Všichni mě nemilují

(Já a společnost.)

 

Považovala jsem to za samozřejmý fakt. Tedy to, že jsem se sem narodila a celý svět mě tu vítá a celý svět mě tu bude milovat. A já budu milovat celý svět.

Snažila jsem se usilovně celý ten milovaný svět nezklamat. Ten fakt, že nebudu všemi milována, ať se budu snažit sebevíc, jsem nechtěla přijmout.

Když jsem pak, zaskočená, pochopila nesmyslnost těchto svých představ o sobě a světě, přestala jsem se, s důkladností sobě vlastní, snažit ten svět nezklamávat. Přestala jsem se snažit zalíbit se mu.

A snažila se nezklamat už jen samu sebe, zalíbit se sama sobě, milovat se. A to mi dodalo jistotu a stalo se to dobrým základem ke všem mým dalším láskám.

A taky jistotou, že nikdy nemůžu zůstat bez lásky.

První mi pootevřela oči, mně čtyř a půl leté, o rok starší Jarmilka Kubrová. Byla jsem poprvé ve svém životě vřazena do většího kolektivu dětí. Do školky. Do školky s pro mě strašlivými vůněmi.

Neměla jsem tam žádné spory. Nechtěla jsem žádnou hračku, kterou měl někdo jiný. Stála jsem, tichá, stranou a pozorovala ten neznámý mi svět. Pani učitelky mě za to měly rády.

A pak ke mně přišla ta holčička s plechovým hrníčkem a řekla mi, že bude hádat, jestli piju, nebo ne.

Tak jsem přiložila ten hrníček ke rtům a dělala, že piju. Mocně jsem naprázdno polykala a snažila se, aby se mi krček, který holčička, pokrčená v kolínkách, pozorovala zblízka, co nejvíce pohyboval v předstíraném lokání.

A pak ta Jarmilka Kubrová vítězoslavně zvolala:

„Polka si! Piješ!“

„Nepiju, jen to dělám, že piju.“

„Piješ!“

A křičela na pani učitelky, že lžu, že říkám, že nepiju a přitom piju, a křičela to na všechny děti. A já tam stála s plechovým hrníčkem a ty děti na mě koukaly nepřátelsky, protože jsem tam byla nová a Jarmilka Kubrová už s nimi se všemi vyrůstala od jeslí.

Pak ke mně přišla paní učitelka, vzala mi hrníček z ruky a řekla mi, že když se budu chtít napít, musím přijít za ní a že ona mi dá. Řekla to vlídně.

A já jsem si prožívala svou první společenskou bezmoc.

Reklamy

93 comments on “Všichni mě nemilují

  1. rulisa píše:

    Ehm… Ano. Já jsem se svým společenským bezmocem se zpěněnou krví bránila, odmítala jsem se smířit, a když jsem pochopila, že ti velcí silní moudří vládnoucí nejsou od toho, aby byli spravedliví, tak jsem svoje záludné provokatérky prostě zbřinkala… :o)))Pravda, časem jsem zkonformněla a z přímé konfliktní konfrontace se vyvinulo umění sladké tajné pomsty. A dalším časem se učím na to s..t. Což mi moc nejde. Ale přece jen už nenalítnu úplně na všechno, přece jen se dá většina poznat už v zárodku, tak netřeba boje, pomsty za vlastní blbost…Ale stejně, občas, když si některá z provokatérek (páč to bývaj drtivou většinou ženský) na mě zasedne a nesesedne a pokoje nedá, tak mi to taky nedá a nechám se unýst na vlně potěšení z ověření, že to ještě pořád funguje, všecky ty jemné techniky pastí, do nichž lze chytat ty zatížené křiváctvím z potřeby získávání převahy (zdarec Radko, i to je ono:) a pak koukat, jak se žhaví doběla… :-))

  2. radka píše:

    hehehe :o) me spolecenksa bezmoc privadela do stavu nepricetnosti. Najednou jsem citila ze omdlim, ztracim vzduch k dychani a ze umiram. Ten pocit byl tak intenzivni, ze si ho pamatuji do vsech detailu dodnes :o)) Bezmoc. touha po spravedlnosti. touha vysvetlit jak to bylo. Propadnout se do zeme a zmizet navzdy z povrchu zemskeho.Vsechno jsem se naucila :o) naucila jsem se nebrat se tak vazne. nebrat spravedlnost tak vazne. povolit. nechat plynout. A ucim se porad dal. I deti to ucim. odmala. nebrat se tak vazne. nebrat spravedlnost tak vazne. nechat plynout…. neni to nas problem rozpletat nitky spravedlnost/nespravedlnost. Stejne to nedokazeme :o) Nechme to tem mlynum, ony to nejak semelou.Zije se mi lepe. nepotkavam nespravedlnost. MOzna nekde je, ale ja ji nevidim. Nechci ji videt. Uzoufala bych se zalem.

  3. jenia píše:

    Mirkoty jsi musela být úžasná skvělá holčička, skoro mě to dojímá, ta představa, jak jsi nešťastná. Já si nic takového nevzpomínám, že bych byla tak silně asimilovaná od malička?

  4. rulisa píše:

    Radko,stav nepříčetnosti – přesně! Ta kombinace lítosti a vzteku nad nespravedlivostrí a bezmocí – Proč…? Co jsem komu, že mi tohle…? Jak můžou…? – Přímo k udušení nutnost jedním dechem vysvětlit, dovolat se „Proč mě nemáte rádi?! Když já vás jo a přece dělám všechno, abyste vy mě měli taky!!“ :-))P.S.:(„Ale když nemáte, tak si trhněte a já vám teda ukážu, proč a co je nemít rád. :-)))

  5. Mirka píše:

    V pocitu bezmoci.Ve chvílích bezmoci upadám já do podivné, až zvláštním způsobem omamné, ztěžklé otupělosti. Jakoby se zpomalily všechny funkce mého organismu. Jako by mi brňivě houstla krev v žilách. Nejsem v té chvíli schopná pocítit ani lítost ani vztek. Je tu jen ta bezmoc, zhmotněná do tíže, tupící veškeré mé vnímání. A když vystřízlivím z té tíživě omamné otupělosti, zbývá snad jen pocit ponížení z té bezmoci. Ten trapný pocit, co pak přechází v prázdnotu, dokud ji něčím nezaplním. Myšlenky na pomstu mě nenapadají. Pomsta by mě, myslím, nezklidnila. Myslím, že by jen zhoršila mé vlastní pocity.

  6. radka píše:

    ja taky nemyslim na pomstu. jsem letargicka, otupela, v krku knedlik neschopna pohybu. Az se mi vrati vedomi tak se odplizim pryc abych se jiz nikdy nevratila. V takovem stavu jsem byla schopna udelat rozhodnuti na cely zivot. Slovo nikdy znamenalo NIKDY a definitivu.

  7. rulisa píše:

    Já su holt cholerik bojechtivec. 🙂 K vyrovnání se s něčím potřebuju vydat energii v boji s tím. 🙂 Vždycky úplně jasně cítím, jak ve mně stoupá vztlaková vlna, jsem jak laser, všecko se přetavuje koncentruje do vzteklé rvavosti… Odejít bez boje, odplížit se a vzdát? Ani si nezařvat aspoň do nebe, když už zvládnu nikoho nepokousat nepřizabít nevytlouct mu zuby z ksichtu? – No, asi by mě švihlo… :-)))(Ehm, popravdě, málem mě doopravdy švihlo, hráblo na ex, když jsem se kdysi dostala do stadia, že jsem už ani za mák nebojovala, jen to v sobě dusila, zablokovaná, zaseklá, zauzlovaná jak gordickej suk.)

  8. radka píše:

    to je jiny stav. :o) Zni to hrozne, ale nejdriv musim prijit k smyslum, teprve pak muzu reagovat. A kdyz prijdu k smyslum, tak je dobojovano. jedinym resenim pro me bylo se uzavrit. Tehda. Teprve postupne jsem se naucila ovladat svoje emoce. Snizit je na stupen vzteku a agrese :o))) Pak muzu delat divadlo. Ted uz me ani to divadlo nebavi. Jen skutecne obcas. Abych nevysla z cviku.

  9. radka píše:

    vlastne jsou to jiz desitky let, co se me nic hluboce nezranilo. I vztek a radoby agrese (zla zena) jsou jen jako. Neni to doopravdy :o)) Je to jen jako. Co kdyby nahodou nekdy skutecne doopravdy :o))) Pak budu pripravena.

  10. Mirka píše:

    Ruliso,jako by jsi tím svým popisem svých emočních stavů popisovala mou vlastní maminku. Cholerik bojechtivec…to je přesný. Ať už s nadsázkou nebo bez.Někdy mi napadá, že právě ale tohle jí pomáhá nestárnout.Já jen málokdy pocítím jiné než smutek. V tom horším případě hluboký smutek. Jen ve výjimečných případech probouzí se ve mně geny mé maminky. To většinou v těch případech, kdy nebojuju za sebe, ale za jiné.Mám ale štěstí…jen skutečně velmi zřídka se setkám s tím, že je mi vědomě ublíženo. Vlastně, možná jsem se s tím ještě nikdy nesetkala…???A to nevědomé ubližování, to vlastně asi nic jiného, než ten smutek vyvolat nemůže.Rozhodně o tom zapřemýšlím…

  11. radka píše:

    cholerik bojechtivec :o) Myslela jsem ze jsem, ale nejsem. Protoze nemam pocit vitzestvi po vyhranem boji. mam pocit zmaru a odporu sama ze sebe. A to i kdyz bojuji za jine. Za koho? ZA deti, za muze, za pratele, za cizi? Vzdycky pocit zmaru. Protoze jak muzu vedet ze me vitezstvi je vitezstvi. Ze to pro ne je nejlepsi reseni? Jak muzu vedet ze to neni prohra?A tak vrham sve napeti do prostoru. A hlavne se ho snazim rozmelnit do nesmyslu. napeti rozmelnene do nesmyslu se stava fraskou. A nakonec rozveseli vsechny kolem.

  12. Mirka píše:

    Faktem ale zůstává že,BEZMOC JE STRAŠNÁ.Jak řekl, nebo napsal, Karel Čapek.

  13. radka píše:

    co je to bezmoc? Je to zavislost?

  14. rulisa píše:

    Bezradnost?Radko, pocit vítězství je nezávislej na rozumu. :o) Všecko, co říkáš, si uvědomuju taky, ale tak, jak píše Mirka, s každým malým vítězstvím, s každým vyhraným bojem – a můžou to bejt fakt jen pitominky, hry, přátelský šťouchání se – jako bych omládla – zřejmě je to spíš endorfinová záležitost, než kdovíjaká rozumová potřeba vědět, že jsme „lepší“ nebo že to vítězství je nějaký moje doopravdický vítězství. :o)

  15. radka píše:

    Starnu. Nechci byt jiz mlada. Ani zanic. Ne.

  16. rulisa píše:

    Radko, to jaká jsi, přece nejsi proto, že to od toho něco chceš! :-)) Jsi taková, jaká tě baví být a jak ti to dělá dobře, ne? :o)

  17. radka píše:

    prestalo me bavit, tesit se z vlastniho vitezstvi. Protoze tohle vitezstvi ma druhou stranu mince a tou jsou porazeni. Neni vitezu bez porazenych. A ja se nebavim o srandickach. Ja mluvim o skutecnem vitezstvi, kdy si nekdo dokaze SVOJI PRAVDU a demonstruje SVOJI MOC. na druhe strane zustavaji bezpravni (bez pravdy) a bezmocni. Bud oboje nebo nic. A kdyz ve me stoupa pocit opojeni z vitezstvi, z moji pravdy a vlastni moci, tak si seberu pomyslny bic a mlatim se nim hlava nehlava (vsak vis sebemrskacka:o))) Kdepak :o) Lze se zmenit. Jde to. Jde to rozumem.

  18. Mirka píše:

    Bezmoc.Bezmoc nevidím jako bezradnost. Není to stav, kdy si nevíš rady.Je to stav, kdy víš, ale nemůžeš nic. Být bez moci, tedy být bez jakékoli možnosti něco změnit.Kdy stojíš se svou „pravdou“ proti nepochopení, které odmítá jakékoli vysvětlení, jakoukoli diskusi.Tak tohle jsem si nazvala společenskou bezmocí.A ta není ničím v porovnání ze skutečnou bezmocí…třeba vůči nemoci, smrti…

  19. rulisa píše:

    Radko, lze, ale jen v některých věcech. A nic není zadarmo, v něčem se změníš ke svému „lepšímu“ obrazu, ztrátou něčeho inýho „dobrýho“ za to zaplatíš. Pořád je tam ta rovnováha, o které ty sama píšeš. Tj. zachování stavu celkových součtů. Bojechtivost není vítězochtivost. I v bojechtivosti se počítá s rovnováhou vítězství a porážek. Vždyť jinak by to nemělo smysl ani efekt. Tak proč litovat poražené? Příště oni budou vítězové. Navíc – sama správně píšeš, že vítězství i prohra jsou relativní, nikdy nevidíme všechno, k čemu se vztahují. Takže soudíme jen podle svých pocitů.Koneckonců, nic víc, nic nám přesnějšího stejně v životě nemáme – i ten rozum je zmanipulovatelnější a ošálitelnější než vlastní vnitřní pocity. Tímhle se řídím a zatím mi to ze všech pokusů něčím se v životě řídit funguje nejlíp. Zpět k tomu, že vítězství i prohra jsou relativní:Proto je dobré to nepřeceňovat. Prostě hrát a fungovat, je v tom spousta odrazových bodů, inspirace, energie… Ale fakt je, že se musí dávat pozor, aby člověk nehrál na úkor lidí, kteří to vidí třeba jako ty. Těm by ubližoval. Pak to skutečně netěší. Jenže hráčů, co by se těšili z hraní, aniž by vítězství a prohry brali strašně vážně a sebeohrožujícně, co by sami sebe nebrali tak strašně vážně, je strašně málo. Tak nezbývá než to zkoušet, občas si hrát sama pro sebe, aniž by to ostatní kolem mě postřehli, a hledat (a pěstovat si) lidi, co to viděj stejně. Myslím, že jediná absolutní prohra je nedělat vůbec nic ve strachu, že cokoli udělám, bude to špatně, a dumat pořád dokola, co ve své snaze nedělat nic špatně dělám špatně. Hledat v jakési úzkosti pořád jen další úhly pohledů na to, co jak dělám špatně. :o)Občas je třeba se odrazit a skočit. A věřit, že to kolem mě funguje tak, že když po dopadu zašlápnu nějakou kytku, příroda se s tím vyrovná, páč s tím normálně počítá a patří to k ní. :o)

  20. rulisa píše:

    Mirko,myslela jsme bezradnost ve smyslu „Nevím si rady, jak to změnit“.Tedy vím, co chci a jak by to mělo být, ale nevidím cestu, kudy.

  21. radka píše:

    MIrko, spolecenska bezmoc je zavislost a taky nevedomost. Zavislost, ze je pro nas dulezite, aby jsi mysleli neco jineho a nevedomost, ze investujeme energii zbytecne.

  22. rulisa píše:

    Ergo, když mi na nich nebude záležet, nebudu tu bezmoc cítit. 🙂

  23. radka píše:

    no, nechme to na priste. Ale vratme se k tomu jinde. Dnesni doba je zvlastni. Bojovnice si musi hlidat svoje zbrane. Tak jako kocka nedrape lidi kolem sebe, drapy vytahuje jen na korist. Aby se uzivila. Svoje lidi jen lehce okusuje a skrabne jen jako. Neni to doopravdy.

  24. rulisa píše:

    Vždyť jo, vždyť o tom píšu. 🙂

  25. radka píše:

    je velky rozdil mezi doopravdy a jako. U jako neni pocit bezmoci, totalni otupelosti a zoufalstvi. U jako hraji obe stany stejnou hru. neni vyhry a prohry. Obe strany konci pratelstvim. vsechno je jen jako.U doopravdy jsou vitezove a porazeni. Vitezi si masiruji ego a porazeni dle natury kuji pomstu nebo se odplazi lizat rany.

  26. rulisa píše:

    Ale to jako nebo doopravdy rozhoduje kdo? Co když jeden hraje jako a druhej doopravdy?A co když já třeba hraju jako, ale jakože doopravdy? Celkově je to jako jako, ale v dané vteřině, půlminutě, naplno doopravdy? Protože to prostě v tem okamžik musí být jako doopravdy… To se blbě vysvětluje. :-(Běží závodník v maratónu jako, nebo doopravdy?

  27. radka píše:

    jeste dodatek. Hra vyzaduje urcitou intimitu. Hraji s temi kdo chteji se mnou hrat. Se spoluhraci. Nelze hrat s nekym cizim-neznamym. Hra znamena blizkost. Souzneni. Odhaleni bricha a slabin. Hrac nevrazi „spoluhraci“ nuz do bricha.

  28. radka píše:

    vysvetlila jsem to driv nez jsi se zeptala :o)

  29. rulisa píše:

    Resp. co jsem chtěla říct – závodník-běžec taky ví, že jedním závodem nic podstatnýho nezmění. Ale podstata toho, že je běžec-závodník, je, že pokaždý na tu chvilku běží, jako by na tom závisel život celýho vojska, kterýmu běží pro posily. :o)

  30. rulisa píše:

    Myslím, že se tročku míjíme. Protože s tím, co píšeš, já naprosto souhlasím, ale cítím v tom tvůj nesouhlas a naježenou obranu. Za suž to upozorňování, co v tom může být a je špatně. :-)Psala jsem, že vím, že nejde hrát tu hru s někým, kdo to vidí jako ty. Tak ani nebudu. 🙂 Nechci ti nic nikam vrážet, na nic tě přesvědčovat, jen jsem vysvětlovala, jak to mám já, jak mi to funguje, to je všechno. Hezkej den přeju. 🙂

  31. radka píše:

    ja nemluvila o tobe :o) mluvila jsem o sobe :o) sebe znam nejlip a pres sebe hodnotim. Kazdy si vymezuje vlastni hranice, za ktere jiz nepujde. Ne ze by nemohl, ale ze si to nemuze pak zodpovedet sam pred sebou. MOje hranice ktere jsem si vymezila jsou pro me moc uzke. Moc tesne. Nekdy je rozrazim aniz bych chtela. Mluvim o sobe. Ne o tobe. TAky preju hezky den. Ceka na me jedno velke silenstvi :o))) Vsechny babicky.

  32. rulisa píše:

    Aha, nojo… :-))Tak žádná trpkost? Nezlobíš se? :-)To bych nerada. Tu trpkost, hlavně. Mě čeká taky víkend „s rodinou“, tj. u plotny a tak. Tak ho nejspíš přežiju s vidinou těšení se na imaginárního někoho, kdo se po mým vítězství neodplíží pryč lízat si rány, nýbrž okamžitě začne kout plány na pomstu a kdo po svým vítězství s potěšením bude čekat, jakou pomstu ukuju já – se vzájemnýma mírovýma přestávkama na… ledacos… :-)))

  33. Mirka píše:

    Radko,„MIrko, spolecenska bezmoc je zavislost a taky nevedomost. Zavislost, ze je pro nas dulezite, aby jsi mysleli neco jineho a nevedomost, ze investujeme energii zbytecne.“Radko, přiznám se, že těmto Tvým větám jsem neporozuměla.Bezmoc, i při nejlepší vůli, nemůžu chápat jako nějakou závislost. A nevědomost mi v tom všem taky nedává žádný smysl.Cítí-li člověk bezmoc, je to proto, že nemůže nic. Tedy ani vynakládat žádnou energii.Právě proto pociťuje bezmoc, protože cítí, že veškerá snaha už je definitivně marná.Cítí-li, že může něco nějakým způsobem ještě změnit, nebo ovlivnit, není to pocit bezmoci. Protože je v tom naděje.Právě tady nastupuje, podle mého, pocit bezradnosti. V tuto chvíli si člověk rady neví, ale tuší, že nějaké řešení, nějaká naděje změnit, tu existuje.

  34. Mirka píše:

    Bezmoc můžu cítit i sama vůči sobě. Vůči vlastním chybám.Když nenacházím schopnost, moc, změnit samu sebe.

  35. rulisa píše:

    Radka psala „SPOLEČENSKÁ bezmoc“. 🙂

  36. rulisa píše:

    MirkoAle i nez společenskosti – bezmoc je závislost. Závislost na tom, co chceme, co si myslíme, že by mělo být. Když budeš mít jinej pohled na to, co v danou chvíli nazýváš svými chybami, nebudeš svým myšlením závislá na nich, na jejich chybovosti pro tebe, tak vůči nim ani nebudeš cítit bezmoc.

  37. radka píše:

    Mirko, doufam ze mluvime porad o spolecenske bezmoci. ne o bezmoci z duvodu nemoci nebo nejake rany osudu. Tam bezmoc nema misto. Jen smireni.Spolecensky muze byt clovek bezmocny jen v pripade, ze ma s danou spolecnosti nejake vztahy. V pripade rodiny, ze je podrizeny autorite (mamince, tatinkovi, manzelovi), v pripade cizi spolecnosti je zavisly na tom aby tihle lide od nej neco koupili nebo ho nejak obdivovali. Kdyby nebyl zavisly, tak se otoci a odejde stredem. Ani se neohledne.

  38. radka píše:

    Souhlasim i s vysvetelnim Rulisy. Bezmoc je i zavislost na tom co chceme a co neni. Protoze svet bezi mimo dosahu naseho chteni. Bezi si jak se mu zachce :o))))Kdyz se zbavime chteni („spravnosti dle nasich predstav“), zbavime se i bezmoci. Vsecho pak pobezi prirozenou cestou. Tak jak ma.

  39. Mirka píše:

    Ruliso,to, co jsem napsala, platí, alespoň si to myslím, pro bezmoc vůči čemukoli. I pro tu bezmoc vůči té společnosti, která právě stojí proti Tobě.Nevidím v tom rozdíl.

  40. Mirka píše:

    Závislost já vidím jen ve vztahu k moci. K bezmoci ne.I když tuším, co máte na mysli.

  41. radka píše:

    myslim ze nejsme bezmocni. Jako deti nevime ze nejsme bezmocni. Ze nejsme my a oni. Teprve s casem prijdeme na to ze je to tak jak to vidime. Kdyz to uvidime jinak tak to bude jinak.

  42. radka píše:

    Presne tak to vidim taky Mirko. Bezmoc se objevi automaticky jako protipol k moci. Tam kde moc nevidim tak nemuze byt ani bezmoc.

  43. Mirka píše:

    Radko,já ale nevidím bezmoc jen jako protiklad k moci.Společenskou bezmoc vnímám jako pocit vyvolaný nějakou situací, ve které zůstávám nepochopena a je mi jasné, že není v mé moci to změnit.Právě jako v té školce s Jarmilkou Kubrovou. Když vím, že žádný důkaz, který by to mohl změnit nebude dost pádný, abych přesvědčila. Že stojím tváří v tvář proti nekompromisnímu tvrzení, za kterým, z různých důvodů, stojí i všichni ostatní.

  44. rulisa píše:

    Ehmm… Jak to víš? Že žádný takový důkaz nebo jiný prostředek není? :o)(Výchozíbod mojí bojechtivosti.:-))

  45. radka píše:

    Je to protipol moci :o) Sama jsi to vyslovila :o) Neni v tve moci neco zmenit. Nekdo je rad bezmocny. Z ruznych duvodu.

  46. radka píše:

    at je to jak chce, ja jsem demokrat. tim padem nejsem ani mocna a ani bezmocna. Demokracie znamena, ze ti druzi si muzou myslet svoje. ja si taky budu myslet svoje. Kdyz se me nekdo zepta na nazor tak mu ho reknu. A kdyz se nepta tak se snazim nerikat nic (hehehe, to se mi moc nedari)

  47. rulisa píše:

    Tak to oprav: „…a když se neptá, tak ho řeknu taky, ale nedivím se, když mě s ním pošle do…“ :-))

  48. radka píše:

    presne, hehehe :o) Fakt se nedivim :o))) Pocitam s tim predem, hehe :o))))

  49. rulisa píše:

    …ale to ty se nedivíš, ani když tě pošle a ptal se… :-)))

  50. Vojtěch píše:

    Možná je to jako s tím vínem…Sháníš si víno, často v studu a ponížení! Sháníš si víno, protože musíš…A když ho seženeš, a napiješ se, ústa se Ti zkřiví odporem a dobré srdce žalem…Ale něco přeci jíst musíš…

  51. Mirka píše:

    Vojtěchu,víno musíš pít tedy jen to dobré. A jen pro radost!

  52. Janek píše:

    Myslím, že bezmoc je název mostu mezi věcmi, které můžu změnit a věcmi, které nemůžu změnit. A že se na něm někdo rád usalaší, to je jeho boj:).

  53. mikeš píše:

    Jak bojovat proti bezmoci? Netoužit po moci, být si jistý své pravdy uvnitř a litovat ty rádoby vítěze, někdy ovšem i sám sebe, osvobozuje to od těch pocitů smutku a bezpráví, ale je to těžké, takhle nesnesitelně lehko býti…

  54. rulisa píše:

    Mikeši,litovat? Litovat soupeře jako berlička k povýšení se nad ně?

  55. mikeš píše:

    Když někoho lituješ, tak ho nechceš tak moc porážet. Ale když vím 100%, že mám pravdu, tak je lepší zmobilizovat síly a strategicky a takticky se pustit do boje, ale osvědčilo se mi zpracovat své negativní emoce, ty byly většinou směšné a on se potom ten dotyčný zesměšní sám. To záleží, ale když člověk zůstane úplně pasivní, všichni na něm budou dříví štípat. Spíše jde o to nedovolit, aby si někdo dovolil a vnitřně se zpevňovat. Soupeř intuitivně vycítí to nejslabší místo a tam zasahuje. Dalajlama říkal, že by si člověk měl hýčkat své nepřátele, protože ti mu ukážou, co má zdokonalovat, sám se stane silnějším a to porazí toho soupeře i bez boje. Slabší si netroufne na silnějšího. Vtip je v tom, že ta energie silnějšího by se měla využít na ochranu slabších, ale opravdově slabších, kteří se neubrání. Psychická odolnost je nejdůležitější, a ta se dá potom testovat jedině v kontaktu s nespravedlností.

  56. radka píše:

    mikesi,ty jsi to podleme tak nejak vsechno pomotal dohromady :o)Kdyz nekoho lituji, tak si jiz k nemu vymezuji vztah. Ru, to rika dobre. Povysujes se nad nej svoji litosti. (podle me)Nebojovat nema nic spolecneho s pasivitou. Ten kdo nebojuje jde jednoduse po svem. Nedokazuje druhym svoji pravdu a nema ani touhu ji dokazovat. Pohybuje se ve SVEM prostoru. Kdyz je napaden coz se muze stat (treba tim ktereho jsi doporucil litovat) tak staci kdyz vymezi energicky svoji hranici. Nemusi bojovat:o)))) Dalajlama by nikdy nevymezil hranici tak, aby si ten druhy ublizil. To je pak mira velkorysosti. Velkorysost je pro me schopnost vymezit hranici tak, aby si ten druhy ktery na ni narazi neulizil. Aby mu nevzal dustojnost. Naopak aby mu umoznil se svobodne rozhodnout. To je ucinek sily. Neznam dalajlamu, ja jen vzala primer protoze jsi ho pouzil. Silny clovek neublizi. Naopak povzbuzuje. Zpusobem ktery je prijatelny.

  57. rulisa píše:

    Miku, promiň,ale to je jak když pejsek a kočička vařili dort… :-)))Ne, vážně, mně fakt akorát zarazilo to litování, páč to je tak profláklej sebezáchrannej grif… A ne zrovna projev síly. Spíš rádobysíly. Ale zaujalo mě to intuituïvní vycítění slabýho místa… Víš co, to umí jen někdo. Proti většině útoků jsem se stala snadno imunní právě proto, že většina lidí neumí nic intuitivně vycítit, jedou po výtce tupě po povrchu viděného, schematicky. Takže třeba ví-li útočící muž, že má před sebou ženu, napadá její ženskost a zobecněnou typizaci hlavně těch v populaci míň ceněných stránek ženskosti.Ví-li někdo, že dělám koně, napadá tuhle stránku, spojuje sex a ježděníé na koni, koně a mou domnělou touhu po dominanci, ti primitivnější pak buřty a koně… :-)Napíšu-li někde, že jsem nějaká, útočí tím, že tuto mouvlastnost přetáhnou do extrému a vytknou mi ji jako mou chrakteristickou.Atd., atd. Prostě lidi nejčastějc útočí tím, co jim ty sám o sobě sdělíš. Žádnou extra intuicí.A tak si ty pokusy s potěchou eviduju a dělám si podle nich obrázek o tom, koho mám před sebou… :-)Pokud mě někdo někdy zasáhne skutečně v mým slabým místě, stává se pro mě člověkem, který mě tím mimořádně zaujme, dá se říct u mě i silně stoupne v ceně, protože ho v tom okamžiku mám přinejmenším za mimořádně (sociálně) inteligentního. 🙂

  58. rulisa píše:

    Hmm, zas než jsem to naklepala, byla Radka rychlejší. :-))

  59. mikeš píše:

    To záleží případ od případu, když vím, že dotyčný chce bojovat a zvedat si na mě sebevědomí, tak ho radši vduchu polituju a jdu si svou cestou. Když je situace vážnější, jde o důležitou věc, dotyčný má moc, je to třeba šéf a nemá pravdu, je třeba říct svůj názor a třeba i začít bojovat. Ale k té síle se musí nějak dopracovat. Podle mě je důležité odhadnout situaci. Největší boje jsou stejně boje partnerské. Třeba tam by se to dalo trénovat…Protože člověk, který se nesnaží vůbec obhájit svá práva, stejně bojuje vduchu, cítí se ukřivděný, zaplavuje pocity viny, ta úplná pasivita je na druhé straně agresivní. Vybuchuje potom slovně a vymýšlí intriky / samozřejmě vycházím ze svých zkušeností /.

  60. rulisa píše:

    Největší boje partnerské…? :o)O skutečně důležitý věci jsem v partnerství nerada bojovala, bylo mi hrozně líto o ně bojovat. Nakonec jsem se rozhodla o ně nebojovat. Bez ohledu na partnerství. O skutečně důležitý věci nebojuju. Ty si prostě rozhodnu a hotovo.

  61. radka píše:

    Neznam tvoje zkusenosti :o) ja pasivni vlastne nikdy nebyla. Staci jen zapnout rozum a predstavit si, ceho svym postupem dosahnes. nasrani toho druheho? Jeho porazku a potupeni? Nebo chces dosahnout porozumeni, dohodu? Svoje prava muzes jednoduse zit a uvidis co se bude dit :o))) Treba se nebude dit nic. A nemusis nic obhajovat.

  62. radka píše:

    Ru, my piseme paralelne totez. Vis co, jdu pect buchtu :o)))

  63. rulisa píše:

    :-)))

  64. mikeš píše:

    V partnerství je totiž ten problém, že oba znají slabá místa toho druhého, kam se pak můžou trefovat. Takže ideální pár by měl vlastně milovat slabá místa svého partnera, a snažit se je kultivovat. A neměl by to být boj, ale opak je pravdou.

  65. mikeš píše:

    Není jednotný mustr, to záleží na povaze, temperamentu, situaci, ale každá nespravedlnost bolí a měla by se řešit, pokud někdo udělá něco špatného, měl by být poražen.

  66. radka píše:

    jeste jsem tady :o) Mikesi, neni opak pravdou. Zalezi jakeho partnera si vyberes a jake sance mu das ke kultivaci :o)))) Clovek by vetsinou chtel kultivovat toho druheho (paneboze to je hrozne slovo). A sam se povazuje za kultivovaneho. Hehehehe, to je sranda.

  67. rulisa píše:

    Mikešiiiichraň bůh život a zdraví partnera, kterej by se rozhod kultivovat moje slabá místa! Stačí, že čas od času to nějakej postarší rádobykultivátor zkusí po netu a pak se diví i ušimama, doufám, že si k tělu, srdci a na partnerský post nikdy nevpustím žádnýho takovýho zoufalce… :-)))

  68. rulisa píše:

    Ergo, partner moje slabá mésta nemusí milovat (probůh,proč by měl? :o), ba naopak, jen ať mi do nich klíďo strká můj nos, si čuchnout, ale ať se opováží mi na ně šahat opravářským nářadím! Jsou moje, tak jako ty jeho jsou jeho, a já nejsem povinná být kvůli jakési rádobylásce slepá, abych je neviděla, ale taky nejsem od toho, abych napravovala a předělávala… :o) Buď s tím člověkem jsem, s takovým, jakej je, třeba právě proto, že o to doopravdy důležitý spolu nemáme potřebu bojovat, a nebo s ním nejsem. Tečka.

  69. Mirka píše:

    Tedy,tady se to rozjelo! A já zrovna jdu nevhodně vkládat další článek. Moc tedy nevím o čem je řeč, ale já se nechávám kultivovat ráda…

  70. rulisa píše:

    Mirko, když chci, tak tak ráda. 🙂

  71. rulisa píše:

    …tak taky…

  72. mikeš píše:

    Samozřejmě, že to ten partner tomu druhému neřekne : “ hele, jdu kultivovat tvoje slabá místa „. Ale dělá to tajně, tak aby to ten dotyčný ani nepostřehl. Horší varianta je, když se do nich potom ve své slabé chvilce trefí, tak pak je řada na tom druhém, aby to taktně vycítil a tajně začal kultivovat. To by nebyl špatný námět pro Hurvínka.

  73. radka píše:

    ja se taky nechavam kultivovat rada, jestli myslime to same :o)))

  74. rulisa píše:

    Já se nechávám kultivovat velmi ráda, neb jsme středem zájmu a péče, ale jsem velmi nerada, když se partner snaží kultivovat moje místa, o nichž nazná, že jsou slabá. 🙂

  75. radka píše:

    ale preferuji urcitu stranu!

  76. rulisa píše:

    Mikeši, neexistuje nic tajně! Existuje jen hra, při níž se když ne oba, tak aspoň oběť kultivace benevolentně tváří, že to tajně je. 🙂

  77. mikeš píše:

    Čím tajnější, tím lepší.

  78. Mirka píše:

    I my tady,se vlastně tak trochu vzájemně kultivujeme…

  79. Mirka píše:

    Ale,celou tu dobu, co jsme my tady, jistě ku prospěchu našemu, tak trochu „mlátili tu prázdnou slámu“ myslela jsem na tu BEZMOC i trochu jinak.V jednu chvíli:http://sejra.bloguje.cz/573045-dovolena.phpA ve chvíli druhé:http://sejra.bloguje.cz/604200-nevzdam-to.php

  80. radka píše:

    precetla jsem si oba odkazy. Souvisi nejak se spolecenskou bezmoci? O te jsme se bavili. Zdalo se mi :o)

  81. rulisa píše:

    Trošku mě Mirka těmi odkazy – zklamala. :o)Sejra jsem si samozřejmě přečetla celýho, jo, je to přesně to, co může potkat v životě kohokoli a nejspíš, když to nejmíň čeká. Ale trumfovat tím závěr diskuse o něčem malinko jiným… Nevím. Třeba se mýlím a tak laciný se to jenom nechtěně zdá. :o)

  82. Mirka píše:

    Radko, Ruliso,určitě jsem nechtěla triumfovat. Ani mě to nenapadlo. A s tím „mlácením prázdné slámy“ to jsem použila s nadsázkou, zahrnula do toho samozřejmě i sebe, a dala před to „tak trochu“.To jen, že jsem na Sejra včera, i v rámci té diskuse myslela. Proto jsem napsala:Myslela jsem na tu BEZMOC i !!! trochu jinak.A termín „společenská bezmoc“ mě jen tak napadl. Pocit bezmoci má jistě mnoho podob.Takže úmysl zlehčit debatu v tom nebyl a já se omlouvám, vyznělo-li to tak.

  83. rulisa píše:

    Mirko, přemýšlím, jak bych to vysvětlila, aniž by to vyznělo jako výše zmíněný boj.:-)Nevadí mi sláma, navíc jasně v uvozovkách. Vždyť by byla hloupost tyhle blogový diskuse nějak přeceňovat, nemají jiný smysl než sama sebe a chvilku relaxu a ujasňování si myšlenek, ony opravdu svět nespasí a nikoho pár slovy nepředělají.Vadí mi spíš ten princip: Zatímco se někteří plácají v „zadaným“ tématu – soustředěněn, zaujatě, dá se říct poctivě! – v němž se nedá než opírat se o sebe sama a o svoje zkušenosti, o svoje pohledy na věc – a ještě se v průběhu ujistí, že se mluví jen o tom a ne o jiný formě bezmoci, tak ty na závěr celé té diskuse, kterou jsi vyvolala, ale pak jen tak zpovzdálí sledovala, s poznámkou, že nestíháš (nezvládáš?), tak ty pak, až už nikdo nic k tématu nemá, přijdeš s tím, jak ty jsi celou dobu vlastně měla v hlavě cosi lidsky ušlechtilejšího, vyššího, neb jsi altruisticky soucítila…No, nějak mi to nesedí, no. :o)Když jsi na něj myslela celou dobu, pročs to neodpověděla Radce, když ta se ptala, mluvíme-li pořád o bezmoci společenské? :o)Myslím, že kdybys chtěla, mohlo se mluvit i o tomhle, o téhle bezmoci, jsi autorka článku, ale i zdejší diskusní moderátorka, nebyl by problém, myslím, že ani Radce ani mně ani tohle téma není cizí. Jen když je téma jabka, dáváme si pozor, aby se nepletly s hruškama. Osobně třeba já nesnáším ty techniky nenápadného „ochloupkového“ odvádění diskuse někam jinam, aby mluvčímu lépe vycházelo jako pravdivé to, co tvrdí… :o)Ale tohle nebylo o chloupek. Ten závěr s odkazy. Jako by ta diskuse nebyla to, co sis představovala nebo co ti sedí, a tímhle sis pocit z ní podvědomě šoupla víc „pro sebe“. Ne, nemusíš odpovídat na otázku proč jsi to nezmínila dřív, vím, že člověk občas zaváhá a něco neudělá, protože mu to přijde nepatřičný, a až pak se ukáže, že to možná udělat měl. Prosím, neber ten můj rozbor jako kdovíco důležitýho, kdybys to nebyla ty, kterou vidím jako duši až přejemnělou a jíž tedy nechci způsobovat žádné zbytečné skřípění, tak bych to takhle nepitvala.A už vůbec to neber jako kategorický soud nebo tvrzení, že to, co jsem napsala, tak musí být, taky píšu jen svoje pocity a jen vysvětluju souběh okolností, který u mě ten pocit trochu nefér lacinýho tahu od tebe vyvolaly. Snad vše a v dobrým. :o)

  84. Mika píše:

    Ruliso,víš, že jsi mě rozesmála?To tedy musím působit jako hodně velká netykavka.Ale vím, že psané často zapůsobí jinak, než jak bylo myšleno.A máš pravdu, včera jsem s tím odkazem váhala. I dneska tomu tak bylo.

  85. rulisa píše:

    Jako netýkavka určitě ne! :o)Spíš jako člověk, co má rád svět kolem sebe odpovídající sobě, ale dělá to tak, že ho tak prostě vidí. Tj. třeba věci, které nejdou laskat, poetizovat, kultivovat /:-))/, povznést nad proužek dýmu z vonných tyčinek a s úsměvem ohladit do jemna, tak ty věci propustí jít mimo něj, jako by ani nebyly…Ale to asi do jisté míry děláme všichni, že jo? :o)

  86. rulisa píše:

    P.S. A ty věci, co propouštíš mimo, protože se ti do tvého světa nevejdou, ti způsobují mírnou přismutnělou bolest. Možná právě proto, že se ti do tvého světa nevešly. Ale ta bolest už se ti do tvého světa vejde.Tak mi to přijde.

  87. Mirka píše:

    Ruliso,takhle působím nejspíš proto, protože nenadávám. Prostě nenadávám. Ani na muže, ani na ženy, ani na děti, ani na politiky, ani na svou váhu a nevím na co všechno ještě se nadává…a to působí v dnešní „láteřící“ době podezřele nezvykle…Ale napadá mě, že já vlastně ani pořádně nevím, co je to ta „netykavka…myslela jsem, že žena, které se všechno hned dotkne…?

  88. rulisa píše:

    Nenadávání tak výjimečný? Nevím. Možná v Praze? /Lehkej vtip. Ale jen lehkej./Znám vícero lidí, co nijak nenadávají, ne že by nezanadávali, když si ukopnou palec, ale nemaj potřebu si stěžovat ani fňukáním, ani nadáváním. Kdo je v pohodě sám se sebou, nepotřebuje přece objekt k nadávání. :o) Ale takovej snivo-vznešenej typ, jak na mě působíš ty, „znám“ jen tebe. :-))(Ale nepopírám, že v reálu se s uměleckýma kruhama a modrou krví prakticky vůbec nepotkávám.)

  89. rulisa píše:

    Ne, myslím, že to není tím, že nenadáváš. Je to tím, JAK nenadáváš. 🙂 Jak co filtruješ.(Každej filktrujem nějak, druh a způsob filtru je pro nás charakteristický.)

  90. Mirka píše:

    Ruliso,Já se zase musím smát, protože to Ty jsi na mě příliš poetická…já neumím myslet v té abstrakci, kterou ty často hovoříš.Když mi napíšeš:“A ty věci, co propouštíš mimo, protože se ti do tvého světa nevejdou, ti způsobují mírnou přismutnělou bolest. Možná právě proto, že se ti do tvého světa nevešly. Ale ta bolest už se ti do tvého světa vejde.“…tak já nejsem schopna si za tím nic konkrétního vybavit. Vůbec nevidím nějaké hranice „mého světa“ a už vůbec ne ty „věci“.A přismutnělá bolest zní tak krásně…ale nemyslím, že bych ji mohla pocítit, k vůli těm „věcem“, co se mi nevejdou do toho „mého světa“.To, co jsi napsala prostě zní tak krásně, poeticky, ale nic mi ta slova neříkají, nic mi nevysvětlují. Nic si za nimi nedokážu já představit. Tedy nic konkrétního. Jen malebně vzletné myšlenky.A to „nadávání“/no, asi jsem nezvolila nejvhodnější výraz/, to čtu, čtu-li, právě v tomhle světě blogů.Ale je fakt, že žádného z těch lidí, jejichž texty čtu bych si netroufla hodnotit. Jeho osobnost. Jeho cítění.Leda jeho texty. A za nimi já si sama pro sebe můžu toho člověka nějakým způsobem představovat. Ale to je tak všechno.

  91. rulisa píše:

    Aha. :o) To k tomu poetismu. No, nevím, abstrakce určitě není totéž co poetismus, ale kolik čeho tam která máme, nebo čeho která víc, už se teda nebudu pokoušet odhadovat, možná (určitě) je to jen tak, že je to u každé z nás jinej poetismus a jiná abstrakce. :o)Já běžně „soudím“ lidi podle jejich textů, je-li jich víc delších v delším časovým rozmezí. I když – „soudím“ je ošidnej výraz, jeden z těch, na kterej jsou lidi alergický, protože odmýšlejí jeho původní význam od slova úsudek, tedy výsledek rozumového zabývání se někým, a vidí v něm jen soud, hodnocení, číslování na stupnici dobrý-špatný… Tak místo soudu třeba – dělám si obrázek o člověku? I když je třeba brát v úvahu, že text není úplné sdělení o člověku, že je to vždycky jen část něj, tak pro tu část je text hodně přesný poskytovatel obrazu, hodně výmluvný zrcadlo. Víc, než by se nám leckdy líbilo. Leckdy v něm jako by pod zvláštním světlem velmi ostře vyniknou rysy, které jsme si zvykli na sobě nevnímat nebo které běžně v celkovým našem projevu víc či míň záměrně zanikají.V těch případech, u kterých jsem zatím měla k dispozici texty i autora, všecky posuzovaný texty odpovídaly tomu, co jsem později posuzovala o jejich nositelích naživo. :-)Jen naživo pak občas doskočí doopraví se nějakej motiv, detail, co nějakýmu cítěnýmu jevu dá smysl, souvislost…A tak, no. 🙂

  92. Mirka píše:

    Mám to stejně.

  93. jenia píše:

    Jejda, tady se toho natlachalo. :-))Dokonce jsem si přečetla své nepatřičné tlachnutí, na rozdíl od hlubokých a závažných a plkavých úvah následných. :-)) Stejně, když si přečtu ten článek, tak zase si jenom představuji tu malou holčičku, vidím ji, jak naprázdno polyká, aby byla pěkná a hodná, a JEJÍ snaha není oceněna. A NIC VÍC SE MI K TOMU NECHCE DODÁVAT, než co jsem už napsala. Bobek malý roztomilý, ta holčička.

Napsat komentář k jenia Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s