Jeden z mých oblíbenců, Jiří z Poděbrad, který se už ve své době snažil o vytvoření mírové unie evropských států, čímž o několik století předběhl svoji dobu. To jeho je heslo
„Pravda vítězí“.
A další z těch, o nichž se mi tu a tam zdává, Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburku. Podporovatel veškerého pokrokového snažení učenců tehdejší doby.
Tady trávím svůj pracovní čas.
Skončil hradní den a já rychlým krokem odcházela na autobus, stanice Pražská. Do Prahy jsem ale nejela. Do Prahy tu nic nejezdí. Měla jsem pekelný hlad, v poledne jsem si dala jen salát z mlaďoučké cukety s mozzarellou z bůvolího mléka s olivovým olejem, s dresinkem z hroznového moštu crema bianca a s hrubou mořskou solí.
Míjela jsem zrovna dvě krásné mladé cikánky a ta jedna říká: „Dobře, tobě tedy udělám cikánský řízek.“ Aniž bych tušila, co to takový cikánský řízek je, okamžitě jsem na něj dostala obrovskou chuť.
Vešla, tedy spíše vběhla jsem do prázdného řeznictví, vědoma si, že je čtvrtek a tudíž čerstvá šťavnatá domácí sekaná, alespoň budyňská sekaná, když ne cikánský řízek, a dala jsem si ji v takové té lehce dusivé macdonaldovské housce s kečupem, kterou normálně nejím, ale tentokrát to vonělo tak skvostně a bylo to teplé, ani jsem k lavičce v čekárně ještě nedošla a už jsem se zakousla hladově do své večeře.
Jedna lavička byla volná a druhá obsazená malým cikánkem, tlusťoučkým hodně, ale moc roztomilým a jeho také hodně obézní maminkou, která se mě, dřív než jsem si stačila dosednout na svojí lavičku, zeptala, jestli bych jí neprodala kusovku a tahala z peněženky nějaké drobné.
„Prosím?“ ptala jsem se zmateně, netušíc, co ta žena chce.
„Jestli byste mi neprodala kusovku?“ opakovala s nadějí.
„Kusovku? Co to je?“ zeptala jsem se já nahloupě, než mi to došlo.
„Ahá! Já bohužel nekouřím, jinak bych vám ale ráda dala“ a hned jsem se rozhlížela po okolí, jestli bych té nešťastnici nějaké to cigárko nemohla sama vysomrovat. Už nejmíň čtyřicet let jsem to nedělala. V okolí ale ani živá duše a tak jsem tedy dosedla s horkou sekanou na lavičku a znovu se zakousla.
Jenže! Ten malý cikánek ze mě nespustil ty svoje krásný černý očíčka, doslova jimi na mě visel, skoro mě jimi olizoval, tedy spíš tu moji sekanou. Usmála jsem se něj, ale on zůstal vážný a tím svým uhrančivým pohledem se vpíjel do mého hamburgeru. Měla jsem pocit, že i hlasitě polykám, vůbec už jsem si nemohla to svoje jídlo vychutnat. Uvažovala jsem intenzivně, jestli bych mu neměla tu svou nakouslou večeři přenechat, ráda bych to i udělala, byl tak moc roztomilý, hladově nevypadal sice, jak byl tak strašně tlusťoučký, ale chuť měl tedy obrovskou, to bylo jasný. Jenže jsem si říkala, že bych se té jeho maminky mohla tímto gestem třeba dotknout. Čím větší měl chlapeček na to mé jídlo chuť, tím já ji ztrácela, vlastně mě ta chuť už přešla docela, nejen díky tomu jeho uhrančivému pohledu, ale i proto, že jeho maminka měla velkou rýmu a neměla kapesník a já ho taky neměla, abych jí ho nabídla.
Jedla jsem ale statečně dál a snažila se nedívat na chlapečka a neslyšet zvuky, co vydávala jeho maminka. Nakonec jsem tedy ten hamburger spolykala a to jsem udělala moc dobře, protože na statku nebylo k snědku nic, než úžasné prossecco, které sice nebylo moje, ale i tak jsem ho s obrovskou chutí vypila, v dalším ze svých osamocených, leč krásných, večerů.
Když se večer nachýlil, šla jsem se na sebe podívat do zrcadla s brýlemi na blízko. Říkala mi totiž jedna starší žena na hradě, že se takhle nedávno na sebe podívala a jak byla překvapená, co to vidí za tvář a já jsem si uvědomila, že se taky nikdy na sebe nedívám brýlemi na blízko, protože se nikdy nelíčím a nemám tudíž důvod. Tak jsem se s těmi brýlemi na blízko na svou tvář podívala a už to dělat nebudu.
Pak jsem ulehla do svého lože, co ho tady mám a šla jsem si sem psát, protože filmy mě už nějak nudí.
A večerní Slunce vešlo do mého pokoje.
Jedna z vícero mých hloupých vlastností je to, že zásadně nepřepočítávám peníze. Věřím tomu, kdo mi je předává, že počítá on a že počítá správně. Tedy já peníze vůbec strašně nerada počítám. Pokud platím, platím většinou větší bankovkou, když ji mám a to proto, že nerada počítám už i dopředu při placení. Pak si tedy vezmu, co mi dají nazpátek a někam to strčím. Prostě nepřepočítávám. A není to jen proto, že na peníze jako takové sahám dost nerada, zvláště na ty kovové.
Mně vyhovuje karta. Tedy jen do té chvíle než zjistím, že na ní nic nemám.
V tu chvíli jsem ale kartou platit nemohla. Jednak jsem ji půjčila a taky ani nevím, jestli by to tam s ní platit šlo. A tak se mi stalo, že mi omylem vrátili ze dvou tisíc o skoro jeden můj pracovní den míň a já na to náhodně přišla až doma. Ty peníze jsem nemohla ani vytratit, ani utratit a ani mě o ně nikdo nemohl připravit jinde. Prostě byly tam, kam jsem si je dala, jen jich bylo jinak než být mělo. Bylo to v restauraci a tam si tedy těch mých peněz navíc jen těžko při počítání denní tržby mohli všimnout.
Jak už mám při všech svých ztrátách ve zvyku, najdu si totiž vždycky něco, co mě uklidní a i radost udělá, třeba že ztracené mnou peníze našel nějaký chudý člověk, vzala jsem to tedy tentokrát jako můj skromný příspěvek za ztráty během koronaviru, kterými jistě můj oblíbený hospodský utrpěl. Navíc mi loni v létě věnoval ponožky s finským sobem.
Slibuju si v tuto chvíli, že ode dneška už budu přepočítávat. Ovšem svým slibům, které si dávám sama sobě, stejně moc nedůvěřuju, tedy na rozdíl od slibů, které dám někomu jinému, ale těm se raději taky vyhýbám.
Například včera před úplňkem jsem si taky něco slíbila a dneska po úplňku nejen že jsem to nesplnila, ale právě naopak.
Jsou ovšem radosti ze života, na které člověk peníze vůbec nepotřebuje.
Sklonili hlavičky dolu do hnízdečka, polekáni objektivem mého fotoaparátu. Chytří ptáčkové. Ti z minulého roku naopak hlavičky vystrkovali a otevírali dokořán zobáčky v naději, že jim něco spadne do chřtánu.
Tihle letošní měli jistě radost, že jsem se od jejich hnízdečka vzdálila bez snahy vyčkávat a záběr zopakovat, na rozdíl od těch loňských, co si jistě prožili svoje zklamání, když jsem odešla a tučný červ nikde.
Jsme tu dva, v roli babičky a dědečka (až sem jsme se dostali) a děláme tu v nádherném prostředí, rušeném jen zvenčí barbarstvím za kamennou zahradní zdí, o kterém se mi ale teď psát nechce, společnost osmi úžasným „dětičkám“. Dětičkám v uvozovkách, neboť čas ty starší mění ve ztepilé mladé muže a sličné slečny.
Dva z nich ráno vyšli do mé stávající ložnice, do zahrady, hledat květiny pro paní učitelky.
„Natrhejte si ty ze záhonku na dvoře, ty mají krásné květy,“ radím jim ještě trošku ze sna. „Myslíš ty oranžové? Ty jsme včera snědli.“
A tak natrhal každý pár levandulí a svázali je mašličkou z provázků. Když jsem je viděla odcházet, tak krásné, s těmi kytičkami, pro skvělé vysvědčení, rozlil se mi po těle pocit nesmírného blaha.
Udělají si s Olegem zajížďku, přivezou z Budyně nejlepší buřty z kraje a večer rozpálíme táborák.
Spí se mi tu hluboce, v neskutečných snách. I za deště, to jen o trošku víc zvlhnu.
Pod vlivem budyňských, neuvěřitelně pečících hospodyněk, jsem i já vyrobila dětičkám božský dort. A už ho budu vyrábět pořád a pořád.
Kdyby mě někdo chtěl kritizovat z nadužívání superlativů, tak mi to musí odpustit. Já prostě ten svůj svět takhle vidím.
Hraju monodrama a hraju hned sedm představení za sebou v jednom dni. Každé to představení je trošku jiné, záleží na publiku. Čím veselejší a vnímavější publikum, tím veselejší a pestřejší kus. Můj honorář je sice skromný vzhledem k mému hereckému výkonu, ovšem odměnou mi bývá smích, soustředění a potlesk diváků.
Chvílema si myslím, že už prostě nemůžu, že další představení už nedám. Sotva ale vyjdu na scénu, jako bych znovu ožila. Někdy ovšem nějaký ten kus dost odbudu. To když návštěvníci nezískají mé sympatie, když hraju pro unylé obecenstvo, které kdovíproč zbloudilo do těchto tajemných míst. Někdy mě napadá, že snad zašli jen proto, aby si vlepili další vizitku do turistického deníčku, či jen aby se v atraktivním prostření nafotili.
Náročné herecké výkony, pokud chci ze sebe vydat to nejlepší, se sedmkrát za sebou zvládnout jednoduše nedají a tak jsem vlastně ráda, když nějaký ten kus můžu zkrátit a odbýt.
A když pak jedu v tomhle tempu třetí den za sebou, vycházím šťastná touhle hradní bránou na starobylé náměstí, se sladkou představou, že mě na chvíli žádný výkon nečeká.
Pak se ale zase začnu těšit, to je jasný. A nejen na středověk.
Vrátila jsem se v podvečer z hradu na liduprázdný statek, kde jsem strávila neuvěřitelných posledních pět let samotářského žití a kde jsem se nikdy nebála.
Seděla jsem nostalgicky na zahradě se sklenkou červeného vína a vnímala známou podvečerní atmosféru. Z jedné strany jasná modř a zapadající žhavé slunce, z druhé strany temné zlověstné mraky.
Večer pokročil, já se uchýlila do stavení a chvíli bavila samu sebe snahou o vytvoření čerstvého profilového fota, na kterém bych se líbila svým kritickým vnučkám. Úkol prakticky neproveditelný. Nakonec jsem zvolila jakousi rozostřenou variantu, u které jsem nabyla dojmu, že mě dostatečně vystihuje.
Po té jsem se odebrala do horního nedodělaného ještě patra, uložila se ke spánku a záhy se vnořila do snů. Z těch snů mě probudily podivné zvuky. Zvuk tiše dovíraných dveří? Opatrné kroky? Nesmysl. Aleš mě ještě pozdě večer mobilem ujistil, že se dnes nevrátí, byla jsem si tedy naprosto jistá svou samotou. Ani auto jsem neslyšela přijíždět.
S nepříjemným mrazením po těle, zaposlouchaná do podivných zvuků domu, jsem si uvědomovala, že jsem nechala dole okna otevřená a dveře nezamčené. Možná vítr. Bylo ale naprosté bezvětří, od větru tedy zvuky pocházet nemohly.
Pak jsem začala statečně čelit strachu, ujišťovala jsem se, že strach je jen iluze, že strach neexistuje a že si musím racionálně zvuky vysvětlit. Usoudila jsem tedy, že to jsou nejspíš jen krysy, co se dostaly do domu, nebo raději potkani a ti že dělají ten rachot. Uklidnila jsem se tím, mocně vdechovala a vydechovala svěží noční chlad a říkala si, že brzy bude ráno a všechno uvidím v jiném světle, když v tom mi zasvítil mobil a zezdola psal Aleš, co se nečekaně vrátil, že mě ráno odveze na hrad.
Mé prvotní obavy, že v domě je člověk, které jsem tak statečně zahnala, se tedy potvrdily.
Důvod k oslavě se snadno najde každý den. Dneska se ale našly rovnou důvody tři a ne jen tak ledajaké. Jednak nastal slunovrat, nejkratší noc v roce, jednak se dnes slaví Mezinárodní den bez kalhotek a to je pro nás dva důvod vskutku pádný, ale hlavně ode dneška přesně za rok oslaví Oleg sedmdesátku, což je pro mě pocit vskutku zvláštní…
A jak mi před chvílí napsali moji kamarádi:
„Noc je ještě mladá ta dnešní nejkratší!“
Tak ať žijem!
Další lenivě deštivé ráno, snídaně do postele a já si můžu zůstat v tom svém „novém“ úžasném loži jak jen dlouho se mi zachce a jen tak si psát. Dolce vita!
Novém tedy v uvozovkách, protože nové, ve smyslu nově zakoupené, jsou jen Dormeo přikrývky a polštáře a dokonalá přistýlková matrace. Spánek na obláčku.
S Olegem nás spojuje pár neobvyklostí a jedna z nich je skoro až vášeň k věcem s historií. Nerada nakupuju nové věci a nábytek, ten už vůbec ne. Kdysi jsem to ve zkratkovém pohnutí mysli udělala, prodala jsem dům starý v Jinonicích a koupila za to nové zařízení do nového bytu. Nemohla jsem v tom bytě žít, jen jsem tam vykonávala potřebné a přespávala.
Chtěla jsem ráno vyfotit náš „nový“ lustr, který jsem našla na trámu v dřevníku na statku. Byl na něm usazený mnohaletý prach a jeho původně bílé režné plátno nešlo vyčistit a tak jsem si vzpomněla, že ve sklepě je barva na látku a tou barvou jsem ho natřela, ale ta barva byla roky prošlá a navíc jí nebylo dost a tak jsem vytvořila cosi čmouhatého, co ale ve výsledku působí naprosto dokonale, jako bychom s každým rozsvícením zapálili oheň.
Ráda si fotím interiéry svých příbytků. Když si pak fotografie prohlížím s odstupem času, vyvolávají ve mě silné emoce z tehdy žitého. A tak jsem si fotila ten lustr a rozhlídla se kolem sebe po kuchyni a uvědomila si, že nic v té kuchyni jsme si vlastně nepořídili koupí nového, že ty věci, které tu máme, někdo kdysi odložil a daroval nám je.
Tedy až na model parostroje, který jsme zakoupili ve starožitnictví, a který stál jistě víc, než by nás stála celá nová kuchyňská linka. A taky až na pár nezbytností, jako třeba ty indické masky.
Jo a až na stůl, do které jde zabodnout nůž a dají se na něj postavit horké hrnce, stůl, který Oleg vyrobil vlastníma rukama.
Těch neobvyklostí, co nás dva spojují, jak teď tak nad tím přemýšlím, bude nejspíš docela dost.
Déšť desinfikuje zemi, na rozdíl od dezinfekčních prostředků, co ji dezinfikují. Jedné mé sestřence z toho dezinfikování málem slezla kůže z hřbetu ruky.
Nám přivezli hasiči ve velkém hasičském voze dvě dezinfekční lahve přímo na zahradu stodůleckého domu, nejdříve jsem si myslela, že snad přijeli rozpustit náš bezrouškový mejdan s 94 letou prababičkou a jejími pravnuky v době zákazu návštěv, kdy pandemie vrcholila, ale ne, přivezli ty dvě lahve, tedy jenom jednu, ale protože pro ně šla svůdná, svůdně letně oblečená Kati, dali ji rovnou lahve dvě. Zrovna se nám to moc hodilo, nemohli jsme totiž roztopit zahradní gril a tak Matěj, můj synovec, tam do toho trošku kápnul a ihned vyletěly plameny a my mohli pro pramáti rodu, kterou nikdo virem nestrašil, a která byla šťastná z krásného dne uprostřed svých potomků, začít grilovat vepřovou panenku a mladý chřest.
Ačkoli je mi líto Martina, co už týden s Jardelem a Manuelem stanují přímo u břehy řeky, kde chytají přemnožené sumce, to pršení se mi líbí a líbí se i ptákům, kteří mi zpříjemňují očistnou deštivou hudbu svým, člověčím nervům lahodícím, zpěvem.
Králíci jsou schovaní a tráva roste.
Brzy ráno, to ještě nepršelo, jsem jim hodila šlupku od banánu a ta šlupka už tam není, tak se nejspíš stačili nasytit a teď čekají. I já nasycena trošku tím banánem čekám, až mi bude mužem s jednou funkční rukou nachystána alchymistická káva z japonského skleněného vakuového kávovaru. Máme hned tři, Oleg nikdy nebyl žádný troškař a já se troškařem být taky terpve učím.
Píšu si a píšu si a budu si psát pořád a budu si psát cokoli, už si totiž nechci éterově číst, co se děje kolem nás a s námi a mám tím pádem spoustu času a dobré nálady. Já chci už jen to, co si budu rozjímavě vnímat vlastními smysly svými, ke světu optimisticky citlivými. Kolik lét ještě prožiju?
A tak se ze mě nejspíš stane šťastný ignorantský prosťáček a nic se přitom nestane.
Povídáme si s malým Manuelem v mém krbovém pokojíku, co dříve býval společenským krbovým salónkem. Ten můj pokojík zůstal, díky koronaviru, nedodělán a jak znám sebe a svého životního partnera, nedodělán zůstane už nejspíš napořád. Já si na tu nedodělanost s lehkostí zvykla a Oleg, ten ji vůbec nevnímá, ačkoli jsou stěny zpola oškrabané a dřevěná podlaha kolem krbu ohořelá a dominantou pokojíku zůstává a nejspíš už zůstane taky napořád, starý černý velosolex.
Povídáme si tedy v tom nezvyklém útulnu, když mě Manu zarazí s prstíkem na rtech: „Pššššt!“ A zaposlouchá se do jemně kvílivého vytí meluzíny. „Bůh mi něco říká…“ a soustředěně s ručičkou za ouškem naslouchá.“
„Co ti říká?“
„Asi abych byl hodnej, abych nezlobil…“
„Ty věříš v Boha?“
Manu se na mě zadívá s výrazem, jako bych mu dala tu nejpodivnější otázku na světě.
Lety, Manuelova maminka, chodí s dětmi do kostela, předčítá jim z bible, Manu nepochybuje.
A pak, po nějaké době, si malý chlapeček strká ukazováček do maličkého ouška a na můj tázavý pohled praví s jistotou:
„Zkouším, jestli tam nemám penízek.“
„Penízek?! Penízek v uchu? Proč bys měl mít penízek v uchu,“ ptám se s obavou v hlase.
„Někdy v uchu penízky jsou. Ve školce byl jeden pán a ten pán je dětem z ucha tahal.“
„Nebyl to kouzelník? Takový ten pán v cylindru, takovém tom vysokém lesklém černém klobouku?“
„Byl.“
„Manu, ve skutečnosti ten pán žádné peníze dětem z ucha netahal, v uchu žádné peníze být nemůžou, vždyť by se tam ani nevešly. Ten pán je měl schované v rukávu. Kouzelnictví je jen zábava, je to jen klam, je to takový zábavný podvod vlastně.“
Po těchto mých slovech bezvládně spadnou ručičky malého chlapečka do jeho klína a Manu se na mě zadívá, se zklamaným, nevěřícným výrazem. S pootevřenými rty a zamračeným čelíčkem se takhle na mě dívá nekonečně dlouho, až nakonec s dojemným smutkem v očích i v hlase zašeptá:
„V rukávu?“
Poučila mě Loanka nad mým novým modelem, ve kterém na hradě jistě zazářím.
Čas od času se navracím do svých šestnácti a vytvářím si oblečení jako za těch časů, kdy koupit bavlněné tričko dle mých představ bylo zcela nemožné, stejně jako koupit si cokoli jiného, co bych si na sebe mohla obléknout bez odporu. Tehdy bylo odporné ostatně docela všechno, kromě nás, neideologického umění, starých staveb a přírody.
Abych tehdy vyhověla požadavkům svého vkusu, musela jsem se tedy oblékat pouze do tuzexových džín, džínových sukní, džínových bund, džínového kabátu, toho všeho nošeného denně a celé roky až do totálního rozpadnutí.
Džínové oblečení doplňovala pak trička, vyrobená z bílých spartakiádních trik z kvalitní bavlny. Výroba byla jednoduchá, trika se obarvila do požadované barvy, výstřih se vystřihl do požadovaného tvaru, tedy lehce odhalených ramínek, rukávy se ustřihly a dole vytahaly do lehkého zvonu a délka se ustřihla dle potřeby, tedy lehce nad něžný pupíček.
V zimě se pak toto oblečení doplnilo vlastnoručně pletenou, nesmírně dlouhou vlněnou šálou a někdy i svetrem.
Včera jsem se tedy s Loan vydala do Ládví, abych tam zakoupila vínově červenou barvu a obarvila si elegantní šedou mikinu s vystřiženým motýlem na zádech, která na eleganci ztratila nevypratelnými fleky, co se často na mém oblečení objevují díky nekontrolovaně vášnivému stolování.
Barvu jsem tedy zakoupila, k mikině přidala ještě šortky a jedno tričko a vařila a míchala. Pak jsem si šla na zahradu pověsit vyprané kalhoty, jejichž barvu bych nikdy neměnila, ale nějak jsem měla umazané ruce od té vínové červeně a ta se z těch mých rukou nějak dostala na ty kalhoty, vyprat to už nešlo a mě nezbylo, než do té barvící lázně přidat i ty kalhoty. Bylo už ale pozdě, barvu vsákla mikina se šortkami a trikem a tak když jsem kalhoty pak vytáhla, zjistila jsem, že jsou růžové a navíc batikované…
„Babi, někdo vymyslel takovou pohádku, že koronavirus vznikl tím, že Číňani jedli netopýry,“ praví Loanka a přebaluje při tom panenku miminko.
„Ale tak to možná opravdu bylo…“
„Cožééé???!!!“
Možná se ale někdo rafinovaně pokusil o to, jak zbavit přestárlé lidi dlouhodobého utrpení a nedodělaná rafinovanost unikla do éteru dřív než měla…To si ale jen pomyslím.
Ve skutečnosti o tom ale vím, že o tom nic nevím.
Voňavě jarní déšť zkrápí šťavnatě zelenou zahrádku. Raní kávu neupíjím tedy v raním slunci, ale před krbem, ve kterém neplápolají plameny z polen, nýbrž z polo ztrouchnivělé palety, kterou jsem před tím opřela o cihlové schůdky před vchodem a v tom ranním kuropění ji rozštípala dobrodružně divokým poskakováním na ní. Co rupnutí, to radost spojená s úlevou, že ruplo dřevo a ne moje kost.
Lahodnou kávu připravuje Oleg jedinou svojí nezraněnou levou rukou a to způsobem téměř alchymistickým, což se ke mně zrovna trefně hodí.
Místo na zahradě na slunci sedíme tedy před krbem a bílý zvídavý králíček, co nás společně s šedivým a zrzavým ráno na zahradě vítávají jemnými doteky čumáčků, dožadujíce se hlazení, vhopká průzkumně za námi dovnitř domu a v touze po mazlení vyskočí si na můj klín.
Prý ještě v sedmdesátých letech 19. století se chovali importovaní králíci jen pro potěšení a zábavu. Králík je stejně dlouhověké a stejně inteligentní a společenské zvíře třeba jako pes nebo kočka a stejně i na člověka reaguje.
Pro vyšší inteligenci je zapotřebí vyššího počtu neutronů. Pes jich má v mozku 16 miliónů, kočka 30 a králík 33.
Ve stísněné mrňavé špinavé klícce se z králíka stává plaché zvířátko, co vyděšeně utíká do rohu, sotva se člověk přiblíží, stejně jako se ze psů chovaných pro maso v klecích stávají vyděšená zvířátka bez charakteru.
Život v našem světě si přizpůsobujeme, jak je nám generacemi vštěpováno a tak někdo si pochutnává rád na mase psím a někdo zase na mase králičím.
Svět je zařízen vskutku podivuhodně a za to jistě může ten Ďáblík, který když Pánbíček zvolal: „Milujte se a množte se!“, škodolibě k tomu dodal: „Perte se a žerte se!“
Oslovila jsem v duchu jeho a pobavila a tím i uvolnila samu sebe.
Byl už podvečer, když jsem se vydala z Kobylis do Stodůlek, abych se tu opět pár dní postarala o svoji maminku. Běžně ji tuhle péči zajišťuje můj nesmírně starostlivý hodný bratr Libor, kterému maminka přenechala svůj dům i se sebou samou, což tedy byla a je daň chvílemi značně vysoká. Maminka bývala ženou až chorobně pracovitou a až nepříjemně ráznou a nemluvit svým potomkům do života jednoduše nedokázala, což byl i důvod mého odchodu z domova sotva jsem plnoletosti dosáhla. Já naštěstí ani jednu z těchto jejích vlastností nepodělila a i jen pomyšlení na snahu nějakým nevyžádaným způsobem zasáhnout do života svých dětí mě unaví a tudíž přijímám jakékoliv jejich životní rozhodnutí absolutně bez výhrad, protože: „Je to jejich boj!“
Zdrobnělina slova „máma“ se k této svérázné ženě, s cigaretou na rtech a volantem v ruce, začala hodit tedy až nyní, kdy jí zbývá jen pár měsíců do 94 let a kdy po narkóze při operaci těžkých úrazů, které si způsobila pádem, se její mozek, na rozdíl od zbytku těla, které se po operacích zotavilo tak rychle a tak dokonale, že i lékaři nad tím jen žasli, začíná propadat do temné, avšak jistě v mnohém osvobozující, demence.
Dopravními prostředky se přemísťuju jen zřídka a tak bývám občas při takovém způsobu dopravy lehce zmatená. A tak jsem podvědomě vystoupila na zastávce metra „Lužiny“, když mým cílem byla ulice Za Lužinami, místo na stanici „Luka“. Všechno se mi po nějaké chvíli začalo jevit jinak, než jsem očekávala a já se marně rozhlížela po stanici autobusů. V ruce jsem držela svoji oblíbenou cestovní tašku Odd Molly a křížem přes ramena měla zavěšený černý kufřík se zbožňovaným svým notebookem. Mobil jsem zapomněla v kobyliské kuchyni v nabíječce, jako bych tam nechala kus sebe.
Musela jsem působit dost bezradně, protože se u mě zastavil mladý nebo možná jen mladě působící „namakaný“ muž, celý v černém, černé kalhoty, černý přiléhavý rolák, bez kabátu v té zimě, s černou brašnou, zřejmě na nářadí, jak se později i potvrdilo. Opravoval stroje ve fitku. I vlasy měl černé.
Zeptala jsem se ho tedy, kde tu jezdí autobusy a on mě odpověděl češtinou s přízvukem (a bylo hned jasné, že Pražák to není a ani Čech že ne), že tady docela určitě nikde a kam že směřuju. Chtěla jsem mu dát nějaký orientační bod, ne tedy jméno ulice, kterou by nejspíš neznal a tak jsem řekla, že k Edenu. Eden, tak se jmenovalo centrum starých Stodůlek, náměstíčko s trafikou, tepem, drogerií, mlékárnou a řeznictvím, skromnými obchůdky tu rozházenými a s křížkem pod lipami poblíž školy. Než mi došlo, co za hloupost jsem pronesla, Eden že už dávno neexistuje, zasmál se ten muž:
„Přímo do Ráje?“
A že to tedy zadá do navigace v mobilu. Já na to, že je hodný, ale ať tam nezadává ten Ráj, že ten už nejspíš neexistuje, ale ulici „Za Lužinami“. Zadal ji tam a že je to autem kousek a že mě tam sveze.
Nastal zvláštní okamžik. Večer před tím jsem sledovala film podle skutečných událostí o psychopatickém násilníkovi, co působil zcela nevinně.
Dívali jsme se na sebe a mou hlavou probíhaly myšlenky rychlostí nesmírnou a ta nejhlavnější zněla: Nesmí postřehnout, že bych se na něj mohla dívat jako na potenciálního psychopata.
A tak jsme spolu šli k parkovišti, muž v černém otevřel kufr černého auta, vložil do něj černou brašnu a mě vybídl, ať si do kufru uložím i já svoje věci. A tak jsem do kufru hodila svoji cestovní tašku, sejmula z ramen kufřík s notebookem a i ten tam položila. Připadala jsem si najednou, i ve svém novém teplém „kabátě“, obnaženě, jak jsem tak dosedala ve tmě na sedalo vedle toho neznámého muže a ptala se ho: „Jste Slovák?“
A pak jsme jeli podle navigace a na moje „jak moc je hodný“, mi ten muž řekl, že to má stejně při cestě, a tak jsem se ho zeptala, kam jede a on že do Zbuzan, ale do Zbuzan to bylo doleva a my jeli doprava.
Pak už jsem to začala poznávat, osvícený kostelíček, na který jsem i muže upozornila. A pak jsem náhle trochu zpanikařila, když nás navigace vedla jinak, než jsem to znala a nebohý muž na moje až příliš důrazné „Tudy né! Tudy!“ na poslední chvíli strhl volant a mě záhy došlo, že k Edenu vedly cesty obě .
Odvezl mě až před můj rodný dům, před kterým stojí stará škodovka mojí mámy, vyndal z kufru moje zavazadla a chvíli jsme tam, s nepatrnou, leč zřetelnou nervozitou, jen tak stáli a přáli jeden druhému všechno dobré.
Budím se někdy, uprostřed noci, navrácena divotvornými sny do poklidu noční samoty. Klidní se mi tep, mysl, zpomaluje dech i tlukot srdce. Spočívám, jediný člověk mezi spočívajícími zvířaty, těmi, o kterých vím, i těmi, která jen tuším. Ticho měsíční noci podbarvuje cvrkot cvrčků. Nezní zvenčí otevřeným oknem, kterým proudí ke mně chladivá svěžest, jsou tu se mnou, uvnitř, v teple kamenného domu.
Venku pod oknem, spánkem oddaných střežících psů, oddychuje Čampa.
Chladivý vzduch vdechuju s opojnou rozkoší, jako bych se mocnými doušky opájela vzácným vínem.
Všemi smysly vnímám rozkoše ničím nerušeného primárního bytí. Hluboký vdech, hluboký výdech.
Rozkoš tělesné radosti z prostého bytí naruší prudce okysličovaný mozek. Můžu si zvolit jakékoli myšlenky, ovládnout jejich tok a tím i své pocity. Můžu myslet na průzračnost vzduchu, na čirost vody, na očistné plameny ohně.
Já ale začnu myslet na lidi.
Usínám v hodině „Entre chien at loup“.
S ránem pak vycházím na dvůr pod žloutnoucí ořeší, které ještě včera bylo zářivě zlaté. Z radujících se plic rozproudí síla podzimního jitra krev v mých žilách.
Rozhořím polena v kotli a pak se s horkou kávou vnořím do magické bikarbónové koupele.
Netuším, co je to za květy. Znám jména hub, jména květin ale neznám. Vlastně mě nikdy nenapadlo učit se je poznávat. Jen jejich bezejmennou vonnou krásu vnímám.
Každý rok spoustu těchto zářivě oranžových květů zas a znovu neúnavně na statku vykvetá, aniž by jim kdokoli věnoval jakoukoli péči.
Uvadají stejně náhle, jako vykvetly. Se všemi květy je to nejspíš stejné.
Mluvím se svojí maminkou, je to stále ona a přece už není. Z divoce energické ženy stala se křehce poddajná stařenka, která nahrazuje slova svými vlastními výrazy, jenž mi ovšem mnohdy znějí pravdivěji, než ty správné.
Má teď svého trojjedinného Boha, kterým se stal její tatínek, její syn a pak nějaký všespojující duch svatý.
Při naší poslední návštěvě u ní nabízela nám odvoz autem. Na naši údivnou reakci reagovala:
„Je to jednoduchý. Otevřu dveře auta, zavřu je a jedu…“
Pravdou zůstává, že moje maminka nikdy nepoznala hromadnou městskou dopravu a do svých dvaadevadesáti se dopravovala jen svojí škodovkou.
Jenže…už to není ta ona moje máma, ta rázná žena, která si vždycky se vším věděla rady. Je to někdo nesmírně křehký, kdo zvolna opouští sám sebe, kdo zlehounka pomaloučku opouští tento náš svět…
Jedna z posledních orosených sklenek, vůně horce prosluněného večera, svobodný zpěv bezpočtu ptáčat v oáze bez kočičích šelem.
Slunce před nocí naposledy pronikne na dvůr, pak se setmí, žáby spustí svoji večerní serenádu a nad mojí hlavou prolétávají netopýři.
V tu chvíli pomyslím znovu na ty, kteří tu kamennou krásu kdysi tvořili a v tom lidském ráji chvíli žili.
Další ptáčata vyletěla z hnízda a já si žiju svoje další jaro na dávném gruntě Vávry Tesaře a dál se nořím do hluboké minulosti.
Jeden z českých knížat, sídlících před mnoha staletími na Vodním hradě Budyni, poslal několik svých poddaných do blízkých rozsáhlých lesů, aby zde vyhubili smečky vlků, které mu dělaly na panství velké škody.
Tito lovci vlků se usadili na okraji lesa a při potoce si zde vystavěli svoje chatrče. Když pak lovci svůj úkol splnili a vlky vyhubili nebo prostě jen přestali s jejich pronásledováním, stali se z nich „Preztawilci“ a začali se věnovat zemědělství.
Ráno jsem dětičkám v Přestavlkách na jejich přání usmažila slepičí, kachní, křepelčí a perličí vajíčka.
Zmohla mě horečnatě, dusivě dávivým kašlem, choroba. Nepřišla jsem na hrad za dne. Zato za noci ano.
Z kapsy vytahuju sluneční kapesní hodiny ze slonové kosti, jenže slunce nesvítí a tak vyndavám z kapsy druhé mobil. Je čas.
Na dvoraně hradu líčím kolem mě seskupeným návštěvníkům, jak by to bývalo mohlo vypadat, kdyby voda nezůstala jen v názvu hradu, kdyby Matkoboží potok a Matkoboží rybník ruinami ze dvou slunných křídel hradu zasypány nebyly. Jak bychom teď plavali kolem celého hradu, kolem celého královského města Budyně, pořád dokola a pod námi krokodýl.
Vycházím z alchymistické kuchyně do konírny a Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka mě zve k projížďce, posazen zpříma na vyšlechtěném oři. Toho koně znám, usměju se. Jan Zbyněk to bere jako souhlas a vyzvedne mě s lehkostí k sobě do sedla.
Chci se začít bránit, říct mu, že už nikdy nechci sedět na hřbetě koně, chci mu líčit, co všechno jsem na tom koním hřbetě prožila při projížďce podél oceánu v Normandii, jenže náruč vzdělaného šlechtice mě zbavuje veškerých obav.
Přes padací most vjedeme do široširých lužních lesů. Křik plašených ptáků, dupot prchajících jelenů.
