Interrupční komise

Stály jsme uprostřed pěšinky s nemocniční budovou za zády. Ptáci zpívali, šťastní z horce nečekaného jara. Všechno se probouzelo k životu. V tom ránu. V tom jaru. Byl konec března. V únoru mi bylo osmnáct. Mohla jsem tedy už rozhodovat za sebe sama. A nejen za sebe.

Uvnitř mého těla se taky něco probouzelo. Taky k životu.

Úzkost, která mě od rána svírala, lehce povolila. Viděla jsem ho přicházet.
Chtělo se mi smát. Tohle se mi stává, drama okamžiku tohle se mnou někdy dělá.

Taky se smál. Smál se rozšířenými panenkami v tmavě modrých očích. Smál se svou rychlou chůzí. Jakoby hopkal radostí. Rozložitý, malý svalovec s dlouhými kudrnatými vlasy. Modře pruhované triko na hrudi a pažích praskalo. Smál se celou svou bytostí. Smál se. Konečně se něco dělo.

Když vešel do třídy, startku přilepenou na horním rtu, v tažce na kolečkách obrovského hada škrtiče, taky jsem se smála. Taky se konečně něco dělo.

Přes zmalovaná víčka, řasy, obarvené krémem na boty, ošoupané džíny, vytahané triko, děravé kecky a dlouhé vlasy, zpola zakrývající tvář, jemu neušel můj křehce dívčí půvab.

Teď jsme stály na pěšince. Já a Jana. Ona bledá v tváři úzkostí, která patřila mně. Já, ve které úzkost zahnal podivný smích do úzkých. A on po té pěšince přicházel.

Na lavičce nemocničního parku jsme si pak přehráli předem promyšlený scénář. Akt, který mě měl zachránit. Zachránit před dítětem, jehož skutečnou existenci jsem si sebezáchovně nepřipouštěla.

V tom scénáři nebylo ani kousek pravdy. Mimo té jediné. Chtěla jsem přerušit počátek života, který se ve mně tvořil, aniž bych si byla vědoma toho, co se ve skutečnosti děje.


Místnost, jako hrobka z falešného mramoru. Seděli tam za umakartovým stolem, na židlích z umakartu, čtyři. Tři znavené snad ženy středních let, kousek stranou pak úředně působící snad muž. Čtveřice bezpohlavních soudců, místo tváří neživé masky.

Rozhodnou o mém příštím osudu.

Seděli jsme v řadě naproti nim, i my na židlích z umakartu. Já, v kanárkově žlutých šatičkách z krimplenu, dojímala je už dřív, než bylo cokoli vyřčeno.

Julius odlepil zpoza ucha žvýkačku a začal velmi hlasitě otevřenými ústy žvýkat, v tváři výraz naprostého pohrdání vším a všemi. Občas na mě úkosem vrhnul pohled plný vilnosti a významně mlasknul. Na to já pak reagovala poplašeným, téměř nezřetelným vzlykem. Který ale neměl ujít a ani neušel pozornosti poroty.

Jana, pobledlá, čekala na chodbě. Bude-li třeba svědectví.

Náš akt jsme zahráli bezchybně. Dívenka, svedena na večírku zhýralým ztroskotancem, otcem dvou dětí. Nežli ji připravil o panenství, opil tu nešťastnou dívku dvěma hořčičnýma sklenkami bílého vína.

Snad jsme se při tom i trochu zvráceně bavili.

Jenže v tý hrobce z falešného mramoru byl s námi ještě někdo. Někdo, kvůli komu celý ten tyátr vznikl. Bezbranně přijme osud, který jsme mu zpečetili. Já a interrupční komise.

Šli jsme to pak zapít k Faustovi. Chtěla jsem Julkovi poděkovat. Bylo za co. Nikdy jsme se ani nepolíbili.

To drama mělo ale akty tři . A tohle byl ten druhý.

Záběr z aktu prvního.
Jsem v klobouku.

Reklamy

16 comments on “Interrupční komise

  1. muris napsal:

    Lituješ toho snad?

  2. Mirka napsal:

    Bylo to holé šílenství, Muris. Patří k mému životu.

  3. muris napsal:

    Holé šílenství jít na potrat nebo sehrát divadlo? Šílené mi nepřijde ani jedno. Spíš … racionální. Jo, to je to slovo!

  4. Mirka napsal:

    Bylo to velmi velmi racionální, Muris. Jenže racionální, taková já vlastně vůbec být nechci.

  5. muris napsal:

    já si myslím, že jsou situace, kdy je to jedině ku prospěchu (nejen vlastnímu)

  6. Janek napsal:

    Děkuju, že nechceš být racionální, moc děkuju. ekonom janek

  7. Roj napsal:

    Hergot, Mirko, to je napsane moc dobre!

  8. mengano napsal:

    hergotúplně mi zatrnulo.Přibližně ve stejné době jako ty, o pár let později, jsem měla stejný "problém". Bylo mi "už" skoro dvacet, přijímačky na vysokou dopadly výborně a já nevěděla, co dělat.Nespala jsem kolik nocí…….Rozhodla jsem se jinak než ty a nikdy jsem toho nelitovala. Tím nechci říct, že bych tě odsuzovala, naopak. Každý má právo se rozhodnout podle sebe.

  9. Mirka napsal:

    Mengano,taky bych se rozhodla jinak, kdybych mohla vrátit čas. Ať už bych pak prožívala cokoli, rozhodnutí by to bylo docela určitě správné, myslím si.

  10. mengano napsal:

    Mirko Dneska se tím už nezabývám, ale v prvních pár letech života mého prcka jsem se na něj kolikrát zadívala a říkala si – vidíš, ani nevíš, jak strašně málo chybělo a ty bys nikdy nebyl.Vždycky jsem to, já husa, i obrečela:))

  11. ratka napsal:

    uff, silné čtení

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s