Nafouklé kozy

Měla jsem službu na statku. Aleš točil někde na jihu a tak odjeli na jih. Dostala jsem seznam, co všechno je potřeba udělat, já ale chtěla udělat ještě něco navíc. Nejen proto, že jsem jim vypila z lednice zbytek jakéhosi špiritusu.

Na dvoře jsou tři ořechy a jeden pařez ořeším obrostlý. Díky tomu obrostlému pařezu už vím, že i pařez může opravdu vykvést. A díky tomu pařezu, díky tomu, že skutečně vykvetl, jsem začala věřit pohádkám.  

Kde jsou ořechy, tam je i mocné listí z těch ořechů. A já od někoho někdy slyšela, že ke kompostování je ořeší nevhodné. Lehkými dřevěnými hráběmi jsem tedy nahrabala to listí na hromádku a pod tu hromádku strčila PEPO a to PEPO zapálila.

Pak jsem dál na tu hromádku, ze které stoupal krásný čistý bílý dým, nosila to listí. Až do té chvíle, než jsem si uvědomila, že na ten překrásný podzimní den s neskutečně modrou oblohou padla bílá mlha. A z té bílé mlhy se zčistajasna vynořil muž v holínkách.

Šel mlhou dvorem, který nebyl jeho, do kterého vstoupil bez zvonění, bez klepání a bez pozdravu začal:

„To nemůžete…“

Zrovna jsem nazdvihovala listnatou hromádku vidlemi, aby se pod listí dostal nehybný vzduch.

A jak chtěl dál pokračovat ve své řeči, spatřila jsem v jeho shovívavém úsměvu a zablýsknutí jeho unavených očích to známé:

„No jo, Pražanda…“

A tak jsem využila tohoto svého postavení a zhloupla ještě víc a koketně se nechala poučovat odborníkem na spadané ořeší. Obdivně jsem komentovala jeho znalosti o kompostování a rozešli jsme se, oba téměř dojatí.

Když jsem tedy mnoha litry vody uhasila doutnající lití a připravila ho ke zkompostování, šla jsem zhodnotit břicha koz, která se mi zdála nebezpečně nafouklá.

Stály jsme naproti sobě já a dvě kozy. Ony se opíraly z jedné, já z druhé strany o starobylá dřevěná plaňka. Právě v tom slabém místě statku, odkud je prozatím vidět na úzký úsek dvora ze sousedova okna pod střechou.

Nahýbala jsem se přes plaňka ve snaze dotknout se břicha jedné z koz. V tom jsem pocítila na hlavě podivný tlak – druhá koza do sebe soukala vlasy. Moje vlasy! Než mi to došlo, měla je snad až v žaludku.

Tahala jsem vytřeštěná zoufale svoje vlasy oběma rukama z krku té rohaté kozy, hlavu vedle hlavy.

Když jsem konečně oslintané vlasy osvobodila a prožitým vyčerpána se opřela o zeď z pískovcového kamene, postranním pohledem jsem ho spatřila. Vytřeštěného muže za oknem. Nesmál se. Právě jsem předčila všechny jeho, i ty nejstrašnější, představy o Pražandách.

Advertisements

9 comments on “Nafouklé kozy

  1. jenia napsal:

    Díky, že jsem se mohla zasmát. Takhle představa mě hrozně pobavila. A taky to, jak jsi „zhloupla“. smích upřímný

  2. M.. napsal:

    A pak že předsudky jsou nespravedlivé!Houbeles. Pražanda je prostě Pražanda.

  3. Gomba napsal:

    Ad "zhloupla"napoprvé jsem četl „zhoupla“ – myslel jsem v kolenou, aby ten pán z toho jóóó něco měl ,-)

  4. Mirka napsal:

    Gombo,to Tvé podvědomí…

  5. radka napsal:

    ja taky cetla zhoupla, teprve az prvni Jeniy prispevek napravil muj omyl. A pohled na Prazandu vytahujici sve krasne dlouhe vlasy ze zaludku mlsne kozy musel byt nezapomenutelny. Chechtala jsem se pres cely stul.

  6. Janek napsal:

    No my si takhle dělali na posledním vandru legraci z té jediné Pražandy. Večer jsme se jí u ohně omluvili, že to jsou jen vtípky. A ona pak do ticha povídá: „A co je to najednou támhle za světlo?“ „Víš, to je měsíc…“

  7. Manželka napsal:

    I já četla to „zhoupnutí“. Ale přiznávám, že jsem si sem šla jako vždycky pro konejšivé (nebo znepokojivé) pohlazení a odcházím rozchechtána… Nečekala jsem to, ale překvapení je to příjemné :) .

  8. Zuzana napsal:

    PražandaPokaždé, když zapaluješ na chaloupce ta krásná kachlová kamna PEPEM, trpím a hlavou mi proběhne: „no jo pražanda“, ale s láskou:-). Třeba jednou poznáš to štěstí, které se dostaví, když správným počtem novin (ještě lépe chvojí, ale na to jsme už i my vesničani líní) zapálíš správný počet třísek a kamna hoří!!

  9. Mirka napsal:

    Zuzanko,to bych ale musela začít číst noviny a naučit se trpělivě štípat třísky.Ale protože vím, jak trpíš, a protože chci poznat taky to štěstí, budu se, z lásky k Tobě, snažit. Možná se budu i snažit vázat do otýpeček to chvojí. Po lese posbírané.Ale teď nevím, jestli neslibuju nesplnitelné.Protože to PEPO…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s