Poslední dny postrádala jsem blahodárný noční spánek, bez něhož mozek pozbývá bystrosti, tělo pružnosti a den pak lze i při veškeré přetvářce ne zvesela a bystře prožít, nýbrž pouze přežít, znaveně a jen s nadějnou vyhlídkou na další noc.
Právě takovými se staly moje předešlé dny, ovšem bez té nadějné vyhlídky na klidné noci. V chlívku naproti mému oknu totiž už od druhé hodiny ranní počali soutěživě mocně kokrhat tři statní kohouti, neboť nemůžou být dva kohouti na jednom smetišti, natož čtyři. Mohl tedy jen jeden zůstat obhospodařovat svoje hejno dychtivých slípek, zatímco zbylí, zavřeni v chlívku, čekali. Čekali ale bohužel déle než bylo plánováno a tak se stalo z mých nocí peklo bez čerstvého vánku, který mi jindy svěže po nocích oknem ovívá.
K mé hrůze i přes pečlivě uzavřená okna pronikalo mi zuřivé kokrhání do nervových všech vláken, masa a kostí, které těmi pekelnými skřeky jakoby kameněly. Horečnaté noci beze spánku lepkavě uplývaly a podařilo-li se mi přeci jen na chvíli usnout, propadala jsem do snů, ze kterých bylo záchranné se probudit, tedy bylo by záchranné, kdybych procitla do ticha.
Když jsem pak v dopoledních hodinách po třetí již takto prožité noci, ve snaze předvést svým kolegyním své průvodcovské znalosti, nazvala Budyni Bechyní, bylo rozhodnuto.
Ihned po návratu na statek povolala jsem urgentní pomoc k záchraně své umdlévající mysli i těla. Byla jsem vyslyšena a bylo dokonáno.
