Andrému a Kati se právě narodil chlapeček Mikko.
Mám dalšího vnoučka.
A v tuhle chvíli slaví svoje narozeniny jeho bratranec Marko. Příště je oslaví spolu 🙂
Reklamy
Když parťák chybí
Včera, zatímco jsem psala pohádku, byl u nás řemeslník. S řemeslníkama mám dost bohaté zkušenosti, jsou to lidé, se kterými se v této době setkávám nejčastěji. Lidé na ně často nadávají, je pravda, že dobrého řemeslníka sehnat není vůbec jen tak, protože dneska se jen málokomu chce živit rukama, poctivou řemeslnou prací, i když (nebo právě proto) má řemeslo dno čím dál zlatější.
Za tím řemeslníkem přišel zřejmě řemeslník další, říkám si, zřejmě si volali a on mu šel sám otevřít. Zkontrolovat jsem to ale nešla, bylo mi to jedno, dál jsem si psala a jen přes dveře slyšela, jak se ti řemeslníci v jednom kuse baví, ten první komentuje všechno, co právě dělá a ten druhý mu jen přizvukuje „hmmm, jojo, nene, bacha, aha aha, néééé“. Zaučuje ho asi, napadne mě. Oni takhle občas chodí, jeden důležitý, hlavní a jeden pomocník k ruce.
Pak na mě řemeslník volá, že už končí, jdu za ním a on mi říká, že jede nakoupit materiál a že zítra na osmou přijde s kolegou. Řekne to zrovna ve chvíli, kdy se ho chci zeptat, kde má kolegu.
Někdo zkrátka trpí samomluvou a já zase samopsaním.
Musím už vstát, abych se, než přijdou, stačila umýt, oblíknout, učesat a přivázat Čampu. Včera jsem mu šla otevřít v županu, holínkách naboso a probouzela jsem se cestou.
Anděl Páně tříkrálový
Nevím, proč mě to napadlo. Nejspíš proto, že jsem slyšela Jiřího Dvořáka a Jiřího Stracha v rozhovorech mluvit o tom, že k tomu, aby natočili třetí díl Anděla, jim chybí nápad, dobrý scénář. A taky trochu proto, že za kamerou v těch andělských pohádkách stál kamarád.
Takže já, ačkoli si o sobě myslím, že umím jen popisovat žité mnou situace nebo vlastní emoce, že k psaní jiného než popisných spotů mi chybí dostatek fantazie, jsem se do toho námětu dneska pustila a napsala ho. Do scénáře bych se nikdy nepouštěla, na ten nemám dostatek trpělivosti. (Trpělivost tu já nemám vůbec na nic, tak třeba ani nehraju šachy, ale jen dámu, nejlíp žravku a nehraju ani pokr, ale jen prší a jen rychlíka.)
Začala jsem psát stejně, jak popisoval svoje psaní Zdeněk Svěrák v dokumentu Tatínek. Nevěděla jsem, o čem to bude. Tedy věděla jsem, že hlavní roli v tom bude hrát den tříkrálový a danou tématiku jsem si předem náležitě prostudovala. Takže začala jsem psát a najednou napsaná slova evokovala myšlenky a já napsala z mého pohledu docela rozkošnou pohádku, navazující samozřejmě na předešlé díly, leč v něčem odlišnou. A to si nejsem jistá, jestli nebude na překážku. Vystupují v ní totiž i divoženky, tedy bytosti nadpřirozené, které se v předešlých dílech nevyskytují. Kromě osazenstva nebeského a pozemských lidí, vystupuje v nich jen jeden pekelník, sloužící u nebeské brány.
Když jsem to psala, úplně jsem zároveň viděla Ivana Trojana a Jiřího Dvořáka v těch rolích a to mě moc bavilo, protože jsou to oba moji oblíbení herci.
Když námět tvůrce neosloví, vložím tu pohádku alespoň sem, svým čtenářům na dobrou noc.
Individualita v kotli bezedném
Internet, kotel bezedný a přesto každému na jeho míru šitý. Tak se lidé na internetu setkávají s lidmi jim podobnými. Známý fenomén, život v bublinách. Každý si pak myslí, že většina smýšlí jako on.
Všimla jsem si už před časem, že napíše-li někdo jako první pod nějakou událost komentář, další komentáře ho napodobují a to tak, že i výrazy.
Není moc lidí, kteří čerpají ze svého vlastního pramene.
Lidi se opičí, protože se vyvinuli se z opic. A opičí se úplně ve všem a všude. Kopírují mluvu, chování, oblečení, domovy.
Napodobují. Jediný silný vůdce dokáže proměnit chování lidí v zemi, fenomén zcela fascinující.
Žijeme už téměř 30 let v nejklidnější době lidské historie. Stačí jen ohlédnout se do nedávné i dávné minulosti.
Život mých babiček a dědů v Čechách? Peklo. Velká hospodářská krize, 1.světová válka, 2.světová válka, komunistický puč, okupace, smrt v normalizaci.
Žijeme už téměř 30 let v nejklidnější době lidské historie a přesto to v bezedném kotli nepřestává vřít.
Blechy na talíři
Napadlo mě to, hned jak jsem to pohublé koťátko spatřila. Přišlo k nám samo, cestu dvorem přežilo jen proto, že na statku byl cizí člověk a Čampa tudíž na řetězu. Čampa se nejmenuje podle Čampského království, ale podle krávy, které tak říkají v Indii, je to totiž pes jak tele. Díky ní se v rozlehlém statku, i když tu zůstanu sama za strašidelných větrných nocí, ani trochu nebojím. Je to pes pastevecký, stále ve střehu a ochraňuje svoje stádo ostře, což už více lidí a mnoho koček pocítilo na vlastní kůži.
Jakmile dětičky statečné koťátko (všechny kočky ve vsi vědí, co je za naší kamennou zdí čeká) spatřily, hned se do něj zamilovaly, udělaly mu domeček, krmily ho pečeným masem a chtěly si ho nechat. Kotě u nás zůstalo přes noc. Ráno jsme zjistili, že patří sousedům a vrátili jim ho. Jenže mezi tím nám tu roztomilé koťátko zanechalo strašlivý dáreček, v podobě skákajících blech. Tady na vsi kočky honí po dvorech myši a potkany, spí ve stodolách a o jejich blechy se nikdo nestará. To jsou docela jiné kočky, než ty líné kočičky domácí, co mají dětičky u Ori.
A tak jsem podle vzoru Jacka Londona, který v jedné ze svých knih popisuje, jak ve srubu odchytávají blechy pomocí talíře s vodou, uprostřed kterého hoří svíčka, počala i já se svým odchytem a opravdu, funguje to neuvěřitelně. Blešky hlupačky naskákaly do talíře a ve vodě s kapkou jaru bídně zhynuly. Jen optimisticky věřím, že všechny. Jediný koberec v domě jsem srolovala a připravila do odpadního kontejneru.
Když dva žijí totéž, není to totéž
Rozhovory s „dávným milencem“ z minulé noci pokračovaly i celé hodiny včerejšího dne a přinesly mi překvapivé závěry. Ačkoli jsme prožívali všechny naše společné chvíle společně, každý z nás si uchoval docela jiné vzpomínky. Jemu se neuložily do paměti některé události, o kterých jsem byla po celá léta přesvědčená, že se staly pro něho nezapomenutelnými a naopak, u některých příběhů, které připomínal on mě, jsem měla dojem, že my dva je nikdy neprožili.
Samozřejmě, některé okamžiky našich společných chvil se nám vryly do srdcí oběma stejně. Tedy skoro stejně.
Noc s dávným milencem
Večer jsem na statku osaměla a padla na mě tíseň z událostí dne. Stalo se, čeho jsem se obávala. Po pádu má maminka Libuše zlomeniny a dneska ji budou operovat.
Snažila jsem se zaměstnat nějak svoji mysl, jenže číst mi nešlo a žádný film mě nezaujal natolik, aby mi z hlavy vymazal nechtěné myšlenky. V domě ani jediná lahev vína. Strašně ráda bych si dala skleničku, jenže jsem našla jen rum, zřejmě zakoupený k vánočnímu pečení, naši domácí pálenku a čistý líh. Rum, tedy takový ten český Božkov, jsem od té události Rumová víla aneb Co způsobil Šolochov nikdy nepila, ale tentokrát jsem se rozhodla, že grog zkusím. Citron jsem neměla, tak jsem si do toho nápoje vsypala vitamín C, opřela se na posteli s počítačem v klíně, tupě do něj koukala, upíjela ten rum v horké vodě s vitamínem, když v tom můj počítač zazvonil a promluvil z něho nezměněným hlasem někdo, koho jsem už téměř třicet let neviděla. Bylo to neskutečný.
Na moji otázku, kde je a co dělá, odpověděl, že sedí na posteli a pije rum. Bylo 21.37, když jsme si začali povídat a povídali jsme si tak, jako bychom se rozešli včera a povídali jsme, s přestávkami, ve kterých jsme oba přikládali dřevo do kamen, dokud jsme ty naše rumy nevypili a to už bylo po třetí hodině ranní.
Tohle je zvláštní, fascinující věc. Jak s lidmi, se kterými jsem se někdy v čase sblížila, lehce navážeme řeč, i když od našeho posledního setkání uplynou celá léta.
Ráno jsem se probudila časně, s docela čistou hlavou, což zřejmě způsobil ten vitamín, který jsem si dávala do každého svého rumového šálku.
