Jak málo stačí!

K tomu, aby člověk měnil svoje nálady.

Dokonce i ten, který se za náladového ani v nejmenším nepovažuje.

Chtěla jsem psát euforický článek o střídání ročních období. O tom, jak bych vlastně ani už nechtěla, aby se hned teď vrátilo léto, i když bylo tak krásné. O tom, jak jsme my, v tom našem mírném pásmu, už na to střídání nějakým způsobem nejspíš naprogramováni.Jak jsem včera vdechovala omamné vůně čerstvého podzimu. Jak to ve mně vyprodukovalo nějaké ty endorfiny a jak mě ten hormon štěstí dostal do radostně zajíkavé podzimní nálady, navíc podtržené i tím, že zítra se, téměř po roce, vrací Martin z Afriky.A já mu včera, na jeho počest, škubala jednu z největších kachen, jakou jsem kdy viděla, a kterou, na tu počest, vybral Aleš z jejich ekofarmičky.

Škubala jsem ji s, nepřekonaným stále ještě, lehkým už ale jen, odporem a při tom se dívala, protože na dálku já vidím úplně zázračně, z kuchyně do salonku, jak já říkám obývacímu pokoji, protože to slovo obývák se mi ani trochu nelíbí, na televizi.

V ní plakal syn, protože jeho maminka „vypadla z vily“. A to mě skoro taky rozplakalo, protože ta maminka se mi zdála tak strašně strašná. Vším svým vystupováním i svou tváří, kterou jsem viděla detailně, protože na tu dálku tak dobře vidím. Zato jsem neviděla na to škubání a ve žlutých gumových rukavicích neměla ani cit. Škubala jsem tedy hlava nehlava a dál sledovala tu maminku Růženku. A ona byla čím dál, tím příšernější. Tak příšerná, až mi začala být nějakým zvráceným způsobem snad i sympatická. A když jejímu synovi stékala pravdivá slza po tváři, tak mě skoro taky, protože já si znovu uvědomila, jak každý má tak nekriticky rád svoje rodiče, ať už jsou sebe strašnější a že já bych už konečně měla přestat být tak kritická k té své mamince, která vlastně není ani zdaleka tak příšerná. To jen já jsem, ve své zvrhlé touze po dokonalosti, nekriticky kritická.

Pak jsem vyšla na zahradu, vykoupaná, v teplém županu. A vydýchala ze sebe to škubání i tu Růženku.

A vdechla tu krásu.

Probudím se tedy ještě stále v té radostné euforii z podzimu se kterou jsem i usínala. A vařím si k tomu svému rannímu psaní svou první ranní kávu. J

Pak otevřu ledničku a chci si do té své ranní rituální kávy nalít tu přesnou, léty už prověřenou, dávku plnotučného mléka. A zjistím, že mléko došlo. Vím to už docela jistě, že došlo. Přesto dál, s jistou už zběsilostí, prohledávám nesmyslně ledničku. A ještě nesmyslněji celou kuchyň.

A…jakoby ty moje hormony štěstí někdo vypnul. Otočením vypínače.

Reklamy

5 comments on “Jak málo stačí!

  1. jenia napsal:

    to je tak hezké psaní…

  2. Manželka napsal:

    Přidávám se k jenie…takové… hladké (hladivé?), uklidňující, příjemné…

  3. gordon napsal:

    snad nedokáže tu skvělou náladu díky podzimu zkazit to, že došlo mléko, a jinak s tím tvým názorem, že růžena byla hrozná dost souhlasím!

  4. m.i.c.h.i.02 napsal:

    Podzim mi moc neříká, všude je žluto a pochmurno, ale zima, pořádnej sníh a mrazy až praští, to je parádička.:-)

  5. krollis napsal:

    No tady clovek vidi, ze i kdyz se mu jina osoba muze jevit jakkoliv neprijemna, nakonec pro ni i slzu uroni.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s