Čekání na smrt

V každé ruce jedno cigárko a vedle sebe v igelitovém pytlíku zásobu krabiček.

Foto bratr Libor při jedné z dojemných návštěv mámy na statku.

„Tentokrát jsem tu už ale asi doopravdy naposledy.“

Ještě nedávno se o mojí mamince coby o stařence mluvit nedalo. Zapálila si a s ubaleným cigárkem přilepeným ke rtu odpálila se skřípěním gum svojí škodovkou od krajnice. Nejrychleji odpálila, když jí došel tabáček.

Přesto, že maminku ve skutečnosti nic nebolí a že je vlastně, navzdory tomu, že žila celý život víc jak nezdravě, v dobré formě a bez jakékoli nemoci, před pár měsíci, vlastně těsně před oslavou svých 92. narozenin propadla stavu zvláštní letargické nálady, děsivému pocitu prázdnoty, který nazývá nudou, bezmocnému pocitu vědomí, že už nic nemůže a nezmůže a že kromě těch cigárek už vlastně ani žádný požitek nemá.

Propadla ale zároveň pocitu strašidelného tesknění, strachu ze své neodvratné budoucí nepřítomnosti ve světě „všechny ty svoje dětičky už nespatřím růst“. Bolestně se loučila před lety s oceánem, před pár roky s horama, teď se loučí se svou ulicí, se svým domem. Pokaždé, když se od ní vzdaluje někdo z jejích blízkých „Možná tě vidím naposledy…“

Ačkoli tvrdí, že se smrtí je smířená (občas utrousí něco o nějakém Bohu), smířená není vůbec, ale právě naopak. To, co ji ve skutečnosti oslabuje a s čím si neví rady, je děsivá úzkost z nebytí a strach z umírání.

A tak si svoje umírání prožila už nejednou, věříc nějaké svojí předtuše: dnešní noci se to stane! Děsivé noci beze spánku s úzkostným čekáním na poslední vydechnutí.

Pokud by si někdo myslel, že mámu může uklidnit slovy: „Ještě tu s námi dlouho pobudeš…“ a tak podobně, mýlí se. Takovéhle uklidňování ji rozzuří do nepříčetnosti. „Nesnáším, když ze mě někdo dělá pitomce a ze sebe taky.“

Já vím, jak s ní mluvit a tak ji často rozesmívám humorem morbidním, jak by někdo mohl vnímat, ve skutečnosti ale jen reálným pojmenováváním žité situace.

Běžně mluvím i o tom, jak děsivé to musí být, tohle čekání na smrt, že nás to sice čeká všechny, ale v tomhle věku, kdy se to může stát každou vteřinou…Mluvím o tom, jak zoufalý to musí být pocit osamění, navzdory všem milujícím dětem, vnoučatům a pravnoučatům, ten pekelný pocit osamění v děsivém strachu z nebytí.

Pak jí slibuju, jak se pěkně učešu a oblíknu na její pohřeb a že jí u hrobu zahrajeme její zamilovanou Špinarovou: „Jednoho dne se vrátíš“…“Chudák Špinarka, co by za to dala, kdyby se tu mohla takhle dlouho plahočit (výraz mámy pro její stávající žití), jako ty se tu plahočíš.“ a máma má hned lepší náladu a když jí i slíbím, že se na jejím pohřbu opiju jen málo, tak už se směje. A když pak dodám, že by ale ještě měla vydržet pár dní do důchodu: „Takovejch peněz, to by byla škoda o ně přijít!“ tak už je plná sil a: „Kolik teda dnů mám ještě vydržet“?

Celý svůj život milovala obdarovávat. Rozdávala všem a rozdávala všechno, co kdy měla. A v tu chvíli se začne těšit, jak zase bude rozdávat.

A těšit se na něco, to je tedy pocit!

Reklamy

Miluju tyhle tropy

To proto, že žiju a „pracuju“ v oáze.

P1080313

Tady s ranní kávou denně sedím…

P1080320

…a na žabí jezírko hledím.

K pítku se slítávají ptáci, vypadají tak exoticky, vůbec se mě nebojí a já netuším, co jsou zač. Poznávám jen hrdličky, kosáky, drozdy, vrabčáky a vlaštovky.

V oáze za kamennou zdí je každé tropické ráno jak skvostný sen a mě baví jen tak sedět, strašně dlouho jen tak sedět a nechat se pravdivou krásou opájet. I proto taky nepíšu, jen ráno mi to totiž jde a já nemůžu tahle provoněná rána „promarnit v počítači“.

Tenhle rok žijeme mimo dům už od dubna, vaříme v letní kuchyni a já se jen na noc uchyluju do chladného přízemí kamenného domu.

Teplotu sleduju na lahvi kokosového oleje, když je průzračně tekutý, jsem v sedmém nebi, jako v Brazílii, říkám si, ale jakmile začíná tuhnout, bělat…

Ve světě tvořeném lidským rozumem

Od malička se mu snažím, jaksi upoceně, přizpůsobovat. Životu sešněrovanému člověčími předsudky v pozoruhodném světě zázraků.

Tuhle fotku mých, z mírného počátku jara divoce se radujících, sedmi starších vnoučat z devíti, mi Aleš poslal právě ve chvíli, kdy jsem bezmocně tiše brečela nad záběry chemickými bojovnými zbraněmi udušených a dusících se nevinných dětí syrských.

Jaro je tu

Jestli snímek polonahých dětí můžu veřejně publikovat, jsem se autora pro jistotu nezeptala.

Za dětmi rozradostnělými nejen jarem, ale i chvílí nabyté svobody bez zbytečně tvrdých školních škamen, skromně rýsuje se ona slavná hora, na kterou migrující praotec Čech vystoupil, by spatřil onu zemi zaslíbenou, zvěře a ptáků plnou a se svou družinou se tu dle své libovůle usadil. To se tehdy mohlo.

(Reálným předobrazem této mýtické postavy, praotcem Boemem, tedy Čechem, byl prý ve skutečnosti Segoves, synovec keltského krále Ambigata z Galie, se svou družinou. To už tak ve světě lidí bývá, že všechno je jinak.)

I já jsem ve stávající etapě svého života pod Řípem usazená, do slova a do písmene usazená, a i já se, navzdory všemu dění, jak nevědomý prosťáček bláznivě raduju z přicházejícího konečně už jara. Včera ve smyslném podvečeru za večerního zpěvu jarními vášněmi naladěných ptáků, pozorovala jsem ze svého zahradního lehátka (s potlačovanými výčitkami, že nejsem právě v tuto chvíli v Praze) první hejno jiřiček, s laškovnou veselostí poletujícího modrou oblohou pod křižujícími se a zvolna se rozplývajícími dlouhými bílými stopami letadel, ve kterých jsem ještě nedávno toužila upíjet svůj drink.

Je nové ráno a já za kohoutího kokrhání snídám banán na nejspíš už před sto lety pohodlně proleželé drátěné posteli, jenž mě noc co noc objímá i s mými sny, které mě za svítání překvapují nejen svojí živostí. Tuhle mojí postel, vlastně to co z ní zbylo, tedy dřevěný rám s kovovou drátěnkou, jsme předminulé léto s Lety snesly po dřevěném chatrném žebříku z domu podruha, neobývaného už od osudného roku osmačtyřicátého, z domu, kam nevedou žádné schody, protože se zbortily, když je nikdo skoro tři čtvrtě století neudržoval.

A jak tak píšu o té svojí posteli, vloudilo se do mé, z rána ještě bystré, mysli vzpomenutí na lidi, co je znám a co při zakládání svojí nové rodinky vyházeli z rodičovského domu všechen bytelný nábytek po předcích, aby si na půjčku zakoupili nábytek nový, moderní, dřevotřískový. Postel se pod nimi záhy propadla a tak si na další půjčky zakoupili další a pak i další zařízení, až se stalo, že všechny ty půjčky s rychle rostoucími úroky už nestačili splácet a díky následné exekuci přišli o část domu, která jim patřila. A tak jim zůstal jen ten rozviklaný nábytek a vztek. Na koho ale?

O tom jsem ale psát nechtěla, tenhle spot, inspirovaný jarem zářící fotografií dětí, měl být dalším ze série mých romantických výdechů na planetě zázraků. Jenže moje myšlení nějak nedokáže zůstat v téhle době apolitické. A to je taky důvod proč já, která jsem dříve psávala každé ráno, už tak dlouho nic nepíšu.

 

Konec bubnování

Stalo se to před tím, než i v nížinách napadla trocha únorového sněhu, během prvních letošních holomrazů. Našla jsem ho v mrazivém ránu na zahradě zbělené jinovatkou, ležel tam v obdélníku jasné zeleně, v jarně svěží trávě, jak ji vybarvilo slunce ve výseku, který vykreslilo přesnými geometrickými tvary, když vyšlo zpoza střechy stodoly.

P1060188

Díky absenci koček, kterých je na vsi v každé chalupě hned několik, ale které se díky lovecky velmi zdatné Čampě, feně Turkmenského alabaje, přes vysokou kamennou zeď statku neodváží, opanuje zahradu i dvůr nezvykle početné množství ptactva všeho druhu. S proměnou ročních období jedni ptáci přilétají, jiní odlétají, ale miláček strakapoud tu zůstával po celý rok, ve svém vykotlaném hnízdě do téměř neživé už, břečťanem půvabně obrostlé, starobylé hrušně, z jejíž poslední plodné větve spadávají koncem léta maličké sladce trpké hruštičky, lákající divoké včely.

Rozléhající se jarní staccato mého nejoblíbenějšího opeřence působí na mě s celým ptačím sborem blahodárným, mocně povznášejícím radostným pocitem, se kterým zapomínám hledat odpovědi na otázky i na otázku o smyslu vesmíru, u které mi odpověď chybí nejvíc.

Poslední týdny, kdykoli jsem se vnořila do vanové lázně s Epsomskou solí, pozorovala jsem strakapoudka, jak vysoko v koruně ořešáku vesele zbarvuje spící větvoví, jak tam neúnavně tesá. Nejdřív jsem se trošku polekala, jestli se třeba nesnaží z mocné větve vydloubat larvu tesaříka, kterého jsme si mohli dovézt se dřevem z lesa. Tesal tam denně na stejném místě a kolem něho poletovalo pár sýkorek a taky vrabci kolem něho poskakovali, jakoby na ně mohlo něco zbýt. Ale pak ho v té jeho činnosti vystřídala partnerka a bylo jasné, že si staví nový dům.

Ležím ve vaně s horkou lázní, marně na něho čekám. Ani jeho partnerka se neobjevuje. V zimně smutné koruně ořešáku ani ptáčka.

Každé neobyčejné ráno…

V  podivuhodně hřejivém, únorovou oblohou dnešního rána nevábně zbarveném županu, vyšla jsem posbírat suché větičky akátů a borovic, abych s nimi stářím pochroumaný krb, jemuž hluboký můj erotický spánek umožnil k ránu odpočinkově vyhasnout, znovu roztopila.

Do mlžného chladu podivné zimy nad vsí vyli psi, vyli smutně až bolestně, snad na pondělní ráno, kterým v chalupách osamí.

Chvíli jsem zůstala stát s nasbíraným roštím v náručí, zahřívána živým teplem neživého županu, hluboce jsem vdechovala zimní svěžest světa a jako bych z první své číše upíjela, s každým vdechem vlévala se do mě opojnost bytí.

Mocně zakokrhal kohout, pár slepic zakdákalo, psi utichli.

Zapálila jsem kůru z borovice, přiložila nejtenčí větvičky, pak ty trošku silnější a ještě silnější, oheň se rozhořel divoce, mohla jsem na něj už položit polena, nechat ze sebe sklouznout župan, vklouznout do ještě nevychladlého spoutaného peří, upíjet svůj ranní citronový nápoj s medem, dívat se do ohně a nechat do sebe pronikat jeho žár…

O kandidátech

Vkládat cizí texty do svého blogu ve zvyku nemám. Dneska ale udělám výjimku.

Včera večer totiž, právě když jsem myslela na to, jak ráno už konečně napíšu chystaný článek o kandidátech na českého prezidenta, vložil Martin Jaroš na Facebook text, který (tedy až na na ta přirovnání k autům) jako by kopíroval koncept, který jsem měla v hlavě.

A tak si tu dovolím tento text publikovat.

Marin Jaroš

„Tak jo. Pár lidí mě dneska vyzvalo, ať konečně napíšu něco pozitivního a řeknu, koho budu volit. Myslím, že nastal čas – a že to tomu pánovi dlužím.

Tenhle pátek hodím do urny v Kuvajtu (to je k nám nejbližší volební místo) lístek se jménem Michal Horáček. A budu opravdu rád, že můžu takového skvělého člověka volit.

Michala Horáčka jsem tak nějak okrajově vnímal celý svůj dospělý život, asi jako většina z vás. Před pár lety jsem na něj upozornil svou ženu – jako cizinka ho neznala – a říkám jí, Beo, jestli je v Česku někdo, komu závidím, tak je to tenhle pán – Michal Horáček. A ona na to, proč mu závidíš, to není hezké, nemáš závidět nikomu. A já jí říkám, závidím mu proto, že jiného takového člověka v Česku neznám. On umí nejvíc věcí nejlíp ze všech, a navíc umí zrovna ty věci, co mě vždycky zajímaly. Nejdřív dělal do umění, psal texty písní, a dělal to tak dobře, že se tím proslavil po celé zemi. A pak jako básník šel a začal dělat byznys a i ten dělal tak dobře, že v něm vydělal skoro miliardu. A pak jako byznysman prodal svoji firmu a vrhnul se na vzdělání a zase to dotáhl na špičku, má doktorát z antropologie. Na co sáhl, v tom zazářil. Umění, byznys, vzdělání – Michal Horáček je opravdový vítěz životního trojboje. Když blesk třikrát uhodí do stejného místa, tak to nebude náhoda.

Když pak Michal Horáček oznámil svou kandidaturu na prezidenta, začal jsem ho sledovat pozorněji. Protože se o politiku zajímám a jsem na tom Facebooku, tak jsem se s ním i víckrát sešel a měl příležitost ho poznat jako člověka. Měl to těžké, protože začal se svou kampaní brzo a sám to věděl. Spoustě lidí v takové situaci dojdou síly a energie a konec jen odchoděj, protože mají pocit, že stejně nemají šanci. Ale Michal Horáček od začátku bojuje jako lev. Celou kampaň se choval jako bojovník, neustále se zlepšoval a vždycky v tom měl srdce na 200 procent.

Dělal Michal Horáček v kampani chyby? No jejda! Stejně jako každý. Vždycky si říkám, že kdybych si já měl vést kampaň déle než rok a čelit tomu šílenému tlaku, tak bych těch chyb udělal pětkrát tolik. A vy taky. Je to emocionální člověk, vkládá do toho srdce, ale kdo ho znáte osobně, víte, že to není póza, že on takový je. A já nakonec vždycky chci stát spíš s bojovníky a srdcaři, protože dobré věci přicházejí k těm, co mají odvahu a cedí krev. Proto to v pátek hodím Michalu Horáčkovi. Ano, vím, že to není racionální, že průzkumy… Ale já si aspoň v prvním kole dopřeju luxus nebýt racionální. Protože kdybychom se všichni chovali jen podle průzkumů, tak by nám nezbyl žádný prostor na zázraky – a já pro ně vždycky raději nějakou škvírku nechám.

S panem Horáčkem by Česko mělo energického, velkorysého prezidenta, který pomáhá lidem a zvedá naše sebevědomí. Všichni naši tři dosavadní prezidenti byli výrazné osobnosti, o kterých se mluvilo i mimo střední Evropu. I když jste s nimi třeba nemuseli souhlasit, tak rozhodně nebyli nudní. A to samé bude s Michalem Horáčkem. Je slaný a mastný. A má umělecký přesah, čímž je Česko v politice proslulé. Protože ano, já jsem havlista!

Když to řeknu jazykem nás autíčkářů, tak Michal Horáček je pro mě Range Rover – auto, které umí nejvíc věcí nejvíc dobře.

Zároveň musím s potěšením říct, že tu máme spoustu dalších skvělých možností. Opravdu nechápu lidi, kteří si stěžují na nedostatek osobností.

Fantastickým kandidátem je Pavel Fischer – prezident 2018. Ve středověku by se mu říkalo Chrysostomos – Zlatoústý. Vůbec jsem nevěděl, že máme tak skvělé diplomaty, tak pohotové, tak myšlenkově precizní – úplně se stydím, že mi jméno Fischer tak dlouho unikalo. To jen dokazuje, že kvalitní lidé v Česku JSOU. Pan Fischer by prezidentský úřad zvládl levou zadní a dělal by to hladce a plavně a ani na sekundu bychom se za něj nemuseli stydět. Pro mě je to Mercedes S se sametovým benzínovým šestiválcem a diplomatickou vlaječkou v blatníku.

Jiří Drahoš je výbornou volbou. Proč jednou nemít decentního prezidenta německého či rakouského typu, ze kterého bude vyzařovat slušnost? Musím se smát lidem ze své bubliny, kteří kritizují páně Drahošovu kampaň. Ano, jeho kampaň je tak špatná, že se profesor stabilně drží úplně na vrcholu hned u Miloše Zemana a možná jako jediný ho může porazit. Drahošův smířlivý přístup asi nejen vychází z jeho povahy – a to je dobře, nechceme, aby se někdo v kampani přetvařoval – ale zároveň to může být jediná efektivní strategie proti obhájci titulu. Takže já se nevysmívám. Naživo mi pan Drahoš přišel neobyčejně solidní, sice mírný, ale dost pevný; mnohem lepší, než to vypadá v televizi. A hlavně, všiml jsem si, že je těžké ho nějak ušpinit nebo urazit – bláto a pomluvy se od něj odrážejí beze škod, protože z něj slušnost opravdu čiší. S panem Drahošem bude mít práci i Zemanův hnojomet. Respekt všem, kdo Jiřího Drahoše volí. Bezpečná volba, asi jako stříbrné Volvo V90.

Marek Hilšer (Marek Hilšer na Hrad) je čisté srdce. Jsem rád, že se normální člověk z lidu, mladý, bez konexí, bez peněz a bez politické tlačenky dostal tak vysoko v boji a že tolik lidí zaujal. Hrozně mě pobavila i jeho paní v debatě prvních dam: řekla, že kandidovat za pět let znovu má Marek zakázané, že bude moct zase až potom, co mu bude padesát. To mi přišlo tak symbolické a lidské, moje žena by určitě řekla něco podobného. Mimochodem, všiml jsem si, že většina kandidátů má opravdu skvělé manželky, chytré osobnosti – a to beru jako hodně dobrý signál, protože velké ženy bývají u velkých mužů. Marka Hilšera bych hrozně rád viděl v politice i po téhle volbě. Z aut je to asi Mazda MX-5 kabrio, lehká, agilní, radost ji řídit, a někdy si sundává vršek.

Mirek Topolánek má svou minulost, ale vím, že jako prezident by odvedl minimálně stejnou práci jako ten stávající, a navíc bychom se za něj nemuseli stydět. Je pevně proevropský, dokonale zná politické mechanismy, on by se v tom chlívě neztratil. Lidsky je to fasa chlap, stříká z něj testosteron, je za tvrďáka, ale zároveň z něj vyzařuje dobrá nálada. Dokázal bych ho volit. BMW X6.

Další kandidáti – pánové Kulhánek, Hynek a Hannig – mi nejsou tak dobře známí a názorově jsou mi dál. Nicméně pan Kulhánek na mě působí velmi solidně, je možná trošku old school, z davu příliš nevybočí, ale to Škoda Octavia taky ne a přece je to slušné auto. Dokonce i pan Hynek působí naživo velmi rozumně a mluví uměřeně. Je to takový Jeep Wrangler, hrana chlap od těch zbraní – názorově je mi sice už dost vzdálený, ale myslím, že by namíchl méně lidí než Miloš Zeman. Jestli ho volíte, chápu to. Pan Hannig je vřelý člověk, pobavilo mě, jak přede mnou rozezpíval celý sál i další kandidáty. Přesto jeho kampaň nemůžu brát úplně vážně. Škoda 1203 v socialistické hnědé.

A nakonec je tu černý ZIL-41047, auto, které ruští poradci jen s největším vypětím udržují pohromadě. Prezident Zeman mě výkonem své funkce zklamal, volit bych jej nemohl, už jsem o tom psal. Nicméně prezenci pořád má, kam přijede, tam na sebe přitáhne všechny zraky a menší odstrčí z cesty; i když bumbá jako prokopnutý, je potřeba s ním počítat. Hlasy pro něj demokraticky respektuji, i když bych naší zemi přál změnu.

A to samé radím i vám. Respektujte své protivníky a hlavně jděte k volbám. Kdo chcete Miloše, bojujte za něj. Vy ostatní do toho taky dejte všechno, protože určitá šance jej porazit existuje. Nestěžujte si, že tam nemáte pana Dokonalého – kdyby pan Dokonalý existoval, tak si užívá na svém ostrově v Karibiku a na nějaké Česko si ani nevzpomene. Kašlete už na mouchy, které každý kandidát má. Spíš si užívejte, že tenhle napínavý závod můžeme sledovat – a že se zatím jede překvapivě čistě! A to na české i světové poměry. Tak jen doufejme, že v druhém kole piloti Zilu nezačnou prasit…“

 

26232234_1762278407137629_2728767046536177787_o

O tom, že se duše každého z nás, náš charakter, zračí v naší tváři, není pohyb. Stačí se lidem dívat do očí.

Volit Michala Horáčka je pro mě stejný pocit, jako když jsem volila Piráty. Je to volba bez kompromisů, je to radost!

Někdy je to pěkný oříšek vymyslet nadpis

Tělem mi ještě projíždí laskavá hřejivost snu, ze kterého mě právě cosi probudilo do posledního dne roku 2017. Nesnažím se tentokrát něhy plné pocity zadržet, nepokouším se o návrat do snu, do spánku, jak to někdy dělávám, když se mi ještě nechce ze snění procitnout.

Nepomyslím ani na snídání, ani na lidi v domě, jen lehce natáhnu ruku, rozzářím stromeček ve světnici, kde přes noc nečekaně vyhasl oheň v krbu a moje z předcházejících dnů a týdnů virtuální realitou zahlcená mysl začne chrlit vášnivé politické statě, které nikdy nenapíšu.

Třeba právě tu o tom, jak se „hradní páni“, kterým jde nejspíš o víc než vůbec můžeme tušit, snaží stůj co stůj udržet na našem Pražském hradě svého zchátralého hradního šaška, starce, předčasně sešlého mstivostí a záští, který by dnes jen těžko ustál i souboj sám se sebou, tak moc se v čase díky zlobě ve své mysli proměnil, že on sám mladý by sebe starého jen těžko, studem zborcen, mohl rozpoznat.

Ten zlobný stařec prý právě „objevil“ internet a předvídavě ukryt v Lánech před svými protikandidáty v kláních, ve kterých by neměl šanci obstát, ten internet donekonečna sjíždí a to je něco docela jiného než jeho ovčáčkem předkládané mu denně noviny.

Třeba se v tom bezedném kotli, v té síti sítí, ztratí…

Ve mně žádná zloba nezůstává, jen pocit bezmoci mě tu a tam přepadá, naštěstí v poslední době oslabený přepečlivým sledováním debat kandidátů prezidentských, které znějí mi jak rajská hudba, po vší té zatuchlé zlobě, kterou nás onen strašidelný stařec poslední roky zahrnoval. Sympatizuju vlastně se všemi, tedy skoro se všemi, těmi kandidáty a čtyřem z nich bych post prezidenta upřimně přála.

Já budu žít v dalším z roků dál stejně, ať už to dopadne jakkoli, dál se svými smutněními i pocity štěstí. Jen prý budu v tom roce 2018 ještě více a více šťastnější, jak mi věštci i FaceBook nadšeně předpovídají.

Tedy budu žít stejně, pokud nenastane nějaké skutečná, skutečně neodvratitelná, katastrofa.

Do Nového roku mám přání a za to se snad i pomodlím. Aby volil celý národ, úplně každý, kdo volit může a aby volil svým nejčistším srdcem a ne pro pomstu a zášť, které se za volbou můžou zrádně ukrývat.

Tohle nám všem přeju.