Nemám ráda řezané květiny

A orchidej v průhledné krabičce, tu už vůbec ne.

V noci jsem se probudila a sešla dolů. A našla tu, jako už po tolikáté, v křesle schouleného Máru. Ležel v tom křesle, jako já v něm lehávám. Nohy na dvou na sobě položených sedacích polštářích od indického nizoučkého šachového stolku, v prodloužení toho křesla. Když jsme ten stolek kupovali, ty dva sedací polštáře k tomu stolku, ty dva kulaté taburety s černé pevné látky, po stranách nařasené, tak ty tam neměli. Ale Ind, co svýma hlubokýma černýma očima dodával skutečnou exotiku všemu tomu, co nám už prodal, aby zahnal náš smutek, nám pro ně dojel do nějakého indického doupěte a tím originálním pojetím a ojetím získaly pro nás teprve správnou cenu. Stejně jako tibetská konvice, která tam dlouho na nás čekala, měníc barvu, protože, jak tvrdil Ind, každému se líbila, ale každý se jí před námi tak trochu bál. Každý před námi se ale nejspíš nebál konvice z Tibetu, ale její ceny. A on tu cenu celé roky nesnižoval a já jí pak chtěla už moc. A už léta v ní vařím vodu na čaj.

Ležel tu tedy sladce spící Mára s chrápajícími psy, zapnutou televizí, zapnutým počítačem a rozsvícenou zelenou lampičkou. A já, ačkoli jsem mohla tušit, co se stane, jsem to všechno potichoučku pozhasínala. Až na ten počítač, kde se něco stahovalo. Pak zapila aspirin a šla znovu spát. Ale nestačila jsem ani usnout a zaslechla, jak jemně klaply dveře verandy a pak typický zvuk odjíždějícího taxi. A tak jsem si vyčítala, že jsem to všechno šetřivě pozhasínala a tím Máru probudila.

A ten aspirin jsem si zapila, protože jsem, zase jen tak něžně, ale přeci jen, cítila přicházet ten nepříjemný tlak do mé hlavy. A vzala jsem Rodinou encyklopedii zdraví a tam vylučovací metodou zjistila, že mě nejspíš ta hlava pobolívá z červeného vína. Během odpoledne jsem ho se svou neteří Renatou vypila požehnaně. Tak jen teď doufám, že na to víno nechytnu nějakou nesnášenlivost, jako se to stalo Irence, co nemůže víc, jak tři deci a to je tedy smutek.

To víno jsem začali s Olegem a Ori pít, jak bývá naším dobrým zvykem, už ušťastně rozesmátého oběda. Jak ty obědy takhle máme den za dnem, týden za týdnem.

Pak si Ori dopřála seanci s Tomatisem a já s Atanáškem. A pak přišla Renatka, se třemi lahvemi toho červeného vína a tak jsme seděly zase u toho stolu z nelakovaných fošen a povídaly.

A takhle mě lidé nosí lahve místo květin. A já jsem šťastná, protože nemám ráda řezané květiny. Zvlášť ty uměle pěstované pro tento účel na nějakých záhonech. A já nemám ráda ani ty záhony, co mi připomínají hroby, stejně jako ty vody v těch vázách mi připomínají hřbitovy a tlení všeho.

Jen ty neupravené pugétky lučního kvítí, co mi nosí malé děti, nebo ty rafinovaně upravené ze stejného kvítí od Báry, tak ty se mi líbí a já je nechávám schnout a mám je dlouho.

A přitom schnutí tak voní.

Reklamy

16 comments on “Nemám ráda řezané květiny

  1. Aja píše:

    staví se , lakuje a natírá na loukách a kvítí umírá děti mají hřiště mezi domydnes nehrají si mezi stromyluční kvítí krásně voní Miruš jen suš dáljednou si všichni přijdeme přivonět

  2. Mirka píše:

    Ajo,ta Tvá poesie mě vždycky rozesměje i dojme.

  3. Lenka píše:

    Vidíš, a já mám zase ráda kytky všechny, i ty řezané….. a naopak ty na louce bych neutrhla. Jsou tam krásné a utržené zvadnou hned. Těžko by se mi řezaly květiny na záhoně v zahradě, protože vím, že tam vydrží dýl. Ale kytky pěstované pro krásu samotnou a pouze pro tento účel mám moc ráda, kupuji si je i sama.Jsme prostě rozdílné, ale nezdá se mi, že by to nějak vadilo. Mýlím se? Snad ne. 🙂

  4. Aja píše:

    není to poesie jen slátanina, tak možná proto ten smích, ale ducha to určitě má a ten dojímá :-))

  5. radka píše:

    taky netrham kviti na louce. Nybrz se shybnu az k zemi a s nosem u zemi cicham k te nadhere. Neni nic krasnejsiho nez na vsech ctyrech ryt nosem ve fialkovem koberci nebo konvalinkovem.

  6. Mirka píše:

    Lenko,to rozhodně ne. Nemýlíš.Myslím, že neznám, kromě sebe, žádnou ženu, která by po těch řezaných květinách netoužila. Snad mojí mámu.

  7. Mirka píše:

    Radko,i já jsem utrhla svůj poslední luční kvítek snad někdy v dětství. Když jsem si pletla svůj poslední věneček do vlasů.I když! Není to tak docela pravda. Trhám si sedmikrásky na chleba s máslem.To proto, že jsem slyšela vyprávět o jedné dívce, že takhle ráno vyběhne do rosy na zahradu a ty sedmikrásky si sype na namazaný krajíc a snídá. Tak jsem taky takhle už několikrát vyběhla, když kvetly. Líbilo se mi to.A nejzdravější věc na světě, je prý lehnout si na rozkvetlou louku a dýchat.A dnes jsme s Ori a Atanáškem jeli krmit na statek a louky kolem byly žluté pampeliškami.Bylo to strašlivě povzbudivé.

  8. Mirka píše:

    Ajo,slátej dál!

  9. radka píše:

    Moje maminka si seka na chleba koprivu a pampeliskove listy. Taky z toho dela salat. neni spatny. A dela spenat z kopriv. A ten je vynikajici. Jedine rezane kvety, ktere mi udelaji radost jsou frezie Dam si je do vazy achodim k nim cichat, pozoruji jak se jednotlive kvety postupne oteviraji a hladim je ocima. Miluji frezie, ty vonave.

  10. Mirka píše:

    Patřímeasi opravdu k sobě. Ty Sáro a já.

  11. Sára píše:

    Patřímk těm, které když dostanou puget růží,neradují se. Prostě pugety ve mě nevyvolávají potěšení.Snad pro tu okázalost.Ale možná i proto, že květiny pro mě byly a jsou v podstatě vždy něčím podmíněny.A to mi není příjemné.Krása květin je něco vyjímečného.Přesto je mi jich tak nějak líto. Asi jako ptáčků v kleci.Taky jsou „chovaní“ pro klec,“netrpí? a venku by nepřežili…Přesto se na ně nemůžu dívat.To chování něčeho pro něco mi zkrátka přijde takové nějaké nepřirozené.A zbytečné.

  12. Liška píše:

    Taky nemusím mít pugéty. Připadá mi, že čím víc pugétů, tím míň si vážím květin. Stojí ve váze a květy vadnou a stonky oslizávají, nakonec se hodí do odpadků…Manžel byl zdatný pugétonosič. Pamatuju si, že když mi přinesl kytičku poprvé, asi před třinácti lety, měla jsem pocit: Co s tím!? Ale pak jsem si zvykla, že pugét střídá pugét. Teď je po pugétech. Uf. Květiny zase u mne získaly svou vážnost.

  13. Mirka píše:

    No a…kdybych o těch řezaných květinách nezačala psát, nikdy bych se nedozvěděla, že v tom „nejedu“ sama.A tak je to se vším obecně platným.

  14. babet píše:

    ….Louku mám jako symbol detství, cekání na jaro a první kvety, letní voñavá teplá louka, podzimní poustení draka a v zime bruslení na rozlité rece- prímo kilometrové po cestickách co nám vyhrabávali rodice…

  15. babet píše:

    …Rezané kvety si kupuje 80% amerických zen, i já, zeny zrejme nemají z tech darovaných nespontánních kvetin takovou radost, vetsinou je muzi uzívají jako omluvu za neco, nebo kdyz jde do tuhýho…

  16. babet píše:

    …v detsví jsme okusili a snedli skoro vsechno..ruze, macesky, chlebícky, divokou loupanou rebarboru, stovík..

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s