Když krása přestává být samozřejmostí

Přírodně se ladím s přírodou.

Vyšla jsem do vlhké nedělní mlhy, ze které zpíval neúnavný, dál mi utajený, ptáček svou ranní píseň pro mě. Přivlastňuju si jí, protože jsem to nejspíš jen já, kdo jí v těch brzkých ránech naslouchá.

Stála jsem tedy nad ránem v chladném temném bílu zahrady a vnímala přírodu, vrůstající svou podzimně povadlou ladností do barevně promyšleného chaosu velkoměsta.

Na pozadí nikdy mě neopouštějící smyslnosti, myslela jsem přes tu vůni zahrad a vědomí spícího města gotiky, renesance, baroka a konzumních center pode mnou na to, proč si vlastně o sobě myslím, že jsem pravicového smýšlení, když můj život vykazuje spíše znaky smýšlení levicového. A proč se vlastně dobrovolně zařazuju doprava nebo doleva.

Jenže se mi v tu chvíli vybavila tvář pana Paroubka a tak jsem násilně přerušila svůj politický monolog a začala myslet na to, na co obvykle myslívám.

A pak jsem, už teple nad kávou, znovu přemýšlela nad tou přírodou. Nade mnou v ní. Že jako součást té přírody bych měla být také tak přírodně ladná. A mám-li se začít o svou ladnost nějakým lidským zásahem starat, a nebo to nechat tak, jak to nechávám, tedy s důvěrou se odevzdat přírodě, ať si mě dál tvoří a přetváří. Ale příroda, navzdory mým přesvědčením, nějakou tu pomoc někdy někde nejspíš potřebuje.

Když není vyhnutí a já si musím jít něco obstarat koupí, vyhledávám maličké útulné krámky. A tak jsem do jednoho takového vstoupila. Mladá žena, co tam prodávala, měla strašlivě dlouhé, tmavě zbarvené nehty. Už trochu zahnuté, jak to mívají čarodějné ženy v pohádkách. Byla jsem těmi skoro černými nehty, hodící se spíš k nějaké staré babici, natolik fascinovaná, že si toho všimla i ta, bez těch nehtů, něžně působící žena.

A já, když jsem si všimla, že ona si všimla, jsem obdivně řekla, pozorujíc, jak dovedně bříšky prstů mačká pokladní klávesnici, něco na způsob: „Už máte na to grif… s těmi nehty…“

A to jsem neměla, neboť povzbuzená takto, obdivovatelka svých nevlastních nehtů vytrčila ukazováček a počala překvapivě silně tlouct tím dlouhým nehtem přes roh stolu s nadšeným: „Vidíte, jak to drží!“

Vteřinku jsem měla pocit, jako by někdo odstřihl starý knoflík od obnošené vesty.

Vzdala jsem v tu chvíli lehký oběd, kterým jsem měla v úmyslu oslavit tu svou koupi ve vedlejší maličkém útulném bystru a s vrácenými drobnými v dlani chtěla co nejrychleji čerstvý vzduch. Mezi dveřmi mě ale, ta jinak milá žena, znovu zavolala zpět. Mezi nehty ukazováčku a prostředníčku mi podávala zlatou vizitku. S kontaktem na nehtové studio: „Je to dražší, ale vyplatí se to.“

Tak tohle by mě rušilo. Ty nalepeniny. Stejně tak, jako silikon zašitý pod kůží.

Jenže. Mě by rušilo i jen to, kdybych si ráno musela tvořit účes.

Právě mi ho vytvořila ta mlha ranní zahrady.

Jenže…

Reklamy

5 comments on “Když krása přestává být samozřejmostí

  1. radka píše:

    taky by me to rusilo. A taky nevim jakeho jsem zmysleni. Ani jednoho ani druheho. Nekdy si rikam ze zadneho.

  2. Brume píše:

    … jenže pousmála jsem se pak nad tím, že i ta mlha ranní zahrady by nebyla tak krásná, kdyby její ticho nerušil neúnavný, dál mi utajený, ptáček svou ranní písní. Mlha mi hladí vlasy a ptačí píseň se dotýká zahrady mého nitra, kam jen tak někoho nepustím. A když někdy cítím neklid nebo rozrušení, zatoužím po ní, po pocitu klidu, který v ní nacházím v mlze ranní zahrady.Když tajemně ukrývá ptáčka zpívajícího píseň, která přesto, že ruší ticho mlhy, vlastně neruší. Dává jí svojí písní život, trilkováním nejen o klidu a rozrušení, kouzelně ruší a uklidňuje.

  3. Klára píše:

    Mě by nalepeniny taky rušily, ale mě ruší i když je nemám já. Když je má nějaká jiná dáma, už si ji škatulkuju někam do těch paní co vypadají tak, že nevypadají vůbec tak jak původně vypadají.Každý den se vypravují na karneval…

  4. Hynek píše:

    Kláro,a proč lidi škatulkuješ?

  5. Mirka píše:

    Kláro,z toho, co se mi nějakým bezprostředním způsobem negativně nedotýká, mě ruší jen málo co.Malování si nějaké tváře je staré jako lidstvo samo. A nejneskutečnější módní trendy taky.Jsem ráda, že si nemusím strkat krk do obručí, abych ho měla co nejdelší, nebo netvořit si nožky do titěrné miniatury. A jsem ráda, že silikon není povinná nutnost. Jsem ráda, za tu možnost volby.Ale proč se tak nápadně líčí nevěstky? Protože to muže asi vzrušuje. A ženy touží vzrušovat. A tak to asi nebude jen věc výdělků šikovných obchodníků, jak jsem si dlouho myslela.Jednou mě pobavil jeden muž z dalekohledem na očích, hovořící ke své ženě a dávající jí za příklad ženu jinou:“Vidíš? Ta jde pěkně nalíčená i na pláž.“První záchvěvy smyslnosti zanechávají na mužích hluboké stopy.Já dávám přednost těm mužům, pro které tím prvním záchvěvem byla „divoká“ přirozenost.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s