Dokonale ladné tělo

Neumím přijmout přirozenost? Přestože si o sobě myslím, že jsem přirozenost sama?

Podléhám povrchnostem. Chci dokonalé tělo.

Obrovské prudké toužené kapky bušily do střešního okna. Málem zapomenutá nejsvěžejší vůně deště.

V poloze Krista na kříži, na měkkém, hebkém a vodorovném ale, nechala jsem ze sebe smývat hříšnou únavu. Aniž by se vodní kapky dotýkaly mého těla. Jen úzkým pruhem ke mně přicházela očistná vlhkost.

Ze spánkových mrákot jsem se neprobrala.

A v nich pak vnímala, v pozastaveném dešti, krákorání jedné rozmazlenější slepice. Volá mě, navyklá mému rannímu vstávání.

Hýčkám všechny, se kterými se život mazlit nebude. A život se mazlit nebude nejpíš s nikým.

Scházela jsem tedy dolů, ve snách ještě, hodit dva rohlíky na zahradu. A scházela jsem nahá.

Dřív, než jsem ho spatřila, ucítila jsem tu jeho vůni.

Mžikem probuzena, ucouvla jsem prudce z jeho pohledu, jak se naklonil v křesle.

Stud nad lidskou nahotou.

Myslím na to, jestli bych ucouvla stejně, měla–li bych ze svého těla pocit dokonalosti. Protože ten já teď nemám.

Měla jsem ho. Pocit ladné dokonalosti. To i proto jsem stud necítila. Ten z nahoty jsem neznala.

Myslím, že už ho trošku znám.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s