Náš příběh

Myslím na průhledné ruce mého bratrance. Čítával v pokoji činžovního domu, jedl strouhanou mrkvičku s cukrem a citrónem.

Chodil na procházky s maminkou do pražských parků, na Kampu, na Petřín, do Kinského zahrady. Mluvili spolu zjemnělou řečí, jeho maminka se nastěhovala do Prahy z Beskyd.

Vedle svého bratrance připadala jsem si divoce a ušmudlaně, moje hry se odehrávaly v křoviskách hliněné ulice.

Myslím na to, jak jsem ho učila líbat. Nevěděl, že to právě učím sebe. Rozklepal se jako lístek osiky a nepřestával se třást. Snažila jsem se zahřát ho, na nerozloženém gauči, který vyrobil náš společný dědeček.

O mnoho let později jsem šla, dávno po půlnoci, po nábřeží. Už z dálky jsem slyšela cinkat něco jako rolničky. Tehdy noční Prahou chodilo jen málo lidí.

Pod železničním mostem pomalým krokem přicházel, lehce nahrben, muž. V těch místech nechodil už nikdo. Držel v ruce síťovku a v ní, narážejíce do sebe, cinkaly lahve piva.

Bratranec.

Z velkých modrých očí, které už nemohly být světlejší, jsem i ve tmě četla známý smutek. Tiše vyslovil moje jméno, hlas mu přeskočil. Objali jsme se, v očích se nám zatřpytilo.

Tiše plynoucí hladina Vltavy stříbřitě odrážela světla spoře osvětleného nábřeží smutného velkoměsta.

„Pamatuješ, jak jsme chodili bruslit na Čertovku?“

Odcházeli jsme nočním tichem, každý svým směrem.

Po tváři mi stékaly horké slzy, zvuk rolniček se vzdaloval, až utichl docela. Zůstal jen osamělý klapot mých letních střevíčků.

Obraz bratrance, jak pomalým pohybem ruky odkrývá tvář zahalenou dlouhými vlasy, mám stále před sebou.

Právě pro ty vlasy byl vyloučen ze všech škol. Vlasy nebo studia. Nikdo, kdo bude žít po nás, to už nemůže pochopit. Vlasy nás určovaly. Nesli jsme pochodeň těch, kteří polehávali na schodech pod Muzeem, kteří nesměli vstoupit do tramvají, vlaků, divadel, kin, na výstavy. Kterým společnost zakázala pohybovat se na veřejnosti. Společnost, proti které protestovali tím nejněžnějším způsobem.

Ani maminka mého bratrance nemohla chápat, co to znamenalo nechat si ustřihnout vlasy. Nepomohly její prosby ani pláč. Věděla, že donucení pracovat v sedmnácti jako pomocná síla ve smíchovské továrně strhne jejího syna někam, odkud se už těžko navrací.

A on našel klamné vysvobození v tom, o čem bylo zakázáno v našem vzkvétajícím socialistickém státě mluvit.

V drogách.

 

Ani já si nikdy neustřihnu svoje vlasy. I když je budu mít už docela bílý.

Reklamy

6 comments on “Náš příběh

  1. anina napsal:

    Teda Mirko,taky se mi chce bulet…Nádherně člověčí,krásné.Tak jako popelář, ale ke všemu jsem se ještě nedostala.

  2. haask napsal:

    jinakNaše ulpívání je nám zdrojem utrpení. U Apolináře, u MUDr Skály, jsem potkal mnoho zajímavých lidí. Všichni měli jedno společné. Osobovali si právo na zkratku. Za normálních okolností by mělo naše jednání odrážet naše libé pocity. To jak se chováme se nám vrací prostřednictvím těch kteří nás obklopují. Alkohol a drogy obecně jsou velmi nebezpečné pro tu zkratku. Sami si určujeme, kdy dostaneme odměnu. To je velká zodpovědnost. Dříve to bylo o dožínkách, při svatbě… vždycky ale bylo mnoho těch, kteří se chtěli postavit na vlastní nohy, chtěli si sami určit, kdy přijde příjemná chvíle. Člověk se neustále staví na svoje hliněné nohy a je to tak dobře. Když jsem se poprvé ostříhal na kratičkého ježka, byl to slavnostní pocit. Moje bývalá žena se na mne rozlobila, ale ona se zlobila často. Byl jsem tehdy velmi „ojedinělý“. Když jsem u výše zmíněného Apolináře ostříhal svým strojkem lékaře záchranné služby, co pil vodku více než mu bylo zapotřebí, pan primář na sešlosti sjel pohledem jeho holou ochmýřenou hlavu, pak přejel na tu moji a poznamenal svým kyselým tónem:“To máte na svědomí vy, co?“Radostně jsem kývnul.Postupem mého léčebného pobytu mi ostatní pacienti svěřovali, jak ze mne mněli zpočátku obavy, mysleli si že jsem nějaký skinhead.Když jsem po letech opět zavítal do Apolináře, tohoto kláštera současných hledajících, primář Popov měl stejný sestřih jako já. Praktického několikamilimetrového ježourka. Víš proč mají buddhisté oholenou hlavu? Dlouhé vlasy jsou marnivou demonstrací našeho ega. I když přiznávám, že v dětství jsem odpověděl taťkovi, když se mne ptal jak chci učesat: „jako vinetou“. Nicméně vlasy a názory je možno mít dle chuti a vkusu. Jen to čištění odpadů je u vlasaté rodiny asi obtížnější. No, ale dříve než si půjdu nalít sklenku červeného, dovolím si svůj sebestředný komentář uzavřít konstatováním, že socialismus z nikoho feťáka neudělal. Vlastně jsem tuhle (tedy moje polovička, abych byl upřímný) uvažoval, že byl socialismus vlastně pozitivní. Neustále se hovořilo jak je všechno v pohodě…teď se hovoří, jak je všechno v řiti. Ani jedno není pravda, ale to první mohlo přinést něco pozitivního a ať mne vezme čert, jestli nepřineslo, pokud hovoříme o kriminalitě. No, tak já jsem se vlastně jenom přišel podívat, co to tu máš za podivné komentáře a tak jsem se zapovídal. Inu nikdy nevíme co nás bude inspirovat. Tebe víno a mne utrpení :-)Na zdraví.

  3. anina napsal:

    Mirko a Haasku ,Taky jsem tu klikla skrzevá té zmínce o divných komentech.A dobře jsem udělala…Haasku, souhlas.Tiché vody snad ani neinspirují,jsou moc stojaté.Mě inspirují pocity smutku,to především, ale i pocit velkého štěstí.Inspirovalo mě kdysi i to víno, ale ted při sví nemoci nemohu a nesnesu toho moc.A věřím, že Mirku neinspiruje jen to víno:) je toho mnohem víc, snad celý svět…

  4. Mirka napsal:

    Haasku…napsala jsem : Nikdo, kdo bude žít po nás, to už nemůže pochopit. A Ty jsi přišel „po nás“. Vím to, protože vím, kolik Ti je let. A vím, kolik je mně. Deset let může změnit dobu.

  5. Klárka napsal:

    je to moc pekne, všechno….

  6. Reblogged this on Pražská Češka and commented:

    Bratrance, o kterém tu píšu, se kterým mě spojuje nejen stejná krev, vídám málo, stejně jako všechny své bratrance a sestřenice. Scházíme se docela výjimečně a to nejspíš na nějakých pohřbech. Nebo při nějakém významném jubileu nějakého našeho společného předka. Ale to už taky moc ne, ze všech našich předků zbyla už jen moje máma.
    Nevím, jestli mému bratranci vadí, že o něm píšu, na pohřbu mého strýce, jeho táty, se mě snažit brzdit i ve slovních projevech, jak jsem nadšeně vyprávěla jeho dětem a ženě o našem dětství a dospívání.

    O mém bratranci by šel napsat celý román.

    Přes drogy skončil až v socialistickém vězení, shodou okolností přesně v tom samém, kde si odseděl jeho otec mládí za vlastizradu.

    Seděli jsme spolu na zahradě, já si připadala zase zvrhle, pila jsem víno, zatímco Luboš, čistý a tichý jako lilie, jen vodu z karafy, kterou jsem mu věnovala, ale on si ji ten večer zapomněl odnést. Ono všechno chce své a voda nalitá do sklenice z karafy chutná jinak, než natočená z kohoutku nebo nalévaná z plastové lahve.

    „Tak sis nechal ostříhat vlasy,“ pronesla jsem trochu posmutněle, měl je docela krátké, u hlavy ulízané, když Luboš, beze slova, jediným pohybem ruky, jako nějakým kouzlem, vyčaroval dlouhý culík.
    Byla jsem z toho úplně vedle, vůbec jsem tu proměnu nechápala.
    A kdybych o těch vlasech nezačala, nikdy bych se nejspíš nedozvěděla o tom, co mě nepřestává fascinovat.

    Lubošovi se totiž podařilo po celou dobu v tom socialistickém kriminálu svoje dlouhé vlasy utajit. Považuju to nejen za zázrak, ale za vtipný hrdinný a povedený kousek, který ovšem, jak tuším, pro něho v tom vězení znamenal strašně moc.
    Bachaři si nevšimli, stejně jako já. Stačilo jen vlasy rafinovaným způsobem uhladit, zvednou límec a pro jistotu stát pořád všude zády ke zdi, ve sprše třeba nebo při lékařské prohlídce, jak mi jakoby jen tak mimochodem, svým zastřeným tlumeným hlasem, pověděl.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s