Beze spánku

Do ticha periferie zaštěkala Elsa od sousedů. Otevřeným mým střešním oknem pronikavé zaštěkání proniklo mnou celou a proměnilo noc snů v noc beze snů.

Možná ale to byl i ten Měsíc, co znovu tak omamně, jenže ostře tak, že jsem se ani nemohla podívat do jeho tváře, prosvítil mé podkroví.

Naslouchala jsem tedy beze spánku. Noci. Neobvyklému hukotu města pode mnou. A nemyslela při tom na baroko.

Ten hukot sílil a já si říkala, že nejspíš tím Měsícem takhle sílí. Protože je znovu úplně kulatý. Že proto nejspíš žádná noční můra v dnešní noci nespí. A město, že vře jejich vášněmi.

Ten hukot sílil. Jakoby se přibližoval. Jako bych se já přibližovala. Já sama, na svém dřevěném podiu z prken ode zdi ke zdi, co slouží mi jako lože. Jako bych se na těch svých prknech, co znamenají teď můj svět, blížila ke středu svého města. Jenže. To město už ztratilo pro mě svůj potemnělý půvab. Tam já za noci už nikdy na koni nebudu. A možná ani pod ocasem.

Ležela jsem tedy dál ve svých poduškách, na svém neměnném už místě. A to, co se blížilo, ten tajemný hukot, to byl jen obří stroj, co nocí mete zaprášené ulice.

Pak slyším šouravé kroky, které bych za dne neslyšela. Ty kroky se na chvíli zastaví. To Čočkin, co prohrál svůj dům, postál u své toalety, té nejkrásnější toalety na světě, lépy co jsme ji tam vysadili.

Podkroví potemnělo. Měsíc se za tu krátkou chvíli schoval za ořech v sousedově zahradě. Za tak krátkou chvíli? Točí se čím dál rychleji! Země. Čím dál rychleji obíhá i s tím svým Měsícem kolem jejich našeho Slunce.

Přestávám jim stačit.

5 comments on “Beze spánku

  1. jenia píše:

    Dnes se nepíše?Vždycky mě ty tvé snové příspěvky dostanou.

  2. Mirka píše:

    Jenio,mě dneska „dostalo“ toho tolik, že ani Modonina zátoka mě nezachránila.A já celý ten můj deštivě tragikomický den završila jsem výskokem z okna do deštivé hodně ulice. Před hlouček náhle oněmělých pod deštníky.Vyskočila jsem, abych vysvobodila z auta Atanáška, který tam zapnut do sedačky, zůstal před okny spát. A nechtěla jsem ho vystavit stresu ze samoty, který by nejspíš prožil, nežli bych odemkla dveře domu a branku do zahrady a všechno to obešla. Zkrátila jsem to tedy tím oknovým výskokem. Pak jsem se sklonila, abych Atanáška z té sedačky vyprostila a… ruply mi na…vzadu moje těsné kalhoty. Hodně mi ruply.Já tam pak stála na chodníku v dešti, s Atanáškem v náručí odhalená, protože „naostro“, před zamknutým domem, od kterého neměla jsem klíče. A pršelo, čím dál, tím víc a mně zbývalo zase jen to okno. A Atanášek se mě křečovitě držel a já ho nemohla do toho okna dostat.Ten malý hlouček tam dál němě stál a udiveně hleděl na to moje divadlo a vůbec se tím mým výstupem nebavil.Byla jsem nejspíš jediná, které to přišlo, v náhlé jakoby hysterii, k smíchu.Ale spadla ze mě tíha dnešní noci. A taky nespokojenost dnešního dne.

  3. jenia píše:

    No jo, když ses dokázala zasmát, tak je to dobře. Jak je to možné, že Atanášek zůstal v autosedačce? to jsou asi nějaké náhody, kterým nerozumím.

  4. Mirka píše:

    Jenio,usnul při jízdě a při dojezdu se neprobudil. Tak tam zůstal pod mým stálým dohledem z okna domu do okna auta.

  5. Vojtěch píše:

    Jmenuju se Vojta…… a taky bych chtěl bejt trochu veselej Vojta… možná se stane nějaký zázrak, ale spíš mi nevadí, že o mě píšeš…a píšeš to dobře… píšeš to co vidíš… tak napiš taky, že oheň mých slzí má 349.6 barev… Dík! V

Napsat komentář k jenia Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s