Doba pandemická

Prověřuje imunitu i charaktery. Zřetelně rozkrývá podstatné a trhá pouta k postradatelným zbytečnostem. Přivádí nás k zřetelnějšímu uvědomění si jediné naší neotřesitelně spolehlivé jistoty, pomíjivosti všeho co je.

Nejtíživěji ji snášejí lidé, lpící na všemožných umělě vytvořených banalitách, vzdálených potřebám přežití.

V noci na včerejšek se mi zdál děsivý sen. Ještě nikdy se mi takový hrůzně bezmocný dějový sen nezdál. Probudila jsem se z něho fyzicky vyčerpaná, doslova lapající po dechu. Trvalo mi to dlouho, než jsem prožitek ze sna rozdýchala, než mi vymizel z žil a můj tep začal poklidně tepat, než jsem se úpně probrala do nadějně krásné reality. Nadějně krásné, pandemii navzdory.

Nekamenuje se dneska za dobrou náladu?

V mém posledním spotu jsem psala že „moje potřeby opouštět dům jsou minimální“ a hned druhý den na to jsem dům opustila rovnou na víc jak dva týdny. U Honzy v Budyni jsem objednala 5 půlmetrových pizz, protože Honza je umí tak, jak rodilý italský pizzař. V Praze jsme sebrali čtyři dětičky z Kobylis a odjeli s nimi za čtyřmi dětičkami na statek, hlídat ho, protože Aleš odletěl za stěhovavými ptáky. Pizzy se sotva vešly na velký stůl a pohled na osm šťastných dětiček nad nimi byl k nezaplacení. Konečně zase chvíli spolu.

Já nepsala, protože jsem v Praze nechala notebook k distanční výuce Lonaky, v neděli se kobyliské dětičky vracely zpět do Prahy, zatímco já na statku zůstala a v blaženosti naprosté žila seriálem Breaking Bad a následně i Better Call Saul, který mě vtáhl ještě víc do šílenství dějů v Novém Mexiku. Scénář, režije, muzika, skvělé herectví…radost.

Distanční výuka probíhala samozřejmě i na statku, zazvonil budík, Hanuš a Tea se převalili na loži, nasadili sluchátka a byli ve škole a já jim k tomu dodala snídani do postele. Dolce vita. Marko se paní učitelce omluvil, že mu není dobře, chvíli si tragicky poležel a pak vyběhl na dvůr dělat pokusy s ohněm. Jen Atanášek vzorně u stolu s do komínků složeným učením.

Ze zahrady přiravující se k jarnímu bujení slyším veselý smích a já si půjdu dát nekonečnou koupel, protože tam, kde jsem trávila posledních 18 dní momentálně vana chybí a bez vany není můj svět, čím má pro mě být. Každý svůj průvodcovský den na hradě jsem začínala na statku relaxační koupelí, tak netuším jak to zvládnu, až zas nastane hradní sezóna, jestli tedy vůbec nastane.

I tenhle pozdrav z ráje sem, k těm mým víc jak dvěma týdnům na statku, patří.

Než odevzdám laptop distanční výuce

Mě hodně baví psát hned po probuzení. Vlastně ještě v takovém polosnu. Tělo si sice po ránu neprocvičuju, mozek zato ano.

Jenže poslední dobou nemám šanci a hodně dalších dnů mít ještě nejspíš nebudu. Notebook je mi hned po ránu odebírán. Moc dětí v domě k výuce a málo počítačů. Distančně totiž pracuje i Martin, statečná hlava svojí rodiny.

Uvědomila jsem si během této rizikové doby, jaké já mám vlastně štěstí. Mě to totiž doma ohromně baví a moje potřeby opouštět dům jsou minimální. Jen škoda, že dům nestojí někde ve středomoří nebo prostě tam, kde vznikaly první civilizace, kde vzduch voní mořem, kde pravý domácí olivový olej a dobré víno tečou proudem a koupená rajčata mají chuť rajčat. Tady žiju tak trošku náhražkami, i když se ty náhražky tváří jako luxus.

Jinak dál dobrou náladu neztrácím, jen jednou mě nečekaným atakem opustila, ale za to lockdown nemohl. Zalikajíc se, vysténala jsem tu svoji náladu Andrému telefonem a jeho hladivý hlas a moudrá slova mě dostala zpět do mých kolejí, které sice nejsou moc vyjeté, zato tu ale panuje radostné rozpoložení. Navzdory všemu. Tenhle svět mě prostě baví.

Výuku Loanky jsem ale vzdala, jí zabývat se školou a brát učitele vážně prostě nebaví. Ani trochu. Mě by tedy v jejích letech distanční výuka bavila a kdybych měla takovou obětavě snaživou babičku Mirku, co by mi chtěla věnovat svůj čas, byla bych štěstím bez sebe a vzdělávání brala bych jak počítačovou hru, ve které chci vyhrát.

A už je tady Loan pro počítač a já posílám spot do éteru bez šance si ho po sobě přečíst.

V tom růžovém županu vypadáš na tom sněhu ještě víc exoticky než ti králíci

Vitamín D si kapu do lžíce vody, když na něj slunce chladných měsíců nestačí.

Na jaře, když slunce poprvé zas vyjde naplno a pronikne nahou kůží až k radující se mojí duši, lenivě ožívám, jak klíčící semínko. Těším se strašně na první mocné paprsky životadárné žhavé koule, kterou si přivlastňuju.

Říkávám si, že bych si zasloužila odlétat za sluncem jak stěhovaví ptáci, ale to bych si zas nemohla tuhle první jarní extatickou chvíli tak opojně prožít.

Se sluncem je všechno radostnější. I s tím zesláblým v dlouhých zimních měsících.

V chladně zasněženém čase mě místo hřejivých paprsků ozařuje modravé světlo monitoru a já se i do něj nořím, jak do životodárných paprsků slunečních, na které mi nezbývá než čekat. Jsem díky tomu pořád chytřejší a chytřejší. Už toho vím tolik, že musím zapomínat.

Když napadne hodně sněhu, jak teď napadlo, dny se zdají přívětivější a dlouhé večery útulnější. Zvlášť, když je dřevo do krbu. Dny jsou krátké a já v nich v jednom kuse něco vytvářím a z toho tvoření jsem nadšená.

Před spaním se pak vžívám do pečlivě vybíraných filmů. Směju se, pláču a taky se chvílema bojím. Plynule pak z filmů přecházím do snů chladivých nocí, okno mám otevřené i když mrzne, ale zima mi není. Hřeje mě nejluxusnější z pokrývek. Vždycky jsem si myslela, že ručně drané jemné peří je nejlepší, ale přikrývky Dormeo vítězí.

To na fotce není slunce, ale pouliční lampa. Fotila jsem už za tmy.

4.22

Tak nevím, jestli je noc či ráno už. Za otevřeným oknem teď právě někdo prošel, jinak slyším jen zvuky vzdalujícího se čistícího vozu.

Spánek tady mívám snový, hluboký, nebdím, když spát mám, ale v tuhle chvíli jsem se probudila uprostřed noci nebo tedy v brzkém ránu a na něco se rozpomněla a chtěla si to ověřit. Proniknutí do internetových sítí mě ale lapilo, čehož tedy zítra budu nejspíš litovat, protože dny po probdělých nočních hodinách bývají tíživé.

Vůně tiché únorové noci, v podivné době, kdy strašení uprchlíky vystřídalo strašení nezvládnutelným zatím virem, pronikla všemi mými živými ještě póry zvláštním pocitem smutku a radosti zároveň.

Podivná doba je stálicí života na Zeměkouli. A alfou a omegou šťastného a zdravého žití na téhle podivuhodné planetě je láska. Byť třeba i jen k čerstvému vzduchu, vodě a ohni.

Těším se na zítřejší, tedy vlastně na dnešní, den. Vyzvednu si další zarámované obrazy, tentokrát grafiky kamaráda, co umřel, aniž by se bránil. A přitluču si je na svoji zeď. Vyzvednu je tajně, stejně tajně, jako jsem si je nechala zarámovat, protože ani rámaři nesmí v této době svoje řemeslo provozovat.

Připravím teď Loan počítač na kuchyňský stůl a ještě na chvíli usnu, než mě probudí pronikavý a naléhavý hlas snaživé paní učitelky.

Ještě si oloupu dvě mandarinky. Miluju mandarinky. Dokážou zahnat hlad i žízeň zároveň.

Právě slyším z oblohy zvuk letadla a z vozovny zvuk vyjíždějící tramvaje. Za chvíli končí noční zákaz vycházení.

Navzdory všemu a všem

Aleš mi posílal hodně strašidelný fotky s ještě strašidelnějšími popisky stažené kůže z berana, které jsem se marně dožadovala. „Tohle chceš?!“ A moji budoucí houni ke krbu mi odmítal přivézt několik dlouhých měsíců. Až jsem si pro ni musela dojet sama.

A včera jsem byla nucena Atanáše a Hanuše chvíli přesvědčovat, než mi ji sundali z hřebíků a štítivě strčili do pytle. Dokonce i Tea, sběratelka zvířecích kuriozit, ukazujíc mi s něhou a pýchou pečlivě opracovanou holubí lebku a sbírku přišpendlených pavouků, které jsem naštěstí neviděla v detailech, protože nablízko v detailech vidím jen s brýlemi, můj úmysl vyčinit kůži zpochybňovala.

Já si ji ale vyčiním. Všechno v mém „dívčím pokojíčku“ má svébytného ducha a já nestojím o nějakou načinčanou houni z online obchodu. Chci rouno z beránka, co jsem ho znala a zažila i chvíle jeho zrození.

Právě jsem své rouno beránčí opakovaně vykoupala v litru šampónu z aleo vera. Vypadá ještě maličko strašidelně, ale jeho odér zjemněl.

Chybí tu oheň

Došla polena a není tu pila, co by sama řezala.

Pod krbem chybí i rouno z berana, kterého Aleš koncem léta porazil. To rouno musím ještě dovyčinit, postup práce jsem už pečlivě nastudovala. U krbu slouží hlavně k hašení náhodných jiskřiček z ohně vystřelených. Okamžitě, jakmile jiskřička dopane na beránčí houni, vyhasne.

Relaxovala jsem v horké lázni, v té sodě zázračné a relaxovala jsem zaslouženě dlouho, protože jsem před tím prováděla výškové práce na štaflích. S rukama vysoko nad hlavou jsem seškrabávala starou malbu ze zdi na původní omítku, což je pro mě skoro to samé, jako pro jiného pokořit Annapurnu.

Připadala jsem si jak potem zbrocený lenochod, moje pohyby byly strachem z pádu zpomalené a ze stejného strachu jsem se i opotila, zvlášť v jedné chvíli, kdy se se mnou štafle lehce zhouply. Nebo se mi to alespoň zdálo. Možná za to zhoupnutí ale mohlo pár sklenek chlazeného bílého, kterým jsem si dodávala chutě do díla.

Jak jsem se tedy zvolna v té zasloužené lázni v dolní koupelně rozpouštěla, bolestně na mě dopadla vzpomínka na koupelnu horní, kterou jsem kdysi nechala vybudovat tak, aby z vany byl výhled přímo do oblak. Celé horní patro jsem přenechala Martinovi, Lety a jejich čtyřem dětičkám a Martin mi před chvílí líčil, jak tu koupelnu předělá. Jelikož jsem rodič, co svým dětem do jejich života a činností v něm běžně nezasahuje, nic jsem k jeho plánu v tu chvíli nepoznamenala. Snad jsem jen vydechla překvapené: „Cože? Vanu?“

Chce totiž vanu vybourat, postavit do koupelny jen sprchovací kout, aby si tím vytvořil místo pro pračku a sušičku.

Pračka se sušičkou do koupelny, tedy do relaxačních prostor, prostě nepatří. Rozhodně nepatří! Alespoň z mého pohledu ne. Tu si tam dávají jen lidé v nouzi, třeba v paneláku, když nemají místo na prádelnu. I já jsem si pračku nechala kdysi nevhodně do koupelny umístit. Jenže teď je tady v domě sklep s přívodem i teplé vody a i s odpadem a tak tam lze snadno vybudovat nejen prací a sušící kout, ale i tu sprchu.

Tak se teď chystám nenásilnou formou Martina, nejlépe prostřednictvím Lety, ovlivnit. Mohlo by mi to být jedno, já horní koupelnu už používat nebudu, ale jedno mi to není, jak mě došlo právě při té mé dnešní relaxační koupeli ve vaně, kterou mistři koupelnáři postavili hlavou od okna směrem ke dveřím. Tehdy jsem se nechala přesvědčit, že to tak má být, abych viděla, kdyby někdo nečekaně vešel. Taková blbost a já na ní tehdy kývla. Kývla jsem ostatně na vícero takových „odborných“ rad. „Ale paninko, takhle se to nedělá, to se musí takhle…“

Výhled do zahrady jsem pak musela vyřešit tím, že jsem na protěší stranu okna, tedy na stěnu, do které jsem byla nucena zírat, umístila velké zrdcadlo, které mi ten ten výhled umožňuje alespoň odrazem.

Je večer a já si stáhla Šarlatána.

Podvědomá smyslová paměť

Prostě se mi to stává, ne občas, ale pořád. Odejdu od rozečtené stránky v knize a když se pak k rozevřené knize vrátím, a je úplně jedno za jak dlouhou dobu, oči mi okamžitě padnou na místo, které před tím opustily.

Já neveřícně číst hned nezačnu, ale přesvědčuju se, tedy pročítám řádky výše, jestli je tomu opravdu tak a skutečně, ten správný řádek to je a já pokaždé zas a znovu žasnu nad netušenými schopnostmi svých smyslů.

A žasnu často, mám totiž rozečteno i na toaletě.

Ze svého místa jsem knihovnu nemohla zachytit celou.

A když už jsem u těch knih. Jednu, co ji právě čtu, jsme si přivezli z chalupy i s jejím obyvatelem zřejmě. Ze začátku jsem nemohla pochopit, jak se tam ty miniaturní dokonalé dírky mohly vytvořit, nejdříve dvě, po asi třiceti stránkách tři a po dalších třiceti jsem narazila na domeček Knihomola. Naštěstí nebyl doma.

Sibiřská bílá po teplotním rekordu za polárním kruhem

Věnováno Rowdymu.

Sibiřská bílá se lety, od podlahy směrem vzhůru, zvolna měnila v barvu černé sibiřské země po tajícím sněhu, navíc všechno, kam ruka dětiček dosáhla, bylo přizdobeno abstraktními obrázky a všelijakými uměleckými potisky. Před pěti lety jsem to tu zanechala, a to i čtyřem malým dětičkám. K zcela volnému užívání. Myslela jsem, že se sem už nevrátím.

Ve sklepě jsem narazila na vaničku jakési jarnní světlé zeleně a hned mě napadlo, že by se ta sibiřská země mohla jarně zazelenat.

Nadšená svým náhlým nápadem, vynesla jsem ze sklepa barvu se štětcem, ale když jsem víčko dózy otevřela, byla v ní jen zelená scvrklá hrouda. Já se ale, rozjetá, už nemohla zastavit a tak jsem ke hroudě přilila trochu a pak ještě víc, vlažné vody, zhruba směs promíchala a hmotu pak doladila do hladkosti ručním mixérem.

A hned bylo jarněji, i když se zešeřilo a do bláta padal sníh ve velkých vločkách.

Věci, věci, věcičky

Znáte metodu Marie Kondové? Čím méně nepotřebných věcí máte, tím se vám bude žít lehčeji?

Zbavení se nepotřebných věcí se prý stává odrazovým můstem ke změnám a k uspořádání životních priorit. A ono to vážně funguje. Vím to, protože znám lidi, kterým tahle metoda „změnila život“. Vyčistili si domácnost i hlavu a žije se jim lehčeji.

I já během času mívala tyhle pročisťující záchvaty. Prostě jsem se několikrát za život radikálně zbavila všeho nepotřebného, abych však později i zalitovala. Impulzem k těmto mým pročišťovačkám bylo hlavně stěhování. Domov jsem změnila čtyřikrát, když tedy nepočítám tři moje bydliště přechodná, kde jsem ovšem taky strávila kus svého života.

Mám ráda svoje věci, dokáží mě dělat šťastnou, ráda se na ně dívám, ráda se jich dotýkám. A tak to má být.

To jen na úvod toho, o čem jsem chtěla napsat. Totiž o zbytečném nakupování zbytečných věcí, co se v domácnostech kupí, až se nakupí do takové míry, že se jich člověk musí začít, pro zachování dobrého psychického stavu, zbavovat.

Ačkoli sama nakupuju hodně nerada, spíše tedy je to činnost, kterou doslova nesnáším, nahromadí se občas i v mojí domácnosti zbytečné věci a to nejen proto, že žiju s člověkem, kterého v duchu přezdívám „nákupčí“, ale i proto, že mám v sobě tendenci věci zachraňovat. Tedy právě ty věci, které si lidé pořídili, aby se jich později zbavili.

Tohle mě v dětství, mimo objevování přírodních divů, bavilo snad úplně nejvíc. Hračky mě nezajímaly vůbec. Zato smeťáky mě přitahovaly jak magnet a přitahovaly by mě dodnes, kdybych tuhle vášeň v sobě vědomě nepotlačila. Hledala jsem v nich poklady navzdory všem zákazům a přednáškám o nebezpečí skládek. Za každým z těch nalezených předmětů jsem si představovala příběh.

Sama jsem nakoupila během svého života jen minimum těch nejpotřebnějších věcí a mým základním nakupovacím heslem se díky mnoha zkušenostem stalo známé:

„Nejsem tak bohatá, abych si mohla dovolit kupovat levné věci.“

To, co si kupuju, nekupuju si totiž jen na nějakou přechodnou chvíli, ve které by mi mohla koupě oné věci udělat radost, ale nakupuju s výhledem „na věčnost“. Věc odkládám až po jejím úplném rozpadnutí se díky totálnímu opotřebení. Rozhodující při mých nákupech je tedy kvalita věci, pokud možno přírodní materiál a moje nezaváhání. Vím, že jakmile váhám mám-li si onu věc koupit nebo nemám, je to špatně.

Jenže, jak mě nebaví chodit po obchodech, snažím se o nákupy přes internet, což bývá velmi zrádné, zvláště když se líbivost věci snoubí s její nízkou cenou. A tak jsem už nakoupila několik kusů krásného bavlněné oblečení, co kolem organické bavlny ani neprošlo a jejichž střih jen zdáli odpovídal tomu na obrázku.

Právě díky těmto zkušenostem jsem litovala Lišku s jejím nákupem kabelky, co na pohled vypadá sice sympaticky, ale jejíž odér ji činí v podstatě nepoužitelnou, nemluvě o tom, že jí hned zpočátku upadla jedna ze součástek. Právě detaily dělají věci dokonalými. A tahle kabelka se, podle mého názoru, „součástí“ Lišky jen těžko může stát.

Já jsem strašně líná věci reklamovat, i když si neustále dávám předsevzetí, že cokoli nedokonalého prostě reklamovat budu. Že už si nic nedokonalého, k čemu okamžitě nepocítím naprosté sympatie nebo mým sympatiím bude cokoli překážet, byť jen malý kaz, nenechám. Protože pokud si takovou věc nechám, velice brzy skončí právě mezi těmi nepotřebnými věcmi, kterých je potřeba se zbavovat.

V nakupování jen kvalitních věcí, co se mnou dokonale splynou, v tom je prevence, jistota, že metodu KonMari nebudu muset v budoucnu praktikovat.

I malý vhled do pánského pokoje

Věřím v praktičnost, tedy v užitečnost. I když se to tak na první pohled nemusí vždycky jevit.

Nejvíc ale věřím v karmu, v přírodní zákon příčiny a následku, v činy spravedlivě postihující zpětně aktéra samotného. Tak tohleto mám vypozorovaný. To funguje.

Novoroční předsevzetí si dávat zapomínám, ale tu a tam dělávám pomyslné tlusté čáry. Pomyslné tlusté čáry věšinou moc nefungují, ale přinášejí okamžitou úlevu. Narýsujete čáru, pěkně tlustou a je to. Všechno co je za ní, jako by už nebylo.

Předevčírem, inspirována knihou „Konec stárnutí“, rozhodla jsem se ke krátkému půstu spojenému s úklidem. Cvičení se mi stále, vím že nemoudře, jeví plýtváním drahocené energie.

Do Olegova pokoje vstupuju jen velmi zřídka a neuklizím tam už vůbec, protože to nemá rád. Tentokrát jsem se ale rozhodla v jeho nepřítomnosti alespoň vynést odpadky a zamést. Jako první hnu s křeslem, kterému se říká ušák a z pod něho se ladně vykutálí ladná lahev červeného vína, boží znamení. Fakt boží!

Všeho tedy nechám, jdu hledat vývrtku a v duchu se přesvědčuju, že půstu trocha resveratrolu může jen prospět. V tom přichází dolů Jardelek: „Babi, tady máš…“ a podává mi čerstvoučký voňavoučký do zlatova opečený řízeček z čerstvě poraženého vepře. A k tomu salátek z mé oblíbené rukoly…

Se to špatně hraje s poraněnou pravou rukou. A tak kytary visí a čekají.

Snad vysvobození z neviditelných spárů

Něco jako „vůbec nic, ale vůbec nic, nemusím“.

Osvobozující pocit, netuším, jestli trvalý, který už pár dnů mocně prožívám, a který jsem si dnešního rána uvědomila v plné jeho síle. Jako by ze mě odešly všechny obavy a všechen neklid. Myslím všechny, všechny, které jsem kdy měla.

Co je ale na tom nejzvláštnější, je to, že jsem se ani nikdy před tím necítila být plna obav či strachů a už vůbec ne být nesvobodnou, ale právě naopak.

Nemám teď na mysli nesvobodu občanskou, žitou během dlouhé a šílené éry tragicky vládnoucích zvrhlých komunistů, ani tu dnešní, panicky šířenou, kterou vyvolal v lidech přílišný strach z nezkroceného viru.

Nenechávala jsem a nenechávám na sebe příliš působit negativní síly zvenčí a neměla jsem a nemám tendence přizpůsobovat se zvyklostem davu. Koneckonců největší strach jsem vždycky měla a mám z davové psychózy.

Já mám teď na mysli docela jiné osvobození. Od vnitřní neviditelné síly emocí, jakéhosi neurčitého neklidu, který jsem podvědomě vnímala, ale brala ho jako přirozenou součást svého charakteru, protože jsem netušila, jak se ho zbavit.

A teď odešel sám. A já nejspíš tuším, jak k tomu došlo. Nestalo se tak díky nějaké jedné jediné události, ale díky sledu několika událostí.

Netuším, jestli jsem se těch nechtěných emocí zbavila napořád, ale už vím, jaké je to být bez nich.

Věřím, že mým potomkům se tahle emoce, ten pocit „nebezpečím ohroženého štěstí“, vyhne.

Nejmladšímu Mikkovi budou v úterý dva roky a bílý králík, potomek králíka velikonočního, není ve sněhu vidět, když si vyjde do zahrady.

Prožitek sněhové noci

Usínala jsem. Za zatemňovacím závěsem otevřeného okna mého pokoje se do tiché pražské noci snášely obrovské vločky a umocňovaly nezvyklé ticho chorého velkoměsta.

Uprostřed noci procitla jsem nechtěně do tmy a vůně sněhu. Snad to byly zvuky meluzíny, co přerušily můj sen, pronikly do něho a probouzely mě do hmatatelného světa.

Hlas meluzíny mě budil a uspával zároveň. Uspával mě vzpomínkou na Krkonoše, na Vrchlabí, na horskou rekreační chalupu, která patřila nemocnici v Motole, nemocnici, ve které jsem se narodila a která se stala samozřejmou součástí mého vyrůstání. Maminka tam ošetřovala onkologické pacienty, kteří živí tohle oddělení tehdy neopouštěli a se kterými mě máma seznamovala. Snad aby se mnou pochlubila a umírajícím udělala radost.

V malebné roubené chalupě, ze které byli vyhnáni ti, kteří si ji k životu v horách postavili, už netěsnila neopravovaná okna a já tam usínávala ve vůni sněhu za zvuků meluzíny a zurčícího potůčku, snící holčička, která navenek působila posmutněle a posmutnělá i byla, ačkoli v jejím snění vládla radost, umocněná všemi jejími smysly intezivně vnímajícími podobu světa. Zajíkavá radost z bytí, navzdory tomu, že jí stříhali vlasy.

Ukolébávání tou samou, ale pražskou, meluzínou zpět do dívčích snů, neboť moje snění se nemění, náhle přeřízl zvuk trošku ostřejší, jako by meluzína bolestně zakvílela.

Zvuk sirény záchranného vozu.

Siréna zněla v tom tichu už z velké dálky, její kvílení nabývalo na čím dál mocnější intenzitě. Ve chvíli, kdy záchranný vůz míjel náš dům, stalo se kvílení sirény ostřím nože, co proniká do živých tkání.

Pak začalo mrazivé kvílení pomalu tichnout, až v dáli utichlo docela a otevřeným oknem ze zasněžené ulice zanaříkala meluzína. Líbezně a přívětivě.

Jako bychom se k sobě přitulily.

Tempo za tempem

Zkoumala jsem před večeří tygří krevety a připadala si jak jedna z nich. Jim tedy na rozdíl ode mě už nic nechybí, ani to moře ne. Mně ano, protože já ještě nejsem tak úplně leklá. Jen trošku v tuhle chvíli.

Bytostně cítím potřebu ne zaplavat si, ale dlouho, dlouho plavat. Nahá v moři bez žraloků, ale spokojila bych se i s bazénem na Šutce v plavkách.

Něco se se mnou děje, nebo spíš nic se se mnou neděje. Nejspíš potřebuju nějakou změnu, na kterou ale nemám dost energie a taky si nejsem jistá, o jakou změnu by mělo jít.

Moje smysly jsou jakoby rozostřené, všechno mi posledních pár dnů připadá fádní a unylé i já si tak připadám.

Šutka je zavřená a tak jediná naděje je, že mě z mé letargie (tedy pořád lepší než úzkost) dostane karaoke s bezdrátovým mikrofonem, abych u zpěvu mohla i náležitě v rytmu tančit a nezamotala se při tom do kabelů. Chci si pořídit nějaké výkonné, možná bez beden. Ty se snažím právě dát dohromady, vynáším je ze sklepa, čímž z plánované útulnosti svého pokojíku vytvářím čím dál méně přehledné skladiště.

Chodit po lesích mě nebaví, když nemůžu sbírat houby a po městě taky ne, protože tam pořád straší.

Jedinou útěchou mi je, že nic netrvá věčně, v čemž mě utvrzuje i připomínka fakt povedeného silvestrovského veselí.

A taky je dost trapný, když si tu takhle nevesele pokňourávám, když ve skutečnosti mi nic nechybí. Okno mám otevřené do večerně sněhového ticha, vdechuju si svěžest a zapíjím ji bílým chlazeným vínem z jižní Afriky.

Tygřím krevetám to sluší víc když zrůžoví.

Vidíte ten rozdíl?

Před opálením a po opálení?

Tenhle srovnávací obrázek patří sice k předchozímu spotu, ale dílo jsem dokončila až dneska. Tak docela spokojená ale nejsem, potřebovala bych pořádný plynový hořák, já ale používám jen horkovzdušnou pistoli, tou jde sice moc dobře dolů lak, ale na opalování struktury dřeva se nehodí, tak výsledek opálení je trošku jiný nežli moje představy. A taky místo olejem lněným napustila jsem dýhu olejem řepkovým.

No nevadí.

Počasí je pochmurné, neveselé, ovlivňuje i náladu. A pochmurnou náladu si člověk musí nějak zvedat sám. A jak známo „dělání, dělání všechny smutky zahání“. Není to sice běžný způsob, jakým chmury zaháním já, no ale v nouzi…

Chceme-li být znovu mladí, stačí jenom najít způsob, jak odstranit škrábance

Píše se v knize „Konec stárnutí“. Ten způsob budu samozřejmě náruživě hledat. A podávat o to svém hledání svědectví.

Zatím odstraňuju škrábance jen ze dřevěných dveří a nábytku a to pomocí nové z mých vášní, opalováním.

Teď jsem začala opalovat dokonce i povrch dýhy, na novém svém stolku, který mi darovala Eva, žena bratra Libora, z půdy své chalupy. Je to jeden z nejsympatičtějších „konferenčních“ stolků, který jsem kdy spatřila, ačkoli je překvapivě na masiv desky nalepena dýha. Úplně jsem se do stolku zamilovala a nemám trpělivost, abych čekala s opalováním nesympatického poškození dýhy na slunečné dny na zahradě a tak opět vytvářím nedýchatelno v domě.

Nestačilo mi jen opálit a znovu obnovit vrchní lak tak, aby deska zůstala bez poskvrnky, což by kupodivu bylo docela snadné, ale to by se zas muselo o stolek pečovat a člověk by se bál na něj něco horkého či mokrého položit.

Já ho umělecky zdokonaluju hlubším estetickým opalováním k odolnosti, která je pro mě podstatná.

Při zevrubném pátrání na netu to zprvu vypadalo, že povrch dýhy ještě nikdy nikdo neopaloval, já se ale nevzdala, pátrala jsem dál a zjistila, že se dýha opalovat dá.

Pravdou ovšem je, že jsem začala s úspěšným opalováním ještě dříve než jsem to zjistila.

Distanční dopoledne

Ze všech koutů domu znějí hlasy učitelek.

A mě nezbývá, než zůstat na loži s knihou o nestárnutí nebo ve vaně se speciálně promyšlenou masáží mého obličeje.

Já ležím ve vaně a on sedí na prkénku uloženém přes okraje vany a ve svém klíně masíruje moji stárnoucí tvář, speciálním olejíčkem. Tvář, o které tvrdí, že nestárne. A k tomu všemu nestárnoucí úžasný jazz.

Já zvolila pro dnešek tuto variantu druhou.

Distanční výuka v kuchyni s mým počítačem jela zatím plnou parou a Loanku jsem slyšela jen na závěr každé hodiny radostně vzkřiknout: „Nashledanou!“

Whisky po ránu

Hledala jsem na netu všechno o karaoke, chci si pořídit nějaký k mým účelům nejvhodnější, což ten dětiček, zdá se mi, tak docela není. Museli jsme připojit obří bednu ze sklepa, aby to získalo mně vyhovující grády.

A přitom na mě vyskočil, kdovíproč, titulek „Nejlépe ochutnáte whisky v deset ráno“. To mě, samozřejmě, zaujalo a tak jsem přešla ze studia karaoke ke studiu whisky.

A zjistila samé potěšující zprávy.

Obranyschopnost

Whisky je bohatá na kyselinu ellagovou, což je velmi silný antioxidant. Navíc je nyní jasné, že antioxidanty a stopové množství vitamínů ve whisky skutečně stimulují imunitní systém, čímž pomáhají překonat nemoci a infekce. (Všechny ty staré filmy, kde se ohnivá voda nalévá na ránu, nejsou jen fikce.)

Zabraňuje demenci

Whisky může úspěšně zvýšit váš kognitivní výkon a naopak snížit vaši šanci na rozvoj demence a Alzheimerovy nemoci. Ačkoli probíhají další a další výzkumy a stále se hojně debatuje o vlivu alkoholu na lidské zdraví, nedá se popřít, že již zmíněná kyselina ellagová je extrémně silná, pokud jde o boj proti volným radikálům. Tyto volné radikály jsou často spojovány s mentálním poklesem. Rozumně konzumovaná Whisky mu může zabránit.

Chrání zdraví srdce

Jak lidské tělo stárne, systémy se stávají slabšími, což vede k méně účinnému fungování různých orgánových systémů a slabosti kardiovaskulárního systému. Ti, kteří pravidelně konzumují mírné množství whisky, mají skoro o 50 % nižší pravděpodobnost mrtvice nebo srdečního záchvatu.

Snižuje vnitřní srážení krve

Whisky výrazně snižuje srážení krve. Ateroskleróza, která se obvykle vyskytuje v důsledku velké tvorby cholesterolu, se může kombinovat s krevními sraženinami, což vede k trombóze, infarktu, mrtvici a smrti. Whisky však funguje jako krevní ředidlo, takže výrazně snižuje šance na nadměrné srážení. Také zvyšuje množství tak zvaného dobrého cholesterolu.

Ovládá cukrovku

Whisky snižuje riziko vzniku cukrovky, někdy až o 30 až 40 %. Mírné množství může výrazně zlepšit schopnost těla regulovat hladinu inzulínu a glukózy, čímž se sníží možnost vzniku cukrovky.

No není to paráda?!

Zkontrolovala jsem čas. Do deseti zbývá necelá půlhodinka. Ale s takovým výčtem zdravotních výhod, není třeba čekat. O zdraví, o to mi jde přece především.

Tak na zdraví!

Stačil první lahodný lok a s ním se do mě vlila vlna ozdravné energie. Asi začnu gruntovat.

Horor v domě

Bezbranně nahá, vyšla jsem, nic netušíc, vstříc zlodějům, kteří pronikli nad ránem do našeho domu.

Na dnešek, po čtvrté hodině ranní, vzbudily mě tlumené mužské hlasy, v polospánku pomyslela jsem si, že někdo se nejspíš zastavil poblíž mých otevřených oken k vzrušeně tlumenému hovoru, ani jsem nepoznala, jestli mluvili česky.

Zůstala jsem chvíli dál ležet v posteli a pokoušela se znovu usnout, když mě znepokojilo topení, které začalo divoce žhnout, jakoby nějaký chladný přívan ovlivnil chod čidla. V domě spali čtyři dospělí a osm dětí. Šest dětí v nejhornější ložnici, Manu v horní kuchyni na gauči a Loan v podkroví mé bývalé ložnice.

Já, jistá si, že v tuhle dobu budou všichni tvrdě spát, vstala jsem v Evině rouše, mém nočním úboru. Když jsem ale vyšla z kuchyně do chodby, zjistila jsem, že je nejen otevřeno dokořán na verandu a z verandy do zahrady, ale že tu někdo kouří silnou lacinou cigaretu.

V tu chvíli začal kdosi úprkem sbíhat schody z patra a já si v rychlosti hledala něco, čím bych si tělo obtočila. To zachránilo zloděje a i možná mě. Byla to chvíle, ve které oba muži stačili vyběhnout ven a nejspíš přeskočit plot na chodník. Když jsem pak na zahradu vyšla, jeden tam ještě zvenčí za plotem stál v černé bundě s kapucí na hlavě, ruce prázdné, což mě uklidnilo, a chvíli, než zmizel, jsme se na sebe tiše zadívali.

Nezakřičela jsem, nikoho jsem nebudila, nechala jsem vetřelce utéct. To mi pak trošku Martin vyčetl, že jsem měla zalarmovat dům. Jenže já si říkala, že je zbytečně brzy vzbudím, že se potřebují vyspat a že bych tím stejně nic nezměnila a to ani kdybych policii zavolala.

I mě samotnou překvapilo, jak klidná jsem zůstala. Jen jsem všechny v jejich pokojích zkontrolovala a podle odporného cigaretového zápachu zjistila, kde všude se lupič pohyboval, že stál i nad postýlkou Loanky a Manuela a taky že nakoukl do ložnice Martina a Lety. Všude dveře dokořán.

Mezitím jeho komplic nejspíš kouřil na verandě, kde jsme našli i vajgla, kterého šetřivě vyšlukoval i s částí filtru.

Začali jsme slavit už v noci předsilvestrovské a v silvestrovském ránu pokračovali až do rána druhého a v dalším ránu, po krátkém spánku znovu pokračovali. A když jsme včera večer rozjařeně doprovázeli Andrého s Kati, nechali jsme zřejmě klíče zvenčí v brance a dveře na verandu taky neuzamkli. Klíče zvenčí v brance, zaseklé v zámku, člověk na to totiž musí mít zažitý grif, aby s klíči v tomhle zámku dokázal lehce manipulovat, objevil Martin, když šel měnit všechny zámky, protože jsme si mysleli, že tyhle klíče si odnesli. Takže jsme nakonec zámky měnit nemuseli.

Celé léto jsem tu spala s dveřmi dokořán otevřenými do zahrady. Už je začnu pořádně zabouchávat.

Trošku nevhodně mě pobavila představa, když se kolem nečekaných hostů na zahradě shlukli králíci, jak překvapení museli vetřeli být. A nejen z toho.

Karaoke, tanec aneb Nový život za tlustou čarou

Právě jsem se probudila do skvostného bordelu po oslavném mejdanu, který osvětlují zvenčí nadějné slunečné paprsky Nového roku.

Silvestr proběhl ve znamení mojí nové vášně KARAOKE. A tance, samozřejmě.

Kontrolované dýchání, které zpěv vyžaduje, má uklidňující vliv na naši psychiku a stává se podnětem k vytvoření dobré nálady po celý den. Podporuje zásobování organismu kyslíkem a účinně reguluje krevní oběh. Udržuje tělo v pozitivním napětí.

A tanec nejen že příznivě působí na fyzickou zdatnost, ale i třeba na kognitivní funkce, které kromě paměti zahrnují i koncentraci, pozornost, řeč, rychlost myšlení nebo schopnost pochopení informací. Díky tanci zvětšuje se objem šedé hmoty, dochází ke zvýšenému prokrvení mozku, tvorbě nových cév, nervových propojení a nervových buněk.

A tak ode dneška zpívám a tančím každý den, jak to často dělává i Lety, na kterou tedy nikdy mít nebudu. Na kterou nemá žádná běloška.

Běžně ráda nemám silvestrovská válečná petardování. Ale včerejší půlnoční něžně veselé, leč mocné, ohňostroje mě rozradostnily. Jakoby nadějně potvrzovaly rok změn.