Jsem v ztěžklém těle

Vůbec nechápu, kde ta žena, co mě porodila, bere tu svojí energii. Ráno mě zavolala a už měla nastartováno a tak jsme vyrazily ve dvou na statek „trochu tam pomoct Aleškovi“. Já sice měla v plánu opalovat si nohy a přitom vypít několik půllitrových hrnků mátového čaje a jenom číst ve slunci.

Jenže je mi líto mojí mámy a ráda bych jí plnila po čem touží a ona touží po dřině. Dřina a to opravdu skutečná dřina, ji snad nějakým způsobem nabíjí. A tak tu teď sedím lehce ubitá, i když jsem neudělala ani třicetinu toho, co ona. A nemám ani sílu se jít vykoupat a špinavé se mi bude hodně špatně spát.

A nějak upatlaně mě bolí celé tělo, ale nejen tou její prací. Taky tou skoro noční návratovou jízdou.

Na mé: „Jeď třeba trochu pomaleji…“ odpovídá: „Nějak už mi to nejde, ta pomalá jízda. Jsem už nějak vyježděná za všechna ta léta.“

A tak bereme zatáčky smykem a maminka ke mně neustále svým chraplavým hlasem hovoří a přitom se stále obrací směrem k mé tváři a dívá se mi do profilu, protože já přilepená pohledem dopředu se jednoduše bojím.

A ona si toho povšimne a říká mi: „Hele, já to mám všechno v merku. Já zahlídnu i u silnice zajíce, kdyby chtěl vyběhnout z křoví.“

A pak říkám: „Teď zahneš doprava…“ a myslím tím za tou cedulí na Ďáblice, jenže právě před tou cedulí míjíme taky nějakou cestu, taky doprava a moje máma to v té rychlosti krouhne do toho prava tedy rovnou a ocitáme se po nějaké době v nějakém podivném světě, ale nevracíme se, protože nazpátek se ona nikdy nevrací.

Ale je to docela zážitek, vidět to takhle zblízka ve světlech večera. To, čemu se říká satelitní městečko. A my tam různě popojíždíme a nacouváváme a světla bran a branek se tou naší satelitní jízdou automaticky rozsvěcují.

A teď právě volá, že už dorazila, protože ode mě to měla ještě přes celou Prahu. Tahle žena, o které by nikdo nemohl říct stařenka, i když už minula svou osmdesátku. A nejspíš to o ní nepůjde říct nikdy.

Za to já si teď připadám ztěžkle, upatlaně, nemohoucně, bez schopnosti vnímat svět jakkoli, natož radostně. Jen trochu maličko tedy, když si vzpomenu, že se dnes narodilo na statku maličkaté kůzlátko Kozička. Krásně vybarvená.

Ale stejně. Rozkousala jsem si rty zevnitř. A to se mi už dlouho nestalo.

Reklamy

2 comments on “Jsem v ztěžklém těle

  1. muris napsal:

    Mirko!Ty máš takové štěstí! Tak si nekousej pysky, ale gratuluj! A vůbec, dobrou noc! :)

  2. Daves napsal:

    :)děkuj za svou matku :-) Fakt:) Já to taky dělám:)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s