Neměla jsem se už čeho zachytit

Zatočila se mi na vteřinu hlava. Ty jeleni v tom úzkém okně! Jsou tam pořád!

A já tím okýnkem místo anglického trávníčku uviděla na nepatrný okamžik zase ty lidi. U hromady cihel. Na pár vteřin znovu prožila stejné.

Jen ta postýlka, které jsem se tak křečovitě držela, už tam nebyla.

Něco hrubého, pomalého se zrychlovalo. A stávalo se hladkým. Když se rychlost té hladkosti stala nesnesitelnou, probudila jsem se.

Bílý strop. Se stříbrným válečkem. Růžová linka dělící ten strop od růžové stěny. Od růžové stěny se stříbrným válečkem. Můj domov. Bez lidí nebyl ničím. Volala jsem pláčem zoufalého dítěte. Snažila se postavit.

Křečovitě jsem se držela okraje postýlky. Kuchyňským úzkým oknem vedle dveří vedoucích na verandu a oknem verandy se dívala do pláčem rozmazaného dvora. Tam, odkud přicházely zvonivé zvuky. Skloněni, osekávali tam sekyrkami staré pálené cihly lidé, kteří měli tvořit můj domov.

Tvořili můj domov.

V tom úzkém okýnku, uzavřena do úzkého prostoru, se poklidně pásla laňka z porcelánu. Střežená jelenem s ostražitě i výhružně vztyčenou hlavou s parožím.

Trvalo to dlouho. Pak ke mně přišli lidé.

Radovali se, že už stojím. Docela sama.

Reklamy

2 comments on “Neměla jsem se už čeho zachytit

  1. Olísek napsal:

    Juj…až mi z toho běhá mráz po zádech…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s