Okusila jsem bídu polonahého bezdomovce

 

Na naší zahradě sobotní mejdanové noci bylo nejen hodně lidí, ale taky hodně psů. Pět. A za plotem jedna polodivoká fenka labradorka. Všichni psi z naší zahrady, všechno to grilované maso a všechen ten rej způsobily, že se fenka prokousala drátěným plotem od sousedů k nám. Nazpátek už jsme ji dostat nemohli a sousedi spali.

Elsa musela zůstat u nás, sama na zahradě. Společně se psy být nemohla, doslova z toho domácího prostředí, navyklá jen na boudu ve svém kotci, divočela. A navíc jí všichni ti psi chtěli.

Ale i na zahradě, ve své neovladatelné divokosti, rozkousala nejprve žlutý nočník a postupně se pouštěla do všech hraček na pískovišti, které rozhrabala tak, že pískovištěm přestalo být.

Chvíli jsem v polospánku naslouchala nezvyklým zahradním zvukům a protože zahrada byla plná povečírkových roztodivných věcí ke kousání vhodných, překonala jsem svou neskutečnou povečírkovou únavu a po té, co jsem Elsu chvíli pozorovala střešním oknem, natáhla jsem na sebe velmi krátké jen tričko a vyšla do úsvitu, abych zbavila verandu všeho rozkousatelného a uložila ji tam.

V tom se ale zvednul ledový vítr, vypadalo to, že se spustí déšť a já začala jen tak v tom krátkém triku pobíhat po té zahradě a sklízet pod stříšku, co by zmoknout nemělo. Vítr se zvednul ještě o víc a… zabouchl mi dveře.

Elsa byla uložena a já zůstala v tom větru najednou nehostinné zahrady. A v domě spali neprobuditelní lidé. Zbytečně jsem se snažila dobušit se na ně.

Tak jsem se, už po třetí ve svém životě, ocitla po zbytek noci bez přístřeší.

Byla mi zima, měla jsem hlad. Hlad vyřešila mistička nedojedených oliv a zimu jsem se snažila mírnit vlhkým froté ručníkem.

Snažila jsem prolézt otevřeným záchodovým okýnkem, vtlačovala jsem se do něj ze štaflí, jak to běžně dělá André. Marně. Kdyby tuhle scénku někdo ze zahrady točil, stala bych se docela jistě hitem na youtube.

Pak jsem vzala zkusmo za dveře džípu a byla zachráněna. Tak trochu.

Na sklopeném sedadle jsem prokřehlá pod vlhkým froté ručníkem vnímala rodící se nedělní ráno, ze zcela jiného pohledu, než jaký znám.

Pootevřeným střešním oknem do mé ložnice sem a tam líně prolézala kočka a já si představovala svoje teplé lůžko pod ním.

Nezbývalo než čekat a čekala jsem dlouho.

Pavel Bobek někde ve mně zpíval, jak zaseknutá deska, svůj stále stejný refrén:

„Já chtěl bych být v nedělní ráno v chodníku kvádrem žulovým. A proč divný smutek mívám, to snad se nikdy nedovím.“

Když jsem pak Elsu odevzdali, sousedé se pohádali a do dvou hodin ji prodali. Byla to pro ně poslední kapka. Tohle jsem tedy nechtěla. Chybí mi za plotem mezi smrky.

Dnes propletu ten plot lipovými proutky, tak, jak jsem to viděla v zoologické zahradě.

Větve lípy se totiž musí odspodu odsekávat, aby měla ta lípa hezký kmen. To jsem nevěděla a teď to už vím. Tak ty větvičky osekám a propletu je tam, kde mezi smrky za drátěným plotem měla své okno k nám Elsa.

Atanášek u ní sedával na bobečku a tajně jí přes plot dával pusinky.

***

Vzpomněla jsem si na tenhle příběh dneska, když Marínek na chvíli usnul a já se relaxačně začetla:

Milý Ježíšku! Moc prosím, odnes si ten předčasný dárek…

Reklamy

5 comments on “Okusila jsem bídu polonahého bezdomovce

  1. Kashika píše:

    To je neskonale smutný … 😦

  2. vidoulsky píše:

    To mi nezní pravděpodobně. Spíše jí prodají a ona se vrátí. Opakovaně.

  3. Ach, jak dobře ti rozumím…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s