Tak příšerná, až krásná

Tři dny jsem se nečesala. Nenašla jsem ten svůj hřeben. Dnes jsem ho našla a dnes se učešu.

Už bych nemusela. Nečesání zdivočelo moje vlasy do divokého půvabu. A taky vlhkost dnů.

Mohutný župan z tlustého froté. Kdysi jemňoučký a bílý. Dnes nevypratelně už zašedlý. Ale stejně jemný. Dříve solí oceánu nasáklý. Dnes prosáklý nedefinovatelně. Nebo spíš tak, že se mi to nechce definovat.

Chtěla jsem v něm uklízet. Už od rána. Protože v něm, ač se to může zdát nepraktické, ráda uklízím. Chtěla jsem uklízet, protože bych měla změnit ten dům. Z toho živočišně zvířecího doupěte, kterým se v jaru stal, měla bych vytvořit čisťounké doupátko pro malé mláďátko.

Už možná brzy do něj bude vnesen docela nový maličký čisťoučký človíček.

Začne tu vnímat a poznávat svůj svět. A já to tu pro něho chci připravit. I když vím, že by se stejně ničemu nedivil.

Jenže jsem si začala pouštět na internetu 13té komnaty odzadu.

Pak zazvonil Vojta.

Když jsme šli pěšinkou od branky, projel ten župan od shora dolů. Trochu sklonil hlavu, zvedl oči s jiskřičkami pobavení a potutelný úsměv rozehrál jeho tvář.

Zahlídla jsem výraz té jeho tváře ještě před tím, než zazvonil u branky. Ve chvíli, kdy procházel kolem oken. Ta proměna byla neskutečná.

O několik hodin později jsem mačkala velké množství česneku do olivového oleje s bazalkou. Připravovala jsem špagety. Pro mě a dva muže. Protože Mára, co přišel se setměním a podal mi veliké zelené jablko, téměř nikdy nejí.

A já jsem stála u sporáku v tom příšerném županu, který jsem za celý den nepřevlékla. A ještě v podivných kostkovaných pantoflích, které Oleg koupil snad v nějaké trafice. Pro celou rodinu. Pět kusů za jedinou stovku.

Mačkala jsem ten česnek v domě plném zvířat. A spolu se mnou tam trávili páteční večer tři muži. Jeden o šest let starší než já, druhý o deset let mladší a třetí mladší o let sedmnáct. A každý naprosto jiný. Tři naprosto rozdílní muži.

Mára hrál svou nekonečnou počítačovou hru, před kterou si dal jointa. V té samé místnosti, na otáčecí židli od piana odloženou svou sklenku vína a maličký přetékající popelník, vedl Vojtěch pro mě filosofickou debatu sám se sebou. Ve své pracovně hrál Oleg tiše na kytaru.

Vojta nemohl pochopit, proč tu nehraje nám.

A dnes jsem začala den stejně jako včera. Pak někdo zazvonil. Byl to Jakub, který si šel pro něco do pokoje Aleše, Ori a Atanáška, kteří tráví víkend na svém statku. Musela jsem ho vpustit oknem, protože moje klíče asi odnesl v noci Vojta. Odešla jsem spát dřív, než odešel. A Oleg odejel na nákup.

Dnes se vrátí André z dětského domova v Pyšelích. Těším se, že mu předám šátek na vlasy, který mu Mára přinesl. Stejný, jako ten, co sám nosí na svých neskutečně vlnitých, hustých a dlouhých vlasech.

Maličké kuřátko spadlo do misky se psím jídlem. A přesto, že celou dobu žijí svorně pospolu čtyři psi a maličká kuřátka, tohle jsem našla vedle té misky mrtvé.

Vzala jsem ho za nožičku a odnášela na kompost.

Franta tremp mě přitom viděl přes plot.

8 comments on “Tak příšerná, až krásná

  1. anina píše:

    Mirko,jen tak, a jakoby nic, a přitom, no pěkný…chvilku jsem tam pobyla…snad nevadí..

  2. Mirka píše:

    Anino, taky s Tebou často pobývám.

  3. anina píše:

    No Mirko,v tom případě ti ani nemám u mně co závidět :)U tebe je klídek, pohoda. Až taková, že i když člověk věří, že to tak je, má tendenci nachytat tě na švestkách. Ale není třeba…každej máme svoje, ale nějak to umíš brát tak, jak to je. A to určitě neznamená, že např. přemýšlíš jen o svém županu, nebo vlasech :)…věřím, že víš, co tím chtěl básník říct. Tak dík za tu pohodu…

  4. Mirka píše:

    Právě,jsem dodělala kulajdu. A Oleg vchází, husí kůži po celém těle.“Bach je můj Bůch.“ Tedy Bůh.“Kdybys věděla, jak si dokáže pohrát jen se dvěma tóny…!“A pak se znovu vrací. Chce něco dodat. Jenže já už sedím nad klávesnicí.Odcházeje, sám pro sebe si vzdychne.“Počítač mi vzal ženu…“

  5. zuzi píše:

    Mirko, někdy by se mi tvoje velkorysá lehkomyslnost hodila :o) třeba právě teď :o)…

  6. @Teo píše:

    Já zase tři dnynemoh´ najít mejdlo. Dnes jsem ho našel v lednici. Tak si konečně umeju pracky. Ale až večer. Až rozmrzne… 😉

  7. ann píše:

    a mě zase došla baterka do zubního kartáčku. Tři dny jsem si málem nečistila chrup. 🙂 Kdybych v příruční taštičce, kterou jsem dostala v letadle nad Malajsií, neobjevila zubní kartáček. Také příruční. Ještě že jse ho neztratila. Ten kartáček. Nemusela jsem hned běžet pro tužkové baterky. Značky Duracel. Ty mám nejraději. Vždy mě tak rozněžní pomyšlení na růžového králíčka. Strašně mě to uvolní. :-)))))

  8. @Teo píše:

    ann, připadám si méněcenný!Nikdy jsem neletěl nad Malajsií. Sakra! Mé soukromé letadlo má licenci pouze na území zdejšího Absurdistánu. A té byrokracie, než mi někde povolej přistání… raději jezdím na kole.

Napsat komentář k anina Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s