Možná nám kradou štafle

Říkala jsem si v duchu a dál nezneklidněna poslouchala uprostřed noci zuřivý psí štěkot sousedovy Elsy v kotci.

Už si někdo vzal žebřík. A předtím taky kola.

A na chalupě jsem si minule všimla, že chybí pistole i s krabičkou nábojů, stojan na noty a kožené pouzdro na cvikr. Cvikr tam zůstal. Má prasklé sklo.

A knihy. Máme jich tolik, že si leckdo může pomyslet, že nám v tom množství sem tam nějaká chybět nebude.

Nedávám na věci pozor. Může to vyvolat dojem, že ani nevím o tom, že je mám. Ale já o nich vím. Jen nedávám na ně ten pozor. Proto se mi věci ztrácejí. Netrápím se tím dlouho. Ty věci někde někomu slouží. Jen obláček mého lehkého smutku se o něco zvětší. Jenže ten obláček se vznáší nade mnou. Netíží mě ve mně. Jen lehce stíní mému slunci.

Neměla bych platit pojistky. Stejně nikdy nic neřeším.

Nedávno jsem byla oloupena. A věděla kým. Stačilo zavolat policii. Pojišťovna by ztrátu uhradila.

Překonala jsem pocity studu a trapnosti a s citem pověděla jednomu ze zlodějů, že vím, že to byli oni a že bych mohla zavolat policii, ale neudělám to, když všechno vrátí. Bylo mi trapněji, než tomu zlodějíčkovi, který zapíral jen chvíli.

Přistihnu–li kohokoli při čemkoli nekalém, cítím větší pocit studu a trapnosti, než přistižený. Nesnáším proto kohokoli přistihnout při čemkoli.

Jde to u mě tak daleko, že mám problém okřiknout třeba i docela malé dítě. Vlastně jsem ještě žádné skutečně neokřikla. A cítím trapnost, i když jsem svědkem okřikování. Okřikování dětí dospělými bývá velmi často velmi trapné.

Ale vedle mě nikdo nezlobí. Ten pocit toho mého zvláštního studu a trapnosti je asi tak dalece vnímatelný, že vzbouzí nějaký zvláštní respekt.

Šla jsem noční potemnělou periferní ulicí. U prakticky už nepoužívané telefonní budky, lehce stranou od chodníku postával hlouček pokuřujících Rómů.

Nezrychlila jsem krok. Ale z toho chodníku vešla přímo do té noční „nebezpečně vyhlížející“ tlupičky.

„Pánové, z tohohle si asi nezavolám, co…?“ A ta tlupička se proměnila v hlouček překotně roztomile přeochotných mladíků. Se srdečnými širokými úsměvy.

Reklamy

3 comments on “Možná nám kradou štafle

  1. @Teo píše:

    Půjčili Ti mobil? 😉

  2. radka píše:

    Ja tohle zkousela od svych 14 let. Ze svych treningu juda jsem pozde vecer prochazela primo hloucky lelkujicich pokurujicich mladiku v parcich a opustenych ulickach v nadeji ze me treba budou obtezovat. Nikoliv, vzdycky se rozestoupili a nechali me mlcky projit. Bylo to pro me traumatizujici a dlouha leta jsem se s tim nemohla smirit :o) Je prekvapujici, ze zatim nejsem okradana. Veci ktere ztracim nepozornosti, se mi casto podivnym zpusobem vraci.

  3. Mirka píše:

    No jistě, Teo.Všechny svoje mobily.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s