Takhle lidi přeci nežijou!

V takový pseudohipízácký domácnosti přeci nemůžeš vychovávat děti!

Někdy ve druhé třídě jsem koupila Andrému kolečkové brusle. Třetí v pořadí. Ale na těch dvou předchozích nikdy nestál. Vždycky mu od vánoc do jara vyrostla noha.

A koupila jsem mu ty nejlepší, co v GIGASPORTU měli. A protože se André všechno učil tak nějak sám a všechno mu tak dobře šlo, a hlavně protože jeho bratři byli už vlastně dospělí a já se k němu chovala stejně jako k nim, tak mě nějak, neuvěřitelně, jak o tom dnes zpětně přemýšlím, nenapadlo, že by ho té jízdě měl někdo učil. A nebo, že by se jí měl učit alespoň pozvolna.

Jednoduše jsem mu ty krásné brusle nasadila a řekla jeď. I prodavač říkal, že tyhle brusle jezdí samy.

„Vidíš ty dvě holčičky? Jak si to frčí? Jeď za nimi."

Holčičkám bylo kolem sedmnácti a v kolečkovém bruslení profesionálky. Viděl je. A chtěl je dohonit.

Pak jsem ho jen sbírala z obrubníku a jedna paní na lavičce z toho omdlela.

Přivezla jsem ho domů, a řekla mu, že to nic nebude, že se nejspíš jen kousl do jazyku a z toho, že teče hodně krve.

Já, citlivost sama, co nosím své i dospělé děti na rukou a rozmazluju, jak jen je v mých silách, jsem /zase ta protichůdnost!/ na nemoci a úrazy, jak říká jedna moje kamarádka „drsan". Nejsem totiž ani trochu typ ošetřovatelky. Všechny tyhle úrazové záležitosti i různé choroby, chorobně ignoruju. Když Andrého ale uviděl jeho bratr Aleš, okamžitě ho naložil do auta a jeli jsme na pohotovost. A tam Anrého šili v obličeji i uvnitř v puse a nasazovali mu zuby, které se mu uvolnily. A Aleš z toho taky omdlíval. Ty zuby tedy Andrému zadlahovali a pak se strašně dlouho čekalo, jestli mu je sundají i s tou dlahou, nebo jen tu dlahu samotnou. Ale všechno dopadlo, jak nejlépe dopadnout mohlo a André o svůj krásný úsměv nepřišel.

Ale dlouho nemohl jíst, ani mluvit a tedy ani nechodil do školy.

A tak ho přišel navštívit jeho třídní pan učitel i s celou třídou. A právě tady jsem chtěla začít.

Ten pan učitel totiž vešel do našeho domu, rozhlížel se, usmíval se. Divil se, že děti, ani on, se nemusí přezouvat do přinesených přezůvek. Pak se znovu rozhlížel a usmíval a pak řekl:

„Máte to tu hezké. Takové nezvyklé. Takové…rustikální…."

A já od té doby, když vidím ve tváři nového příchozího do našeho domu ten známý mi už výraz, říkám s jistou pýchou i jistou omluvou:

My tu žijeme tak trochu r u s t i k á l n ě…"

Tam, kde jsem vyrůstala, všechen nábytek vyrobil ručně děda, kterému stroje na výrobu nábytku odebrali. Pak jsem žila v domku útulně zařízeném, z toho, co mi kdo dal. A moc se mi tam líbilo.

A pak, pod tlakem nejbližšího okolí a společnosti vůbec, jsem i já žila nějaké roky tak, jak se má. V úhledně zařízeném klasickém tehdy bytečku.

A pak jsem přijela do Paříže. A byla nadšená. Ty domácnosti, do kterých jsem se dostala, vůbec nebyly úhledně naklizené a vůbec nebyly úhledně zařízené a nepokrývaly je koberce, nikde žádné záclonky, ani sedací soupravy, ani stěny a ani televize.

Vládl v nich nádherně smyslně útulný „intelektuálnský" nepořádek. Všude samé knihy a kočky a víno a takový život, jaký jsem si i já přála žít.

A tak jsem i já znovu vyměnila nesmyslné úhledno za smyslné útulno a to své útulno dovedla do nekonformního až opět extrému. Protože mě, ani těmi nejskvělejšími architekty navržené rafinované interiéry domácností, ani s tím nejluxusnějším komfortem, nemůžou oslovit.

To jen jsem kdysi nezvládla ten nátlak, že v takový „pseudohipízácký" domácnosti nemůžu přeci vychovávat děti.

11 comments on “Takhle lidi přeci nežijou!

  1. jenia píše:

    Souzním s tímhle názorem na bydlení.

  2. jenia píše:

    taky se ještě říkalo:„Bordel v bytě, šťastné dítě“. A je fakt, že když se mi jednou za čas povedlo splnit ty uklízecí požadavky počestných středostavovských paniček, že to děti pociťovaly nelibě. Neboť tamhle nesměly sahat, onde si sednout, a tamhle chodit, než se byt samospádem uvedl do původního chaosu a děti mohly opět vše.

  3. rulisa píše:

    Ad citát: V tom případě mám nejšťastnější děti pod sluncem. :-))) A proč nesměly sahat, sednout a chodit? :o) Není nejlepší ten jednozačasovej úklid oslavit tím, že si do naleštěnýho obýváku nanosí všichni vespolek jídlo a pití a karty a kostky a knížky a kocoura a potkana (teda potkanici, máme my) a rozvalí se po těch krásně narovnanejch sedačkách a užívaj si…? :-))

  4. Manzelka píše:

    Kočky a knihy…… bych brala hned, nic jiného ke štěstí nepotřebuju; kočky, knihy a koberec (není podmínkou) a pokud možno už nic jiného 🙂 – jenže já mám smůlu, zbytek mé rodiny (ať už té původní, nebo té vyvdané, ba dokonce i těch nejnověji narozených částí) je mnohem konformnější 😦 . Takže mi nezbývá, než závidět šťastným pseudohippízákům s rustikálními bytečky. 😉

  5. irenTaky píše:

    nafťákyvaše starý kamna,to jsem si právě vybavila.Stačilo přijít domů.Ty jsi byla u Mirky? Jak jsi to poznal? Cejtim naftu.

  6. Mirka píše:

    Irenko,ty kamna!!!Vždycky jsem vylila kapku vedle.A na závěr?! Bouchly.A možná, že právě tohle rozhodlo nakonec nejvíc! K tomu nastěhování se do úhledného bytečku.

  7. Mirka píše:

    Ale, Iren,teploučko nám bylo…

  8. ŠVM píše:

    Jo a…Jo a děti si tam hrály s fermežovou barvou, nabarvily si hezky bundičky, taky jsi měla v umyvadle namočený luxusní svetr který se nedopatřením srazil do velikosti tak na barbínu, ale bylo nám to jedno, byli jsme šťastní a asi jsme to nevěděli…

  9. Mirka píše:

    Šťastně vařící Milane!Šťastně šílím ze Tvých vstupů!A taky ze Tvých vzkazů…hlavně těch od Svatého Rocha…Ten svetr jsem pak dokázala navlíknout na jednoho maličkatého medvídka. Už ho nikdy nesundal…

  10. Anonymní píše:

    Nádheraaž jsem se zasnila….no nic….jdu vyleštit škleničky ve vitríně a utřít prach….

  11. Olina píše:

    Tak tohlemě opravdu pohladilo na duši. Snad právě proto, že takovou rustikální domácnost taky vedu. Tři děti, psi a matka, co místo šůrování píše. Ale děti mají pochopení, manžel taky, a návštěvy se k nám neustále táhnou. Občas mívám mindrák z toho, že nsmejčím, jako ostatní matky, a pak si přečtu tvůj článek a je mi fajn.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s