Okradená o iluze

Žiju znovu něco podobného. I když docela jiného. Pocit trapnosti ale zůstává. Stejný jako tehdy.

Jmenovala se Růžena Hrušková. Možná se tak jmenuje i dnes. Kolegyně v mém prvním zaměstnání. Nejmíň o patnáct let starší než já. Přitahovala velmi mladé muže. Podivnou vulgární přitažlivostí. Zbožňovali jí. Ale stýkala se i s muži mnohem staršími.

Vyhlídla si mě. Žádná žena před ní, ani po ní, se takhle ke mně nikdy nechovala. Zamilovaně. Vyhlídla si mě, protože jsem působila atraktivně. A že na to mám.

Pravidelná průměrná strava v průměrné jídelně po celý měsíc, po celé roky. To nebyl můj styl. Není. Dávala jsem a dávám přednost labužnickým lahůdkám. Těsně po výplatě. A po zbytek měsíce chléb s máslem na lavičce. Třeba. To podtrženo mým oblečením. Pár nenápadných kousků sice. Ale nevyšší kvality.

A tak, když mě o polední přestávce spatřila přes velké okno u Zlatého hada nad vysokým steakem, bylo rozhodnuto. Stala jsem se její přítelkyní.

Bydlela v miniaturním bytečku v Nuslích. A já tam nacházela svoje věci. Maličkosti. Ze začátku jsem si tím nebyla jistá. Pak už ano. Nic jsem jí ale neřekla.

Do laboratoří, kde jsme pracovaly, neměl nikdo přístup. Byly přísně střežené. Tentokrát jsme tam zůstaly jen my dvě. Zavřela jsem se do fotokomory. Když jsem z ní vyšla, Růžena už tam nebyla. Nebyly tam ani všechny moje zlaté odložené psteny. Nosila jsem je, protože to bylo dědictví. Netušila jsem ještě tehdy, že mi vlastně ubíraly na půvabu.

Řešila to policie. Vyřešila. Růžena toho měla mnohem víc. Prsteny nevrátila. Nechala si hned druhý den prý udělat zlaté zuby. Měla mi posílat složenkou peníze. Měly to být desítky tisíc. Přišlo ale pár prvních stokorunových složenek. Pak omylem alimenty. Platila na svoje děťátko. Tak jsem se dozvěděla, že nějaké měla.

Nechala jsem to tak být. Z práce dostala výpověd. Naše poslední setkání bylo před soudem. Před soudními vraty. Šla jsem na poslední chvíli, abych se vyhnula setkání při čekání. Ona ale přemýšlela stejně.

Dávala mi přednost do těch vrat. S nejkásnějším ze svých úsměvů.

„Mirečko, nejdeme pozdě?“

Advertisements

7 comments on “Okradená o iluze

  1. Aja napsal:

    Věřím že tento úsměv byl její nejkrásnější. Jistě bych v měla představách , že je jejím posledním. Přesně takovou znám jen jiného jména a nemá ten nejkrásnější úsměv. Smát to ona se umí, ale né tak krásně jako Růžena Hrušková .

  2. anina napsal:

    Někdo se umí tak k r á á á s n ě usmívat, za každé okolnosti.Jen z toho mrazí, ale to už jde zcela mimo něj :(

  3. Sejra napsal:

    Jsou lidé, kteří vám vrazí nůž pod sedmé žebro (obrazně) a mají přitom ten nejkrásnější úsměv.

  4. Podmořský Choroš napsal:

    Růžena Hrušková říkám těmto lidem mistři života to dá člověku někdy hodně zabrat zas si to školeníčko pamatuji dost dobře:-)

  5. Mirka napsal:

    Podmořský Choroši…čekala jsem, kdy se vynoříš ze svých hlubin. Do mých zahrad.

  6. haask napsal:

    Růženka a systémAno, je mnoho Růženek mezi námi, jsou nám pomocníky uvědomit si co chceme, na čem nám záleží, co je pro nás důležité, nakolik podléháme iluzi „moje“ „tvoje“…I ten tvůj blog je taková malá Růženka. Napíšu svůj „duchaplný“ komentář, odešlu jej a on je navždy nenávratně ztracen, nikde nezjeven. A já si uvědomuji moudrost tohoto systému, který mi zabránil pro tuto chvíli rozpínání mého zbytnělého ega. Díky systému, díky Růženkám. Vše má svůj důvod, jenom to není pokaždé ten který se nám nejvíce líbí.

  7. Aja napsal:

    já cítím, že Růženky zlatý úsměv ještě nikdo nepřekonal :-))Haasku ano vše má svůj důvod …………..

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s