Epikuros byl mým praotcem

Nad brankou do mé zahrady měl stát nápis:

Cizinče, zde se dobře poměješ. Zde je nejvyšším dobrem slast.

Ze všech kytek mám nejraději břečťan. Neuvadá.

18. dubna.

Ochladilo se stejně zprudka, jako se před tím oteplilo. Strávila jsem tři předešlé horké dny v břečťanové zahradě, u pískoviště dětí, pod kvetoucí třešní. A taky v síťové houpačce mezi meruňkou a višní. A jen přijímala.

Lásku, přátelství. A slunce.

A učila své svědomí nevyčítat. Jak míjely schvácené ženy moji oázu. Je nesmyslné trápit se starostmi jiných lidí. Stejně jako je nesmyslné dělat si starosti vlastní. Štěstí nespočívá v luxusu, ani v moci, ale ani v pevném zdraví. A smrt, jak řekl Epikuros, ta se nás netýká. Protože dokud žijeme, smrt není. A když přijde, nejsme už my. I když já si často připomínám vlastní nebytí, abych o to šťastněji byla.

A jak na mě dopadaly bílé okvětní lístky, kterými zbělela celá zahrada, kladla jsem si otázky starých řeckých filosofů. Protože já jsem „zahradní filosof“. Protože to, co konám, konám pro rozkoš.

Tak jsem se opíjela vínem a Vojtou životem básníkem. A ladila se do let šedesátých. Rozladila jsem tím lehoučce svojí rodinu. Jen takovým mráčkem, který se už z ránem rozplynul.

A Vojta v tom podkroví nad mým podkrovím, žil noc, o které třeba napíše. A já ji vložím sem do svého blogu, protože on ten svůj nikdy nevytvoří. A já jen lituju, že jsem ho v té zahradě nefotila, abych zvěčnila zralou krásu nezralého muže, nebo nezralou krásu zralého básníka. Který vchází za mnou do mé zahrady, protože rozumím jeho řeči.

V tom podkrovním štítu vystřídal Vojtu na dnešní noc Pája. Tak se tam střídají lidé a po žebříčku šplhají to toho dřeveného stánku snů, kde nemůžou stát. Kde se dá jen sladce snít a spát.

A já si trhám lístky máty do čaje a mám takový pocit blaženosti, že bych se tu už navždy nechala obrůstat tou pro mě nekrásnější z kytek. Břečťanem, jehož zelené lístky krásných tvarů, odolávají i sněhům a zimnímu mrazu. A zůstávají věčně zelené. A téhle věčné zeleni já dávám přednost před pestrostí krásných, ale vadnoucích, květů.

Z horkého jihu jsem se během staletích dostala až sem. A stala se pražskou Češkou.

Jen Slunce mi tu nestačí. Proto mám své živé ohně, když slabě hřeje.

3 comments on “Epikuros byl mým praotcem

  1. zuzi píše:

    Ráda tě čtu. Také mám bytostně ráda slast, je to něco samozřejmého v mém prožívání života, ale cítím potřebu žít v jistém řádu … kdybych jenom „povlávala“, nemohla bych si tu slast tak naplno užívat. :o)

  2. Mirka píše:

    Zuzi,jsem ráda, že neopouštíš moje stránky, i když Tě můj ne řád občas nejspíš maličko „rozhodí“.Žít v řádu je samozřejmě mnohem snazší. Povlávání, to chce odvahu. Zatím statečně povlávám. Ale i já sama čas od času zneklidním. Uprostřed všeho toho řádu.

  3. bos. píše:

    řád zas vyžaduje udržování, všude na něj číhá chaos. odvahy bych řekla, že je potřeba stejným dílem. jen pro toho, kdo má v sobě řád, je ten snazší a pro chaos, povlávání, potřebuje více odvahy, protože cesta k němu je delší.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s