Dáma v džípu

 

Ne, tohle nejsem já. V tom džípu sedí zvolna, velmi zvolna, stárnoucí dívka. Se svými rychle stárnoucími psy.

Jen to slovo „dáma“! Podivný pocit nelibosti. Stejně jako „pani“. Stejně jako „paní“. Nebudu dáma. Nejsem pani. Ani paní. Byla jsem dívkou s dlouhými černými vlasy a stanu se stařenkou s dlouhými vlasy bílými. A zářivýma očima.

Jsem tou, kterou jsem se stala při smuteční hudbě varhan chladného kostela. Když mě kdosi nasadil tu vysokou šaškovskou čepici, levou paži přepásal černou stuhou a postavil k rakvi táty.

Do dospělosti jsem měla dozrávat během let. Já dozrála během toho okamžiku. Soustředěna na tmavé chloupky na prsou složených rukou mého táty. Jinam jsem se podívat neodvážila. A právě tam se i můj vývoj zastavil. V dětství přezrálá. V dospělosti nedozrálá.

A nad tou rakví zrodila se i moje „samolibost“. Ne sobecká. Jen v uvědomění si toho, že jednoduše jsem sama. A vždycky sama budu. Bez ohledu na to, kolik lidí mě bude milovat. Abych tedy mohla se sebou žít, musím sebe milovat. Pak teprve můžu lásku i dát.

To ten smuteční listopad asi žene mě do vzletných slov.

Reklamy

22 comments on “Dáma v džípu

  1. Sejra píše:

    Sakra, zatraceně smutné okamžiky v lidském životě.

  2. Mirka píše:

    Sejre…ale můžou záhadným způsobem stvořit optimistu.Už jen proto, že pak už nikdy nic v životě nemůžeš brát dost vážně! I když se třeba občas snažíš.

  3. Aja píše:

    MirušDobré raníčko,je příjemné si poránu číst, hloubkou není si nikdo jist.jsi pozornou čtenářkou nás,těším se zítra vstanu zas.:-))

  4. sunfreedom píše:

    Když si vzpomenu, kolikrát jsem měl během posledních tří let stát u rakve, stačily by prsty jedné ruky?… Stál jsem tam jen jednou, nic moc. A už to zase dlouho neudělám. Pro mě to asi nejsou okamžiky dospění, ty se dostavují jindy.

  5. Mirka píše:

    Sunfreedome… ve skutečnosti jsem nedospěla…tedy nedospěla, protože jsem k ničemu nedospěla.To jsem jen prudce vyzrála…nad životem!

  6. Mirka píše:

    Ajo…básničkou se dá říct opravdu dost.A může se taky různé výkládat. Každý může mít svůj vlastní výklad. Co tím chtěl básník říct. Ví to ale jen on.

  7. Aja píše:

    MirušTo jen podvědomí s myslí se hraje,však pocity jsou silnější.Vysvětluj jak jen chceš,přec nebudem moudřeší.

  8. Sejra píše:

    Mirko,Je mi často vytýkáno, že nic neberu vážně – použiji tvůj komentář jako stanovisko na svou obranu:-))

  9. Mirka píše:

    Ajo…moudřejší opravdu nebudeme.No ale trochu naplněnější.

  10. Aja píše:

    SejraBránit se jistě můžeš, ale proti závisti nic nezmůžeš ;-))Měj se stále nevážně a vesele.

  11. Aja píše:

    MirušPrávě jsem si dala klobásku a chlebík, jsem fakt přímo přeplněná :-))) – Její povídky mají duši v každé kousek z nás. Každý večer uleháme, vstanem ráno zas??

  12. Bára píše:

    v dětství přezrálá…v dospělosti nedozrálá…cítím se být zasažena přesnou střelou

  13. Mirka píše:

    Báro…když teď už v tom nejedu sama…nejsou to vůbec špatné životní pozice.Myslím ale, že toho máme společného ještě daleko víc.

  14. Laco píše:

    Mirko,Dlouho jsem od ženy nic tak krásného nečetl. Děkuji. Věřím, že stejně krásně bude jednou psát moje dcera. Jen doufám, že se k té rakvi postaví v mnohem pozdějším věku než ty.

  15. Mirka píše:

    Laco…mým tělem od shora dolů něco projelo…snad nějaká elektrizující vlna. Takhle na mně zapůsobilo těch Tvých pár slov.

  16. haask píše:

    AsociacePřečtu si článek a najednou se mi v hlavě spustí nějaká asociace, kterou je možné, pokud je po ruce počítač zapsat. Líbí se mi asociace, které se mi spouští při čtení článků na tomto blogu. Tedy je zde vložím do tohoto komentáře: Už od mých čtrnácti let můj otec říkával: „Kdybych se tak dožil až vyjdeš školu.“ Potom přišlo: „Kdybych se tak dožil až se vyučíš.“ Potom zase: „Kdybych se tak dožil až se oženíš.“ Dá se předpokládat, že jednou přišla i slova: „Kdybych se tak dožil tvých dětí…“ Osobně se domnívám, že tím největším úspěchem je, pokud se člověk dožije své smrti.Můj otec vypadal jako kdyby byl permanentně připravený na smrt, přesto že byl zavilý ateista. Pořídil si mne se svou matkou na základě mého nepovedeného bratra, který se během chůze mé matky do porodnice (bylo to asi dva kilometry) přiškrtil na pupeční šňůře a po dvou letech už to na něm bylo znát. Pak se narodila moje sestra a rodiče dostali strach, že ji můj postižený bratr ublíží, tak byl odsunut do ústavu. Na jedné straně by bylo možné jim tento krok zazlívat, na druhé straně byl tou příčinou, že jsem se jako první náhradník dostal do hry. Bráchovi to asi bylo jedno. Vlastně nevím, jestli vůbec byl. Jeho tělo tady tedy bylo… asi tak třicet let. Pak šel tam odkud přišel. Zůstali mi po něm tepláky s iniciálkami. To jediné mi zůstalo a ani to ne na vždy. Můj otec stárnul jakoby rychleji než já. Přišli chvíle, kdy ho svět netěšil, jak už to u mnoha lidí neduchovního rozměru bývá a ani televize, ani jeho „koníčky“ mu nemohli vrátit tu jiskru do jeho očí. Seděl na gauči a hleděl vyhaslým pohledem a já už tehdy věděl, že dříve tak zanícený diskutér již zemřel. Jenom to ještě nevěděl. Když zemřel fyzicky, byl jsem už téměř zralý muž, už jsem věděl, že není neštěstí odejít, neštěstí je chtít odejít. Je dobré, když odcházejí lidé, kteří už všechno řekli. Pak je jejich odchod snesitelný. Pak je přirozený. Můj otec mi toho mnoho neřekl. Nemluvil se mnou o tom, o čem bych se svým otcem mluvit chtěl. Ne proto že by nechtěl. On prostě nemohl. Je smutné pro syna, když nepřeroste svého otce. Stejně tak smutné je, když jej přeroste. Když se role obrátí a vy zjistíte, že autority jsou pryč, nebo se proměnily v neurotické děti a že od určité chvíle vám nikdo nic nového neřekne. Uvědomil jsem si, že všechno co je pro mne důležité, musí jít z mého srdce. Že ani ten nejchytřejší a nejmoudřejší člověk světa mi nemůže říct nic co už dávno nevím. Může mi říct jen to, co jsem v sobě ještě neprobudil, ale co tam vždy bylo. Co ve mě není, nikdy nikdo do mne nedostane. Nevím jestli byl můj otec svatý. Možná ano. Moje matka svatá je. Nemyslím ve smyslu křesťanském, neměnila vodu ve víno, ani neuzdravovala nemocné, nic z té veteše. Byla a je jenom svou. SVÁ – TA. To je pro mne obsah slova svatý nebo svatá. Není to nic víc, ale také nic méně, než být svůj či svá. Ono to zní velmi jednoduše, ale je to proklatě těžké. Až někdy na prahu dospělosti a jsem si začal uvědomovat, že to jak se chovám, to co dělám, že to nemusím být nutně já sám. Můžou to být moji rodiče, moji příbuzní, učitelé, přátelé.. ojoj, kolik všech to může být, ale já to vůbec nejsem. Já jsem tam někde uplně vespod. Byl jsem pěstěn a šlechtěn za účelem hladké existence v systému, ale může být, že jednoho dne se probudím z toho larvího spánku a začnu se stávat housenkou. Housenky nejsou moc oblíbené. Žerou listy rostlin, na které si dělají jiní tvorové nárok. Je možné že mne jako housenku lidé nebudou mít rádi. Lidé nemají rádi, když jim někdo ožírá „jejich“ zeleninu. Raději by aby ze mne byla ta larva. Co už je komu do larvy. Nic nežere, jen leží. Takový motýl, to je ovšem něo jiného. Básníci o něm píší básně, zpěváci jej oslavují ve svých písních…Řeknu vám to tedy natvrdo. Bez housenky není motýla. Bez lidské SVÁ – TY! není té blankytné krásy, toho vyvrcholení lidské existence. Můj otec, ať byl jakýkoliv, nebyl to špatný zahradník. Nerozšlapával larvy ani housenky. Možná používal nepříjemný postřik, ale snad mne tím udělal odolnějším. A já se učím, stále se učím být svatým. A stále je to tak těžké. Najít tu křehkou rovnováhu, mezi zachováním své integrity a neničením integrity těch druhých. Ale je už něco krásnějšího, než takový motýl?Ano, jsem sám. Každý den od svého narození až do své smrti jsem sám. Ale tím pádem jsem také jenom sám sobě zodpovědný. Teď je ten čas, kdy mohu hrát svoji hru. Teď jsou zapnuty kamery a mikrofony. Nebude žádné repete. Budou další hry, jiné hry. Ale tahle bude jen jedna jediná. Tak to je moje asociace s tímto článkem…

  17. Laco píše:

    Haasku,nemám rád dlouhé texty. Proto ostatně čtu i blok Mirky, jejíž texty mají více obsahu než řádek. Ale jsem rád, že jsem si Tvůj text dočetl až do konce. Inspirující slova, děkuji.

  18. Mirka píše:

    Haasku…i já Ti děkuju.Čas hrát svoji roli. Ano. Ale jak ji rozpoznám tu svoji? Tu správnou.Odmalička mám pocit, že můžu všechno. Taky všechno chci. Alespoň vyzkoušet. Bývám tak zmatená. Kterou cestu vlastně zvolit? Která je ta moje role?

  19. haask píše:

    Mirko, nemohu ti říct, která je ta tvoje „správná cesta“, ale mohu ti nabídnout tuto myšlenku: Naslouchej svému tichému srdci. Můžeš snad rozhodnout o tom, zda mi svoji zlatou minci dáš. Nemůžeš však rozhodnout o tom, jestli mi ji dát CHCEŠ.

  20. Mirka píše:

    Haasku…Ano.Jen jsem chtěla ještě…včera jsem napsala pod vlivem únavy, vína…že můžu všechno. Taky všechno chci.Chtěla jsem tím říct…že se můžu stát kýmkoli a toužím být každým. Alespoň na chvilku.Poslouchám tedy svoje srdce…jenže Hassku, to moje srdce…není tiché. Bije taky tak nějak splašeně.

  21. haask píše:

    Mirko, čím hlasitěji bije, tím lépe se mu naslouchá. Jsou na „naší“ planetě místa, tak poklidné a bezpečné oázy… a jsou na této planetě místa s ohromnými vodopády, tříštícími se hektolitry vodní masy, případně bouřícími tajfůny… Snad proto se jeví tato země tak krásná. Snad i krásnější než jiné země.

  22. Mirka píše:

    Haasku…poklidnou a bezpečnou oázu chci…vodopádů a tajfunů mám už dost!Ale není to tak dávno, co jsem bez nich neuměla žít…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s