Už nestraším

Tedy…ne naschvál.

Měla-li jsem za spolunocležníky nějaké děti, vyprávěla jsem před usnutím strašidelné příběhy. Nebo recitovala vybrané básně mé oblíbené Kytice. Spolunocležníci se potili přidušeni pod poduškami a já s nimi. Já, taky dítě.

Pocit moci nad atmosférou nočního pokoje byl opojný. Opojný a děsivý.

Jednou, když už jsme byly natolik veliké, že jsme se vracely samy z nějakého, snad školou organizovaného, koncertu, ujel nám autobus.

Bylo nás šest. Měly jsme počkat na autobus další, ale moje nutkavá potřeba dobrodružství nás přesvědčila, abychom zvolily zkratku přes kremaci.

Branka kremace byla odemčená a cestu si přes ní zkracovat docela běžné.

Naše skupinka v kabátcích z molitanu, halenkách ze silonu a lesklých střevíčkách z umělé hmoty, procházela v šeru světélkujícím dušičkovým listopadem. Každá z nás svírala popruh stejně lesklé a stejně umělohmotné kabelky na rameni. Vycházely jsme do kopce, pěšinkou mezi světélkujícími zalesněnými stráněmi, jako nějakým strašidelným úvozem. Chtěla jsem vyprávět nějaké své hrůzyplné příběhy na dokreslení atmosféry, ale nikdo o ně, k mému rozčarování, tentokrát nestál.

Tak jsem řekla svým, strašidelnou chůzí ztichlým, spolužačkám, aby na mě počkaly, že si musím odskočit. K sobě přimknutá skupinka se zastavila. Já se oddělila a po chvíli začala vydávat zvuky, jako by mě někdo, mezi malinkatými hrobečky, vraždil.

Ani moje nejvěrnější kamarádka neběžela na mou záchranu. Všechny mé spolužačky začaly svůj pištící úprk o život. A já, vyděšená jejich reakcí, přidala se k tomu jekotu a běžela taky.

Jedné z nich se ulomil kramflíček, druhá upadla do listopadové bahnité louže a každé z nich jsem přivodila nějakou újmu na zdraví, jak mi druhý den vysvětloval, v jakémsi kárném řízení, ředitel školy Pichl, za zády korpulentní maminku jedné spolužačky, výhružně svírající ulomený kramflíček v ruce.

Já sama sebe ospravedlňovala ve svých očích vášnivým čtením Divé Báry Boženy Němcové, doplňované představou krásné Vlasty Fialové v roli Báry. A samozřejmě…ztotožněním se s touto, pro mě, fascinující rolí.

Advertisements

4 comments on “Už nestraším

  1. Janek napsal:

    Na strašení musejí být lidi připraveni. Taky už jsem způsobil lecjaké šoky a újmy. U Sokolova hluboko v lesích je obrovská zřícenina hradu Hartenberg s moc podivnou atmosférou. Ted o víkendu se tam bude odehrávat velké strašení… Přijd to, Mirko (a ostatní), zase zkusit:).

  2. Mirka napsal:

    Janku,děkuju i za tohle lákavé pozvání.Našla jsem si Hartenberg na internetu, abych alespoň o zřícenině hradu věděla víc.Dělám chybu, že třeba tohle pozvání, jakož i jiná ne odmítám, ale nejsem schopna, v tomto nějakým způsobem pro mě podivně zvláštním období, realizovat.Těžko to vysvětluju i sama sobě.I tak děkuju! A nejen za tohle pozvání, ale i za všechny Tebou, pokaždé tak trefně doporučené, knížky!

  3. Mirka napsal:

    Kdo včera strašil mě?Bylo něco po desáté, myslím. Já ležela ve svém podkroví, zpola zavátým střešním oknem vnímala uklidňující bílo, když, jako blesk z čistého nebe, oslepil mě blesk. Pak chvíli ticho a pak hrom, který zazněl tak, jako bych se ocitla někde v jeho středu. Zaburácel mocně a dlouho mocně dozníval.Pak střešní okno zbělelo sněhovými kroupami a já v tom uklidňujícím rytmu si najednou nebyla jistá, jestli ten jediný sněhový blesk a jediný sněhový hrom před chvílí byla pravda.

  4. Janek napsal:

    Já straším spoustu lidí. Vlastně jsem nikdy víc lidí nestrašil než právě ted. A mně nikdo nestraší. P.S. Nemáš vůbec zač, já děkuju za nejpříjemnější šedivočernou, co se dá přes den vidět.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s