Konečky prstů v plotě

Před usnutím jsem slyšela hlasy jiřiček. Vyvolávají ve mně omamně levandulové vzpomínky na ostrov Hvar.

Pak do snu slyším bolestně prosebně ze zahrady „Méérko!“ To „é“, není přesně to, co jsem slyšela. Je to „i“ v mém jméně, tak jak ho Vojta vyslovuje. Jinak. Jako é, ale é to není.

A slyšela to do snu. V tom snu splynuly mně blízké rodiny. Rodina Boků, rodina Šeců a rodina Mičků. Otcem byl John, matkou Marta, dětmi všechny jejich děti. A ještě všech deset dětí Mičkových. A ten dům byl ten známý dům mých snů. Dům, který se podobá jednomu domu na břehu oceánu v Normandii. Starobylý, rozlehlý, tmavý kamenný dům. Se spoustou tajemných koutů a truhlic ukrývajících minulost. Já a Oleg byli v tom jejich mém domě hosty. Jednu noc a jeden den.

„Spala jsem už.“

„Vypadáš líp, než když mě čekáš.“

Přivlekl mi svou esej. Vojta. Pro mě je to pamflet. Pamflet o odvaze.

Přivlekl, protože nepřinesl. Nepřinesl, protože nepřišel. Dovlekl se ke mně. S pamfletem a mými klíči.

Stál ve dveřích do zahrady s pamfletem, klíči a svým zmatením.

„Můžeš být šťastná. Máš skvělého souseda. Chtěl na mě volat policii. Vážně. Skvělý hlídač.“

Rád by došel k Blekotům pro pivo a pil ho se mnou. Ale já už nechtěla nic, než se znovu vrátit do toho snového domu.

A tak mu jen nandala jídlo na talíř.

Pak chvíli stál za vrátky, když jsem ho vyprovázela. Už jsme se neviděli. Mezi překrývajícími se plaňkami prostrčil šikmo prsty. Stejně, jako jednou jedna cikánka, co mi chtěla brousit nože.

„Alespoň prstíček.“

Dotkla jsem se konečky svých prstů těch jeho.

„Mám tě rád.“

Vlekl se dál. K Blekotům.

„Renátu mám taky rád. A tebe mám taky rád.“

Stoupal vzhůru ulicí. Slyšela jsem ho já a otevřená okna mých sousedů.

„Tobě se to žije! Ty seš bohatá!“

Věděla jsem, co tím myslí.

V teplé ještě své posteli začala jsem číst jeho esej o odvaze. V tu chvíli se oslnivě zablesklo, mohutně zahřmělo, spustil se prudký déšť. Pak ještě chvílí krásně a smutně hřmělo.

Poslouchala jsem ty hromy a zaháněla Vojtův smutek.

Doufala, že tam někde v tom ne útulnu sektorových stolů a lavic a umělých kytek, nepropadne nad půllitrem agresivitě svého osamění. Té nepochopitelné samoty. Samoty Vojtovy.

Že opuštěný mezi posledními pitci, co by mu nemohli porozumět, i kdyby nebyl jejich picí den už u konce, nevykřičí svou bezmoc.

Jeho krásná tvář promění se v šerednou, až se bude vracet. Nemá se kam vrátit.

Až příště vypiješ tak rychle láhev červeného vína, že si nevšimneš, že bylo zkažené, na to na to víno nenadávej, Vojto Petříku.

Na lidi taky ne.

Reklamy

4 comments on “Konečky prstů v plotě

  1. Anonymní píše:

    aninaCítím s každou rozervanou duší, vždy mě to zasáhne, zvlášť pak, pokud dotyčnou osobu znám z dob, kdy to na ní nebylo znát…smutek, úzkost a často bezmoc a beznaděj.

  2. radka píše:

    nejhorsi je ze k alternativou k rozervane dusi je apatie. To radeji tu rozervanou :o)

  3. anina píše:

    Radko,rozervaná lepší, než apatická, to je fakt…,ono taky z apatie nic moc nevznikne…

  4. babet píše:

    bylo to ve ctyrech letech a soused o dva roky starsí mi vyznal lásku, pres plot a nase konecky prstu se pri tom dotýkaly…nezapomenutelný zázitek.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s