Nenechte plakat děti. Taky vás nenechají

Nenaučí se proplakat do vzteku ten, kdo plakat nikdy nezačal.

Otevřeným oknem do svěže jarní, skoro už letně teplé noci plakalo usedavě děťátko. K mému nočnímu lůžku. Až se osamoceno proplakalo do vzlykavého spánku.

A do té doby jeho neklidného spánku, já zase klečela u toho mého střešního okna. A chtěla křičet do provoněné jarem noci v květu: „Proboha, utište někdo to dítě!“

Dítě nepláče jen pro ten pláč z nějakého jen rozmaru. Něco potřebuje. Byť jen teplou náruč s polštářky ňader svojí maminky.

Žádná opičí maminka nenechá takhle plakat svoje opičátko. Drží ho stále ve svém teple. Ale ani žádná maminka „divokého“ kmene uprostřed džungle. Ani já ne.

Tady nechávají lidé, ve sterilně uklizeném dětském pokojíku plném odpudivých cingrlátek a umělohmotných, všemi barvami zářících, hraček z umělých hmot plakat svoje malé děťátko. V té nejhorší z džunglí. Tohle vytvoří nejen budoucí „vkus“ dítěte.

Nechávají ho křičet do tmy, aby se naučilo už jednou provždy plakat svým pláčem vzteklé beznaděje.

Když nějaká stařenka, kterou její děti odkládají do domova důchodců, pláče, že pro své děti vždycky udělala všechno a oni jí takhle oplácejí, vím, že neudělala. Až takhle si to troufám říct. Že to vím. Jen oplácejí stejnou mincí. Takhle se to naučily.

Reklamy

16 comments on “Nenechte plakat děti. Taky vás nenechají

  1. Daves píše:

    🙂odvážné tvrzení :-)Ale.. něco na něm asi bude:)

  2. radka píše:

    Souhlas. male detatko nechavaji mlade maminky plakavat z neznalosti. protoze jim to asi nekdo rekl nebo to nekde cetli. Bez instiktu nedokazi ukonejsit dite v naruci.Moje prvni dite plakavalo. Dnes vim co jsem delala spatne. Tehda jsem to nevedela. Byla jsem hloupa a drzela se rady babicek, lekaru a knih. U dalsich deti se u me nastesti probudil instinkt. Zadne z dalsich deti pak v noci neplakalo. Verim, ze to ty mamniky nedelaji schvalne. Z bezcitnosti. Delaji to, protoze nevedi.

  3. paja-ostrovanka píše:

    kdyby to bylo tak jednoduchebylo by to skvele. jenze ono to tak jednoduche neni. deti /aspon ty moje/ jsou pekne mrsky a svym revem a krikem nas dokazou pekne vydirat. kdyz jim clovek da najevo, ze se vydirat nenecha, prestanou to vetsinou zkouset…

  4. radka píše:

    A o tom to je Pajo- Ostravanko. Male miminko prece nemuze vedet co je to vydirani. Ono touzi jenom po maminkce a jejim naruci. Staci ho vzit do naruce a ono ztichne. Citi se bezpecne. U maminky. Ja dalsi deti nosila na tele. Den a noc. Porad. V noci lezely vedle me a visely na mem prsu kdykoliv chtely. Nic jsem neurcovala ja, vsechno urcily deti. Tak jak to ony citily jsem ja prijimala. Deti jsou vyrovnane, psychicky naprosto srovnane. Krome toho nejstarsiho – odstrkovaneho. tomu jsem to vysvetlila, ze to nebyla schvalne. Ze jsem nevedela. Ma me moc rad a svoji psychiku si taky dava postupne uspesne dohromady.

  5. radka píše:

    Jeste poznamka k clanku: Nekde jsem etla ze prvni opici deti zahynou. Opice pry jeste nevi, jak s potomkem spravne zachazet. Je to „zkusebni dite“.

  6. Mirka píše:

    Radko,tak v tom případě ten chybný opičí vzor beru zpět.

  7. Mirka píše:

    Pajo,to, co Radka napsala ze své zkušenosti, přesně tak to vnímám i já.Myslím si, že kdyby se nenaučily plakat, někde tam na samém začátku, neplakaly by.Si tedy myslím.

  8. paja-ostrovanka píše:

    ok,ja nemluvim uplne o malinkych mimi, ale stejne je to jedno, na to mame holt rozdilny nazor a to je dobre, ne??

  9. Sára píše:

    Já mám názor jako Radka a Mirka,jistě..přesto moje děti taky různě fňukají, vztekají se a brečí neboť je mám rozmazlené.(Rozmazleností myslím především to, že pro mě moje děti vlastně nikdy za nic nemůžou, protože za všechno můžu v nakonec vždycky já:o), což jim taky řeknu)Takže teorie je mi jasná, v praxi na její realizaci občas nemám dost trpělivosti, soustředěné pozornosti, empatie a hlavně duševní pohody…Někdy si sice myslím, že kdybych měla teď dítě, bylo by to už úplně v pohodě(viz Radčina slova).Ale jistá si tedy nejsem.Nespokojená máma=nespokojené děti, ať je příčina nespokojenosti kdekoliv, tohle myslím prostě platí.

  10. Mirka píše:

    Sáro,já být Tebou, mám ho. To dítě. Hned.

  11. ttajfunek píše:

    Taky bych nechtěla nechat holky plakat…. Ale jak to mám někdy udělat, když Johanku koupu a oblékám do pyžamka a Barča mi do toho vzteky řve, protože se věnuju jejímu dvojčeti a ne jí? A když holky řvou a řvou a řvou, ačkoliv je chovám a ťuťám? A když na krk si zavěsím jen jednu klokanku a děti mám dvě? Někdy prostě všechno nezvládnem. A není to jen z neznalosti, lenosti nebo neschopnosti. Někdy to prostě nejde 😦

  12. K9 píše:

    Plakat ne…Děti mám dvě, jedno o 18 měsíců starší, než druhé. Nikdy jsem se neřídila radami maminek, babiček a dokonce ani zdravotních sester. Porodila jsem dítě samotné, bez hodinek, a tedy bude kojeno dle vlastního uvážení. Porodila jsem jej bez kočárku, a tedy bude nošeno. Nosila jsem své děti a, ouvej, nosím je dodnes – v tuto noční hodinu jsem to tříleté právě sundala ze zad, kde se profňukalo k spánku, protože jsem jej, s pokousanými bradavkami, odmítla kojit. Kde končí láskyplná výchova a začíná otroctví? Většinu své mateřské kariéry se snažím řídit instinktem a vzpomínkami na mateřství svých koček. Pravda, kočky nenechaly nikdy své maličké, slepé uzlíčky kníkat opuštěně v pelíšku. Ale když koťata z pelíšku začínala – coby kočičí batolátka – vylézat a žalostně mňoukala pokaždé, když se jim to nedařilo nebo když je jejich sourozenci trápili, kočičí maminka se přesvědčila, že je všechno v poádku a pak je nechala mňoukat. I na pohlavek občas došlo… A většina těch kočičích maminek odstavovala své kojenečky daleko důrazěji a bezcitněji, než to teď dělám já. Tak nevím, mám si brát příklad ze zvířat? :-bAle blog se mi moc líbí… Nevyšlo někde něco knižně?

  13. Mirka píše:

    K9…a mně se líbí komentář.Chtěla jsem doplnit něco o návodech, radách a instinktech, ale tak jsem se rozepsala, že to nechám na někdy na článek.

  14. K9 píše:

    Mirko,Na ten článek se moc těším. A zatím jsem si, inspirována Tebou, založila stránku na bloguje.cz 🙂 – tak třeba i já se někdy dopracuji ke článku o instinktech a potomstvu.

  15. jenia píše:

    Jo, už při čtení mě napadlo to, k čemu jste došly v komentářích. Můj prvorozený kojenec byl první kojenec, kterého jsem kdy spatřila zblízka. Instinkty nějak zakrněly. Takže celé dny jsme listovala v příručkách a chytrých knihách. Tenkrát – v 78 roce frčelo v příručkách heslo: nenechte se dítětem zotročit. Takže jsme seděli s manželem, drželi se zoufale za ruce, orosení až na zádech… a snažili se VYDRŽET NEBĚŽET NA DÍTĚTEM, KTERÉ PLÁČE, AČ MU ZJEVNĚ NIC NECHYBĚLO. Už v 79 roce jsem šla z porodnice s laskavější příručkou. A u třetího dítěte jsem to prováděla jako Radka – jednak zafungovaly instinkty, jednak i doba byla k novorozencům laskavější. A jestli skončím v domově důchodců, to netuším, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli to souvisí s tím, že děťátko půl hodiny plakalo.

  16. jenia píše:

    Jinak jsem chtěla napsat, že bejt opicí, neumím číst, a kdoví, jestli by potom moje mládě nezemřelo. Takže na druhou stranu sice jsem chybovala s pláčem, ale zase jsem si své opičátko zachránila. Smííích

Napsat komentář k paja-ostrovanka Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s