V najhoršom ma znásilníš

Oslovila jsem v duchu jeho a pobavila a tím i uvolnila samu sebe.

 

Byl už podvečer, když jsem se vydala z Kobylis do Stodůlek, abych se tu opět pár dní postarala o svoji maminku. Běžně ji tuhle péči zajišťuje můj nesmírně starostlivý hodný bratr Libor, kterému maminka přenechala svůj dům i se sebou samou, což tedy byla a je daň chvílemi značně vysoká. Maminka bývala ženou až chorobně pracovitou a až nepříjemně ráznou a nemluvit svým potomkům do života jednoduše nedokázala, což byl i důvod mého odchodu z domova sotva jsem plnoletosti dosáhla. Já naštěstí ani jednu z těchto jejích vlastností nepodělila a i jen pomyšlení na snahu nějakým nevyžádaným způsobem zasáhnout do života svých dětí mě unaví a tudíž přijímám jakékoliv jejich životní rozhodnutí absolutně bez výhrad, protože: „Je to jejich boj!“

Zdrobnělina slova „máma“ se k této svérázné ženě, s cigaretou na rtech a volantem v ruce, začala hodit tedy až nyní, kdy jí zbývá jen pár měsíců do 94 let a kdy po narkóze při operaci těžkých úrazů, které si způsobila pádem, se její mozek, na rozdíl od zbytku těla, které se po operacích zotavilo tak rychle a tak dokonale, že i lékaři nad tím jen žasli, začíná propadat do temné, avšak jistě v mnohém osvobozující, demence.

Dopravními prostředky se přemísťuju jen zřídka a tak bývám občas při takovém způsobu dopravy lehce zmatená. A tak jsem podvědomě vystoupila na zastávce metra „Lužiny“, když mým cílem byla ulice Za Lužinami, místo na stanici „Luka“. Všechno se mi po nějaké chvíli začalo jevit jinak, než jsem očekávala a já se marně rozhlížela po stanici autobusů. V ruce jsem držela svoji oblíbenou cestovní tašku Odd Molly a křížem přes ramena měla zavěšený černý kufřík se zbožňovaným svým notebookem. Mobil jsem zapomněla v kobyliské kuchyni v nabíječce, jako bych tam nechala kus sebe.

Musela jsem působit dost bezradně, protože se u mě zastavil mladý nebo možná jen mladě působící „namakaný“ muž, celý v černém, černé kalhoty, černý přiléhavý rolák, bez kabátu v té zimě, s černou brašnou, zřejmě na nářadí, jak se později i potvrdilo. Opravoval stroje ve fitku. I vlasy měl černé.

Zeptala jsem se ho tedy, kde tu jezdí autobusy a on mě odpověděl češtinou s přízvukem (a bylo hned jasné, že Pražák to není a ani Čech že ne), že tady docela určitě nikde a kam že směřuju. Chtěla jsem mu dát nějaký orientační bod, ne tedy jméno ulice, kterou by nejspíš neznal a tak jsem řekla, že k Edenu. Eden, tak se jmenovalo centrum starých Stodůlek, náměstíčko s trafikou, tepem, drogerií, mlékárnou a řeznictvím, skromnými obchůdky tu rozházenými a s křížkem pod lipami poblíž školy. Než mi došlo, co za hloupost jsem pronesla, Eden že už dávno neexistuje, zasmál se ten muž:

„Přímo do Ráje?“

A že to tedy zadá do navigace v mobilu. Já na to, že je hodný, ale ať tam nezadává ten Ráj, že ten už nejspíš neexistuje, ale ulici „Za Lužinami“. Zadal ji tam a že je to autem kousek a že mě tam sveze.

Nastal zvláštní okamžik. Večer před tím jsem sledovala film podle skutečných událostí o psychopatickém násilníkovi, co působil zcela nevinně.

Dívali jsme se na sebe a mou hlavou probíhaly myšlenky rychlostí nesmírnou a ta nejhlavnější zněla: Nesmí postřehnout, že bych se na něj mohla dívat jako na potenciálního psychopata.

A tak jsme spolu šli k parkovišti, muž v černém otevřel kufr černého auta, vložil do něj černou brašnu a mě vybídl, ať si do kufru uložím i já svoje věci. A tak jsem do kufru hodila svoji cestovní tašku, sejmula z ramen kufřík s notebookem a i ten tam položila. Připadala jsem si najednou, i ve svém novém teplém „kabátě“, obnaženě, jak jsem tak dosedala ve tmě na sedalo vedle toho neznámého muže a ptala se ho: „Jste Slovák?“

A pak jsme jeli podle navigace a na moje „jak moc je hodný“, mi ten muž řekl, že to má stejně při cestě, a tak jsem se ho zeptala, kam jede a on že do Zbuzan, ale do Zbuzan to bylo doleva a my jeli doprava.

Pak už jsem to začala poznávat, osvícený kostelíček, na který jsem i muže upozornila. A pak jsem náhle trochu zpanikařila, když nás navigace vedla jinak, než jsem to znala a nebohý muž na moje až příliš důrazné „Tudy né! Tudy!“ na poslední chvíli strhl volant a mě záhy došlo, že k Edenu vedly cesty obě .

Odvezl mě až před můj rodný dům, před kterým stojí stará škodovka mojí mámy, vyndal z kufru moje zavazadla a chvíli jsme tam, s nepatrnou, leč zřetelnou nervozitou, jen tak stáli a přáli jeden druhému všechno dobré.

Obyčejně neobyčejné okamžiky

Dnes kolem čtvrté ráno osvětloval Měsíc dvůr tak jasným světlem, teple stříbrným. Stíny, které na bělostných zdech hospodářských staveních vytvářely koruny stromů a kamenný dům, ze kterého jsem oknem žasla nad tím dech beroucím povznášejícím půvabem, vytvářely kulisu neskutečnou, snovou.
Ani jsem se nepokusila tu krásu zachytit fotoaparátem.
Takový měsíční jas znám jen z údolí Orlických hor.
Vzdala jsem se snahy o znovu usnutí a začetla se do knihy „Kdo jsme“, obecné teorie vědomí, času, prostoru a bytí…

Když zaspím hodinu básníků

IMG_20191013_200738

Budím se někdy, uprostřed noci, navrácena divotvornými sny do poklidu noční samoty. Klidní se mi tep, mysl, zpomaluje dech i tlukot srdce. Spočívám, jediný člověk mezi spočívajícími zvířaty, těmi, o kterých vím, i těmi, která jen tuším. Ticho měsíční noci podbarvuje cvrkot cvrčků. Nezní zvenčí otevřeným oknem, kterým proudí ke mně chladivá svěžest, jsou tu se mnou, uvnitř, v teple kamenného domu.

Venku pod oknem, spánkem oddaných střežících psů, oddychuje Čampa.

Chladivý vzduch vdechuju s opojnou rozkoší, jako bych se mocnými doušky opájela vzácným vínem.

Všemi smysly vnímám rozkoše ničím nerušeného primárního bytí. Hluboký vdech, hluboký výdech.

Rozkoš tělesné radosti z prostého bytí naruší prudce okysličovaný mozek. Můžu si zvolit jakékoli myšlenky, ovládnout jejich tok a tím i své pocity. Můžu myslet na průzračnost vzduchu, na čirost vody, na očistné plameny ohně.

Já ale začnu myslet na lidi.

Usínám v hodině „Entre chien at loup“.

S ránem pak vycházím na dvůr pod žloutnoucí ořeší,  které ještě včera bylo zářivě zlaté. Z radujících se plic rozproudí síla podzimního jitra krev v mých žilách.

Rozhořím polena v kotli a pak se s horkou kávou vnořím do magické bikarbónové koupele.

IMG_20191017_090324_1

Někdy mě napadají podivné asociace

IMG_6277.JPGNetuším, co je to za květy. Znám jména hub, jména květin ale neznám. Vlastně mě nikdy nenapadlo učit se je poznávat. Jen jejich bezejmennou vonnou krásu vnímám.

Každý rok spoustu těchto zářivě oranžových květů zas a znovu neúnavně na statku vykvetá, aniž by jim kdokoli věnoval jakoukoli péči.

Uvadají stejně náhle, jako vykvetly.  Se všemi květy je to nejspíš stejné.

 

Mluvím se svojí maminkou, je to stále ona a přece už není. Z divoce energické ženy stala se křehce poddajná stařenka, která nahrazuje slova svými vlastními výrazy, jenž mi ovšem mnohdy znějí pravdivěji, než ty správné.

Má teď svého trojjedinného Boha, kterým se stal její tatínek, její syn a pak nějaký všespojující duch svatý.

 

Při naší poslední návštěvě u ní nabízela nám odvoz autem. Na naši údivnou reakci reagovala:

„Je to jednoduchý. Otevřu dveře auta, zavřu je a jedu…“

Pravdou zůstává, že moje maminka nikdy nepoznala hromadnou městskou dopravu a do svých dvaadevadesáti se dopravovala jen svojí škodovkou.

Jenže…už to není ta ona moje máma, ta rázná žena, která si vždycky se vším věděla rady. Je to někdo nesmírně křehký, kdo zvolna opouští sám sebe, kdo zlehounka pomaloučku opouští tento náš svět…

Devátá večerní

Jedna z posledních orosených sklenek, vůně horce prosluněného večera, svobodný zpěv bezpočtu ptáčat v oáze bez kočičích šelem.

IMG_6263

IMG_6257

Slunce před nocí naposledy pronikne na dvůr, pak se setmí, žáby spustí svoji večerní serenádu a nad mojí hlavou prolétávají netopýři.

V tu chvíli pomyslím znovu na ty, kteří tu kamennou krásu kdysi tvořili a v tom lidském ráji chvíli žili.

IMG_6256

 

Preztawilci

IMG_6131

Další ptáčata vyletěla z hnízda a já si žiju svoje další jaro na dávném gruntě Vávry Tesaře a dál se nořím do hluboké minulosti.

 

Jeden z českých knížat, sídlících před mnoha staletími na Vodním hradě Budyni, poslal několik svých poddaných do blízkých rozsáhlých lesů, aby zde vyhubili smečky vlků, které mu dělaly na panství velké škody.

Tito lovci vlků se usadili na okraji lesa a při potoce si zde vystavěli svoje chatrče. Když pak lovci svůj úkol splnili a vlky vyhubili nebo prostě jen přestali s jejich pronásledováním, stali se z nich  „Preztawilci“ a začali se věnovat zemědělství.

 

Ráno jsem dětičkám v Přestavlkách na jejich přání usmažila slepičí, kachní, křepelčí a perličí vajíčka.

Sen o Budyni

Zmohla mě horečnatě, dusivě dávivým kašlem, choroba. Nepřišla jsem na hrad za dne. Zato za noci ano.

Z kapsy vytahuju sluneční kapesní hodiny ze slonové kosti, jenže slunce nesvítí a tak vyndavám z kapsy druhé mobil. Je čas.

Na dvoraně hradu líčím kolem mě seskupeným návštěvníkům, jak by to bývalo mohlo vypadat, kdyby voda nezůstala jen v názvu hradu, kdyby Matkoboží potok a Matkoboží rybník ruinami ze dvou slunných křídel hradu zasypány nebyly. Jak bychom teď plavali kolem celého hradu, kolem celého královského města Budyně, pořád dokola a pod námi krokodýl.

IMG_4889 (6)

Vycházím z alchymistické kuchyně do konírny a Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka mě zve k projížďce, posazen zpříma na vyšlechtěném oři. Toho koně znám, usměju se. Jan Zbyněk to bere jako souhlas a vyzvedne mě s lehkostí k sobě do sedla.

Chci se začít bránit, říct mu, že už nikdy nechci sedět na hřbetě koně, chci mu líčit, co všechno jsem na tom koním hřbetě prožila při projížďce podél oceánu v Normandii, jenže náruč vzdělaného šlechtice mě zbavuje veškerých obav.

Přes padací most vjedeme do široširých lužních lesů. Křik plašených ptáků, dupot prchajících jelenů.