Záhady fóbií

Nebojím se myší ani hadů. Mám fobii na knoflíky.

V dětství jsem jimi byla mučena. Byly všude. Neschopna tu podivnost vysvětlit sobě, natožpak druhým, zůstávala jsem se svými pocity sama.
Jaké by asi byly reakce nevědomých, kdybych jim sdělila:

„Strašně se štítím knoflíků…“

Děti často zůstávají se svými pocity samy, čelila jsem tedy sama a nebylo to vůbec jednoduché.

Ve spojení s chladem se fobie umocňovala. Zimám jsem neúspěšně odolávala ve svetrech, obtočená šálami.

O mé fobii nevěděla ani moje nejlepší kamarádka. Byla jsem trénovaná v mlčení. Bylo spoustu věcí, o kterých jsem nemohla mluvit. Třeba o tom, že strýce odsoudili za vlastizradu, nebo že jeden z mých bratranců je adoptovaný.

Jednou například na školní vycházce v zimním lese děti vřeštivě skotačily. Vřešivě skotačit mě nebavilo. Učitelka, patrně dojata obrázkem dítěte bez kabátu, jak smutně pozoruje honící se houf, rozepjala svůj kabát a přitiskla mě na své břicho.
Společně nás pak obě do svého naftalínem nasáklého kabátu zapnula. Těsně pod mou bradou velikánský perleťový knoflík. Perleťový! Ten nejhorší!

Vysouvala jsem bradičku co nejvýše, abych se knoflíku ani nedotkla, ale stejně jsem o něm věděla a trpěla strašlivě. Nešťastně bezbranná kolíbala jsem se s učitelkou v rytmu jejích popěvků, kolem veselé děti.

Takových nástrah přinášel mi život bezpočet.

Třeba, když jsme se ty hrozné věci učili ve škole přišívat. Taky mě strašila babiččina zdobená krabice plná odstřižených knoflíků všech tvarů a velikostí. Tu tedy kdyby na mě někdo vysypal…

Až v dospělosti jsem na jednom večírku o své fobii s vtipem pohovořila. Neporozuměl mi ale nikdo. Vzali to patrně jako mou snahu stát se zajímavější.

Před nedávnem ale jedna z těch, která byla mému vyprávění na večírku přítomna, mi běžela v ústrety, mávajíc časopisem nad hlavou:
„Všem to řeknu! Všem to řeknu!“

V časopise se syn Brodského, dcera Kocába a jiní vyzpovídávali ze své knoflíkové fobie. Koumpounofobie. A prý že touhle fobií trpí převážně lidé s uměleckými sklony.

Knoflíkům se vyhýbám dál. Dávám přednost mužům bez košil a sak, zvlášť při večeři a pod peřinu se zapínámím bych si nevlezla.

Doba mi ale přeje. Nejhorší knoflíková éra je už za námi, je šťastná doba zipů a druků.

Statečně jsem napsala tenhle text, protože já to slovo i nerada vyslovuju a píšu a slavný francouzský film „Knoflíková válka“ jsem nikdy neviděla.

Dokonce když čtu dětem pohádky a narazím na slovo knoflík, nahradím ho jiným, nebo rovnou přeskočím odstavec.

Jen ty kovové od džín mi vůbec nevadí.

Reklamy

22 comments on “Záhady fóbií

  1. Happy píše:

    🙂Hih, já mám zas fobii z krve – cizí (naštěstí!)…Jinak k té době – to bylo šílené: u nás to byla taky oblíbená věta „Tohle je jen mezi námi, tohle venku nikdy neříkej!“

  2. fousek píše:

    takže na druky a patentky to neplatí? 🙂

  3. Mirka píše:

    Fousku?Mám kliku. Neplatí. Jinak nevím, jak bych to zvládla s tím mým oblíkáním…

  4. Martina píše:

    FobieJá se taky štítím knoflíku, ale neštěstí sem knoflíkovou éru nezažila.:-D

  5. jenia píše:

    huráJsem hrozně ráda, že máme něco společného, ten odpor k těm knoflíkům. Zrovna nedávno jsem to vykládala někomu, a nechápaly. To se nedá sdělit. Tvůj blog se mi moc líbí. Hledám tu poučení a zasnění a taky klid.

  6. Mirka píše:

    Jenio!I já jsem ráda, že v tom nejedu sama…!A poznávám čím dál, tím víc lidí s touhle zvláštní fobií.I když…všechny fobie jsou vlastně tak nějak podivné. Ale stejně…zajímalo by mě…kde se vzala?… a proč…?

  7. jenia píše:

    Já jsem si jednou vysvětlovala, že to nějak souvisí s mým vztahem k majetku, že se těchto věcí štítím, a dokud se toho nezbavím, jako nějakého prokletí, že nebudu nikdy vpravdě majetná – myšleno majetná penězi. Kterých se vlastně taky štítím, hlavně těch mincí.

  8. Mirka píše:

    Mince.I já se jich nerada dotýkám. Mincí. Zvlášť v chladnu. A třeba…minci, zatoulanou v nějaké kapse s drobky bych nevytáhla za žádnou cenu…!!!

  9. jeden z nich píše:

    Taky mám fobii z knoflíků. Je nás opravdu dost, ale moc se o tom nemluví. Založil jsem o tom blog – http://koumpounofobie.pise.cz/

  10. bartes píše:

    Brrrrr…Kamarádka též trpí knoflíkofobií.. Zkoušíme léčbu šokem:http://bartes.cz…ofobie/hnus.html

  11. Ewa píše:

    ..Ahoj, jsem na tom stejně. Nepochopena okolím se tomu marně bráním…konečně vidím, že nejsem sama!

  12. Petra píše:

    Nerozumím ale chápuAhoj,Mám 7letého syna a již od malička máme neustálé trápení s knoflíkama.Nechce je nosit ani vidět.Buď spustí scénu nebo se zavře do pokoje a nemluví s nikým-vzdoruje.Byla jsem s ním u psychologa ten mi doporučil překnoflíkovat domácnost,aby si na ně zvyknul-opak byl pravdou zasekl se ještě víc a byl naštvaný.Podle vašich zdejších příspěvků jsem pochopila-bojovat proti tomu nemá cenu je to asi vážně fobie.Moc všem děkuji za pomoc že v tom nejseme sami DÍKY

  13. Mirka píše:

    Milá Petro,ten psycholog???!!! by měl vrátit diplom!!!Překnoflíkovat domácnost!!!…to muselo být pro Tvého chlapečka hotové mučení!!!Rozhodně v tom nejste sami… není to nic, s čím by se nedalo v dnešní době docela lehce žít.Přeju Tvému synkovi bezknoflíkové štěstí!

  14. eja píše:

    ty blaho… vubec jsem nevedela, ze existuje knoflikova fobie.. me se knofliky vzdycky hnusily a nevedela jsem proc. Maminka mela doma takovou velkou plechovku plnou knofliku, a me vzdycky prislo, ze smrdi (ty knofliky).

  15. eja píše:

    a i to slovo "KNOFLIK"je nechutny! :-))

  16. Mirka píše:

    Jistě!I to slovo.A…páchnou všechny ty úschovné nádoby s těmi věcmi…odpudivě.

  17. Nikola Maxů píše:

    Přeji bezknoflíkový život-)

  18. abc píše:

    Nejenže máme podobnou zkušenost s knoflíky, odpudivou krabicí s knoflíky (u mě máti – švadlena), i fyzickými pocity nevolnosti, ale máme i podobnou zkušenost se sdílením (lépe řečeno nesdílením) informací – že jsem měl jiného otce než sourozenci, jsem dodnes nikdy nikomu ze svých známých sám neřekl, i když by to bylo zcela v pohodě. Nicméně ze svých fóbií (ještě to byly ryby, žáby, pulci nebo betonové vodní stavby) jsem se zakrátko dostal, myslím, že v 15 letech jsem byl už zcela nad věcí.
    Dodnes (dávno po čtyřicítce) mě baví žmoulat pevně prošité rohy např. polštářů a kapes u džín. Není ještě někdo z knoflíkářů podobně ujetej? Zajímá mě to v souvislosti s hledáním společných rysů, jestli nenajdeme něco spojujícího např. v genetice, anamnéze, emocionalitě, minulých životech atp.

    • Přijít na prapůvod všech těch „podivností“ by bylo docela jistě zajímavé a docela jistě poučné. Snad by ta vystopovatelnost mohla být i možná.
      Co se týká té fobie mé, dokázala jsem ji taky nějak zvládnout, nepěstuju si ji, snažím se, ale ne nějakým násilným zvykáním si, odnaučováním se silou, ale jednoduše se „těm věcem“ vyhnu. Ostatně dělám to tak v životě se vším., co se mi překáží.
      Pevně prošité rohy nežmoulám, ale zato si žmoulám konečky vlasů. V zamyšlení.
      Dneska je obzvlášť krásné ráno a já se tu lehce nablble usmívám. I díky milému začátku abecedy. Třeba dojdeme někdy i na její konec.

  19. NTN píše:

    Tak já to mám naprosto ale naprosto stejně 😀 Už jen ta představa, že se mě to dotýká … bleeh, fuj. Ty kovové od džín mi vůbec nevadí ani třeba když je nějaká brašna a má to magnetické zapínání. Ale jakmile to má dvě nebo čtyři dírky …. aaah, celým tělem mi projde takový nepříjemný pocit. Já se jim docela úspěšně vyhýbám, no moje přítelkyně má takových nedobrých oblečení hodně. Naštěstí si podnikáním vydělávám dost peněz a máme dohodu, že pokud ji koupím jiný adekvátní kus, tak ona vždy jeden zahodí do sběrného koše. Takže postupně vynovujeme její šatník tímto způsobem.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s