Tlačím na pero

Poslední článek prostředníčku pravé ruky jsem mívala lehce nahnutý doprava. A na tom lehce doprava nahnutém článku vytlačený dolíček. Prostředníček se mi nějak narovnal a dolíček už tam nemám. Už na pero netlačím. Zapomněla jsem totiž perem psát.

A zapomněla jsem i na to pero, na svoje drahocenný pero.  Na peru mi vždycky záleželo, skoro stejně jako na botách. Na dokonale pohodlných botách mi záleží dokonce i o trošku víc, než na dokonale nabroušeném noži.

A dneska večer jsem si na to pero vzpomněla. Na to, jak jsem si při nákupu slibovala, že na tohle pero budu tlačit jen trošku, že tohle pero budu mít až do konce svého života. Prodavač mi něj dal záruku. Na doživotí, bylo tam napsáno.

A teď, od toho okamžiku, kdy jsem si na něj tak náhle vzpomněla, nemůžu pochopit, jak jsem na něj vůbec mohla zapomenout. A hledám ho. Zbyl mi po něm jen vybledlý záruční list na doživotí.

Advertisements

5 comments on “Tlačím na pero

  1. Gomba napsal:

    Rozumím Ti.Dodnes nejraději píši buď inkoustovým perem nebo měkkou tužkou, ostře ořezanou.Ten pocit, když hrot pera nebo tužky skřípe a šustí po papíru a téměř zhmotňuje Tvoje myšlenky, pomáhá Ti je tříbit a formulovat.To žádná klávesnice nedokáže (a že si vždy kupuji drahé a opravdu dobré klávesnice).

  2. jenia napsal:

    Jo, připomněla jsi mi tu touhu po krásných perech. A taky jsi mi připomněla, že opravdu neumím psát. Že jsem psávala rozmáchlým energickým písmem, a teď píšu jako školácký disgrafik.

  3. Mirka napsal:

    Psychologie písma.Povaha člověka se dá prý poznat z jeho chůze, mluvy, jídla, pracovních návyků a psacích pohybů, tedy rukopisu.Taky jsem se včera večer na chvilku zamyslela, co by tomu mému rukopisu tak asi řekl grafolog.Píšu totiž už jen tiskace. Psace se jen podepíšu. A ani to nijak zvlášť lehce a hravě. Mezi tím N a G se vždycky lehce zaseknu.Píšu černým inkoustem. I když by se mi líbilo psát zeleným. Jako psal Breton. Ale právě proto s ním nepíšu.Píšu tedy inkoustem černým, i když mám, dnes už jen krásné, vzpomínky na kalamáře mého dětství plné tmavomodrého inkoustu.

  4. radka napsal:

    me pismo se menilo. Jako divka jsem psala kazdou chvilu jinak, psala osklive, ze jsem nemohla po sobe cist, kostrbate, jednou velke a pak male, menila jsem sklon, vynechavala slova, radky, tlacila k okraji a skrtala, skrtala, mazala a dokreslovala hvezdy, prsa, upiry a obesence.Ted je me pismo pravidelne (vetsinou). peticipe hvezdy a obesenci jsou minulosti. nenapadne se vse srovnalo do temer harmonicke uhlednosti. Jo pismo se vyviji taky. Kdyz se vracim z prace, tak nemuzu vypisovat slozenky. nedokazu se podepsat podpisovym vzorem. nejde to i kdyz se snazim. Prace me zmeni. Doma se pak srovnam do uhledneho balicku.

  5. Jsem rád, že jsem plnými doušky prožil dobu před patnácti a více lety, kdy neexistovaly mobily ani počítače a kdy jsme třeba volat chodili do budky a prostě počítali s tím, že se v polovině případů s dotyčným nespojíme. Když jsme se domluvili, že se sejdeme za čtrnáct dnů ve dvě na Sázavě u Zdeňky, tak jsme se tam skutečně všichni sešli a hlavně, ty desetistránkový dopisy holkám, to je něco, na co se krásně vzpomíná. Místo smajlíků jsme do dopisů vkládali čtyřlístky, pivní tácky nebo jiný haraburdí … Nikdy jsem nepsal hezky, asi jako všichni kluci, řádky mi utíkaly, nedařilo se mi udržet stejnou velikost a každý písmeno bylo nakloněný někam jinam, jak tráva ve větru. Snažím se přimět svoje děti k tomu, aby taky psaly dopisy, ale v obklopení vším tím ajtý vercajkem mi to připadá už nějak nepatřičný. Sám mám dneska velkej problém vyplnit hloupej formulář na úřadě, ruka bolí, neposlouchá, škrtám a stydím se …

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s