Všedně nevšední podvečery

Čtu „Můj otec Paul Gauguin“, knihu jeho syna Pola, přeloženou z dánštiny a vydanou v roce 1939 na domácím papíře SIMILI JAPANU. Můj výtisk knihy má číslo 167. Bylo vydáno 200 výtisků.
Piju k tomu becherovku přibližně stejného stáří. Nevím, zda se z ní vypařil alkohol a zůstaly jen bylinky, nebo zda piju něco, co za dlouhá desetiletí zalkoholizovalo způsobem nevídaným. Raději ji ředím ledem, i když jsem jí celý den uchovávala v mrazáku.
Na stolku hoří svíce z téže doby, snad nějaká kostelní. Je těžká jak deset svící a možná nikdy nedohoří.
Jsem nejbohatší z žen.

Dnes, po mnoha dnech, svíce dohořela. Kniha „Můj otec Paul Gauguin“ byla přeměněna, stejně jako celá bibliofilská knihovnička, na proviant.
Nad Prahou nádherná bouře a déšť, co očišťuje a dává žít. Chtěla bych vyjít do toho deště a zůstat chvíli nahá pod blesky osvětlovaným nebem. Neudělám to ale. Ne proto, že by mi mohla začít být zima, připravila bych si horkou koupel, ale někdo by mě mohl vidět. Spoustu věcí takhle nedělám, nakonec ani já nechci z toho davu zas tak moc vyčnívat.
A tak, neosvěžena deštěm a neosvícena blesky, zůstanu pro tento večer vyprahle unylá. Budu poslouchat déšť oknem ve střeše, nechám to okno maličko otevřené, abych mohla vdechovat vůni zahrad, co na rozdíl ode mně teď jásavě bují.
Dám si alespoň sklenku červeného. Nakonec, není to tak špatný.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s