Když zmizí čas, zmizí smrt

„Cokoliv, co jsem, záleží jen na mně – ne na minulosti, ale na přítomnosti. Záleží na mém rozhodnutí v tomto okamžiku, a jestliže ho chci změnit, mám naprostou svobodu to udělat.“

/Osho, sexuální guru/

Čtu jednu z mnoha jeho kontroverzních knih, čtu ji v hyperbarické komoře, kde za pomoci inhalační masky vdechuju 100% čistý kyslík.

To všechno se děje v Ústí nad Labem, kam vede cesta s pohledem na skvostně pohádkové Středohoří. V mladších třetihorách, je tomu 23 milionů let, ho vytvořilo žhavé magma. Vozí mě tam Ten, pro něhož Osho napsal:

„Žádný člověk, jenž je hoden toho označení, se nikdy neřídí žádnými danými pravidly.“

Ranní chór

Ptáci tady na statku po ránu tak mocně nepějí, jako je tomu v Kobylisích. To snad i proto, že svým ranním zpěvem si ptáci chrání svoje teritorium, reagují na jiné zvuky a tady na vsi je, až na občasné kohoutí zakokrhání, takové ticho. Zato v naší velkoměstské periférii už před rozbřeskem vyjíždějí tramvaje z vozovny a odevšad se ozývá rozličný rachot. Je to jen taková moje teorie, protože jsem si už dávno všimla, že ani v horách mě ptáci svým mocným zpěvem nebudí.

Během dne ale, jak na horách tak i tady na vsi, ptačí zpěvy neutichají. A to jarní pění, to ve mně vyvolává sladkou euforii…a já jí sládnu.

Prožila jsem teď pár dní ve svém domě, který jsem opustila. Okna mojí ložnice jsou slepá, při výměně střechy už na ně nezbylo. Tma by mi nevadila, ale potřeba čerstvého vzduchu mě přinutila spát v salonku s krbem s okny na městský chodník. To tedy byl nezvyk. První, co jsem uslyšela v tom ptačím zpěvu:

„Kurka! Kurva! Zvedni to ty pičo!“

Za zvuků spěchajících kroků lidí chvátajících na tramvaj do stanice Líbeznická jsem pak vyslechla nejrůznější útržky hovorů, což nebylo tak nezajímavé, stejně jako útržky opileckých hovorů během noci, jak se restaurační hosté navraceli od Blekotů a z vinárny Pod schody, které se říká Stejkárna, protože tam připravují skvělé argentinské steaky dokonce i steaky pštrosí.

Dnes ráno jsem se ale probudila u jiného krbu, u toho, co nikdy nevyhasíná. Holubi jarně vrkají, slyším je pootevřeným oknem, kterým ke mně proniká opravdový svěží vzduch, ale závěsy mám ještě zatažené a tak netuším, jaký den mě venku dneska čeká.

Březnové ráno na vsi

Dnes v noci, ve svém hlubokém životodárném snění, ačkoli venku řádila vichřice, zdálo se mi o poklidném poli vysokých podivných klasů s vyšlapanými uličkami, kde ukryt před světem, bydlel šťastně André se svojí šťastnou rodinkou.

Byla jsem je navštívit a obdivovala jejich spokojenost v takové skromnosti, kterou žili.

Vrátila jsem se k sobě domů, na hlavě asijský klobouček, a dívala se chvíli samolibě a i smyslně do vysokého zrcadla.

Odvrátila jsem se pak od toho zrcadla, klobouček sundala, a když jsem se pak znovu k zrcadlu otočila, shlížely na mě dvě moje živé tváře, jedna prostovlasá, vyděšená, a jedna s asijským kloboučkem, vyrovnaná.

Nebudu freudovsky přemýšlet, o čem mém sny vypovídají, mohla bych tak každý den trávit celá svá dopoledne.

 

Vichřice trvá, ostře svěží odmetá zbytky zimy.

 

Já snídala zas v posteli, omeletu z čerstvých vajec a kávu v dřevěném ručním mlýnku namletou, v moka konvičce vařenou (dárek od jednoho italského mnicha) a ještě taky  WILLIAMS LAWSON´S.

Online ze vsi míru

Ptáci zdivočeli. Pootevřeným oknem pronikají jejich před jarní hlasy do mých před jarních žil. Vdechuju vlhkost zteplalého vzduchu vonící ztrouchnivělým dřevem.

Stoupá mi radost do hlavy, jen lehce obalená pavučinkou výčitek.

Jsem v dobrém svém věku.

Země pohledem z Vesmíru působí tak klidně. Navzdory tomu, že od zrození člověka ona svůj dobrý věk nejspíš ještě nikdy nezažila.

Navštívila mě delegace

Ocenila jsem jejich vytrvalost i to, že jim úsměvy nezamrzly ve tvářích.

Strašně nahlas z vedlejšího pokoje, kterému chybí dveře, kvílely hlasy nějaké bláznivé animované pohádky, tedy pokud se tohle pohádkou dá nazvat, a tak štěkot Čampy zanikal v tom hluku a já ji slyšela jakoby z dáli a slyšela jsem ji dlouho. Vím, že nám nefunguje zvonek, jenže kdo chce za námi, naše čísla má a tak jsme si dál povídali a já ten štěkot ignorovala dlouho, až příliš dlouho. Čampa tak někdy reaguje i na cizí kočku, káně výhružně sedící na koruně ořechu nebo na babky, co se zastaví na kus řeči blízko našich vrat.

Pak mi to ale přeci jen nedalo, vyšla jsem ze dveří a ve škvírce, která zůstala ve vratech po té, co je Čampa jednou prokousala, spatřila jsem, že před vraty někdo přešlapuje.

Nazula jsem si holinky a blátem, jak se tající sníh nestačí vsakovat do promrzlé země, dočvachtala ke vratům, za nimiž se ozvalo:

„Tady delegace z obecního úřadu.“

A protože už nás dvakrát kdosi neprávem a zbytečně kvůli něčemu nahlásil, zaujala jsem statečný obranářský postoj.

Ovšem otevřít jsem nemohla, klika nikde, ležela dole v blátě a ani pak jsem ji nemohla nasadit.

„Prosím vás, můžete zastrčit zvenčí kliku, abych mohla zastrčit tu zevnitř,“ oslovila jsem, za stálého štěkotu, delegaci.

Když jsem tedy, v očekávání nějaké té výtky, třeba že nám utekla ovce, konečně neohroženě stanula před delegací, pravila jedna z žen s úsměvem:

„Přišli jsme vám popřát k vašemu jubileu.“

Pár vteřin jsem, zaskočena, nechápavě koukala a až když mi předávali dvě bonboniéry, došlo mi to.

Od zítřka už tedy budu moct radit

I když, pravda, v Rusku jsem ještě nebyla.

Teď, když jsem se dočetla, že kdybychom opravdu žili pouze podle biologických hodin, mohli bychom se v klidu dožít 380 až 460 let, protože na tento věk je naše tělo nastavené (průměrná buňka v těle přežívá šest až osm let a naše buněčné dělení je nastavené na číslo 60, takže jsme schopni replikovat 60 buněčných generací) a že zásadní a nejmocnější vliv na délku a kvalitu našeho žití vychází z vnitřku nás samých, je mi všechno jasnější.

Už vím, proč se necítím třeba na čtyřicet, ale na osmnáct a někdy i na míň.

Život je nádhernej, o tom není pochyb.

Včera jsem se opalovala na slunci a dneska si všimla svěže zelených klíčků na ještě zpola zamrzlém dvoře. A už pár dnů mi připravuje skvělou krmi mistr kuchař.

Těším se na jaro, těším se na všechno a pevně doufám, že lidská hloupost ruku v ruce s nenávistí nezvítězí nad lidským rozumem a taky, že… a atakdále…

 

Tak tohle je moje slavnostní řeč v předvečer mého výročí. Jen taková rychlovka, abych obrátila stránku.