Bít či nebít?


Tuhle otázku já si tedy nikdy nekladu. Mám v ní jasno. Naprosto jasno.

…Když jsem udělala průšvih a dostala na prdel… Zrovna dostávala, svižnou rukou tatínkovou, praklem maminčiným… (půlmetrovým pravítkem, horolezeckým lanem….)

Tuhle větu jsem si přečetla u Rulisy a pak se už nemohla soustředit na nic jiného.

Představila jsem si Rulisu děvčátko, bité dospělým mužem, dospělou ženou na tu intimní a svůdnou část jejího dívčího těla.

Ta představa matky, jak promyšleně, či ve vzteku bije svoje malé děvčátko, působí na mě prostě perverzně.

Vůbec si nedovedu představit, co by muselo takové děvčátko provést, aby bylo bito horolezeckým lanem.

Prostě pro mě je bití skutečná perverze. Tedy zvrácenost v pudovém a citovém životě, zvrhlost, úchylnost.

A nemění můj pohled ani to, když si třeba pak dospělý člověk, v dětství takto neskutečně ponižovaný, v dospělosti skoro až libuje.
"Rodiče mě v dětství bili. A měli mě bít ještě víc. Škoda každé rány, která padne vedle."

Rulisa mi jistě odpustí, že jsem tu ocitovala právě jí. To jen, že na to často myslím. Na to výchovné bití dětí.

Reklamy

41 comments on “Bít či nebít?

  1. Daves píše:

    🙂Já nikdy nějak extrémně bit nebyl…Nikdy se to u nás moc nepěstovalo…….ale….Jedna facka ve správnou dobu občas zmůže divy…

  2. ann píše:

    moralizuješsoudíš, když rodič neovládne svoje emoce nebo výchovu. Pár facek přes prdel, je někdy docela pochopitelná, lidská reakce. Nikoli perverze ani úchylnost. Trošku se orientovat v pijmech…Spíš by bylo přínosné pro tohle téma, napsat, jak emoce zvládat. A třeba uvést příklad ze své vlastní mateřské zkušenosti. Tenhle článek, jsou pro mě prázdný řeči:-).

  3. ann píše:

    opravav pojmech:-)

  4. Mirka píše:

    Ann,mluvím pouze za sebe. Píšu ne „je“, ale „je pro mě“.Nikoho nesoudím, ani nikomu neradím.Nikoho ani nepřesvědčuju. Jen vyslovuju svůj názor. A mluvím jen a pouze za sebe. A já prostě v bití dětí vidím perverzi.Nenacházím v tomhle způsobu trestání vůbec, ale vůbec nic pozitivního.Není můj problém, že můj pohled znamená pro Tebe jen prázdné řeči.Jak zvládnout emoce vedoucí k tomu bití, o tom psát nemůžu. Nikdy jsem tuhle potřebu bít nepocítila.Ale…Tvůj překlep byl jako vždy roztomilý.

  5. rulisa píše:

    Já ti klíďo odpustím, jen napíšu tohle: Mně to nepřišlo perverzní. Ani tehdy, ani dneska. Otce jsem brala, včetně jeho občasnýho plácnutí či několika větších naplácání, když jsem zasloužila. Matku jsem nebrala, ač si to snažila vynutit ledasčím, včetně netradičních výpraskových technik. (To pravítko o mě tehdá přelomila, proto si zašla pro lano.) Úspěch výchovy a efektivita rodičovskýho vlivu na výprasku nestojí a ani s ním nepadá. Je to o něčem úplně jiným. :-)Eto vsjo. 🙂

  6. aTeo píše:

    Blít či neblít?Tuhle otázku si zase nikdy nekladu já. Mám v ní naprosto jasno. A tak je ze mě skoroabstinent. 😉

  7. rulisa píše:

    P.S. Ale jedno bys, Mirko, udělat měla. Měla bys napsat, že ten závěr, v němž se omlouváš, že mě cituješ, se nevztahuje na předposlední odstavec. Protože v tom jsi mě necitovala. Přestože to tak z řazení a formy informací v textu vypadá.

  8. radka píše:

    Deti nebiji. Ale nemuzu rict ze jsem zadneho nikdy neuhodila. Udelala jsem to vzdycky ze zoufalstvi, z beznadeje a z vlastni neschopnosti. Bit byl ten nestarsi, vzpurnik, ktery bouchal zehlickou sveho maleho bratra zezadu. Ktery delal neuveritelne veci, ktere me pripravovaly o rozum. Zkousel kolik vydrzim. TEd je ten nejstarsi samostatny, sebevedomy a uspesny mlady muz. Ktery vi co chce a neboji se po tom jit. Nevim zda to souvisi, mozna vubec ne.Ma mladsi ditka se narodila jako andele. Takove dite nelze uhodit. Chci rict, ze toho nestarsiho jsem uhodila ze zoufalstvi, casto v panice kdyz slo o zivot. Myslim ze takova vec se da vysvetlit. A snad i odpustit.

  9. Mirka píše:

    Ruliso,taky to teď vidím.Ne, tam jsem necitovala Tebe. V tom předposledním odstavci.Ale stejně. Tak mě napadá. Co ta malá víla Rulisa asi tak prováděla?

  10. Mirka píše:

    Radko,a já si právě myslím, že všechna malá dítka se rodí jako andělé…jenže někdy do neandělského světa.

  11. Mirka píše:

    Teo,blít či neblít?No a právě to, co v Tobě vyvolává ten alkohol, vyvolává ve mně to násilí. Jakékoli.

  12. Mirka píše:

    Dave,tak přemýšlím, jestli nějaká ta facka s Tebou nějaké ty divy udělala. A jaké?A tak mě napadá. Dostal jsem facku…aha, tak tohle tedy už nesmím dělat. A nebudu to tedy dělat.Tak něco, jako že ta facka mi ukáže tu mou správnou cestu.

  13. rulisa píše:

    Radko – přesně. Měla jsme rozepsanej koment, kde jsem psala skoro totéž. Jen se to týkalo mladšího, anděl je u nás spíš ten starší. :-)Mirko, myslím, že pár příkladů mám přímo v prvním – úvodním článku blogu. :-)Není tam o trefování se kladívem do začínající pleše u práce klečícímu tatínkovi. :-))

  14. renčajel píše:

    Rodiče mě v dětství nebili. Táta se mě dotknul rukou trestající jen dvakrát. Poprvé ve třech letech, kdy jsem neposlechla a prorazila houpáním se na dveřích díru do zdi, to mi plácl přes zadek. Podruhé když mi bylo 14 a pro změnu jsem málem vysklila dveře, jak jsem s nima práskla, to mi vrazil pohlavek. Obojí bylo výchovné a obojí si pamatuju naprosto jasně a zřetelně. Z této zkušenosti vyvozuju, že děti se nemají nějak plánovitě mlátit, či fyzicky trestat, ale že několikrát během dětsví nazraje okamžik na výchovný štulec. Já sama jsem jich rovněž několik uštědřila během posledních 14 let co mám děti a nelituju, zafungovaly i když myslím, že právě proto, že jich bylo dohromady jen tolik, že by se daly na prstech ruky spočítat.

  15. Daves píše:

    MirkoJo, přesně tak něco takového… nasměruje tě to. :-)Já facku nedostal pokud vím. Nebo si nepamatuju. :)Občas i to plácnutí po zadku to dítě prostě nasměruje. 🙂

  16. Mirka píše:

    Rada Evropy tento týden vyzvala své členské státy, aby tělesné tresty v rodinách postavily mimo zákon. Na to, jak málo stále víme o výchově dětí a jakých omylů se nejčastěji dopouštíme, nedávno poukázali američtí vědci, kteří provedli na toto téma rozsáhlý průzkum. Největší zmatek mají rodiče ohledně rozmazlování dětí a tělesných trestů. Tak například 47% rodičů si mylně myslí, že budou-li tříměsíční dítko uklidňovat pokaždé, když se rozpláče, rozmazlí ho. Strach z rozmazlování může pak v budoucnosti vést až k tomu, že rodiče nebudou dostatečně vstřícní k potřebám dítěte.U mnoha rodičů také panují značné nejasnosti ohledně tělesných trestů. 61% rodičů stále považuje tělesný trest za normální výchovný prostředek vedoucí k disciplíně, a to přesto, že vědí, že obvykle nemá žádoucí efekt a spíše děti nutí projevovat vztek také fyzickou agresí.A tak odborníci z americké univerzity v Yale se snaží rodičům fyzické tresty vymluvit.Jen těžko lze určit hranici, co je výjimečné plácnutí na zadek z rozčilení a co už výchovná metoda, kde se násilí používá plánovaně, jako ulehčení komunikace s dítětem.

  17. Mirka píše:

    Názor odborníka.Psycholog Centra komplexní péče pro děti s poruchami vývoje FN Motol a šéfredaktor časopisu Psychologie Tomáš Rodný je stoprocentním odpůrcem tělesných trestů. Proč tělesné tresty zavrhujete?Pokud rodič své dítě tělesně trestá, prokazuje tím pouze svou bezradnost a výchovnou neschopnost. Nedokážu si představit situaci, kdy by tělesný trest měl dlouhodobý pozitivní dopad a smysl. Cílem výchovy v rodině by mělo být, aby se z dítěte stávala silná autonomní osobnost, která bude mít pozitivní vztah sama k sobě i k druhým lidem. Tělesné tresty působí přesně opačným směrem.Jak řešit situace, kdy je dítě opravdu umíněné a drzé, prostě když se chová jako fracek?Takto se chovají velmi často právě děti z rodin, kde jsou tělesné i jiné ponižující tresty na denním pořádku. Rodiče si často neuvědomují, že tělesný trest je v nejlepším případě okamžitým krátkodobým řešením nežádoucího chování dítěte. V dlouhodobém horizontu však takové tresty vedou spíše ke zhoršení chování dítěte. Pokud se v nějaké situaci dítě chová jako fracek, může být účinné například převést jeho pozornost k něčemu jinému. Třeba zaujmout dítě nějakou zábavnou společnou činností.Jak má rodič zvládnout období tzv. prvního vzdoru, kdy má pocit, že se ze svého tříletého potomka zblázní (kupříkladu když se vzteká v obchodě, když mlátí maminku kyblíkem, protože se mu nechce z pískoviště domů…)?Hlavně se musí obrnit značnou dávkou trpělivosti a musí být ochotný věnovat dítěti hodně vlastního času, aktivity a tvořivosti. Neexistuje jednotný postup, jak se v takových situacích nejlépe chovat. Každá je trochu jiná a vyžaduje jiný přístup. Rodiče by si ale stále měli uvědomovat, že jejich cílem není jen měnit aktuální chování svého dítěte. Měli by myslet i na to, jak se jejich dítě cítí, zda mu poskytují pocit lásky a bezpečí, jak ovlivňují jeho sebevědomí apod. V uvedeném příkladu na pískovišti by se měla matka chovat k dítěti přátelsky, trpělivě mu vysvětlovat, že je čas odejít, nabídnout mu třeba jinou hračku, asertivně mu kyblíček vzít, odvést ho a co nejrychleji ho zabavit jinou přitažlivou činností. Obecně jde o to, dbát na dodržování určitých pravidel hry – k tomu ovšem není potřeba dítě mlátit.Některým rodičům se trestáním podaří, že se jejich dítě chová správně – neuvědomují si ale, že jejich dítě žije v atmosféře úzkosti a strachu. Takováto výchova má neblahé důsledky na rozvoj osobnosti dítěte.Nenařezal byste svému dítěti ani za prokázané opakované lhaní, kdybyste měl pocit, že všechno ostatní už selhalo?To by byla z výchovného hlediska asi ta nejhorší rodičovská reakce. Když dítě lže, selhal rodič, protože nedokázal vytvořit ve vztahu se svým dítětem atmosféru důvěry. Dát dítěti na zadek je jistě pro rodiče nejjednodušší. Nevyžaduje to žádnou kreativitu ani myšlení.

  18. rulisa píše:

    Mirko, popravdě, už se mi z toho začíná dělat nevolno. Kdyby tu nefigurovalo moje jméno, ani bych se tomu článku moc nevěnovala. Ke svým rodičům ho nevztahovala. Brala bych to tak, že autorka si něco řeší, má potřebu se k něčemu proslovit, k něčemu k čemu já ne, a to je všechno. Ale takhle… Mí rodiče jsou teď už staří. Udělali – jako každý rodič – určitě hodně chyb, ale udělali – oba, i moje ne moc milovaná matka – i strašně moc dobrýho. Vím, že mě měli a mají rádi. A já je. A že mi podřídili hodně moc ze svýho života. Jak nejlíp uměli. A vadí mi takhle je tu obracet, stavět na pranýř, dělat z nich názorné odstrašující příklady. Vadí. Já nechci a nemůžu žít s tím, že budu dumat, v čem byli moji rodiče špatní, v čem měli bejt lepší a vyčítat jim, že se na mě tak nebo onak podepsali. Musela bych sečíst úplně všechno, co mi kdy jak přímo i nepřímo dali, a to nejsem schopná. Nikdo není.Ze začátku mi tvůj článek nijak nevadil. Ale když tahle diskuse, v níž se lidi normálně sešli s názory takovými i jinými, končí útokem citacemi á la „odborníci z Yale“, už mi to přijde moc. Hon na čarodějnice.(Odborníci mimo jiné svýho času taky všude roztroubili ten slavnej obsah železa ve špenátu, oymlem spletenej o dvě desetinný čísla, a taky svýho času tvrdili, že nic těžšího než vzduch nemůže vzlítnout a že při rychlosti nad šedesát kilometrů v hodině budou lidi omdlívat a umírat na selhání organismu. A citace, co maj zapůsobit na čtenáře odvoláváním se na americký odborníky, mi smrdí po bulváru a manipulaci, až to hezký není.) Až budeš příště psát takovej vyslovující se článek, vynech prosím příklady konkrétních lidí. Pro někoho, i když není na pranýři on sám, to může být hodně citová záležitost. Díky.

  19. Sára píše:

    Ahoj Mirko.Já se naprosto ztotožňuji s Tvým náhledem na věc , i když jsem sama ve svém životě několikrát děti přes zadek plácla. Ale vždy jsem z toho měla nepříjemný pocit právě té výše popsané bezmocnosti a věděla jsem,že reakce je neadekvátní, nic neřešící.Jen jsem to zkrátka tehdy jinak neuměla.Po l5ti letech mateřství také souhlasím s psychologovým článkem, především s tím, že „zlobení“ dětí je vždy výraz jejich nejistoty a postrádání bezpečí.Pro mě je to jasné jako facka, nikde jsem to nevyčetla, ale sama k tomu došla.Děti podle mě reagují na nedostatek pocitu bezpečí buď agresí(zlobením) nebo uzavřením se a plachostí ( to jsou ty „hodné“).Dodnes si občas nevím rady s některými pocity svých dětí, především asi proto,. že sama mám v sobě určitou dávku nejistoty a nesebelásky. I já jsem byla v dětství trestaná(páskem), ne nijak zvlášť, ale stalo se to a já si to pamatuji.Pochopení pro to absolutně nemám, je mi to též odporné,a být mými rodiči, ještě dnes se za to omluvím. Já se svým dětem omluvila. To je moje zkušenost.Svět obecně postavený na jakékoliv formě násilí a agresi je prostě něco, co už teď vidím jako krok vždy jen a jen zpět.

  20. anina píše:

    Mirko,já se taky trochu zarazila, že se tu píše o někom konkrétním. Myslela jsem, že to Ru nevadí. A tak jsem nic nepsala. Nedivím se jí, mně by to vadilo taky. Mirko, promiň…ale je mi líp, než kdybych mlčela…Jo, děti se bít nemají. Ale taky mi párkrát povolily nervy a přes zadek dostaly.

  21. Mirka píše:

    Ruliso,je mi líto, že jsem v Tobě vyvolala takovéto pocity. Promiň. Nedomyslela jsem to.Citace odborníků jsem použila jen proto, že se plně shodují s mým pohledem na tuhle problematiku. A protože si myslím, že by se o tom mělo mluvil. Hodně mluvit. Jsem přesvědčená, že všeobecně platný pohled na neškodlivost tělesných trestů dětí, je velmi škodlivý.Ale Tobě se moc omlouvám.

  22. Sára píše:

    Opravduse nechci nikoho dotknout.Jen tu něčemu nerozumím.Tomu „problému“ s citacemi.Já dosud totiž měla za to, že když si něco někde přečtu a vyvolá to ve mě potřebu napsat článek,tak právě pro to, abych respektovala autora, cituji ho..protože už to,že zvěřejnil svá slova svědčí o to, že si je vědom právě té „veřejnosti“ .Opravdu jsem to vnímala přesně opačně, než je to vnímáno zde..ale to nevadí.Je pravda, že se nás může ledasco dotknout..v úplně jiné situaci než jsme čekali..

  23. Sára píše:

    Napadá mě jen jedno..po letech blogování vznikla mnohá přátelství, blízkost, porozumění..a pak najednou nechceme příteli “ ublížit“..ale to je právě ono.Je-li někdo cizí, dokážeme být k němu i zcela otevření.Stane-li se blízkým, i my se-ve jménu dobrého vztahu- stáváme ostražitým, nechceme ubližovat..svou otevřeností? svým názorem?Asi jako když někoho máme rádi..a říkáme, zůstaňme přáteli.Já v tom slyším tu obavu..budeme -li intimní, blízcí..nemůžeme si zůstat takto otevření jako přátelé..Tenhle rozbor jistě není k věci.Promiň Mirko..asi dnes nemám co jiného na práci, než bádat nad svými obvyklými tématy:o)

  24. rulisa píše:

    Když budeš citovat mě a současně kritizovat mě, či polemizovat přímo se mnou, bude to něco jinýho. Tohle je sice citace něčeho, co jsem řekla, ale kritika někoho třetího, kdo se nemůže bránit.Kdybych domyslela, že to někdo (určitě – dalo se s tím počítat) vezme takhle exemplárně křížovovýpravově, nebyla bych to napsala. Odpustila bych si použití toho pro vtipkování a rádoby odlehčení něčeho jinýho. Některý věci se mi holt příčí předhazovat… Chce se mi napsat supům. I když vím, že to není adekvátní. Ale cítím to tak. Účel nesvětí prostředky.

  25. ann píše:

    NÁZOR je snad naprosto jasný. Nepřu se o něj.… ale i rodičům, kteří se s tvým názoem naprosto ztotožňují, občas ujedou netvy. Proto jsem se ptala, jak svoje negativní emoce zpracováváš. Netvrď, že je NIKDY neprožíváš. Otázka bít či nebít, v tomhle smyslu okrajová. Myslím, že je to jasný každýmu kultivovanýmu člověku.

  26. ann píše:

    to byla reakce na mirku. I s milým překlepem.:-)

  27. radka píše:

    To o co jde je zajem decka. Podle me tezko rozlisime, coje horsi. Zda psychicka manipulace, ktera zanechava nasledky do hluboke dospelosti nebo dat parkrat na prdel bez manipulativnich aktivit.Kdyz dostane decko na prdel tak vi presne kdo je jeho „nepritel“ a vi s cim se ma vyrovnat.Kdyzt je decko psychicky manipulovano, tak nevi kdo je jeho nepritel. Citi jen hroznou uzkost a nevi odkud. Vzdyt jeho rodice jsou tak hodni a mysli to s nim tak dobre. A ono tak zlobi a zlyhava.A proto jsem zastancem otevreneho a uprimneho vybuchu. Kdy rodice jasne a otevrene da najevo, ted je to pres hranici, ted to nezvladam. Dal nesmis. Tuhle jasnou rec kazde dite pochopi.To co dite tezko chape je manipulace, salodlouhe vysvetlovani a domlouvani, nebo dokonce vydirani ze strany rodicu, straseni a podsouvani viny. Pohlavek preboli a ale pocit viny za „zlyhani“ zustava na cely zivot.I proto se ted vedci opet vraci k obcasnym pohlavkum. Pry je to lepsi nez psychologicka valka s deckem. Manipulaci se decko nedokaze postavit formou vzdoru. Tomu decko nerozumi a musi zakonite podlehnout. Manipulacni techniky decko zlomi.

  28. radka píše:

    o vychove deti se vede i diskuse u ParezeVedeme tam diskusi zda se da jednoznacne urcit jak je podminena „vychovanost“ cloveka pusobenim rodicu. viz 38 http://parzez.blog.cz/0706/dva-klacky#komentare

  29. Sára píše:

    Radko,ale já myslím, že s dítětem můžeš i mluvit, naslouchat mu, být k němu pozorná..ale Ty použiváš pouze výrazy jako psychologická válka, manipulace, vydírání..snad existují i tyto pozitivní formy komunikace..i když vím, někdy je mezi těmi pojmy tenká hranice.

  30. radka píše:

    Saro, samozrejme ze ano. To v tom dobrem pripade. Ale casto se setkavame s tim, ze rodice touzi dite usmernovat „spravnym smerem“ naprosta vetsina rodicu po tom touzi. Chteji mit dite dle svych predstav, chteji ho vychovat, zbavit vlastnosti „spatnych“ a rozvinout ty vlastnosti dobre. Jenze jak rozeznat mezi dobrym a spatnym? umime to? A tak casto v zajmu dobrych vysledku touzime mit dite poslusne, prospivajici ve skole, slusne mluvici a zdravici sousedy. A ted jde jen o to, jak rodic reaguje, kdyz je dite opakem toho co si predstavuje:o) Zda se dokaze nad to povznest bez mrknuti oka nebo zda dite zacne opracovavat k svemu obrazu (k svemu idealu) A jsme u tech metod.

  31. Sára píše:

    Myslím,že výchova je blbost.Vlastně neexistuje.Výchova je to,jak žijeme my, rodiče.A jaký máme nadhled.Jestliže zdravíme, dítě ví,že se zdraví.Když nepozdraví, zkouší, co my uděláme, je to pro něj zajímavé dobrodužství.Když se rozčílíme, baví ho to a příště to dělá znovu, musí být na nás úžasný pohled,ne?A když ho za to potrestáme, tak se už příště bojí a radši teda pozdraví..ale to mě jako „výchova“ nepřipadá.Vím,že to není takhle jednoduché, uá se učím od dětí každýá den a moc mi to nejde, někdy.Ale třeba s tím zdravením, myslím, že je to jedno.Dítě to ví a jednou, až doroste zdravit bude..důležité je za ním (dítětem) vždy stát.A jdyž nepozdraví, nevynydat mu ještě před cizím člověkem.To je vrchol ponížení .Nakonec..snad se ten dospělý z toho nezblázní, že nebyl pozdraven, že?

  32. radka píše:

    Svoje prvni deti jsem vychovavala asi do jejich osmi let. Pak jsem nad nema mavla rukou a zacala sa ucit od nich. Ten nejmensi je svobodne dite. Ten byl pocaty, donoseny a provazeny zivotem dle mych idealu. KOlik nekonecnych rozhovoru a presvedcovani jsem musela absolvovat se svym partnerem :o) Aby mi veril, ze decko nezvlci :o) Ze mi muze verit. Stejne se to pozna az v hluboke dospelosti. Nelze rict jednoznacne o nejakem rodici, ten to dela dobre a ten to dela spatne. Ja treba toho nejmensiho dle obecnych zvyklosti vychovavam spatne. A vysledky tomu taky odpovidaji :o)))) Sice si umi nachystat jidlo, zorganizovat volny cas,vytrhnout zub ale neumi si nachystat veci doskoly a porad mu neco chybi !

  33. radka píše:

    A taky nedokazu rict kolik je v te me „svobodne“ vychove vlastni pohodlnosti a lenosti. Litat kolem decka a furt ho komandovat je hrozne unavne. ja jsem na to prilis pohodlna. Takze vsechno je relativni. Treba budu jednou litovat, ze jsem toho maleho vic nehonila.

  34. Sára píše:

    Úsměvné je,že právě teď to tady doma probíhá..ta diskuse a rozhodně tedy ne podle těch mých představ..ale!No, to je právě ten klíč, naučit děti zodpovědnosti za svůj život( tedy třeba za své věci do školy) a naučit je respektu( tedy je respektovat).Tyhle dva cíle by mi jako matce stačily,protože si představuji, že vedou k určité spokojenosti, protože k nezávislosti.Jenže to je má představa..že ve nezávislosti je spokojenost..a bůhví jak to vlastně cítí moje děti..

  35. radka píše:

    ma predstava je to taky, ze v nezavislosti je spokojenost.

  36. anina píše:

    Nevím, s tou nezávislostí u dětí…jak to myslíte. Podle mne nezávislý může být člověk až skoro zralý – dospělý. Dítě asi musí být závislé, i kdyby nechtělo, v mnoha ohledech. Tedy do určitého věku.

  37. Sára píše:

    Anino,já to myslela tak, že jsem si třeba všimla, jakou má Anička(8 let) radost, když si sama připraví věci do školy, když nemusí být pořád strkaná jako panáček ve všem co dělá, že je spokojená, když rozumí svému světu.

  38. radka píše:

    Anino, deti se uci nezavislosti. A to tim ze postupne prebiraji za svuj zivot odpovednost. To samozrejme nese sebou i jejich pravomoci.Decka by mely vedet kde jsou mantinely,cim jsou urceny. V mantinelu si muzou delat co chteji. Kdyz mantinel prekroci nastupuji sankce. Treba v podobe, ze si musi snist samy co si navarily:o)

  39. anina píše:

    Sáro, Radko, takhle jo, že mají radost, že něco dokáží samy, nebo, že pokud je něčeho příliš, tak to nějak pocítí, to asi jinak nejde…já myslela tu závislost citovou, finanční apod. 🙂

  40. Mirka píše:

    Ann,odpověď na:“Proto jsem se ptala, jak svoje negativní emoce zpracováváš. Netvrď, že je NIKDY neprožíváš.“Ne, negativní emoce vůči dětem opravdu nikdy neprožívám. Tedy nemám ani co zpracovávat. Prostě je to tak. Vlastně ani nevím, jak taková negativní emoce vůči dětem vypadá. Není nic, co by mělo pro mě větší hodnotu než klid a pohoda mých synů. „Provedou-li“ něco, je to vždycky nechtěné a já se je snažím jedině uklidnit. Uklidnit argumenty, že nic nestojí v tom krátkém životě za to, aby se proto člověk nervoval.

  41. Aja píše:

    MirušAno !!! Dík :-))

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s