Včerejší zážitek mi hned tak z mysli nevymizí

Na rozdíl od internetu, kde narážím takřka denně na nesmyslnou vulgární agresivitu, ve svém reálném světě, v kraji pod Řípem, setkávám se, prakticky všude kam vejdu, s lidmi milými, ochotnými, usměvavými, vstřícnými.

Třeba i jen setkání s mým optikem. Kdykoli jdu kolem, nejen že mi brýle na čtení i brýle sluneční s radostí ultrazvukem vyčistí a já opět prozřu, ale svým chováním sladce prozáří celý můj den. Včera mi dokonce s úsměvem daroval vytoužené pouzdro od Armaniho, které jsem nešťastně ztratila a které jsem měla ráda tak, že jsem si přála zakoupit identické.

A nebo dokonce i takový odběr krve. V Praze 8 stávalo se odběrové ráno pro mě kdysi ránem hodně nepříjemným, ovšem do nemocnice po Řípem se na ten odběr skoro těším. Útulná, prosluněně provětraná v létě, proteplená příjemně v zimě, čekárna s knihovnou a dětským koutkem, pohodlnými křesílky u stolků, za kterými důchodci posedávají a klevetí jak v kavárně.  Sestřičky milé a profesionálky dokonalé, vpich člověk ani nepostřehne.

Vyjede vám lísteček s číslem, můžete se pohodlně posadit a čekat. Většinou ne dlouho, jen při pondělku bývá čekárna obvykle plnější.

Včera tam ale nastala taková zvláštní věc, kterou nemůžu dostat z hlavy, zvlášť teď ve víru volebních kampaní.

Když jsem se se svým číslem pohodlně usadila, zjistila jsem překvapeně, že sedím docela sama a že se od místa odběru táhne fronta lidí, každý drží v ruce svůj lísteček s číslem a jak přicházejí další lidé, byť i o holi, automaticky se dál řadí do té nesmyslné fronty. Nechápala jsem, co je špatně, vyzývající světelné tabule fungovaly, hlasitě oznamovaly dalšího v řadě. Lidé ale dál stáli, namačkáni jeden za druhým, přešlapovali, nikdo si nesedal. Paní ve frontě se obrací na dívku za ní, ukazujíc jí svůj lísteček s číslem: „Jen si odskočím, jsem před vámi.“ A já jen nevěřícně zírám.

Čekám, co se bude dít, neděje se ale nic, lidé dál přicházejí a dál se automaticky zařazují. Pak se rozsvítí moje číslo, vstanu z pohodlného křesílka a procházím s trapným klapotem svých dřeváků podél té tiché fronty.

Pohled na vůdce a zmanipulovaný dav je děsivý. Ovšem jednat sám jako „ovce“ a slepě automaticky následovat „slepé“…

Reklamy

Moje poslední letní plavba aneb Už mi nezbývá než podzimní plavba pirátská

Léto začalo letos brzy, vlastně už na jaře. Horké dny, snídaně pod Sluncem v živé zeleni, na vzduchu provoněném bujením. Stačilo jen dýchat ke štěstí chvil. Přestěhování letní kuchyně do zimní a první snídaně pod střechou vyvolaly ve mně úzkost a stavy duše, že bych mohla psát jak Kafka.

Když jsem ale poprvé pořádně roztopila v krbu, když plameny proteplující kamenný dům oživily moji číši, začala jsem se smiřovat.

I na zahradě rozpálila jsem ohniště divoce. Mám zas roztomile rozvernou ofinku, jak jsem si ji kdysi na gymnáziu začala zastřihávat. Příliš nízko sklonila jsem se zbožně k ohnivě lačným jazykům. Samotnou by mě to nenapadlo, ustřihnout si vlasy nad čelem, hladkým. Žádné zrazující vrásky, jen ty dvě kolmé prohlubně mezi očima z marného myšlení nad zoufalstvím lidského pokolení ve světě vesmírném. Ty nic nezakryje.

I když ještě neskončilo, z léta zbývá už jen zralé ovoce, sládnoucí hrozny vína, digitálně barevné vzpomínky a v sudu kvas, co až se přepálí, v zimě zahřeje nás létem v sobě ukrytým.

A ještě chvíli zlatá kůže pod hladinou horké lázně, tak optimisticky radostně tmavě zlatá, ve vaně smutně bílé jako sníh.

 

Video spouštět nemusíte, víc už tam neuvidíte, to jen já v něm můžu popatřit celé jedno svoje léto, prošlé.

Pouštím si ho v nejvyšší hlasitosti a poslouchám ptáky.

Neokázalé slasti

Každou zahradu přeměním. Ne na zahradu plnou pestrých květů, ne na čistě vypleté záhony rozličných zelenin, ne v ovocný sad, ale v zahradu živou lidmi, v epikurejský ráj.

Po blaženém, chvílemi zdivočelém až (nejen víno teklo proudem, netradičně i pivo), epikurejském hodování,  trvajícím prakticky nepřetržitě už od horkého května, uvítalo moje tělo deště.

Zůstala jsem v posteli s knihami a čaji. S těmi knihami byla trochu potíž. Ten, kdo nemůže číst knihy v originále a je odkázán na překladatele, musí v současné době trpět, stejně jako já. Například kniha „Známý a neznámý Lennon“ je přeložena tak strašlivě, že bych byla bývala překladatele ráda oslovila, kdyby knihu přeložil člověk a ne jen jakási agentura AFFL Praha, jak je alibisticky uvedeno.

I s čaji byla trochu potíž. Vypila jsem totiž neuváženě příliš mnoho zeleného před spaním a to způsobilo, že jsem část jedné noci probděla. Nebylo to ale nijak depresivní noční bdění, i když jsem myslela na mámu, která mi večer před tím líčila svoji náhlou šílenou úzkost z blížící se smrti stářím, smrti, o které si v devadesáti jedna letech myslela, že je s ní už dávno smířená. Ta úzkost byla tak zoufalá, nevěděla si s ní rady a tak alespoň spolkla prášek na žaludek, i když jí žaludek nebolel. Nebolí jí nic, mojí mámu, jen strach.

Měla sis dát sklenku vína, řekla bych jí, kdybych dopředu neznala její reakci.

Noc byla vlhce mlžná, dlouze houkala sova, v nepatřičný čas zakokrhal kohout a zdáli do mého stoletého skromného lože, které je pro mě jako ulité a tudíž se do něho už nikdo jiný nevejde, doléhaly tlumené zpěvy opilostí semknutých mužů.

Žijeme v tak nádherném světě, pokud se nám daří nevpouštět si do hlavy virtuální, ve skutečnosti neexistující, balast, který se pak lidem daří přeměnit v realitu utrpení.

Z letní kuchyně slyším zvuk jeho kytary, už zase prosvitlo slunce.

 

P1050896

Je libo doutníček?

Jak zabít…

Vyšla jsem v krásném vlahém ránu do výběhu s drůbeží, miluju tu jejich žravost, když v tom ji spatřím. Schovaná u zdi v kopřivách, zraněná…krůta.

Krocan se raduje bezostyšně z pšenice, zatímco jeho družka…

 

Musím nutně ukončit to její trápení. Jenže jsem tu sama s Iris a ta ještě spí.

Už jsem dokázala přendat ramlici z jednoho chlívku do druhého, poškrábala mě jen maličko, musím dokázat i tohle, říkám si.

Ale na tohle já tedy, pokrytecký všežravec, prostě nemám. Nedokážu to.

Naštěstí je tu ve vsi Váňa, vždycky připravený mi kdykoli s čímkoli pomoct.

Trošku jsem si ulevila tímhle spotem.

O skrýších

 

Podívej, jakýho jsem našel roztomilýho ptáčka, budu mu říkat Típí.

Akorát…je trošku mrtvej.

Nechci mu dělat hrobeček, chci si ho nechat! Nikdy jsem žádnýho takovýho roztomilýho ptačího mazlíčka neměl.

 

V noci mě probudí srdceryvné dětské vzlykání u mojí postele.

„Marko, co tu děláš? Něco se ti zdálo?“

„Ne, jsem smutnej, protože za chvíli umřeš.“

„Neboj se, nemusíš bejt smutnej, já umřu za hodně hodně hodně hodně, strašně hodně dlouho.“

„Protože máš mladou kůži?“

„A mladý srdce a mladý plíce a mladý játra a ledviny, prostě všechno.“

„Ale vlasy máš bílý.“

„Bílý je mám naschvál, pojď, lehnu si k tobě.“

A maličký chlapeček mě vezme do svého hřejivě všemocného náručí, objímá mě svými útlými pažičkami a už jen jeho tělíčko slabě dovzlykává.

„Víš že Jíříkův táta usnul u zubaře? A Típího jsem schoval do skrýše ve zdi.“