Umění zahálet

Je blažené znát a umět zahálet.

Vykořisťovatelským otrokářům pracovitý pracující lid uvěřil, že pracovitost je úžasná vlastnost. A zahálka že ne. Nebo snad jen nějaký neurotik, klidníc sám sebe prací, zneklidnil druhé a rozšířil tuhle nesmyslnou fámu?

Je krásné žít ve smyslné zahálce, prokládané smyslnou prací.

„Oba jsou pracovití, snad budou spolu šťastní,“ usmívá se starostlivě nad šálkem kávy s lógrem maminka přítelkyně mého syna.

Tolik zbytečné energie vynaložené na zbytečné práce. Nejenom v továrnách na výrobu zbytečných věcí.

 

Žehlit by se mělo, jen pokud žehlení baví. Proč lidi žehlí? Protože zvykem bývá žehlit?

Žehlím jen z naprosto nevyhnutelné nutnosti, když už je to tedy tak jednou zařízeno, že některé oblečky, pro některé příležitosti, musejí být nažehlené. Jinak se touhle podivnou činností nezabývám.

Látky se tím ničí, stejně jako nohy žen.

***

Díváme se na televizi. Nějaká žena tam žehlí.

„Mamííí, my taky máme žehličku, že jo?“ obdivně kouká na obrazovku maličký André: „Mohl bych si taky něco vyžehlit?“

Zapíná žehličku. V místností je cítit vůně páleného prachu. Pokládá košilku na šachový stolek.

„Takhle to nemůžeš! Musíš mít pod tím nějakou deku, nebo žehlící prkno. Jako ta paní.“

„My máme i žehlící prkno?“

Dovleče prkno se sklepa.

„Vyžehlím si všechny oblečky. Chceš taky něco vyžehlit?“

Žehlí i ponožky. A pak tuhle akci ještě jednou, nebo dvakrát zopakuje.

Několik let už ale prkno zase stojí pohodlně opřeno ve sklepě. Dizi Biskup si z něho udělala drápadlo.

Andrého ani nenapadlo  zeptat se mě, proč nežehlím. A nenapadlo ho ani chtít, abych mu žehlila.

Reklamy

14 comments on “Umění zahálet

  1. Daves napsal:

    :)jojo, člověk by měl dělat jenom to, co ho fakt baví. :-) a né to co se od něj očekává:)

  2. rulisa napsal:

    No, na dotaz „Vyžehlíš mi košili?“ jsem se naučila odpovídat „Nevím, uvidím.“ A manžel i starší syn se mezitím naučili žehlit. :-))

  3. Liška napsal:

    Teď už nežehlím vůbec; jednou za několik měsíců, když se rozhodnu obléknout šaty, vyžadující žehl, tak je před odchodem oblíznu žehličkou. Ale zjistila jsem, že takových šatů je málo, čím dál míň – všechny nažehlené mi konvertovaly k nežehleným a dobře si rozumíme. A nevypadají zmuchlaně a zbědovaně. Já snad taky ne.

  4. Mirka napsal:

    Od chvíle, kdy jsem psala tenhle článek, uplynulo pět a půl roku.

    A dneska se André chystal na ples a žehlil si svoji košilku…na šachovém stolku!

    Jak už je tak svět podivně propojen, zrovna ve chvíli, kdy jsem se oklikou přes Olivii dostala sem.

    Na ten šachový stolek z článku jsem už docela zapomněla…

    Tyhle podivné shody náhod mě pokaždé udiví. Ten stolek byl teď několik let nahoře v patře a před pár týdny jsem ho snesla, když jsem chtěla Atanáška učit šachy.

  5. ŠVM napsal:

    Kde jsem se to octnul? Vrátil jsem se z restaurace ve Stodůlkách, rodišti to krasavic inteligentních, a nějak se neorientuji.

  6. Mirka napsal:

    Blog je fantastická záležitost.
    Tehdy jsme měli pár let televizi, hlavně kvůli francouzským programům a taky Dizi Biskupa, bezocasou siamskou kočku a já vnímám ty chvíle tak živě. Kdybych ten spot nenapsala, z mého podvědomí by tohle odpoledne se všemi jeho vůněmi a pocity nikdy nevytanulo.
    Blog je mi čím dál vzácnější a budu si zapisovat každou všednost, ze které čas vytvoří nevšednost. Nakonec vlastně píšu ten blog hlavně pro sebe a věřím, že i pro své potomky, i když čtenáře miluju.
    Škoda, že jsem ho nepsala odjakživa a škoda, že nemůžu číst, co by psaly moje babičky a prababičky…

    • olivia napsal:

      Písanie vôbec je dobrá vec, či už do blogu alebo len do zošítka… Hoci je fakt, že k zošítkom iných by som sa tak ľahko nedostala…

    • kaschika napsal:

      Zamyšlení nad žehlením je půvabný, krásný, pravdivý a … vřele vítaný, protože za rohem v pokoji se mi přesušuje již spoustu dnů již asi 15 várka prádla, které zvětší už tak velkou hromadu nevyžehlených svršků.
      Nesnáším tohle: „No, já tam mám vždycky tak čtyři kousky (a většinou utěrky, jak jinak!) prádla, to ještě vlhký hezky přežehlím a mám klid, nikde nic“. Nesnáším, nechápu :-D

      Avšak – ještě víc než psaní o žehlení se mi, Miru, líbí zamyšlení nad psaním blogu. A co by psaly naše babičky, kdyby blogovaly… To je krásná fantazie …

      • Mirka napsal:

        To ano…

        ***

        Ale ještě k tomu žehlení.
        Nejenom, že si říkám, co ty lidi pořád žehlí? Tedy vyjma úřednických košil do kvádra, tomu rozumím. Ještě, že se v mém okolí nevyskytuje žádný muž, co by tenhle pracovní oděv musel. Takový by si mě asi ani nevybral.

        Nás je v rodině, které jsme základem já a on, šestnáct. A nikdy nikdo z nás nic nežehlí. Vyjma co se plesů a pohřbů týče.

        Vůbec si nedovedu představit, že by některá z mých tří „snach“ měla ztrácet čas žehlením.

        Kolik asi tak času prostojí ženy nad žehlicími prkny? Hazardérky! V krátkosti života si to může dovolit jen ten, koho to opravdu baví.
        Já sama znám jen jednu, co žehlení miluje. Pro ni je to skutečná relaxace. Když se staví za svojí sestrou, nejdřív jí vyžehlí její koš.
        To taky chápu. Já kdybych žehlení milovala, kdybych se při něm cítila dobře, žehlila bych furt.

        Mně se ale upřímně protiví činnosti, které se opakují. A žehlení je děsivý koloběh.

        Dřív škrobili a natahovali atakdále. Od toho už se upustilo, časem se upustí i od žehlení. Jsem průkopník.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s