Každou zahradu přeměním. Ne na zahradu plnou pestrých květů, ne na čistě vypleté záhony rozličných zelenin, ne v ovocný sad, ale v zahradu živou lidmi, v epikurejský ráj.
Po blaženém, chvílemi zdivočelém až (nejen víno teklo proudem, netradičně i pivo), epikurejském hodování, trvajícím prakticky nepřetržitě už od horkého května, uvítalo moje tělo deště.
Zůstala jsem v posteli s knihami a čaji. S těmi knihami byla trochu potíž. Ten, kdo nemůže číst knihy v originále a je odkázán na překladatele, musí v současné době trpět, stejně jako já. Například kniha „Známý a neznámý Lennon“ je přeložena tak strašlivě, že bych byla bývala překladatele ráda oslovila, kdyby knihu přeložil člověk a ne jen jakási agentura AFFL Praha, jak je alibisticky uvedeno.
I s čaji byla trochu potíž. Vypila jsem totiž neuváženě příliš mnoho zeleného před spaním a to způsobilo, že jsem část jedné noci probděla. Nebylo to ale nijak depresivní noční bdění, i když jsem myslela na mámu, která mi večer před tím líčila svoji náhlou šílenou úzkost z blížící se smrti stářím, smrti, o které si v devadesáti jedna letech myslela, že je s ní už dávno smířená. Ta úzkost byla tak zoufalá, nevěděla si s ní rady a tak alespoň spolkla prášek na žaludek, i když jí žaludek nebolel. Nebolí jí nic, mojí mámu, jen strach.
Měla sis dát sklenku vína, řekla bych jí, kdybych dopředu neznala její reakci.
Noc byla vlhce mlžná, dlouze houkala sova, v nepatřičný čas zakokrhal kohout a zdáli do mého stoletého skromného lože, které je pro mě jako ulité a tudíž se do něho už nikdo jiný nevejde, doléhaly tlumené zpěvy opilostí semknutých mužů.
Žijeme v tak nádherném světě, pokud se nám daří nevpouštět si do hlavy virtuální, ve skutečnosti neexistující, balast, který se pak lidem daří přeměnit v realitu utrpení.
Z letní kuchyně slyším zvuk jeho kytary, už zase prosvitlo slunce.
Je libo doutníček?
