O skrýších

 

Podívej, jakýho jsem našel roztomilýho ptáčka, budu mu říkat Típí.

Akorát…je trošku mrtvej.

Nechci mu dělat hrobeček, chci si ho nechat! Nikdy jsem žádnýho takovýho roztomilýho ptačího mazlíčka neměl.

 

V noci mě probudí srdceryvné dětské vzlykání u mojí postele.

„Marko, co tu děláš? Něco se ti zdálo?“

„Ne, jsem smutnej, protože za chvíli umřeš.“

„Neboj se, nemusíš bejt smutnej, já umřu za hodně hodně hodně hodně, strašně hodně dlouho.“

„Protože máš mladou kůži?“

„A mladý srdce a mladý plíce a mladý játra a ledviny, prostě všechno.“

„Ale vlasy máš bílý.“

„Bílý je mám naschvál, pojď, lehnu si k tobě.“

A maličký chlapeček mě vezme do svého hřejivě všemocného náručí, objímá mě svými útlými pažičkami a už jen jeho tělíčko slabě dovzlykává.

„Víš že Jíříkův táta usnul u zubaře? A Típího jsem schoval do skrýše ve zdi.“

Černý drahokam

Šperků jsem se za svůj dosavadní život spíš štítila, než cokoli jiného. Rozhodně jsem po nich netoužila. Náušnice visící z živé dírky, chrastící náramky…

Nicméně i já je statečně nosila, v jednu chvíli jsem na sebe navlékala dokonce i bižutérii, takovou ne zcela nezajímavou, takovou indickou.

Dělala jsem ledacos překvapivého ve svém životě.

Posledních mých šperků, sedmi zlatých do sebe zamotaných řetízků s rozličnými přívěsky, které jsem nikdy nesundávala, mě zbavil, jediným trhem, při jedné horké pražské noci můj…fatální, ať už to slovo znamená cokoli, muž. Ty šperky mě prý dehonestovaly.

Věřila jsem mu každé slovo.

Bylo to v holubím bytě blízko Pařížské ulice, na pódiu, které se nedalo odtáhnout a tak naši přátelé později přišli o svůj byt i s mými šperky. Stejně jsem si je nezasloužila, jen jsem jimi byla lacině obdarovávána.

Zato včera se na našem dvorku objevil šperk, vskutku skvostný.

P1040775

Přála jsem si ho už dlouho, kdoví proč. Já přeci žádný zemědělec nejsem.

 

Tropy na chvíli skončily, vanu jsem „vypustila“.

 

Připadám si tu jak někde v Provence

A nebo někde na jihu Itálie, ale nikde tam by tak krásně celý den ptáci nezpívali.

Žijeme si lehce hříšný „dolce vita“. Tohle nám tedy spolu jde moc dobře. A s námi jednomu černému kuřeti, které nás neopouští. Pije z mé vany a pak si leží ve stínu vedle psů.

Brazilskými šátky obtočeni, spíš ale bez nich, popíjíme chlazené Prosecco a ptáci v korunách nám koncertují až srdce usedá, jak by básník napsal.

Vlaštovky prolétávají nízko, těsně kolem nás, zbavují nás much. Jiřičky štěbetají a jeden maličký ptáček si udělal svoje hnízdo přímo nad dřezem letní kuchyně, roztomile se rozčiluje, jakmile se přiblížíme.

Zatímco já pohodlně ležím ve staré železné vaně a aperitivně si dávám Aperol (3 díly Prosecca, 2 díly Aperolu, 1 díl perlivé vody, pomeranč, led), on připravuje skvostné krmě, jak to dokážou jen špičkoví šéfkuchaři znalí.

A horké dny plynou ve stínu ořeší.

P1040740

A v dnešním ránu vyjdu ven a stejně jako včera…

Zvrat

Siesta pod vzácným sluncem.

Sleduju holubici, jak krmí holoubě, co je málem větší než ona sama. Možná je to ale holub, holubím mlékem krmí svoje mládě oba. Fascinuje mě ten pohled, chci si ho zachytit, jen pár vteřin, než dojdu pro fotoaparát.

Jen pár vteřin a…všechno je jinak. Dole v trávě leží holoubě, snaží se pozvednout hlavičku, ještě naposledy se na mě podívá a zavře oči na věčnost.

Netuším, co se za tu kratičkou chvilku událo, Čampa leží v slunci, vyhřívá se, nevinně.

P1040256P1040257

Se shora se na nás smutně dívá opuštěný holubí rodič a přežalostně vrká. A vrká tak dlouho.

P1040266

Akceptuju každý počin svých potomků

I když někdy vůbec nerozumím a jen mlčky žasnu.

Tea /8/ si nechala ustřihnout svoje dlouhý vlasy, co se v létě na slunci leskly jak tmavé zlato, a nechala si nákladně pořídit „dioptrické“ brýle, s reflexními sice skly, ovšem bez dioptrií, neboť vidí jako ostříž.

To ale nikdo z Teunčiných kamarádů ani učitelů netuší, protože to nikomu neřekla a tak si všichni myslí, že ty brýle nosit musí a…samozřejmě ji všichni chválí, jak jí ty brejličky sluší. Hlavně tedy dospělí.

Nosí je denně, ty svoje brýle s obyčejnými skly, což obnáší i veškerou péči o ně. Když je někde zašantročí, zoufale je hledá.

Prostě…Tea.

 

Byla jsem u optika, kde si jedna nešťastná holčička zkoušela, s lehce nervózní už maminkou, svoje první brýle, tak jsem jí to pověděla, to jak Tea toužila po brejličkách, i když je nosit nemusí a jak si jedny hezký koupila a jak moc ji sluší.

Holčička se úplně rozzářila a já si pomyslela, že alespoň k něčemu jsou ty Tey brýle přeci jen dobrý.