Deset sedmikrásek denně

Říkala mi Hela, že jí to říkala paní Doušová z květinářství a ta že ví o bylinkách všechno.

O zdraví prospěšných sedmikráskách já ale vím už dávno. Růženka z Orlických hor vybíhala z rána na louku s krajícem chleba s máslem a solí a pokrývala ho hrstí čerstvě natrhaných kvítků.

Jdu nádherným ránem na nádherný hrad, kde na mě čekají nádherní lidé. Důvod, proč jsem se na delší dobu odmlkla. Je těžké psát o vlastním euforickém vnímání světa a tedy i radostném prožívání života, dnů a nocí, v čase šílenství války, brutálně nastolené egomaniakálním psychopatem, záhy po šílenství covidovém, které nejspíš dál nepřestává číhat na svou příští šanci. A nemám na mysli jen vir.

Tak tedy vycházím z prastarých vrat, slunce září, je ale ještě chladno, i šálu jsem si vzala. Když procházím po loučce kolem betonové nádrže bez vody, nesmyslně normalizačně přetvořené z půvabného rybníčku, kde se kdysi potápěly kachničky pod smuteční vrbou, shýbám se, trhám a jím ne sedm, ale deset sedmikrásek.

Kolemjedoucí postarší muž s užaslým výrazem v očích nakonec své kolo těsně srovná, aniž narazí do obrubníku.

Sedmikrásky, kopretiny a taky fialky nepřestávají ve mně vyvolávat závratě do minulosti, dětství. Vůně, tvary, barvy jara. O tohle nikdo nikoho jen tak připravit nedokáže.

Jen já sama mohla bych se připravit o všechny rozkoše, co se mi nabízejí. A já se o ně ale nepřipravím. I kdyby ty trakaře padaly…

Co živa jsem, lidi mě straší. Počkej až…půjdeš do školy, až se vdáš, až budeš mít děti až…až…až jsem tady a teď a všechno je pořád krásný a možná ještě krásnější. Navzdory…

Ve svém „letním“ podkrovíčku se vůbec nikdy nenudím. I když tu někdy na statku zůstávám docela sama. Jen se zvířaty…

Hořké doušky

Egomaniakální paranoický psychopat mi vzal vítr z plachet. Stejně jako stovkám milionů lidí.

Nepíšu. Tedy píšu i třeba šest sedm hodin denně, ale ne svoje myšlenky. Překlad. A díky tomu jsem objevila jednu povídku, kterou jsme kdysi s Olegem taky z francouzštiny přeložili. Tedy přeložili jsme tehdy celou knihu nesmírně zajímavých a na překlad náročných povídek. Jedno celé léto jsme se u toho hádali v šeru pokojíku, zatímco venku žhnulo slunce, abychom pak hotový překlad nadobro ztratili v nekonečném éteru. Tohle se stalo a bylo to strašlivé.

Hořké doušky

Několik vteřin před tím, než ho nadobro pohltila kalná, brčálová voda, znovu prožil ty chvíle.

Jakoby promítané zrychleným kinematografem, načítaly se mu právě prožité okamžiky. Deset, dvacet, třicet nejkrásnějších a nepochybně i posledních minut jeho života. Vtiskávaly se na gigantické promítací plátno jeho mysli, zmocňující se postupně hlavy, hrudi, břicha. Obrazy tříštící se do tisíců ledově třpytivých obrázků.

To listopadové nedělní ráno, pod jednou z těch neprostupných, zamlklých šedých obloh, které měl na svých samotářských procházkách tak rád, objevil, když přicházel na v tuto hodinu liduprázdný břeh, mladou ženu.

„Pomóóóc, pomóóóc…!“

Narovnal si na svých krátkozrakých očích brýle, aby lépe rozpoznal ve vodě se zmítající tělo. Naklonil se. Na jeho beztak už ohnutých zádech narostl hrb. Ve čtyřiceti letech jeho postava, zděděná po otci, postrádala sebemenší prvky ladnosti.

„Dobrý den, slečno!“ pronesl hlubokým, trochu nosovým hlasem. Nebýt jeho nepřekonatelného ostychu, býval by se klidně mohl stát rozhlasovým hlasatelem. Nebo televizním. Často si to před zrcadlem představoval. Hlavně v neděli ráno, před tím, než šli s matkou na mši.

„Pomóóóc…!“

„Slečno,“ sklopil oči: „nebo snad paní? Omluvte moji smělost, ale vypadáte tak mladě!…Koupat se v takovém počasí? Na tak lidu prázdném místě? Navíc…tak hezká?“ kousl se v rozpacích do rtů. No a co?! Řekl jsem to! Řekl jsem to!

Zakřičela, ona zakřičela: „Nekoupu se! Copak to nevidíte? Nevidíte že jsem oblečená? Pomozte mi přece!“

Všude kolem bylo ticho, jen vodní slípka tu a tam pípla. Pozorně se zaposlouchal. Bude to nejspíš lyska. Lyska černá. Pár jich tam hnízdilo. Svoje plovoucí hnízda si stavěly na propletených větvích, propojených s břehy řeky křehkými mosty z rákosových stébel.

Zaposlouchal se znovu do hlasu ptáka. Ozýval se jasným „ko-íí, ko-íí,“ prokládaným vysokým „pix, pix, pix“.

„Ano, jste oblečená,“ zašeptal neslyšně před tím, než zbrkle vyhrkl: „Ty šaty vám moc sluší!“

Z pocitem přistiženého provinilce se štípl krvavě do paže. No a co?! Řekl jsem to! Řekl jsem to! Konečně zklidněn: „ Ale…když se nekoupete, co tam tedy děláte?“

„Topím se! Já…se topím! Pomozte mi!“

„No tak, mějte přece rozum! Co se vám stalo?“

Jsou sdělení, rádoby uklidňující, a přitom vyhrocují úzkost. Jiná zase upokojí, aniž by člověk dobře věděl proč. Žena se z ničeho nic zklidnila.

„Spadla…spadla jsem do vody…“

„Skočila jste?“

„Spadla…!“

„Ze zoufalství?“

Ve snaze odpovědět vykašlávala vodu: „Co?.. cože?…jaké zoufalství?…“

On, náhle vzrušený: „Po nohou? Skočila jste tam po nohou? Jedna, dva, tři a… ?“ A téměř už bez sebe: „Žbluňk!..ach!“

Teprve teď si všiml prkna, kterého se držela.

„To je štěstí…to prkno…nejspíš si ho sama přinesla?“ šeptal si pro sebe.

„Pix, pix.“ zapípala černá lyska.

„Cože?…co?!“ ozvala se žena, aniž se dalo rozpoznat, komu z nich odpovídá.

„To prkno! To jste si sem přinesla?“

Siréna remorkéru v dáli zastínila odpověď ženy.

„Promiňte, dovolím si naléhat. Řekněte…to prkno…to jste si přinesla?“

Odevzdaně vykoktala: „Ne.. to..bylo..to už bylo tady.“

Samo sebou, ta konverzace ho těšila, jak přirozeně začala, bez zbytečných cavyků. Manýry nesnášel. Nemluvím si tu přeci jen tak sám se sebou? Vždyť dobře vidím, že ze mě oči nespouští. Dodal přesvědčivě: „Spásné záchranné prkno, ba, ba, na mou věru. Máte ho jistě proto, že neumíte plavat? Měla jste štěstí, že?“

„A vaše rty,“ ano, ano, řekl jsem to! vaše rty! vaše rty! vaše rty! „vaše nateklé, odulé, promodralé rty!…nafouklé, jako záchranný člun, nafouklé jako záchranný kruh, nafouklé jako dva záchranné kruhy tyrkysové barvy!“

„Je…je mi stra…strašná zi-ma…!“

Sundal sako a hodil ho ženě. Netrefil se.

„Musím přiznat, že tady moc teplo není. Vezměte si, prosím, můj kabát…nebo spíš sako. Matce všechno vysvětlím. Povím jí o svatém Martinovi, o křesťanském dobrodiní, o charitě, o přebytcích z Ameriky. Navíc to sako je staré. Moje matka také…když se to tak vezme.“

Dodal jistějším tónem: „Možná vám bude velké. Mně je zase trochu těsné.“

„Ko-íí! ko-íí!“ zakřičení lysky způsobilo, že sebou žena zděšeně trhla a polkla, zalykaje se.

„Přestaňte!… Přestaňte se už konečně na mě takhle dívat!… Běžte pro pomoc!“

Nepohnul se. Jen neslyšně pohyboval rty: „Ne, nepřestanu se na ni dívat, budu se dál na ni dívat. Nikdo mi v tom nezabrání. Stejně tady, až na tu strašnou kachnu, nikdo jiný není.“

Náhle vybuchl: „Dívám se na vás! Dívám se na vás ! Dívám se na vás, protože jste krásná! Krásná, jak východ z tunelu…“

Zalykala se. Hlava ji na okamžik zmizela celá pod vodou a objevila se, aby znovu zapadla pod hladinu a znovu se vynořila. Vlasy jí teď zůstávaly nalepené na obličeji, oči se kulatily jako terče v očekávání trefy. Jen s obtížemi slyšela hlas podobný ržání raněného koně: „Ne, neřeknu to matce. Neřeknu jí to. Nechám si to pro sebe. Jen pro sebe.“

Snažila se znovu zakřičet: „Pomóóóc, pomóóóc…!“

Čistil skla svých brýlí a mumlal neslyšným hlasem: „Ženy…obyčejně se nimi nebavím. Většinou se na ně ani nepodívám.“

Svraštil obočí: „Posloucháte mě aspoň? Posloucháte mě ještě?“

Ona, se zoufalou opatrností: „Poslouchám, ano…ano…ale… moje nohy! Proboha! Moje nohy!“

Opakoval po ní: „Její nohy, její nohy, její nohy!“ a snažil si je představit. Dlouhé, štíhlé, s křehkými, něžnými kotníky, nebo naopak masité, přičaplé, solidní, jako nohy od stolu nějakého venkovského statku, pevné, tlusté, válcovité. Podobné viděl na obrazech od Cézanna nebo u Matisse, nepamatoval si přesně.

„Bydlím společně s matkou. Dívá se na mě stejně jako vy. Očima kulatýma, jak jeskyně. Hlavně po ránu. ‚Nezapomněl sis kapesník? Máš klíče? Zapni si poklopec!‘ říká mi pokaždé na prahu dveří.“

„Pomóóóc!“

„A dávej si pozor na ženský! Jsou to stejně všechno jenom …!“

„Pomóóóc!“

„Matka to možná trochu přehání,“ málem připustil, ale v tu chvíli lyska černá hlučně zamávala křídly, jako by se chtěla připomenout. Podráždilo ho to: „Díváte se na mě?“

Zkřehlými křečovitými ústy vykašlávala vodu čím dál tím obtížněji: „A…a…ano… “

Záblesk zloby se mihnul za tlustými skly jeho brýlí: „Díváte se na mě jenom proto, že nemáte na vybranou!“

Okamžitě si uvědomila závažnost své odpovědi: „Ne…to ne“ a přitom se zoufale snažila udržet na prkně. Naléhal: „Proč se teda na mě díváte?“

Řekla mu to první, co jí prošlo hlavou: „Protože…jste příjemný na pohled.“

„Tak vy se mi posmíváte!“

Díky náhlému přílivu nové energie se dokázala ovládnout. Snažila se nepřipravit o poslední zbytky trpělivosti: „Ne, neposmívám se vám, vůbec se vám neposmívám…když říkám, že jste příjemný.“

Ještě zcela nepřesvědčen, znovu naléhal: „Matka mě často ujišťuje, že jsem velice inteligentní, ale všichni ostatní tvrdí, že jsem hrozně ošklivý. Myslíte si to taky? Taky si myslíte, že jsem hrozně ošklivý?“

„Hrozně…co? Co hrozně?“ opakovala po něm, panenky rozšířené.

„Ošklivý. Šeredný. Až prý se mě lidé bojí.“

„Já…nebojím se…nebojím se ničeho…jen…jenom té vody!“

V ten okamžik se mu rozezněla v hlavě líbezná melodie. Pomyslel si: „Je to ta pravá! Našel jsem ji! Našel jsem ženu svého života!“

Zakřičel: „Jmenuju se Max!“

Zareagovala jako by se znali odjakživa: „Maxi…pomozte mi!“

Pocítil, jak se mu vlévá míza do žil. Narovnal se, jeho hlas zmužněl: „Držte se! Jen se dobře držte! Jsem tady! A vy? Rychle! Jak vy se jmenujete?“

Kalné víry s narůžovělými slinami plnily ústa ženy. Už neměla sílu je vykašlávat.

„Sylvie… jmenuju se Sylvie… pospěšte si! Přestávám vidět!“

„Sylvie! Sylvie? Díváte se na mě ještě?“

Naříkala: „Bože…já…už nevidím nic!“

„Dívejte se na mě! To jsem já, Max!“

„Maxi!…utopím se!“

Vhodil svoje brýle do řeky. Pokládal už je za zbytečné.

„Pro vás také? Pro vás také jsem středem světa? Řekněte! Jsem pro vás středem světa?“

Už ji nerozeznával, slyšel jen zoufalé: „ Stře…střed…Maxi…topím se!“

Naléhal: „To jsem já, Max!… podívejte!“

Zalykala se: „Je…je konec!…nic… už nic nevidím…Maxi!

Skočil do ledové vody: „Dívejte se! To jsem já! Max !“

Sylviin hlas mu zněl v uších: „Dívám se, Maxi!“

A on: „Ano! To jsem já! Max!“

Mumlal, s ústy plnými vody: „Kdybych tak jen uměl plavat!“

Ona: „To…topím se…Maxi!“

„Pix, pix.“ ozvala se ještě lyska. Pak už jen ticho.

„Konec!“

Viděl ji mizet před očima.

Křičel: „Maxi, miluji vás!…Maxi, miluji vás!…Maxi…řekla mi Maxi!…řekla mi Maxi!…Maxi!“

Ozval se klokotavý zvuk, jako by dvě embrya vcucla výlevka umyvadla.

Vítej v klubu!

Křičeli na mě po půlnoci všichni senioři světa z vlaků.

Konečně! Konečně si už můžu vyzkoušet všechno, všechno už je dovoleno. Začnu s LSD, třeba.

První opojné chvíle za pomyslnou čarou. Nezbývá než užívat si naplno svobodného života. Volně, bez předsudků, bez plánů, bez ohledů k budoucnosti.

Už můžu tělem nechat proudit život naplno, už se nemusím účastnit povinných civilizačních her.

Mám splněno.

Krb vzplál vesele a žhavě, Oleg vyjel koupit ústřice a víno!

Zemřela Naďa Kaplanová

Znali jsme ji všichni. Všichni ti bohémové, literáti, výtvarníci, muzikanti, kteří se scházeli v sedmdesátých letech v pivnici U Zpěváčků.

Otec Nadi, Karel Kaplan, je historik, kterému se podařilo vyvézt z republiky, a tím je i zachránit, tajné archivy KSČ z padesátých let. Nekompromisní disident. Naďa si díky tomu užila jako dítě i adolescent svoje. Časem se provdala do Francie, kde žila až do svého konce.

Naďa byla, přes svůj půvab, nesmírně cudná dívka. To proto si mezi námi vysloužila přezdívku „Naďa chlípnice“.

Všichni jsme ji měli rádi. 

Oleg Langer

Jeden chybný manévr za druhým

Poslední dobou, ačkoli si připadám plně soustředěná na život, dělám v jednom kuse, ne snad chybná rozhodnutí, leč řadu drobných přešlapů. Mohla bych je tu začít vypisovat, ale seznam by to byl dost dlouhý a nudný. Třeba právě teď jsem zjistila, že jsem nechala na chalupě v zásuvce nabíječku k mému nepostradatelnému vaporizéru a taky že safírový pilníček na nehty za víc jak šestset korun, co zaručeně vydrží po celý život (dávám jednoznačně přednost kvalitě před kvantitou), zmizel.

A včera jsem v rámci minimalismu (miluju minimalismus) pročišťovala svůj počítač tak důkladně, že jsem nejspíš z něho odstranila i aplikaci, která mému notebooku umožňovala fungování zvuku. Už jsem napsala autorizovanému servisu ACER, prý se na ně můžu spolehnout. Ráda bych se mohla spoléhat i na sebe samu.

Zato tu hru, kterou jsem dovolila naistalovat Marínkovi do mého NB, chtěl si ji vyzkoušet a jeho PC na to nestačil, zabrala skoro 500 MB, se mi odinstalovat, přes veškeré moje snažení, nepodařilo. Píše to, že ji musím nejdříve ukončit, ale bůhví, kde v tom mém počítači běží. On mi ji chtěl Marko odinstalovat, když jsme se loučili, jenže já si myslela, že tohle hravě zvládnu sama. Nezvládnu.

Zato jsem zvládla nechtěně poslat na účet WordPressu dalších dva tisíce dvě stě osmdesát korun, aniž bych to plánovala a toužila něco upgradovat. Má to tedy jen tu výhodu pro mě, že můžu na blogu publikovat videa, což běžně moc nepraktikuju. Jeden další rok.

Některé cesty vypadají na první pohled neschůdně, ale člověk je nakonec zdolá s lehkostí až euforickou.

Svým nejniternějším pocitům věřím

Většina lidí v sobě svoje myšlenky tutlá. I já. Všechno co mě napadá, co mě zaujme, všechno, co pochopím i to, co pochopit nemůžu, napsat nedokážu. Technicky bych to možná i zvládla, ale nervy na to nemám. „Co by tomu řekli lidi?“

Ráno se budím nejen potřebou pročistit vyprázdněním svoje tělo, ale snad s ještě nutkavější potřebou vyprázdnit svoji duši, mysl. Mám-li k tomu podmínky, píšu tedy. Píšu v posteli před snídaní, překvapivou rychlostí, neboť jen dvěma prostředníčky na klávesnici. Působí to, jako bych světu vysílala svoje „fuck you“, což v sobě, chvílema k mé lítosti, skutečně nemám.

Nepřemýšlím dopředu o tématu, nechystám osnovu. Zlehka vyhřeznu ze sebe text na téma, které mi po probuzení vjede samo do hlavy, často pod vlivem nočního snění. Za posledních 16 let jsem napsala 2 329 textů a to se mi jich stovky vytratilo chybou při přenášení na jiný server a další desítky „publikuju“ jen soukromě. Ty na blogu můžu vidět jen já.

Někdy napsané odešlu hned, někdy se k textu vracím po snídani, protože ho chci doplnit fotografií. Někdy naopak něco po ránu vyfotím nebo mě zujme fotografie dřívější a já ji textem doplním.

Udělala jsem si jakousi nástavbu po gymnáziu „fotograf reprograf“, po té co jsem záhy opustila strojní fakultu, aniž bych na ní studium doopravdy začala. Studenti z této fakulty pocházeli z „úplně jiné planety“ než té krásné mojí. Na výběr jsem měla ještě fakultu textilní v Liberci, ale kolektivní život na kolejích, ten bych nezvládla už vůbec.

Kdybych se narodila v jiné době, stala bych se nejspíš novinářkou, ne nějakou investigativní, ale takovou tou, co si píše denně svoje sloupečky do novin. Námětů k nim přináší život nespočet. Jenže když jsem se dědovi svěřila, že bych jí ráda byla, sdělil mi můj dědeček, tak na tohle ať rovnou zapomenu, že novinářům odzvonilo s nástupem komunistů a že by mě stejně nikam na vysokou nevzali.

Zřejmě mu vůbec nedošlo, jak na mě můžou jeho slova zapůsobit. Gymnáziem jsem prošla bez toho, aniž by mě poznamenalo vědomostmi. Nesoustředila jsem se na žádný z předmětů, nesnažila jsem se vůbec o nic než o to, abych si svého mládí plně a bez serióznosti užívala, což se mi v rámci možností i chvílema dařilo. Ve skutečnosti jsem se učila jen jednou, týden před maturitou. Nikdo by netušil, že jsem na devítiletce byla premiantkou školy a vyhrávala i rozličné olympiády, dokonce i v ruském jazyce.

Je těžké si pro mě představit, že by stejně prožívali svoje mládí moji synové a vnoučata. I když bych jim to i docela přála.

Iren, moje kamarádka z nejbližších

Když jsem se ocitla, coby matka dvou po sobě záhy narozených synů ve velkoměstské vsi Jinonicích, v domě, kde se narodil můj tatínek, cítila jsem se nesmírně ztraceně. Těžko se mi přijímala normalizační pravidla, řídící mě od industrializačních porodů, přes nesmyslné pokyny dětských lékařek kdy a jak kojit, tedy spíš nekojit, kdy předat dítě k industrializační výchově (jesle, školka) a tak dále. Pravidlům jsem se vzpouzela, příručky jak vychovávat děti házela do koše a zkoušela svůj čas nějak smyslně prožít.

A pak jsem ji potkala. Před samoobsluhou. Krásnou Iren, s nesmírně přitažlivou aurou. Každý její pohyb, gesto, všechno na ní bylo jakoby odlehčeně smyslné. Vždycky se za ní táhl houf jinonických mladých žen s kočárky, ale já si ji nakonec uloupila pro sebe.

Bez nadsázky, Iren mi zachránila život. Ne život jako takový, ale „ten můj“ život. Dokázala všechno nesmírně trefně a s klidem pojmenovat, byla neustále jakoby tak trošku nad vším. Jakýkoli můj problém smetla pár slovy s naprosto přesnou logikou a ještě u toho upletla dokonalý svetr.

Jednou jsem se v její nepřítomnosti seznámila i s jejím životním partnerem, ke kterému jsem okamžitě pojala respekt a trošku se ho i bála. Dokonce na mě při tom první setkání zapůsobil tak trošku morousovsky, ve srovnání s volnomyšlenkářskou Iren. Pravda, ve snaze pomoci mu při čekání na Iren s jejich malou holčičkou, jsem jim trošku vytopila byteček, zelený byteček plný knih, ve kterém se mi okamžitě nesmírně zalíbilo. Vymykal se všem těm sedacím soupravám před leštěnými stěnami do stropu s televizí, které jsem uniformě nacházela v každé normalizační domácnosti. Skoro jako bych se v ráji ocitla.

S krásným belzebubem. Toho jsme časem s Irenkou proměnily v anděla.

Na snímku je Iren před naší chalupou v horách, kde jsme na podzim strávili pár pohádkových dnů na houbách. Na ty jsme tedy vyšli jen jednou, ale za to u ohňů jsme seděli až do nocí, bez jediné chvilky naplněné prázdnem.

Miluju Irenku i všechny její věci. Tohle se mi u lidí běžně nestává. Jakoby svým věcem předávala svůj půvab, energii. Miluju i všechny její způsoby, gesta. Jak jí, jak se oblíká, jak si čte a jak se ukládá se ke spánku, jak myje nádobí, jak vychutnává kouř ze svých cigaret, jak se dívá na svůj odraz ve výkladních skříních.

Ať jedeme kamkoli, řídí ona. Řídí ráda a bravurně, zatímco její posádka zlehka popíjí. Její cesty autem do Normandie už ani nespočítám. Vystoupí po celodenní jízdě a jako by do té doby odpočívala a potřebovala se jen osvěžit oceánem.

S Iren jsme chvíli v roce stejně staré, po zbytek je starší ona. Tak i já už za pár dnů budu jezdit vlakem za polovic.

Bortí se i ptačí hnízda

Z lůžka svého pozoruju pohodlně, každé moje ráno tady, desítky různobarevných ptáčků, poskakujících živě radostně ve větvích staré hrušně, kde si postavili svoje hnízda. Bydlí jich tam opravdu hodně. Tedy bydlelo.

Mám ráda tenhle strom s trpkými maličkatými hruštičkami, které spadlé na zem zesládnou včelám.

I za sněhu sídlí tu desítky rozličných druhů ptáčků z celého přilehlého okolí. Jednak tu mají neustále co zobat a jednak je to snad jediné místo široko daleko bez, ptáčky ohrožujících, koček.

To, co jsem natočila, to je jen slaboulinký odvárek toho, co se děje teď a co se dělo předtím.

Takový slunný okamžik, chvilka, ve které nebylo nebezpečné otevřít okno. Ptáci v té magické chvíli počali pípat jak o život. Než jsem ale našla mobil, bylo, k mému zklamání, po pípání. Zřejmě vycítili, že už se „to“ zase blíží.

Část stromu se už před tím ve vichřici odlomila a ptáci v kymácejících se větvích nemají šanci se udržet. Kdoví kam všude se poschovávali. Viděla jsem jich pár choulit se při zemi.

Maličko zvrhle se mi to líbí a i podivuhodně uklidňuje, ta vichřice. Jako by země potřebovala pořádně provětrat.

A ptáčkové se zase vrátí, zabydlet se.

Bortící se stěny dnešní noci

První se bortil vícepatrový dům. Poslední, co jsem zahlídla, byl můj nejstarší syn, statečně balancující v okně hroutící se zdi. Divoce a v neúnosném zoufalství jsem ho hledala v troskách. Probudila jsem se horce, když jsem ho spatřila, zasypaného sutí. Rychle jsem si pak „dosnila“, že živého.

Sotva jsem se z toho snu vzpamatovala, vpadla jsem do dalšího děsu. Tentokrát se bortil komplex historických staveb, v sutích zůstala moje milovaná cestovní taška, kde jsem měla hřejivé oblečení, byla mi zima, vrátit jsem se pro ni nemohla, potřebovala jsem zpod praskajících stropů dostat ven svoji babičku, která nemohla dobře chodit. Ve chvíli, kdy mohutný starobylý strop padal, uskočila jsem stranou a babička po ním s dalšími lidmi zůstala. Chtěla jsem se pro ni vrátit, strop se hroutil postupně dál, když v tom mě nějaký starší muž chytil pevně, až bolestivě, za paži, přitáhl mě prudce k sobě do náruče, pevně v ní sevřel a zašeptal teple do ucha: „Už jí nemůžeš pomoct!“

Fakt divný, prožila jsem včera poklidně příjemný den ve dvou, počítač jsem zapnula jen na chvíli, nečetla jsem si a film jsem si taky žádný nepustila.

Ke svojí cestovní tašce mám láskyplný vztah. Jsem ráda, že jsem ve skutečnosti o ni nepřišla. Přemísťuju se často a ta taška i se svým obsahem, je jakousi mojí jistotou, mým zázemím.

Dnes odpoledne se opět přemístím. Na venkov, za svými zdravými vnoučátky v karanténě.

Moji přátelé bojovníci

Všichni moji kamarádi, ženy i muži, mají jednu společnou nám vlastnost. Jsme hraví. Už vícekrát mě napadlo, kde se tahle hravost v nás vzala. Naši potomci v sobě tenhle styl roztomile infantilní hravosti už nemají, což neznamená, že by nebyli zábavní.

V nás zůstává cosi, co nám brání „dospět“ a tudíž i zestárnout. Některým mým přátelům je už přes sedmdesát a přesto nepřestávají být „mladými“, což se velmi pozitivně odráží i v jejich vzhledu.

Způsobila to nejspíš doba, ve které jsme žili, doba tak falešná, že nebylo možné se jí seriózně přizpůsobit. Kdo by se chtěl podobat vzorům nám předkládaným? Hravost byl únik. Nebrali jsem vážně nic, protože vážně brát nic nešlo.

I v tíživých životních situacích, které nějakým způsobem dříve či později dopadnou na každého z nás, svou hravost neztrácíme.

Kdybychom se začali brát vážně, kdybychom svět kolem nás začali brát vážně, tak bychom ho nejspíš neunesli.

Každý smrtelný člověk má svoje „berličky“, protože smířit se s vlastní smrtelností nedokáže nikdo. Pro miliardy lidí vytvořila tyhle berličky jejich náboženství, rozličné víry v posmrtný život. Člověk se dostane do nebo do pekla, převtělí v jiného člověka či živočicha.

Pro další miliony lidí může být náboženstvím hysterie konzumu, který doveden do extrému, sladce oslepuje.

Žádná energie ve vesmíru se neztrácí. Zůstaneme tedy dál tvořiteli vesmíru, ale tam, kde se nám líbí a v té podobě, která se nám líbí, zůstat nemůžeme.

Ta chvíle, ve které tu jsme, je ale tak nepatrná, že prožít ji ve falešných snaženích, bez lidské pravdivosti, bylo by našim krutým prohřeškem vůči sobě samým.

Chyceni ve fádnosti a nudě. Kolik lidí takhle prožije svůj život? My se lapit nenecháme. Ve fádnosti a nudě uvíznout nemůžeme, to by byl náš největší hřích.

Obraz, co mi visí nad hlavou, namaloval a věnoval nám Michal Matzenauer. Jmenuje se „Moji přátelé bojovníci“. Mám ráda ten obraz. I jeho tvůrce.

I kamarádi, se kterými se dlouhý čas nevidíš, zůstávají dál tvými kamarády. Je to pokaždé jak zázrak, tahle setkání. Jako byste navázali na včerejší rozhovor, i když jste se neviděli třeba roky.

Zázrak přátelství.

Tak tohle byla síla!

Musím se z toho dostat, vypsat, ne vyspat. To by mi nepomohlo. Udělalo se mi totiž tak zle, že jsem vlastně až do týhle chvíle netušila, jaká já jsem vlastně citlivka. I když tušit bych to mohla, protože mně se dělá zle z každého násilí člověka na člověku. Mně stačí, i když někdo jen výchovně bije dítě. I to se mi doslova hnusí, ta převaha silného, co si myslí, že je v právu nad nesrovnatelně slabším a bezbranným.

Prostě hnusí se mi jakékoli násilí a sadismus nikdy nepochopím, nevím si s ním rady, protože stále v sobě živím představu, že v jádruje je každý dobrý, že lidi se zlými a bezcitnými nerodí, že se jimi, nešťastníci, stávají nešťastnými okolnostmi, ve kterých vyrůstali. A to i navzdory tomu, že o psychopatech už něco vím.

Já všechno, na co se dívám, mocně prožívám. Při filmech se směju a pláču nebo dech zadržuju. Stejně jako Oleg. Filmy si vybírám dost pečlivě, ale komplikuje mi to jedna taková moje zvyklost. Na rozdíl od Olega, pokud začnu nějaký film sledovat, dokoukám ho do konce, i když z toho vyleze nějaká pitomost či nesnesitelný horor. To on ne, co nechce vidět, přeskočí, vypne. Nevyžere si to až do dna jako já.

Ale touhle chvílí s tím končím. Budu vypínat.

Už jsem to dokázala s jídlem. To jsem taky dojídala, i když už jsem měla dost nebo i když mi to vlastně ani moc nechutnalo. To už teď nedělám. Teď klidně nedojídám, i když v Kobylisích už nemáme slepice.

Tenhle film jsem si pustila, protože se o něm mluvilo u Krause (na Krause se pořád dívám, i kdyby ho netočil Aleš). Nalákal mi na něj herec Jan Vlasák, kterého si vážím, a u kterého mě zloduši baví hodně, protože on sám je jejich pravým opakem.

To jsem ovšem netušila, co mě čeká!

Už je mi líp, psaní mi vždycky pomůže zklidnit mysl, odreagovat se.

Virus jsem pohostila, aniž bych ho pozvala a poznala

Pořád ležím a léčím se, i když už nejspíš není z čeho. To nepříjemný v kloubech po třech dnech odeznělo, i únava. Vyzkoušela jsem si to po ránu tančícími (ne tanečními) kroky kolem kuchyňského stolu, na jehož desce smutně ležel úžasný kus kližky na guláš, lehce už oschlý, jak jsem ho tam nechala přes noc bez obalu rozmrazovat, ačkoli vím, že „pokud maso necháte rozmrazovat v pokojové teplotě, jeho vnější vrstvy se pomalu ohřívají na rozmezí teplot, při kterých se intenzivně začínají množit bakterie“.

Chvíli jsem marně přemýšlela, proč jsem ho nenechala rozmrazovat zabalené v lednici.

Lidský organismus obsahuje prý víc jak jedno kilo bakterií.

Viry ovšem, na rozdíl od bakterií, nejsou schopné samostatné existence. Musí mít svého hostitele.

Ne že bych chtěla být ochořelá, ale jen tak si užívat klidu na lůžku, je prostě slast.

Hřeben jsem nepoužila už vícero dnů a do vany se po těch dnech teprve chystám.

Růžový župánek stal se mým jediným oblečením, pokud lože opouštím a já ho prakticky neopouštím.

Čtu si Alberta Moraviu, našla jsem pár jeho knížek a vybavila si při tom svoje pocity, když jsem je, ne četla, ale hltala poprvé, když tenkrát vyšly v naší socialistické vlasti, což zapůsobilo na mě v té době jako zjevení. Psychologický rozbor motivace postav, to je moje.

Jsem hodně zvědavá, jak na mě budou teď po skoro půl století působit.

Ze zvuků kuchyně vím, že maso už se zpracovává.

***

A jak proutku mávnutím nastal večer. A já z ležení vyzkoušela panoramatický snímek z nového mobilu.

Můj anděl strážný

Našla jsem si ho na internetu. Je jím Uriel. Prostudovala jsem si i ostatní anděly a je fakt, že Uriel je mi ze všech andělů nesympatičtější a moc by se ke mně hodil, kdybych se s ním uměla spojit.

Myslím, že vypadá jako Bred Pitt a taky jako Leonardo DiCaprio. Za mlada. Občas se mění z jednoho ve druhého.

„Archanděl Uriel je pokládán za nejmoudřejšího anděla, na kterého se můžete obrátit, když potřebujete nějaké intelektuální informace nebo hledáte praktická řešení. Jeho jméno znamená Boží oheň, osvětluje situaci.

Archanděl Uriel ztělesňuje pravdu. Chrání vás před tím, aby s vámi ostatní manipulovali a lhali vám. Také vás podpoří v tom, abyste pravdu vyjevili i vy sami. S jeho pomocí budete schopni vnést světlo do situací, kdy není jasné, kdo mluví pravdu a kdo lže. Také vám pomůže lépe se soustředit a mít jasnou mysl a dobrý úsudek.“

Archanděl Uriel tedy ztělesňuje pravdu a to je právě to, po čem žízním. No a ten oheň ke mně, Ohnivému Kohoutovi, prostě patří.

Našla jsem si i návod, jak ho přivolat. Netuším ale, jestli se s ním někdy doopravdy spojím. Jeho přivolání vyžaduje totiž dvě věci. Trpělivost a víru. Vlastnosti, ke kterým možná někdy dospěju, které prozatím ale postrádám.

Nevadí. Hlavně že vím, že mě chrání a taky před čím mě chrání. A právě tohle zjištění, tohle vědomí, podpořilo moji sebejistotu. Být sebejistý znamená žít beze strachu.

A v tom to kouzlo sebejistoty je.

Běsnící svět médií

Jak mávnutím proutku mění se mi svět, pohled na svět, když k sobě připustím ten mediální. Přesto to zas a znovu udělám. To abych se snad totálním analfabetem nestala. Tedy co šílenství mediálních zpráv se týče.

Žiju v zábavně pestrém a zároveň uklidňujícím světě, obklopena láskyplnými bytostmi nádherných charakterů. Tedy jen do té chvíle, než se opět masochisticky vnořím do toho běsnění. Mám pak neodbytnou potřebu dlouhé očistné koupele, vnořit se celá pod hladinu horké lázně. Vynořím se…od mediálního sajrajtu očištěná.

Jarda Holý 1986 na zdi mého pokoje

Moje každodenní tělesné i duševní cvičení, tedy disko tance a zpěv (mívám při tom i malé a i větší radostné a jako křišťál čisté a vybroušené společníky) bych dneska nedala.

Možná jsem vdechla omikron, což by bylo přirozené, vzhledem k tomu, že pronikl i do našeho domu, ale zkoumat to nebudu. Jen si ležím s napínavým seriálem, čímž zapomínám i na lehoulinkou bolest hlavy a kloubů. Trošku jsem i kašlala zrána, ale jinak mi je dobře.

Už hodně dlouho dávám si ozdravně MSM, kolagen, vitamín C, D, B, kalcium, góji, kurkumin s pepřem, křemelinu, džus domácí z pomerančů, mrkve, prostě vybrané „superpotraviny“ tělu prospívající a nejím nic, tedy téměř nic, průmyslově zpracovávaného. Zvlášť ne potraviny určené k dlouhodobému uchování. A taky nejím bílý cukr, bílou mouku jen velmi zřídka a bílé mléko, až na výjimky, jen zakysané. Medikamenty neužívám vůbec žádné. Myslím, že mám tedy imunitu fakt hodně silnou i psychicky jsem v nesmírné pohodě, takže jestli jsem ten omikron chytla, což by bylo logické, zvládnu ho. Neobviňuju ho, ten virus.

Je až k neuvěření, jak rozdílný je svět médií od toho, kterým já žiju.

Trochu whisky do ranní kávy

A k ní tu nejlepší ranní muziku.

She’s crazy, zpívá mi právě.

A to je právě to, co mě baví, být tak trochu „crazy“. Můžu si to dovolit.

Dětičky, co už přestaly být dětičkami, jsem vítala brzy (tak nesmyslně brzy, škola by měla začínat nejdřív v devět a trvat maximálně 4 hodiny) muzikou jinou.

Připravila jsem jim hemenex a posnídali jsme v kráse. Všechny čtyři odcházely šerem do škol. Neměnila bych s nima ani náhodou. Nechtěla bych vracet čas a ten školní už vůbec ne.

Osvobození „nic nemuset“ je pro mě blahodárný luxus. Umím si ho užít.

Jen pohladím jehňátka, roztluču pár ořechů slípkám a králíkům hodím kukuřici a suchý chléb.

Jen jsem je senem osušila a bylo

Naštěstí jsem nešla házet seno ovečkám a kozám o něco dřív, to by zas moje tělo ovládl nevyžádaný adrenalin. Adrenalin prý sice působí na lidskou psychiku pozitivně, já ale dávám jednoznačně přednost endorfinu. Je to samozřejmě mocně euforický zážitek rození nového života a já ho na statku prožila už nejednou, ale právě proto vím, že ne pokaždé to musí dopadnout zrovna dobře.

Už vícekrát si ovčí rodičky počkaly, až budu na statku sama samotinká…

Jednou jsem tahala z ovečky, podle instrukcí z mobilu, jehňátko, které bylo už mrtvé, ale já pořád doufala, že žije, že je jen ve stresu. Já v tom stresu tedy byla, značně překvapená tím, čeho všeho jsem v krizové situaci schopná. Jehňátku koukala ven jen roztomilá hlavička a zkuste táhnout jehňátko vší silou za hlavičku. Za nožičky, to by se mi to tahalo.

Před chvílí se tedy narodila dvě černá.

Pomme d’amour

Spíše než abych se na něco těšila, těším se z něčeho. Tak třeba se netěším na to, že někam půjdu, ale těším se z toho až když tam jsem. Těším se z toho, že tam jsem. Neumím se totiž těšit do budoucna. Z vícero důvodů. Jednak člověk nemá ani potuchy, co se může v další vteřině stát, což jsem zažila v dětství s takovou silou, že to nemohlo neovlivnit moje vnímání budoucnosti a jednak můj osudový partner se (nejspíš podvědomě a s těmi nejlepšími úmysly) hýřivě řídil a řídí heslem: Slibem neurazíš. Ne že by po něm někdo nějaké sliby vyžadoval.

Poslední dobou se ale těším z minulosti. A to se mi zdá nebezpečně podezřelým. Utěšuju se ale tím, že za to může volný čas a moje stávající snaha za záchranu starých fotografií.

André, s jablkem lásky. André, jablko lásky. Bylo mi téměř 35 let, když se narodil. Statečný, něžný, moudrý, hudebně neobyčejně nadaný nejen po Olegovi, ale i po svém dědečkovi, pradědečkovi a prapradědečkovi, skladateli, pohřbeném za hranicemi Čech. Dodnes mu u náhrobku výročně zpívají na jeho počest dětské sbory.

Trávili jsme ve dvou, já a André, léta u oceánu, kam za námi přijížděli kamarádi.

Stejně jako s jeho o hodně staršími bratry a možná ještě o něco mocněji, prožila jsem jeho dětství v bezstarostné radosti, bez výchovného snažení.

Výchovou jsem se nezaobírala nikdy. Vlastně jsem na slovo „výchova“ až lehce alergická, stejně třeba jako na slova „gatě“, „fusky“, „baštit“ a tak.

Vychovávali se sami, moji synové. Ve volnosti spontánní vzájemné důvěry.

Formovali se sami a formovali i mě. Do tabulek o pubertě by se sotva mohli natlačit. Ostatně i slovo „puberťák“, patří k těm, které mě nikdo nikdy docela určitě neslyšel vyslovit.

A zase radost. Místo aby si v těchto dnech André zoufal nad nutností zůstat s pozitivními testy v karanténě, píše mi:

„Máme se moc hezky, všichni spolu doma. Dovolujeme si nic moc nedělat…“

Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem

Není člověka, který by si tuhle Werichovu větu nemohl přivlastnit. Nikdo se totiž necítí být oním „blbcem“.

Nepřitahují mě uhlazení muži ani ženy ne. Lituju uhlazených dítek. Necítím se ani trochu dobře v uhlazeném oblečení a nevydržím dlouho v uhlazeném prostředí. Uhlazené chování se mi protiví.

Sterilní čisto mě odpuzuje, těžko snáším řády a pořádky, a uniformita by mě ubila.

A jiného všechno tohle uklidňuje.

Lidé se podobají sněhovým vločkám. Svojí základní strukturou se neliší, ale dva stejné nenajdete ani mezi jednovaječnými dvojčaty. Nekončící miliardy jedinečných sněhových vloček, nekončící miliardy jedinečných lidí. S životem jepičím.

Odlišností stává se život zajímavým, pestrým, vzrušujícím a životem jepičím nesmírně vzácným.

Přesto internetové i hospodské diskuse toleranci k odlišnosti ve své většině postrádají. Ve skutečnosti se jen málokdo zajímá o rozdílný pohled na svět toho druhého, natož aby ho dokázal přijmout a tolerovat. Jde hlavně o to prosadit ten svůj „správný“ názor, ten svůj jediný možný pohled na svět.

Kdo nejde se mnou, jde proti mě. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Není stupidnějšího pohledu na sebe, na lidi.

Svět a život v něm se neustále proměňuje, až příliš rychle se mění. Kdo na něj pohlíží dál svým naučeným přejatým, neproměněně zkostnatělým pohledem jak to všechno má správně být, musí zákonitě trpět.