Oprošťování se od odpovědnosti být, jakou mě chtějí mít

V tomhle oprošťování jsem totiž zběhlá. Oprošťuju se celá léta a ještě jsem s tím neskončila.
Nejdřív jsem byla hodná a vzorná jen tak od přírody. Pak se toho ale chytili dospělí a udělali si ze mě předmět své pýchy, vzor pro druhé.
„Na třídní schůzky nemusím, “ chlubila se maminka: „Učitelé jen vzkážou, že nic se nezměnilo. Pořád samé jedničky a vzorné chování.“
„Mirečko, pojď ukázat deváťákům, jak se mluví rusky.“
Jelikož to byli vesměs lidé, které jsem měla ráda, které jsem milovala, nechtěla jsem je zklamávat a podřizovala se jejich představám o člověku dítěti. Nejdřív to bylo docela přirozené, protože jsem brala jejich představy i za své vlastní.
A tak jsem třeba háčkovala i ubrusy, protože jedna tetička, která háčkovala v jednom kuse a měla jen dva syny, navíc jeden z nich se zabil na motorce, mi jednou plačíc říkala, že by ráda měla takovou hezkou a šikovnou holčičku jako jsem já. Že by jí učila háčkovat. Já potlačila jsem v sobě veškerou svou nechuť k této činnosti a řekla té tetě, jestli by to tedy nenaučila mě, že bych to ráda uměla.  Ty ruční práce mi ale šly a tetička byla šťastná. A já vlastně možná tak nějak taky, protože jsem tu svou tetičku, manželku bratra mého dědy, měla ráda. A takové podobné příklady bych mohla sypat z rukávu jeden za druhým.
A pak jsem si někde přečetla něco o citovém vydírání a uvědomila si, jak jsem vlastně, ze všech stran, citově vydíraná. Jak za to sice nikdo nemůže, nikdo nenese žádnou vinu, ale jak to už vlastně nechci. A zatoužila jsem po svobodě vyvrhela. A vrhla se do té svobody po hlavě a taky pohlavně.
A protože jistý perfekcionismus ve mně stále přetrvává, dotáhla jsem to v této kariéře docela vysoko.

45 comments on “Oprošťování se od odpovědnosti být, jakou mě chtějí mít

  1. jenia píše:

    Přemýšlím občas nad tebou, a musím říct, že mě bavíš stále více, jak se mi zdáš stále uvěřitelnější a pravdivější. „smích“. Myslím si, že malé děti do určitého věku se ztotožňují s dospělými. Chtějí být jimi, přijímají jejich zájmy a hodnotové žebříčky. To je to šťastné rodičovské období do cca 11 – 12 let. „Být hodným“ je tak přirozené, jako když dýcháme. Anebo jsem něco zásadně zapomněla ze svého dětství a dětství svých dětí. A co se týče osvobozování od klišé a kadlubů, do kterého nás cpou, uff, tohle vyřešené nemám stále.

  2. jenia píše:

    A mimochodem, háčkující holčička mě dojala, a to se mi stává na tvých stránkách zhusta. „Úsměv“.

  3. LuFa píše:

    To mi něco připomíná 😉http://lukas.faltynek.com…bnosti/

  4. radka píše:

    mirko, osudy hodnych holcicek jsou zhusta stejne. Ja nesla na svych zadech stesti moji maminky a meho tatinka. Byla jsem vykoupeni jejich utrpeni. Byla jsem odmenou jejich zivota. Vzorne jsem se ucila, prednasela basne a zpivala jsem. Hackovala a pletla. Muj bratr umrel kdyz mu bylo 16 a me 14(zapal mozkovych blan v jednom roce jako nasledek porodniho traumatu a nasledne trvale poskozeni mozku)Osvobozovani sama sebe bylo spojene s obrovskymi vycitkami svedomi. A tak zacalo prechodove schizofrenicke obdobi. Predkladani osobniho stesti na taliri rodicum (kdyz jsem stastna tak oni jsou taky stastni) a hluboky smutek a zoufalstvi uvnitr. Prece jsem jim nemohla ublizovat? Uffff!!!Takze chapu, hluboce chapu vsechny co s necimpodobnym zapasi. Me to malem pripravilo o rozum.

  5. Klára píše:

    Já taky chápu, člověk se v určité chvíli bud vzepře a osvobodí, nebo ne. Vzepření dítěte se svádí na pubertu, jejich partnery, neúctu nevděčnost. Ta nevzepřená jsou stále chloubou rodičů, ale uvnitř se strašně trápí a asi i nepřímo trápí své blízké

  6. Billy píše:

    S tím háčkováním mi přejel mráz po celém těla. Mráz odporu. Nemáme třeba stejný babičky?–ta moje děla báječnou flanderskou krajku a jelikož byla v televizi a taky je už dost stará, tak mě ji učila, abych za ni jakože převzala um. No dobře, dítě to vezme i když cítí, že to není zas tak ok. Teď jen vidím přízi a je mi zle.traumata z dětství alias Billynko zatanči nám tady, no jí to tak de. Billy zatancovala, ve svých 4 letech ještě roztomilá a s plínou, dostala jako odměnu, jak pejsek a králík v jednom , piškoty a džem. Vlastně, kdyby mi to už teď bylo jedno, tak už o tom nepíšu že?Není to hořké? 🙂

  7. Janek píše:

    A nemel by nekdo z vas radu, jak druhemu nastavit zrcadlo, ze je treba se vzeprit?

  8. Gomba píše:

    Já to moc nechápu ,-)anžto jsem nikdy nebyl holčička :DAle jako chlapeček jsem to zažíval podobně 🙂

  9. radka píše:

    myslim ze kluci a holky tomaji podobne. Pamatuji si jak muj syn moc plakal, kdyz si nesmel jit hrat do zmoly (tajna skladka odpadku v lese) kde si vyhrabaval ruzne zbytky pristroju. Tak jsem si ho zavolala a rekla jsem mu, proc tam nejdes tajne? Proc neporusis nas prikaz? On se podival na me udivenym pohledem a rekl: ale ty se budes zlobit! To ty si musis sam zvolit co je pro tebe dulezitejsi. Zda si zahrabat odpadcich nebo ze se zlobim. (Vsak me zlobeni rychle prejde)To byl impuls a povzbuzeni, aby se nebal zpochybnovat autoritu a sel svoji vlastni cestou. Delal svoje vlastni rozhodnuti a obcas riskoval. A takhle to pokracovalo dal :o))) A je z nej samostatny a celkem odvazny muz :o)

  10. Billy píše:

    radkoúžasné.Proč takoví nejsou všichni rodičové?

  11. jenia píše:

    A proč tedy dávat nesmyslné příkazy, když současně nabádáte, aby se porušovaly. Já osobně jsem měla a mám spíš problém u svých vzpurných dětí, jak do nich dostat, že tu autoritu v životě holt vždycky musí nějak ctít, pokud chtějí dostudovat, pokud chtějí být zaměstnáni atd. atd. Život nás prostě skřípe, a musíme se učit jenom kompromisům, jak přežít s autoritou v životě. Jak dodržovat pravidla. A moje děti se rebelii učit nemusely. Ty ji v sobě měly a mají na rozdávání.

  12. jenia píše:

    Mě napadlo, jak jsi psala o těch různých „přístrojích“, že některé příkazy jsou prostě bezpečnostní. Příkaz rodiče, že se dítě nebude hrabat ve skládce, já považuji za jeden z nich. Své děti jsem vychovávala liberálně – a NIKDY nebyly tělesně trestány, výjimkou byly tyhle situace. Když chlapeček neposlechl, vyškubnul se mi a přeběhnul přes silnici. Jo, lupla jsem mu přes zadek, až to mlasklo. Dítě se má navíc podle tebe ještě naučit rozlišovat, který ten příkaz je bezpečnostní a důležitý, a který je jen hloupý šprajc rodičovské autority? Hodně velký hlavokrouceník.

  13. reny píše:

    Já byla tak vzorná, že moje duševní puberta – osvobozování se na mě přišlo až už když jsem byla vdaná a měla dvě děti, nebo tak nějak souběžně s tím a díky tomu. Ale moje rodička ještě nepochopila, že ve svém věku už mám právo mít vlastní názor a žít podle svých představ. Takže v současnosti jsem já, která paradoxně žije nejvíc podle představ své matky, ta nejméně akceptovaná ze tří sourozenců. Protože ti dva mladší jsou natolik chytří, že si dělají co chtějí a myslí co chtějí a před ní mlčí. Já si můžu v duchu stokrát říct, že tentokrát už budu držet hubu, ale nakonec mi to stejně nedá a projevím svůj názor, či nesouhlas a je zle. Pak je mi to líto, už bych mohla mít rozum a brát své zploditele s větším nadhledem, nasadit shovívavý úsměv, nebo chápavý úsměv a myslet si svoje. Ale já ne, stále věřím, že přece diskusí a rozumnými argumenty se dá k něčemu dospět ale nedá – bohužel.

  14. rulisa píše:

    Jeniaad nesmysldené přékazy:Z hlediska nutnosti dodržení jsou skoro všechny rodičovské příkazy nesmyslné. Jsou totiž jednostranné. /plný, celkový smysl nabývají teprve až se dítě naučí je i dodržovat, i porušovat – vědomě, rozváženě.Rodičovské vedení totiž je složeno z role ochránce, upozorňovače na nebezpečí (prostřednictvím omezování, zákazů, příkazů) a role uvaděče do samostaného života (prostřednictvím ukazování, co to je ten samostatný život, a co obnáší, třeba i namáčením čumáků dětí do zodpovědnosti za sebe sama a za jen svoje rozhodnutí).Radka to tím zdánlivě nesmyslným příkazem akorát sloučila do neobvykle kratšího časového úseku. :-)Je nutný, aby dítě vědělo, že skládka je fuj. Nemocema a úrazem hrozící blé. Nebo že protivit se rodičovským nařízením je trestné.Ale současně by dítě mělo vědět, že když (až) unese následky, trest či riziko, může (musí) se rozhodovat i napříč těchto zvenčí daných mantinelů.

  15. rulisa píše:

    Omlouvám se za překlepy a zmatky v čárkách, sem to po sobě zapomněla přečíst. 🙂 Teda včas. 🙂

  16. radka píše:

    Jenio, ja prece nemuzu rict: hele bez na skladku a nech si tam priskripnout ruku kusem rezaveho dratu ja te povezu do nemocnice. Ja jako rodic jsem povinovana rict: tam nepujdes. Tam se ti neco muze stat a ja se o tebe bojim. Zvidave dite stejne bude zakaz porusovat a to je ve svem dusledku dobre. Protoze kdyby decko dodrzovalo prikazy a zakazy svych rodicu tak se nikdy neposune dal. Zustane zabedneno v omezenem svete rodicu.Vzpurne deti jsou deti s vlastni vuli. Neni treba jim ohybat hrbet. Neni treba ctit autoritu aby clovek dostudoval, staci touha. Ta touha pak cloveka prenese i pres uskali, da mu motivaci a silu prekonat nejakou prekazku.

  17. radka píše:

    ja nechci deti navadet, aby neposlouchaly :o) Jenom bych chtela, aby si uvedomily, ze nejsou bezmocne. Ze jejich vule je taky vule. Ze to neni nejake zbytecne NIC. At si zkusi, kam vede jejich vule. Co se stane. Po ocku je ale pozoruji porad :o) Prece si je nenecham zabit :o)

  18. Mirka píše:

    Lukáši,děkuju za odkaz.Pohled do vlastní osobnosti…já ho už četla někdy na jaře minulého roku.Nevzpomínám si, kdo mi na Tvůj text upozornil, nebo jak jsem se k němu vlastně dostala. Ale vzpomínám si na něj docela jasně.Docela zvláštní pocit.

  19. Mirka píše:

    Janku,mohl bys třeba začít tím, že mu dáš odkaz na tenhle článek a diskusi k němu.

  20. jenia píše:

    Všechno v životě je o kompromisu. I naše debata. Proč mám pocit, že všechno, co píšete, je pouze akademické? Patnáctileté dítě – vzpurné dítě – může mít touhu studovat, (ehmm, i když, „pochybovačný úsměv“… ) a přesto se může potýkat s autoritou a nevědět si s ní rady. Já mu mám říct analogicky dle příkladu se skládkou: můj milý synu, dělej dle svého myšlení a názoru a uvážení. A koukat, jak je v patnácti letech vyhozen z jedné střední školy, v šestnácti z druhé… jasně, je svobodný, a může studovat jakkoliv jinak a později, nemusí studovat vůbec… a taky by vůbec nemusel mít matku. Jestliže její úloha je, že v pravou chvíli má říct: „Tak jo, když tě ten profesor sejří, tak mu řekni, že je vůl.“ Nebo udělej jakýkoliv jiný atak proti autoritě. Jsi svobodný. Dělej jak myslíš. Neposlouchej mě ani ty kantory. Já to neřeknu. Neřeknu to patnáctiletému dítěti, stejně jako neřeknu desetiletému dítěti, ať se jde hrabat ve skládce. Podle mě tohle není o svobodě. Svoboda je jinde. Svoboda je v nás samých. Tady nastupuje úloha rodiče, aby vedl, motivoval, případně přikazoval. Nejsem-li hnidopich, a to nejsem, protože nesmylsné příkazy jsem snad doufám nedávala, mohlo by to zabrat. Doufající pokrčení rameny.

  21. Mirka píše:

    Skládka.Skládky mě taky přitahovaly. Jako Tvého chlapečka, Radko. Našla jsem tam ledacos. Dokonce jednou i stříbrné vidličky. Tohle by se mi těžko zakazovalo.Ale dát příkaz a zároveň se ptát: Proč ho neporušíš?…tomu tedy nerozumím vůbec! Řeknu-li totiž své NE!…neříkám ho jen tak, snad jako alibi…ale protože se opravdu bojím /říkám ho tedy jen v těch nejnutnějších případech/.Cítila bych se tedy nejspíš hodně mizerně, kdyby tohle mé NE! bylo bez diskuse obejito.Nemluvě o tom guláši v dětské hlavičce…

  22. radka píše:

    to je urcite individualniMame dite, ktere odmitalo autoritu v puberte, ktere si nabilo nos. Kteremu jsme podali pomocnou ruku vzdycky, kdyz byl na tom spatne. Sel na jinou skolu. Udelal si maturitu jinde. Ted studuje. Autority mu delaji problem porad, ale sam od sebe hleda cestu jakse s nimi srovnat. K nam se prijde jen poradit. A my mu poradime jak umime (a pomuzeme) Je to ten mladsi, ktery byl „hodny“.Ten starsi autority ignoruje a jede furt po svoji koleji jakoby neexistovali. A funguje to :o) Taky se chodi za nami radit, ale rozhoduje dle sveho. Ten starsi byl „vzpurny“. S vlastni vuli a vlastni hlavou. Ten ze skladky :o)) Na tu skladku chodil asi v osmi letech, nez jsme na to prisli. Tak jsme mu ji zakazali. A on se z toho zhroutil. Jeho touha a vule byla hrozne silna. Tak jsem to resila jak jsem to resila. Nabadala jsem ho k neposlusnosti. To poprve pochopil, ze zakazy nejsou absolutni zakon. On je totiz hrozny poctivec

  23. Mirka píše:

    Dnešní text mi ten můj docela připomněl ;-).

  24. radka píše:

    mirkosnad jsem to nejak vysvetlila v predchazejicim komentari. Jsou situace, kdy se clovek dostane do uzkych. Muj muz jako dite nesmel do zmoly, jeho maminka to taky zakazovala a on vyslovil zakaz automaticky. Skladka nebude a hotovo protoze je to fuj. Kdyz jsem sla za manzelem a prosila jsem ho, aby to nejak zmenil, tak mi rekl ze on to mel taky zakazane ale presto tam chodil. Takze tak :o) Jinak muj manzel mi byl vzdycky vzorem ve svoji jednoduche primocarosti. Je to uleva, nemuset furt neco resit, diskutovat a zduvodnovat. Ja vim ze to neni spravne z hlediska moralniho. Ale …. Je to urcite o vnitrni svobode. O svobode najit odvahu udelat vlastni rozhodnuti.

  25. jenia píše:

    RadkoK tomu existuje přirovnání v literatuře. (Nevím – Seifert – Píseň pro Viktorku?) Jak otec dá synovi do ruky poprvé břitvu, aby se oholil. V té dávné době, kdy se používaly břitvy. Kdy vložíš dítěti do ruky břitvu? V osmi letech? v patnácti, ve dvaceti? to je to, o čem já mluvím. Osmileté dítě se nebude rozhodovat o břitvách. Jeho čas k břitvám a rozhodování o smeťácích jaksi nedozrál.

  26. radka píše:

    JenioJa ti rozumim. rodic chce svoje deti vychovat co nejlepe. Dle sveho vedomi a svedomi. A hlavne! Nechce opakovat chyby svych rodicu. Ve snaze to udelat jinak – lepe pak treba zklouzne do jinych chyb a omylu. Ani ja jsem se omylum nevyhla.

  27. jenia píše:

    radko, Jistě, na to se nedá nic říct, než souhlasit. „úsměv“.

  28. anina píše:

    Radko, myslím,žes to vyřešila výborně. Nakonec i jako dospělí pořád něco porušujeme a riskujeme a je to občas potřeba. Asi není vůbec špatný upozornit dítě, ne vždy jen na to co nesmí, ale co by třeba mohlo rozumně risknout, pokud tolik po tom touží, aniž by sobě, nebo rodičúm tím ublížilo …pochopitelně asi to nelze u všech dětí a v každém případě, ale ten konkrétní, tebou uvedený, mi je sympatický 🙂

  29. Sára píše:

    mám dojem, že se snad ještě stále oprošťuju..ze samých jedniček a hraní na klavír návštěvě..skončí tu vůbec někdy?..Jinak já myslím, že to s tou skládkou je fakt notně pro dítě neprůhledné, takže já bych to takhle nemohla říct.Ale asi bych se s ním tam šla podívat..a pak (nejspíš) řekla, že tohle já prostě nechci dovolit a proč.Neumím si prostě představit, jak bych to vydržela..nemít tu oboustrannou důvěru.

  30. Sára píše:

    Jenio,také na to často myslím , na Ty děti a autority a na to všechno, co jsi popsala.Také se s tím občas potýkám.A myslím, že ten největší a taky nejtěžší dar je tomu dítěti skutečně dát tu důvěru v něj ..Říct mu co si myslím ,že je dobře, ale že rozhodnutí je fakt na něm. Je pravda, ještě se mi to ve skutečnosti nestalo, takže vařím z vody..Ale kdyby to přišlo a děti by chtěly něco totálně jinýho, sebrala bych všechnu svou odvahu a nechala bych je.V tom prostě vidím tu lásku k nim. Dát jim víru v jejich vlastní rozhodnutí.

  31. jenia píše:

    Sáro, ale o tom jsem už psala. Do určité doby za dítě odpovídáš. Míchat do toho lásku nebo nelásku, důvěru v dítě a podobné věci, to je pouze vršení bezobsažných slov. Protože o některých věcech prostě dítě v určitém věku rozhodovat nemůže. Já vlastně zjišťuji, že jakkoliv jsem si myslela, že jsem liberální, a své děti jsem snad liberálně vychovávala, nějak se mi nechce pořád dokola rozebírat, jestli spočívá svoboda dítěte v tom, že má právo se hrabat v osmi letech dle libosti na smeťáku nebo v patnácti libovolně rozhodnout, že se vykašle na školu, protože mu tam vadí nějaká autorita. Nevím, takhle to mám postavené. A myslím, že tady o řeči o svobodě sklouzávají někam do absurdna. „rozpačitý úsměv s pokrčením ramen“.

  32. Sára píše:

    Jenio,pro mě to nejsou besobsažná slova.Pro mě to je naopak výsledek mnohaletých a často velmi absurdních diskusí o liberálnosti, hrabání či nehrabání se v koši , „výchově „apod.

  33. rulisa píše:

    Možná, že když v osmi letech liberálně nechám na dítěti, aby si rozhodlo svou zodpovědnost za svoje hrabání se na směťáku, v patnácti mi pak neuteče kvůli kravině ze školy. Hrabala jsem se na smeťácích (skutečných i symbolických) celý dětství. A dodělala školu střední i vysokou, nakonec bez problémů, s prospěchovým stipendiem, přestože to dle předpokladů a úsudků všech okolo tak nemělo být.:-)

  34. Mirka píše:

    Sáro,podepisuju se pod všechna! Tvoje slova.Nadšeně a úlevně…

  35. jenia píše:

    Prohlášení: jakékoliv mé příspěvky nevyjadřují můj názor na hrabání se v odpadcích a následnou schopnost studovatOno se tak maličko odbočilo od toho, co mě prvotně zarazilo. A jak už to v internetových debatách bývá, skončilo to úplně jinde. Takže já s dovolením pinknu tu diskuzi tam, kde jsem se já zasekla. Totiž na Radčině sdělení, že něco dítěti zakáže a pak mu řekne, že to může porušit. S tímhle já nějak nesouhlasím. Všechny ostatní řeči o tom, že je to výchova ke svobodě, o tom, jak to kdo má, co kdo vystudoval, kde se kdo hrabal nebo nehrabal, jsou pro mě trochu mimo to, co jsem sdělila… „úsměv“.

  36. rulisa píše:

    Jenio, ale o té škole, to byla reakce na tebe a tvoje argumenty. :o)Můj otec mě vychovával přesně tak, jak to napsala Radka. Zakázal – tedy řekl, že to nechce, nepřeje si, případně že mě přerazí, jestli něco udělám – ale současně mi ikskrát, celý dětství sděloval, že on je jen otec a já mám dvě možnosti. Buď ho poslechnout, nebo neposlechnouta udělat si to po svým. Ale že v druhým případě si pak musím to, co z toho bude, prostě unýst. Zdá se ti, že to nesouvisí s tím, co psala Radka? :o)

  37. jenia píše:

    ano, rodič má být rozumnou autoritou, tak rozumnou, aby dítě bylo následně schopno akceptovat i jinou autoritu. Protože holt se s nimi v životě bude potýkat. To je to, o čem jsem psala. Příklad o studiu byl příklad o studiu, stejně jako příklad o smeťáku byl příklad o smeťákua jsme na začátku. Nemyslím si, že je rozumné DÁT PŘÍKAZ, a pak říct, že ho může přece porušit. Přeji všem diskutujícím krásný den.

  38. radka píše:

    Jeniozadny rodic neni dokonaly a proto dela casto (nebo mene casto) nerozumne veci. I to je proces uceni a poznavani pro dite. Je dobre kdyz se decko smiri s tim, ze jeho rodice jsou taky jenom lide. S chybami, starostmi a vlastnim zivotem. A hlavne nic neni tak horke jak se uvari :o)) Nejhorsi je v rodine dusno a napeti. Ktere nema reseni.A naopak, i nejvetsi prusery a problemy se muzou stat poucenim a povzbuzenim, pokud dite vi ze existuje reseni. Treba ze zacatku spolecne a pozdeji se nauci resit a jednat samo.

  39. radka píše:

    Treba ten smetak:o) Pro dite je to pouceni, ze pokud rodic neni dostatecne zraly aby unesl pravdu, tak je lepsi si tu pravdu ponechat pro sebe.MOje starsi deti byly vychovane v drezure ceske skoly A mely velke problemy se teto drezury zbavit. A nopak. Ten nejmensi byl vychovan ve velkorysosti moderniho skolstvi a dosud se mu nepodarilo se drezure ceske skoly prizpusobit :o))Kdyz nekdo zije jen v urcitem systemu, tak nevi, ze to muze byt i jinak. A ze to jinak nemusi byt spatne i kdyz to neodpovida nasim zvyklostem.Moje deti si musely do prvni tridy skoly dones nuz – zaviraci rybicku. Rezaly nejaka dreva. Kdyz jsem se podivila, tak ucitelka rekla. Dite v sedmi letech MUSI umet zachazet s nozem. Deti musely behat a kricet, spory si resily samy. Moje deti dostavaly poznamky ze jsou ticho, ze se neprojevuji. A kdyz poprve se ten starsi zacal branit a kricet, tak dostal pochvalu. Hned mi ucitelka volala nadsene: Pani Radko, ten vas se konecne rve!!!

  40. jenia píše:

    radkopřipadám si hnidopišská. Ale břitva není rybička. Myslím tím břitvu na holení. To je básnická licence. Kterou tady dost legračně uplatňuji. „smííích“. Ano, vzpomněla jsem si, že i můj syn měl rybičku a vyřezával si různé neumělosti. Princip toho, co říkám, není v břitvách, ani smeťácích, ani v tom, co dítě studuje. A vůbec nejlegračnější mi opravdu přijde, že tady jakoby hájím autoritu, jsem tu za jakéhosi potírače dětské svobody, když jsem zrovna já byla odstrašující příklad pro okolí, jak svobodomyslně vychovávám děti. A je to jeden z nejtěžších způsobů výchovy. Protože výsledky vidíš skutečně až na dospělých dětech. A přes občasné štulcování a přátelské ironické poznámky ze strany dětí ke mně, doufám, že jsem tou autoritou pro své děti zůstala.

  41. jenia píše:

    radkoale koneckonců, ty se držíš tématu článku podstatně víc než já, čímž se omlouvám. „Kajícný úsměv.“

  42. jenia píše:

    a vlastněkdyž to tak nějak proberu… tak vlastně mám pocit, že jsme nakonec ten přístup k dětem měly s Radkou podobný. V těch cestách, jak učit děti svobodě. Radka použila příklad se skládkou. Já ho sice zařadila mezi příkazy tzv. nepřekročitelné, bezpečnostní, ale třeba takový nebyl. Můj příklad může být takový, že i moje malé děti měly právo si myslet, že je máma pitomá. Protože občas jsem byla. Do očí mi to říct tedy nemohly, ale když si to třeba vykládaly ve vaně a já to náhodou vyslechla, neřešila jsem to. Měly právo na názor. Mohly se na mě občas koukat jako na hňupa, a neomdlívala jsem z toho. Prostě moje alternativa Radčiny skládky. Takže jsem se pomalu dohrabala k jakému závěru? „kajícný smích“.

  43. radka píše:

    To je pekny zaver.

  44. Mirka píše:

    To ano.Protože je dobře, když se diskuse nevede způsobem „kdo z koho“. Jinak pro mě, těžkou individualistku, je autorita /byť ta přirozená/ něco, co vlastně nikdy ani nevyslovuju.

  45. marty píše:

    no se vsim bych se tak vzil, ale s temi tridnimi schuzkami asi ne, kdyz si vzpomenu na svoje…ooouuuu

Napsat komentář k LuFa Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s