maminky se vracím do svého doupěte jak do laskavě ochranné náruče tátovy, tvořené ovšem jen mými představami. Tenhle můj domov není dle komercí určovaných „zákonů“ ani trochu reprezentativní, ani v něm přílišně neuklízím, leč splňuje pro mě všechno, co má taková teple radostná náruč splňovat. Není tu nic, co by mi mohlo chybět a není tu nic, co by tu přebývalo. Pro mně vzácné věci, kterých jsem za peníze zakoupila jen nezbytné minimum, se kolem mě vytvořily samy, životem. Jsou součástí mé samé a já se mezi nimi cítím blaze uvolněně sotva vstoupím.

Tady můžu všechno a nemusím nic.

Maminka, které jsem nikdy neřekla maminko a ani jako o mamince o ní nemluvila, protože se to k ní prostě nehodilo (moji synové a jejich dětičky ji oslovují Libi), se definitivně vrací do dětských, vlastně už skoro miminkovských let, kruh se uzavírá.

Jediný člověk, který ve mně vyvolával nepříjemný respekt už není. Žije pořád, ale už není. Je to pro mě vlastně nesmírně uvolňující. Nikdo už mě nekritizuje za to, že nevypadám, jak bych vypadat měla, jak se sluší a patří: „Viděla si snad nějakou ženskou v tvejch letech, aby měla takový vlasy?“ „Neviděla, mami.“ Svoboda! Nikdo už neotevírá dveře do koupelny v úžasu, co v tý vodě tak dlouho dělám, že takhle dlouho se normální člověk přece nekoupe. Nikdo se už s nelibostí v hlase nediví, že nenosím spodní prádlo a nikoho už neděsí můj sexuální život. Nikdo už nekontroluje moje číše.

Včera pochodovala maminka po dvorku o berlích a její „Vóójáci, jdou vojáci jdou…“ hřmělo betonově odlidštěnou úhlednou ulicí jaksi nepatřičně.

Ta ulice do kopce, která se kdysi jmenovala K Višňovce, bývala hliněná. Její převislé živé ploty skrývaly v dětských bunkrech a pokojíčkách svá tajemství a v zimě se na ní sáňkovalo. Tahle ulice se všemi svými pitoreskními obyvateli a jedním pohádkovým domem mívala pro mě kdysi stejný efekt, jaký má dneska pro mě můj malý pokojíček.

Jen trpaslík z věžičky pohádkového domu dědečka kamarádky Blanky tu zůstává svědkem starých časů hliněné ulice K Višňovce.
Lucerničku už ale taky ztratil.

Smrt v náruči Slunce

Velikonoční týden se stále křehčejší maminkou. Kdo by se takové změny u tak neohroženě silné ženy nadál?

Usilujeme o to žít přítomným okamžikem, příliš se nezabývat minulostí a nespoléhat na budoucnost. Máma už žije jenom tak. Žije svojí přítomnou vteřinou, aby ji ve vteřině další zapomněla.

„Je to takový pitomý, nepamatovat si na svůj život…“

Jako by se pro mě v té chvíli zhmotnily a záhy do ztracena explodovaly všechny vyvolané konflikty, kterými si, pod tíhou v sobě živených starostí, až na výjimky naprosto zbytečných a nesmyslných, máma komplikovala život. A komplikovala ho i nám…

Nic si z toho nedělej mami, v zapomnění skončí nejspíš nakonec úplně všechno, s neochvějnou jistotou nakonec i tahle naše skvostná planeta…

Já si starosti nedělám. Prakticky s ničím. Napsala bych „pokud nejde o život“, ale já si starosti nedělám ani v téhle pomatené době, tak to nenapíšu. Neznamená to ovšem, že by mě nemilé okolnosti doprovázející můj život vůbec neštvaly. Štvaly a štvou, ale ne tak, abych si přílišným zaobíráním se jimi komplikovala život, natož ho komplikovala druhým.

Užívám si života, sebe si užívám a užívat si budu všeho, co mi svět nabízí, dokud budu schopna svět vnímat, dokud se nerozplynu v náruči Země, která, i ta, jednoho dne skoná v náruči Slunce.

Je to jen „chvilka“, ten darovaný člověku tu čas, proč si ho tedy sám sobě dobrovolně kazit?

Máma mě vychovávala ubíjející metodou nevybíravé kritiky a ironického rejpání. Chvílema nesnesitelné. Proto mě před devíti lety tohle její psaní překvapilo…

Dneska se ale už jen diví, když ji sdělím, že jsem její dcera a ona že je moje máma. „Chudáku, tos to tedy se mnou chytla…“ reagovala na tohle mé sdělení nedávno.

Moje maminka je už jen mírná a poddajná. Taková tedy nebyla nikdy. Vždycky všem lidem říkala, co jí právě na mysl přišlo, bez jakýchkoli skrupulí a ohleduplnosti. Pravdomluvnost, pravdivost, ta se jí tedy upřít rozhodně nedala. Ale o nikom v jeho nepřítomnosti neřekla nic, co by mu neřekla i přímo do očí. Milosrdnou lží se nemilosrdně nezaobírala vůbec.

Je to ale skutečně ten nejčestnější člověk, kterého jsem kdy poznala a jsem vděčná, že se tahle její čestnost přenesla i na moje pravdivé potomky.

Strávila jsem s mámou velikonoční týden sama, bez internetu, prohrabávala se její fotografickou a písemnou minulostí a snažila se jí vtáhnout do vzpomínek, což se mi kupodivu chvílema i dařilo.

Tahle dvě fota (po neskutečně rychlé jízdě Praha-Paříž + Normandie) dvacet pět let stará, se mi podařilo (odtrhávala jsem je nalepená na cosi) zachránit. Když jsem je mámě ukazovala, nepoznala ani sebe, ani mě, ani žádného ze svých vnuků, pak ale ukázala na Cita: „Tohohle znám dobře, ten mě měl moc rád, chudáček…“