Moji přátelé bojovníci

Všichni moji kamarádi, ženy i muži, mají jednu společnou nám vlastnost. Jsme hraví. Už vícekrát mě napadlo, kde se tahle hravost v nás vzala. Naši potomci v sobě tenhle styl roztomile infantilní hravosti už nemají, což neznamená, že by nebyli zábavní.

V nás zůstává cosi, co nám brání „dospět“ a tudíž i zestárnout. Některým mým přátelům je už přes sedmdesát a přesto nepřestávají být „mladými“, což se velmi pozitivně odráží i v jejich vzhledu.

Způsobila to nejspíš doba, ve které jsme žili, doba tak falešná, že nebylo možné se jí seriózně přizpůsobit. Kdo by se chtěl podobat vzorům nám předkládaným? Hravost byl únik. Nebrali jsem vážně nic, protože vážně brát nic nešlo.

I v tíživých životních situacích, které nějakým způsobem dříve či později dopadnou na každého z nás, svou hravost neztrácíme.

Kdybychom se začali brát vážně, kdybychom svět kolem nás začali brát vážně, tak bychom ho nejspíš neunesli.

Každý smrtelný člověk má svoje „berličky“, protože smířit se s vlastní smrtelností nedokáže nikdo. Pro miliardy lidí vytvořila tyhle berličky jejich náboženství, rozličné víry v posmrtný život. Člověk se dostane do nebo do pekla, převtělí v jiného člověka či živočicha.

Pro další miliony lidí může být náboženstvím hysterie konzumu, který doveden do extrému, sladce oslepuje.

Žádná energie ve vesmíru se neztrácí. Zůstaneme tedy dál tvořiteli vesmíru, ale tam, kde se nám líbí a v té podobě, která se nám líbí, zůstat nemůžeme.

Ta chvíle, ve které tu jsme, je ale tak nepatrná, že prožít ji ve falešných snaženích, bez lidské pravdivosti, bylo by našim krutým prohřeškem vůči sobě samým.

Chyceni ve fádnosti a nudě. Kolik lidí takhle prožije svůj život? My se lapit nenecháme. Ve fádnosti a nudě uvíznout nemůžeme, to by byl náš největší hřích.

Obraz, co mi visí nad hlavou, namaloval a věnoval nám Michal Matzenauer. Jmenuje se „Moji přátelé bojovníci“. Mám ráda ten obraz. I jeho tvůrce.

I kamarádi, se kterými se dlouhý čas nevidíš, zůstávají dál tvými kamarády. Je to pokaždé jak zázrak, tahle setkání. Jako byste navázali na včerejší rozhovor, i když jste se neviděli třeba roky.

Zázrak přátelství.

Tak tohle byla síla!

Musím se z toho dostat, vypsat, ne vyspat. To by mi nepomohlo. Udělalo se mi totiž tak zle, že jsem vlastně až do týhle chvíle netušila, jaká já jsem vlastně citlivka. I když tušit bych to mohla, protože mně se dělá zle z každého násilí člověka na člověku. Mně stačí, i když někdo jen výchovně bije dítě. I to se mi doslova hnusí, ta převaha silného, co si myslí, že je v právu nad nesrovnatelně slabším a bezbranným.

Prostě hnusí se mi jakékoli násilí a sadismus nikdy nepochopím, nevím si s ním rady, protože stále v sobě živím představu, že v jádruje je každý dobrý, že lidi se zlými a bezcitnými nerodí, že se jimi, nešťastníci, stávají nešťastnými okolnostmi, ve kterých vyrůstali. A to i navzdory tomu, že o psychopatech už něco vím.

Já všechno, na co se dívám, mocně prožívám. Při filmech se směju a pláču nebo dech zadržuju. Stejně jako Oleg. Filmy si vybírám dost pečlivě, ale komplikuje mi to jedna taková moje zvyklost. Na rozdíl od Olega, pokud začnu nějaký film sledovat, dokoukám ho do konce, i když z toho vyleze nějaká pitomost či nesnesitelný horor. To on ne, co nechce vidět, přeskočí, vypne. Nevyžere si to až do dna jako já.

Ale touhle chvílí s tím končím. Budu vypínat.

Už jsem to dokázala s jídlem. To jsem taky dojídala, i když už jsem měla dost nebo i když mi to vlastně ani moc nechutnalo. To už teď nedělám. Teď klidně nedojídám, i když v Kobylisích už nemáme slepice.

Tenhle film jsem si pustila, protože se o něm mluvilo u Krause (na Krause se pořád dívám, i kdyby ho netočil Aleš). Nalákal mi na něj herec Jan Vlasák, kterého si vážím, a u kterého mě zloduši baví hodně, protože on sám je jejich pravým opakem.

To jsem ovšem netušila, co mě čeká!

Už je mi líp, psaní mi vždycky pomůže zklidnit mysl, odreagovat se.

Virus jsem pohostila, aniž bych ho pozvala a poznala

Pořád ležím a léčím se, i když už nejspíš není z čeho. To nepříjemný v kloubech po třech dnech odeznělo, i únava. Vyzkoušela jsem si to po ránu tančícími (ne tanečními) kroky kolem kuchyňského stolu, na jehož desce smutně ležel úžasný kus kližky na guláš, lehce už oschlý, jak jsem ho tam nechala přes noc bez obalu rozmrazovat, ačkoli vím, že „pokud maso necháte rozmrazovat v pokojové teplotě, jeho vnější vrstvy se pomalu ohřívají na rozmezí teplot, při kterých se intenzivně začínají množit bakterie“.

Chvíli jsem marně přemýšlela, proč jsem ho nenechala rozmrazovat zabalené v lednici.

Lidský organismus obsahuje prý víc jak jedno kilo bakterií.

Viry ovšem, na rozdíl od bakterií, nejsou schopné samostatné existence. Musí mít svého hostitele.

Ne že bych chtěla být ochořelá, ale jen tak si užívat klidu na lůžku, je prostě slast.

Hřeben jsem nepoužila už vícero dnů a do vany se po těch dnech teprve chystám.

Růžový župánek stal se mým jediným oblečením, pokud lože opouštím a já ho prakticky neopouštím.

Čtu si Alberta Moraviu, našla jsem pár jeho knížek a vybavila si při tom svoje pocity, když jsem je, ne četla, ale hltala poprvé, když tenkrát vyšly v naší socialistické vlasti, což zapůsobilo na mě v té době jako zjevení. Psychologický rozbor motivace postav, to je moje.

Jsem hodně zvědavá, jak na mě budou teď po skoro půl století působit.

Ze zvuků kuchyně vím, že maso už se zpracovává.

***

A jak proutku mávnutím nastal večer. A já z ležení vyzkoušela panoramatický snímek z nového mobilu.

Můj anděl strážný

Našla jsem si ho na internetu. Je jím Uriel. Prostudovala jsem si i ostatní anděly a je fakt, že Uriel je mi ze všech andělů nesympatičtější a moc by se ke mně hodil, kdybych se s ním uměla spojit.

Myslím, že vypadá jako Bred Pitt a taky jako Leonardo DiCaprio. Za mlada. Občas se mění z jednoho ve druhého.

„Archanděl Uriel je pokládán za nejmoudřejšího anděla, na kterého se můžete obrátit, když potřebujete nějaké intelektuální informace nebo hledáte praktická řešení. Jeho jméno znamená Boží oheň, osvětluje situaci.

Archanděl Uriel ztělesňuje pravdu. Chrání vás před tím, aby s vámi ostatní manipulovali a lhali vám. Také vás podpoří v tom, abyste pravdu vyjevili i vy sami. S jeho pomocí budete schopni vnést světlo do situací, kdy není jasné, kdo mluví pravdu a kdo lže. Také vám pomůže lépe se soustředit a mít jasnou mysl a dobrý úsudek.“

Archanděl Uriel tedy ztělesňuje pravdu a to je právě to, po čem žízním. No a ten oheň ke mně, Ohnivému Kohoutovi, prostě patří.

Našla jsem si i návod, jak ho přivolat. Netuším ale, jestli se s ním někdy doopravdy spojím. Jeho přivolání vyžaduje totiž dvě věci. Trpělivost a víru. Vlastnosti, ke kterým možná někdy dospěju, které prozatím ale postrádám.

Nevadí. Hlavně že vím, že mě chrání a taky před čím mě chrání. A právě tohle zjištění, tohle vědomí, podpořilo moji sebejistotu. Být sebejistý znamená žít beze strachu.

A v tom to kouzlo sebejistoty je.

Běsnící svět médií

Jak mávnutím proutku mění se mi svět, pohled na svět, když k sobě připustím ten mediální. Přesto to zas a znovu udělám. To abych se snad totálním analfabetem nestala. Tedy co šílenství mediálních zpráv se týče.

Žiju v zábavně pestrém a zároveň uklidňujícím světě, obklopena láskyplnými bytostmi nádherných charakterů. Tedy jen do té chvíle, než se opět masochisticky vnořím do toho běsnění. Mám pak neodbytnou potřebu dlouhé očistné koupele, vnořit se celá pod hladinu horké lázně. Vynořím se…od mediálního sajrajtu očištěná.

Jarda Holý 1986 na zdi mého pokoje

Moje každodenní tělesné i duševní cvičení, tedy disko tance a zpěv (mívám při tom i malé a i větší radostné a jako křišťál čisté a vybroušené společníky) bych dneska nedala.

Možná jsem vdechla omikron, což by bylo přirozené, vzhledem k tomu, že pronikl i do našeho domu, ale zkoumat to nebudu. Jen si ležím s napínavým seriálem, čímž zapomínám i na lehoulinkou bolest hlavy a kloubů. Trošku jsem i kašlala zrána, ale jinak mi je dobře.

Už hodně dlouho dávám si ozdravně MSM, kolagen, vitamín C, D, B, kalcium, góji, kurkumin s pepřem, křemelinu, džus domácí z pomerančů, mrkve, prostě vybrané „superpotraviny“ tělu prospívající a nejím nic, tedy téměř nic, průmyslově zpracovávaného. Zvlášť ne potraviny určené k dlouhodobému uchování. A taky nejím bílý cukr, bílou mouku jen velmi zřídka a bílé mléko, až na výjimky, jen zakysané. Medikamenty neužívám vůbec žádné. Myslím, že mám tedy imunitu fakt hodně silnou i psychicky jsem v nesmírné pohodě, takže jestli jsem ten omikron chytla, což by bylo logické, zvládnu ho. Neobviňuju ho, ten virus.

Je až k neuvěření, jak rozdílný je svět médií od toho, kterým já žiju.

Trochu whisky do ranní kávy

A k ní tu nejlepší ranní muziku.

She’s crazy, zpívá mi právě.

A to je právě to, co mě baví, být tak trochu „crazy“. Můžu si to dovolit.

Dětičky, co už přestaly být dětičkami, jsem vítala brzy (tak nesmyslně brzy, škola by měla začínat nejdřív v devět a trvat maximálně 4 hodiny) muzikou jinou.

Připravila jsem jim hemenex a posnídali jsme v kráse. Všechny čtyři odcházely šerem do škol. Neměnila bych s nima ani náhodou. Nechtěla bych vracet čas a ten školní už vůbec ne.

Osvobození „nic nemuset“ je pro mě blahodárný luxus. Umím si ho užít.

Jen pohladím jehňátka, roztluču pár ořechů slípkám a králíkům hodím kukuřici a suchý chléb.

Jen jsem je senem osušila a bylo

Naštěstí jsem nešla házet seno ovečkám a kozám o něco dřív, to by zas moje tělo ovládl nevyžádaný adrenalin. Adrenalin prý sice působí na lidskou psychiku pozitivně, já ale dávám jednoznačně přednost endorfinu. Je to samozřejmě mocně euforický zážitek rození nového života a já ho na statku prožila už nejednou, ale právě proto vím, že ne pokaždé to musí dopadnout zrovna dobře.

Už vícekrát si ovčí rodičky počkaly, až budu na statku sama samotinká…

Jednou jsem tahala z ovečky, podle instrukcí z mobilu, jehňátko, které bylo už mrtvé, ale já pořád doufala, že žije, že je jen ve stresu. Já v tom stresu tedy byla, značně překvapená tím, čeho všeho jsem v krizové situaci schopná. Jehňátku koukala ven jen roztomilá hlavička a zkuste táhnout jehňátko vší silou za hlavičku. Za nožičky, to by se mi to tahalo.

Před chvílí se tedy narodila dvě černá.

Pomme d’amour

Spíše než abych se na něco těšila, těším se z něčeho. Tak třeba se netěším na to, že někam půjdu, ale těším se z toho až když tam jsem. Těším se z toho, že tam jsem. Neumím se totiž těšit do budoucna. Z vícero důvodů. Jednak člověk nemá ani potuchy, co se může v další vteřině stát, což jsem zažila v dětství s takovou silou, že to nemohlo neovlivnit moje vnímání budoucnosti a jednak můj osudový partner se (nejspíš podvědomě a s těmi nejlepšími úmysly) hýřivě řídil a řídí heslem: Slibem neurazíš. Ne že by po něm někdo nějaké sliby vyžadoval.

Poslední dobou se ale těším z minulosti. A to se mi zdá nebezpečně podezřelým. Utěšuju se ale tím, že za to může volný čas a moje stávající snaha za záchranu starých fotografií.

André, s jablkem lásky. André, jablko lásky. Bylo mi téměř 35 let, když se narodil. Statečný, něžný, moudrý, hudebně neobyčejně nadaný nejen po Olegovi, ale i po svém dědečkovi, pradědečkovi a prapradědečkovi, skladateli, pohřbeném za hranicemi Čech. Dodnes mu u náhrobku výročně zpívají na jeho počest dětské sbory.

Trávili jsme ve dvou, já a André, léta u oceánu, kam za námi přijížděli kamarádi.

Stejně jako s jeho o hodně staršími bratry a možná ještě o něco mocněji, prožila jsem jeho dětství v bezstarostné radosti, bez výchovného snažení.

Výchovou jsem se nezaobírala nikdy. Vlastně jsem na slovo „výchova“ až lehce alergická, stejně třeba jako na slova „gatě“, „fusky“, „baštit“ a tak.

Vychovávali se sami, moji synové. Ve volnosti spontánní vzájemné důvěry.

Formovali se sami a formovali i mě. Do tabulek o pubertě by se sotva mohli natlačit. Ostatně i slovo „puberťák“, patří k těm, které mě nikdo nikdy docela určitě neslyšel vyslovit.

A zase radost. Místo aby si v těchto dnech André zoufal nad nutností zůstat s pozitivními testy v karanténě, píše mi:

„Máme se moc hezky, všichni spolu doma. Dovolujeme si nic moc nedělat…“

Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem

Není člověka, který by si tuhle Werichovu větu nemohl přivlastnit. Nikdo se totiž necítí být oním „blbcem“.

Nepřitahují mě uhlazení muži ani ženy ne. Lituju uhlazených dítek. Necítím se ani trochu dobře v uhlazeném oblečení a nevydržím dlouho v uhlazeném prostředí. Uhlazené chování se mi protiví.

Sterilní čisto mě odpuzuje, těžko snáším řády a pořádky, a uniformita by mě ubila.

A jiného všechno tohle uklidňuje.

Lidé se podobají sněhovým vločkám. Svojí základní strukturou se neliší, ale dva stejné nenajdete ani mezi jednovaječnými dvojčaty. Nekončící miliardy jedinečných sněhových vloček, nekončící miliardy jedinečných lidí. S životem jepičím.

Odlišností stává se život zajímavým, pestrým, vzrušujícím a životem jepičím nesmírně vzácným.

Přesto internetové i hospodské diskuse toleranci k odlišnosti ve své většině postrádají. Ve skutečnosti se jen málokdo zajímá o rozdílný pohled na svět toho druhého, natož aby ho dokázal přijmout a tolerovat. Jde hlavně o to prosadit ten svůj „správný“ názor, ten svůj jediný možný pohled na svět.

Kdo nejde se mnou, jde proti mě. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Není stupidnějšího pohledu na sebe, na lidi.

Svět a život v něm se neustále proměňuje, až příliš rychle se mění. Kdo na něj pohlíží dál svým naučeným přejatým, neproměněně zkostnatělým pohledem jak to všechno má správně být, musí zákonitě trpět.

Nemá smysl lpět na čemkoli jiném než na přítomnosti

Zapojíte všechny smysly a v ten moment vzpomínka ožije.

Jaký odér mě tehdy ovál, co za vůni jsem cítila, jaké oblečení jsem na sobě měla. Spatřím paprsek světla na kůži. V ten moment vzpomínka ožije.

S rozmazaným pohledem, upřeným na chloupky na prstech tátovy ruky v otevřené rakvi.

„Od teď začínám žít, od teď začínám žít,“ bezhlasná slova, která jsem nejspíš někde zaslechla nebo si přečetla, slova která ani v nejmenším neladila s mým laminátovým vzezřením dvanáctileté holčičky konce šedesátých let. Ani na těch dvanáct jsem nevypadala. Tristnímu vzhledu dominovala vysoká šaškovská čepice s bambulí na háčkovaném řetízku, hyzdící ladnou lebku, jenž ochraňovala pod nuceně ustřiženými vlasy horečnaté myšlenky představ.

Moje představy mi nikdo vzít nemohl. Jenže nešly ani s nikým sdílet.

Příbuzní plačtivě litovali sirotka. Taková hezká a chytrá holčička! Já ale nebyla v té chvíli ani trochu hezká, jen dojemně tristní. Tristně působily na mě i vytoužené zelené kaliopky, které mi táta před dvěma měsíci položil ve vánočním balení pod stromeček. Táta byl Ježíškem, jiného jsem si nepředstavovala. Jeho plachý ostych mě buď hluboce ovlivnil nebo byl do mě přenesen jeho geny a tříští se ve mně se sebevědomou razancí mojí neohrožené mámy. Maminky.

V té kostelní chvíli mi bylo jasné, že všechny zklamu. Že si nechám růst vlasy. Že už nebudu chtít nikomu nic dokazovat. Už ze mně nikdy nebude doktorka, ani nikdo jiný, pro lidstvo důležitý. Spálila jsem sbírku vinět od léků, ze které jsem se učila zpaměti, co který má léčit.

CARPE DIEM nakreslila jsem širokým štětcem smáčeným v barvě krve na zeď v dívčím pokojíku.

Všichni nejsme stejní, všichni nemusíme mít velké cíle, všichni nemusíme mít jakékoli cíle. Někteří z nás si mohou prožít luxus nic nechtít. Jen tak se nechat volně unášet životem ve světě, jehož nejnesmyslnější pravidla nevymyslela příroda, ale člověk.

Bývala jsem hazardér aneb Když stará fota ožívají

Na hausbótech, s partou kamarádů. Na vodě, u ohňů s kytarou. Jezdila jsem tam s přáteli strýce Josefa. Byli to lidi starší než já, ale zase mladší než Josef.

Na téhle momentce ukusuju uzeného sumce. Chytali tam sumce tak obří, že když jednou dva takové nebožáky přivázali k hausbótu, jak koně pod vodou, podařilo se jim s tím hausbótem odplout.

Přístavní osada hausbótů pod zalesněnou strání. Kdo neměl hausbót, postavil si na břehu stan. Měli tam všechno, hřiště na fotbal a volejbal, pingpongové stoly i tu udírnu.

Já zrovna nejsem příznivcem kolektivně hravých prázdnin, na táboře jsem byla jen jednou. Ten se tedy „pionýrským“ nazvat ani náhodou nedal a stejně jsem tam chvílema „trpěla“.

Ale tady u Vltavy v zátoce pod Slapskou přehradou to bylo pro mě hodně přitažlivý. Voda, ohně. A zpěv.

Vzala jsem tam jednou i kamarádku s dětství Blanku. Sedí vedle mě na lavičce. Já si koupila tehdy staré bleděmodré embéčko, úplně záplatované, i v podlaze mělo velkou díru, zakrytou plechem na pečení a koberečkem. A v něm ji tam dovezla.

Když už jsme se blížili, začalo se stmívat, spatřila jsem u silnice podél lesa padlý smrk. V osadě už nebylo co kácet, žádné soušky a tak a nedostatek dřeva tam byl permanentní. Tak jsem dostala skvělý nápad, že tam ten strom přitáhneme a tím uděláme osadníkům velkou radost. Přítele Blanky, který seděl vedle mě, jsem přiměla, aby strom jednou rukou držel za větev a druhou aby držel otevřené dveře auta, že už tam budeme co chvíli a že tu skoro nic nejezdí.

S tím stromem jsme po dost dobrodružné a dlouhé cestě, pořád jsem myslela, že už tam budeme, ale nějak špatně jsem to odhadla, sjeli zalesněnou strání bez cesty, kudy nikdy nikdo nesjel, dolů k řece. Řídila jsem se jen světlem ohně, protože mi mezitím nějak přestala fungovat světla.

Večer to nikomu ani tak nepřišlo, všichni u ohně zvesela zpívali country písně a radostně nás vítali vodkou. Ale ráno to byl šok. Museli jsme povolat místního mistra traktoristu, který auto mezi stromy vytáhl nahoru, jinak vyjet nešlo.

Vzpomněla jsem si i na jméno kytaristy na lavičce. Bruno.

Nad lidským šílením nekleju, dojímá mě

Z mocně erotikou nabitého snu probudil mě po sedmi hodinách hlubokého posilujícího spánku do blahého rána jemný ptačí zpěv a zvuk praskajících polen. Ta dvě polena, co na sklonku silvestrovského večera víc než plála jen tak doutnala, se v novoročním ránu rozhořela. Někdy svým ohňům tak docela nerozumím. Vyšla jsem do rozbahněné zahrady zbarvené červánkovým nebem (to prý nevěstí nic dobrého, ale mě to věstí radost) pro další dvě modřínová polena. Sotva jsem je do počínajícího ohně přiložila, rozhořela se divoce praskajícími plameny.

Otevřeným oknem, kterým proudil do pokoje po celou noc životodárný, na leden hodně teplý vzduch, zazněly zvony zvonů. Docela krátce a podivně znervózněle, což zapůsobilo v novoročně červánkovém ránu tak nějak nepatřičně. Odkudsi ztraceně zakňučelo štěňátko.

Nemoci zamíchaly trošku nečekaně se silvestrovskými plány a já nakonec trávila večer poklidněji než večer předchozí, bez tance a zpěvu, jen s Járym Božím, jen tak povídáním u ohně, který jsme se snažili tu a tam rozfoukávat.

Snad je to tím, že jsem se ani trochu nepřejídala a pila jen Whisky, té tedy hodně a pak už jen pár sklenek dobrého vína, že jsem se probudila tak projasněná. S hlavou tak čistou a náladou povznášející.

Před půlnocí se Járy vrátil přes pár bloků domů.

Olega probudilo válečně ohňostrojové šílenství a mě uklidnilo, že jsme se v té chvíli mohli obejmout.

Taky Vaneska mě sešla dolů obejmout, sešla dolů celá Martinova rodinka, kromě Lety, kterou čekal ráno časný nástup na covidové oddělení.

Já z té zahrady ale musela prchnout. Takové šílenství, jaké tentokrát propuklo, to snad Kobylisy ještě nezažily. A mě v tu chvíli sevřela až bolestná lítost nad veškerým lidským pokolením.

Za doznívajícího hřmění jsem ale naštěstí zlehka vpadla do záchranných snů.

Oleg právě chystá naši, v roce 2022 první, ranní kávu…

Co blbneš, to je moje máma

V rámci zachraňování fotografií nacházím zapomenutá fota. Některá jsem si přinesla z dědictví po mamince, kterou proti svojí vůli vidím téměř denně, proměňující se pod zemí v dřevěné rakvi s krajkou. Moje fantazie je v tomhle směru bohužel bezbřehá.

Chlapečky už jsem měla tři, bylo mi čtyřicet nebo spíš o kousek víc.

Stalo se, že jsem se jednomu z kamarádů mého syna představila, jen že jsem Mirka a kamarád nabyl dojmu, že Martinova starší sestra. A začal mě sladce „balit“. Ostatně nebyl v tomhle směru jediným z kamarádů mých synů.

Pochopila jsem jeho omyl záhy, nic jsem ale neupřesňovala, bavilo mě to. Bylo to dojemné a povzbuzující zároveň, nepřipadla jsem si v té době zrovna nejlíp, což z pohledu dnešního sotva pochopím.

Se sklenkou neodmyslitelnou.

Jak si tak prohlížím ty zapomenuté momentky, o kterých si myslím, že jsem je snad nikdy neviděla, uvědomuju si pestrost života, kterým procházím v proměnlivých podobách, byť stále táž.

Zítra nás bude slavit dvanáct v domku, který se neustále zmenšuje. A budeme se loučit s dalším z roků, který ovládl mutující vir, o kterém prý už není pochyb, že nevznikl jen tak.

Mě nijak zvlášť neovlivnil, i když nikam nemůžu, neočkovaná. Já ale potřebu někam chodit nemám. Miluju svůj, snad z pohledu „běžných řádů“ maličko „bláznivý“, domov.

Stalo se mi, už po dvakráte, že jsem se starala o dětičky, kterým test vyšel pozitivní, aniž by se u nich nějak navenek vir projevil. Neprchala jsem od nich, naopak, vařila jsem jim, jedla s nimi a jen čekala, co se stane. Nestalo se pro ty chvíle nic. Snad za to mohly protilátky, které jsem už minulý rok získala díky prodělání nemoci, snad jen slabá nálož viru nebo prostě mám zatím imunitu odolnou. Nebo prostě jen kliku, prozatím.

Vůbec netuším, co bude dál a ani o tom nepřemýšlím. Každý den se mi stává zázrakem.

Těším se na další z roků a přeju nám všem, abychom ho, navzdory všemu, prožili.

Snové zimy v horách

Nevynechali jsme snad jediný týden a když už ani Jeep Cherokee v řetězech neprorazil sněhové závěje, přivážela nás, naše tři psy a jednoho kocoura, rolba, ve které, už teple nastartované, na nás čekával v neměnně vesele milé náladě orlický horal pan Komůrka, co o horách věděl všechno.

Když jsme se prohrabali sněhovými závějemi ke vchodu chalupy, vítal nás uvnitř krásný pár zdravých horských koček, zrzavý kocour Woodrow a černá kočička Hůrka, kterým od pondělního rána do pátečního večera nevychládala pec, pravá cihlová pec na chleba, ve které se topí z chodby chalupy velkými kládami a vede do světničky obklopené od podlahy ke stropu knihami. Tam na proteplené rozložité peci se dá pohodlně spát i ve dvou.

Jak už jsem tu psala ve „Zestručnělé historii mého Štědrého večera“:

„Nejkrásnější vánoce zůstávají pro mě ladovsky laděné vánoce v roubené chaloupce.

Z horka světnice mávám otevřeným okýnkem, z venku voní sníh. Sestupují hlubokými závějemi od lesa. Aleš s Martinem nesou smrček, André v jejich stopách s pilou přes rameno. V krabici na klobouky celý rok čekaly na svou chvilku slávy ozdoby vázané ze slámy, kapr nám na chodbě zamrzl v železné dětské vaničce, do své hluboké vany jsem ho, nebohého, odmítla vpustit.

Sedím v teple kachlových kamen, ve světle svíček upíjím z jiskřivé sklenky a obraz světnice se třemi psy, třemi kočkami, mužem s jazzovou kytarou a třemi budoucími muži porcujícími kapra, je snový. Naštěstí tu atmosféru zachytím kamerou na film.

Vím tedy docela určitě, že to nebyl sen.“

Když řezali ten smrček, dohadovali se oba starší bratři, zda vzít ten nejošklivější nebo nejkrásnější a když porcovali kapra tak zase o to, jestli ho stáhnout nebo nestáhnout z kůže. Mně to bylo jedno, já si s rozkoší vychutnávala ty chvíle, protože už tehdy jsem věděla, jak vzácné jsou.

Všechny naše chvíle jsou vzácné. Tak hodně moc vzácné. Dopíšu tedy ještě pár řádků, roztopím v krbu a budu si plně užívat předposledního dne roku 2021. Dneska, stejně jako včera, předevčírem, stejně jako ve všech minulých dnech si budu zpívat a tancovat při písních minulého století. To mi znovu naučila Lety, která zpívá (písně angolské, portugalské, anglické, ale třeba i Bobka a jiné české taky) a tančí skoro pořád. Já se tedy postavila rodinné tradici a tiché poslouchání blues zpestřuju k nešťastné nelibosti svého spoludruha hlasitým radostným zpěvem písní, které on neznal a já je po třiceti letech málem zapomněla.

Odjet do hor, na to už mi schází energie a nejen ona. Ani můj kamarád dřevorubec už stromy nekácí.

Netlumte projevy, hledejte příčinu

Nevím, co jsem si myslela před tím, než jsem se začala o svoje tělo skutečně zajímat. Asi že všechno je nějak daný, že jen stačí jíst, aby člověk zahnal hlad a pít, aby zahnal žízeň.

Věda (miluju vědce) pokročila nesmírně a dneska už ví hodně o tom, jak živý mechanismus v našem těle funguje. Přesto ještě pořád většina lékařů nehledá příčiny problémů, ale léčí pouze jejich projevy léky. Který lék ale nemá žádné neblahé vedlejší účinky?

Příliš mnoho chemie a cizorodých látek prostě dělá v těle paseku a brzdí naše blahodárné samouzdravovací schopnosti. Stejně jako přebytek cukru, lepku a nevyvážená strava.

Stačí pár jednoduchých pravidel. Pít čistou vodu, upravit si stravu obohacenou přírodními potravními doplňky a trochu přirozeného každodenního pohybu. A radovat se. Dobrá imunita = dobrá nálada. Pokud je člověk v klidu a pohodě, má imunitu silnou. Pokud je v úzkosti a stresu, má imunitu oslabenou. A o tom už není pochyb.

Vím, o čem píšu. Dostala jsem se asi tak před dvaceti lety do stresu, takového dlouhodobějšího, jehož příčiny dodnes chápu, ale dneska už by mě tak nevykolejily. Dneska už by mě nevykolejily vůbec. Ten stres vyvolal u mě autoimunitní onemocnění a já měla špatně tlak, cholesterol, štítnou žlázu…

Nasadili mi medikamentózní léčbu, kterou jsem ale odmítla a začala se samovzdělávat a samoléčit. A vyléčila se, úplně ze všeho.

Kromě jiného mi zjistili počínající osteoporózu na malém kousku bederní páteře a nasadili tablety nalačno. Po jejich zapití jsem nesměla hodinu jíst a nesedat si a nelehat si. Osteoporózu mi to prý sice vyléčit nedokáže, ale může ji zpomalit.

A já si ji vyléčila. Sama a bez prášků.

Volala mi před pár dny večer moje lékařka a sdělila mi z výsledků denzitometrie, že už žádnou osteoporózu nemám.

Tečka.

Po mně nikdo nemůže chtít, abych se nechala očkovat. Pokud to bude možné, očkovat se prostě nenechám. Nikomu tím uškodit nemůžu, stejně jako bych nikomu nepomohla tím, že bych se očkovat nechala.

Muka včerejšího dne

Zaklela jsem jak starý námořník, odhodila pistoli na zem, vymrštila se ze země rychlostí blesku a strčila ruce pod ledovou tekoucí vodu. To vše v jedné jediné vteřině, automaticky, bez přemyšlení. Udělalo to moje tělo samo.

Pak teprve jsem začala s překonáváním bolesti vědomě. Vložila obě ruce, zkřížené (podle vědců je mozek natolik zmaten nezvyklou polohou končetin, že to výrazně omezí vnímání bolesti), do starého kamenného krajáče naplněném vodou s ledem a mocně polita oblíbeným parfémem, dívala se na svůj oblíbený obraz, poslouchaje svoji oblíbenou hudbu.

Ostře žhavá bolest pominula, plány na aktivní prožití dne byly ale v tahu a bylo teprve ráno a já si přála, aby bylo už zítra.

Obraz jsem později zaměnila za notebook, pouštěla si velmi komplikovaně filmy, snažila se zamilovat do hrdinů a při tom vaporizovala ozdravnou léčivku až do doby, kdy se setmělo a nastal čas uložit se ke spánku.

Probudila jsem se bez bolesti, s prsty ozdobenými pevnými úhlednými puchýři. Ještě jsem nevstala, tak netuším, co s nimi udělá ranní koupel v uvolňující soli. Té koupele, kterou jsem měla v plánu včera ráno po dokončení opravy odpadu pod dřezem, před časem umělecky vyrobeného mými dvěma příteli „Patem a Matem“.

Ale dobrý, odpad, který jsem včera pistolí obouruč statečně utěsnila, zatím skoro neteče.

Ranní mikulášské překvápko v Kobylisích

Vstávám časně a tak jsem na zasněženou zahradu vyšla jako první. Chtěla jsem z pod sněhu vydolovat rukolu (miluju rukolu) do ranní omelety z vajec s pálivou červenou papričkou.

A tam na sněhu sněhobílá samice, co její snad už praprababičku dostaly dětičky k velikonocům místo čokoládového zajíčka, a tlačí před sebou kulaťoučkého potkánka, jak se mi nejdřív zdálo. Přijdu blíž a jaká radost!

Maličký buclatý králíček, co právě vylezl z nory hluboko pod zemí. Něha sama.

Líp se mi ale podařilo vyfotit malého zajíčka než to králičí miminko.

Noční hra světel aneb Večer s Járy Božím

Nasněžil ledový sníh. Proteplil a očistil zemi. Opojný předvánoční čas. Nemám potřebu nic zdobit, vánoční čas se tvoří sám. Není třeba kýčovitého přizdobování.

Je pár minut po půlnoci a dnes proměnilo se v zítra. A bude chodit Mikuláš s Čertem a Andělem. Mně ale stačí, žes přišel Ty, Járy. Jsi tři v jednom.

Přátelé, od slova přát si, přát ti.

Kasala jsem se, že dnešní večer popíšu. Ale nepopíšu ho. Možná bych ho dokázala popsat, možná ráno. S ránem tu a tam něco bystře popsat umím, ale teď už je noc a my ve dvou v krátkém večeru vypili tři litry vína.

Není to jen tak, vydržet v páru

Toto zátiší netvoří ponožky připravené ke spárování, nýbrž jen ty, ke kterým se mi nepodařilo najít „tu druhou“. A to navzdory faktu, že každý z pěti členů domácnosti, jeden táta a čtyři dětičky, má svojí barvu spony, aby se ponožky již vícekrát neoddělily a to ani při praní.

O tom, kam mizí ponožky toho bylo napsáno už mnoho, dokonce i prý filmy se o tom točí. Jenže! Kam ale ve skutečnosti skutečně mizí?

Dokonce i mně, která s láskou a pečlivostí pečuje o ponožky svoje, tedy na rozdíl od všech svých vnoučat (až na jedno), kteří se v ponožtičkách bez problému procházejí i po umolousaných podlahách a vyběhnou v nich třeba i na dvůr a do zahrad.

Já se o svoje ponožky a podkolenky a nadkolenky starám. Nekupuju si totiž jen tak ledajaké, nýbrž jen ty nejkvalitnější a nejkrásnější, jen z přírodních materiálů lahodících mým chodidlům a v barvách lahodících mojí duši. I mně ale tu a tam některá nenávratně zmizí.

Jedny památeční podkolenky se sobem jsem dokonce dostala coby štamgast mého oblíbeném baru blízko hradu, kde jsem dvě léta čekávala na autobus, holdujíc pravé finské vodce ve stoprocentně přírodním pomerančovém džusu. Letos jsem se baru, s výčitkami, že zklamávám, vyhýbala obloučkem, protože se mi zastesklo po mém dívčím vosím pase.

To je taky důvod, proč můj pas při mém ranním psaní obtáčí elektrikou nabíjený pás SAUNA BELT. Končím, už je mi pěkně horko.