Můj románek

Začala jsem před lety psát román. Byl o ženách, které jsem v Praze znala. Nazvala jsem ho Pražská Češka.

Nikdy nebude možné ho vydat. Nejen proto, že neumím psát romány.

Jak černá můra procházela jsem včera ulicemi Prahy. S velkýma černýma očima.

Opustila jsem svou lampu světla a tepla a na chvíli přestala narážet do její, k smrti vedoucí, svůdnosti.

Šťastným smutněním vznášela jsem se malý kousek nad zemí, přidržována silou něčí vůle. 

Na mou pýchu dopadalo jedno století za druhým toho nejsmyslnějšího z měst. A já znovu zatoužila neumírat. Nechat na sebe dopadat další století za dalším stoletím. A všechna je žít.

Smím se stát kýmkoli ve své omezené době. Jenže já chtěla bych nesmrtelnost.

Na krátký jen okamžik přidal se ke mně statný mladý černoch, sveden mou domnělou samotou. A na tu malou chvíli tvořili jsme obdivný pár. A v té malé chvíli prolítla mnou představa. Zvrhlým pohledem na jeho obrovské černé boty z jemné kůže.

Černoch s plnými rty a něžnou francouzštinou zahnal mé sobecké chmury jen na chvíli. Zavřela jsem si vstup do ráje, nebo do pekel, a zůstala zase sama s pomníky mých žitých dnů.

Černé brýle na očích místo černého závojíčku, obtočena černým plédem, postála jsem před těmi paláci, uvnitř kterých jsem trávila svůj žitý čas, jehož smyslnost paradoxně umocňoval zvrácený režim. A znovu se dotýkala staletého zdiva dlaní.

Všude, kam jsem vstoupila, byli lidé. A moje láska k nim. Krásněli mou nepředstíranou láskou. I já jí krásněla.

K večeru jsem končila svůj obdivný den u židovského hřbitova, kde moje přítelkyně balila svůj krámek. Byl to jiný, než ten s cínovými vojáčky. Zvala mě ještě k sobě. Neřekla ale na víno. Řekla na kávu. A kávu tu já si dávám přeci jen k snídani.

Jela jsem tedy sedmnáctkou domů. Načerno, protože už bez peněz.

Doma, na stole z hoblovaných fošen, zabalené do prostěradla, čekaly na své opečení ručně krájené hranolky. Obrovské množství těch hranolek. A plátky čerstvé krkovičky.

Advertisements

13 comments on “Můj románek

  1. muris napsal:

    Když vydáš ten román, nesmrtelnou budeš :)

  2. zuzi napsal:

    Souhlasím s muris.

  3. anina napsal:

    Hezký Mirko,taky znám tyhle pocity, občas podobně přemýšlím a dotýkám se zdí, a nejen zdí…a pak bych chtěla vědět, co bylo, co bude pak…a šťastné smutnění, je krásné…

  4. @Teo napsal:

    No…pod tímhle pragocentrickým názvem to opravdu nikdo nevydá. I když v Prase je blase…

  5. Gomba napsal:

    Já bychsi to rád přečetl, kdyby to bylo na pultech knihkupectví.

  6. zuzi napsal:

    co se mě týká …já raději tady takhle po kapkách, číst to najednou by mě rozhodilo, je to někdy velmi koncentrované :o)

  7. Mirka napsal:

    Takový malý krůček k mé nesmrtelnosti byl právě dnes kolem jedenácté učiněn.Právě se narodil pátý můj potomek, opět muž.Syn mého syna Aleše Hanuš. Maličkatý Hanýsek.Mé emoce nutí mě do psaní, ale musím nahoru do své ložnice. Dnes tam nejsem sama. Dnes se mnou sdílí mé lože malý Atanášek. Ještě neví, že má brášku.

  8. anina napsal:

    Pro Hanýska…ať se ti líbí na světě…Pro Mirku… gratuluju a užij zprávy jedné z nejkrásnějších, co nás může potkat…

  9. zuzi napsal:

    Gratuluji ať je dítko zdravé a prospívá :o)Mirko, věřím ti. Tím koncentrovaným myslím … však už jsem ti o tom psala, že je to na mě moc silný kafe, mě by to tvé pojetí volnosti rozložilo, já potřebuji jistý řád.

  10. Bára napsal:

    Mirko, moje radost z Tvého Hanýska je dvojnásobná! Všechno, co se kolem děje teď prožívám jaksi intenzivněji. Smutky i radosti.

  11. Mirka napsal:

    Báro,kdybys jen tušila, jak jsem poslední dobou na Tebe myslela…

  12. Mirka napsal:

    Anino, Zuzi,děkuju.

  13. Bergfeld napsal:

    Musím přiznat, že jsem na tebe o víkendu myslel, na tvé příběhy, pravdy a sny. Asi v půl jedné, když už oheň dohoříval a většina chatařů spala. Mírný vítr, zblázněný do plamenů ohně, roztáčel vír nad ohništěm a s pečlivostí sobě vlastní trousil po hvězdách svůj čas a dědictví v podobě odlétávajících jiskřiček. A to vše pro touhu nestárnout, nezemřít….. putovat ke hvězdám, ke snům…možná mnohem dál. V touze dát osudu půvab starých a moudrých myšlenek. Jednoduchá křivka času v životě. Obecný horizont prostoru. Posun od nekonečna ke konečnu.Nespočetné množství idejí a odvážných přání, to je to nekonečno co máme na dosah ? Tak já bych se chtěl připojit k tomu intervalu od nekonečna ke konečnu a zůstat s tebou Mirko v realitě snů.Dojem nesmírné velikosti toho okamžiku umocňuje vlídná noc, která na svém sametovém podnose přináší stříbrné paprsky hvězd, jako zobrazení vlastní touhy. Jako zobrazení ikony skutečnosti vyplývající z tajů staré historie tohoto světa. Konečný stupeň svobody……přeloženo do lidských ekvivalentů.Dívám se na hvězdy a poslouchám přerušované praskání dřeva.Všude kolem nás je odpověď na naše otázky a prosby. Kolem nás je smysl všech věcí.….malé okamžiky…okamžiky více srozumitelné a mnohem silnější.Svět uchopen naší rukou nebude zítra jiný, marně pak někteří utíkají ze své osamocenosti k agresivitě, ze ztráty svých iluzí k sebevraždě a z chudosti své představivosti ke špatnému chování v rodině a společnosti.Každý máme své vlastní mýty…..mýty které bourají konvence…..i géniové mají své nedostatky. I oni mají své sny, něco tak …exaktně neprokazatelného.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s