Každý si mě vidí po svém

Je zvláštní, že smutek lidé uvěří snáz, než radost.  Vzpomínám si, jakou nedůvěru vyvolávala má radostně jásavá euforie minulého roku. I když jsem jí skutečně žila. Smutnění žádnou nedůvěru nevzbuzuje. To mi uvěří každý.

Pod dvěma pokrývkami z husího peří po celém těle pokryta husí kůží z myšlenek. Vdech a výdech. Ostrý únorový vzduch.

Mají mě rádi, bývají mnou přitahováni, bývají na mě zvědaví a vytvářejí si ze svých představ o mně svoje vlastní závěry. Někdy mě zaskočí, jak mylné.

Před pár dny jsem prožila bezmocný pocit z neporozumění si s přáteli. Až jsem se z toho dojala, i když já běžně nebrečím. Když jsem nešťastná, mívám jen vztek na to, co mi můj smutek zapříčinilo a s tím vztekem si bojuju.

To, že smutním vyčetli z mého psaní posledních týdnů. Nejde psát tak, aby psaní neodráželo niterné prožívání. Alespoň mně to nejde. Ale z toho proč smutním, si vyvodily závěry, které mě tedy zaskočily.

Jsem tolikrát, kolik lidí mě zná.

Žasnu nad tím, jak někteří lidé mají mají ve všem „jasno,“. Jak je jim všechno jasné, jaké úsudky dokážou vyvozovat a pak na ně zapomenout.

Seděli jsme kolem stolu, říkali mi, jak moc jsem je v jejich životě posunula. Dívala jsem se na ně a ptala se sebe: „Kam jsem je vlastně posunula? Kam jsem sebe posunula?“

Když mi bylo třináct, napadlo mě, že docela pravdivá bývám jen o samotě. Není to proto, že bych se chtěla vědomě přetvařovat, ale přetvořím se mimovolně pod neviditelným tlakem okolí.

Seděli jsme kolem stolu a přes to všechno opravdově milé, ty povídačky byly zoufalé. Ještě zoufalejší než pro mě pro toho, který seděl vedle mě a jehož pohled mi říkal: „Nezapojuj se do toho směšného soupeření.“

Lidé se snaží dodat svému životu alespoň nějaké zdání důležitosti. Nejspíš tuší, že to, co žijí, může být i špatně. Že možná jen pohodlně zůstávají příjemně živeným otrokem v novodobé globální otrokářské předvídatelné společnosti.

Protože právě žijeme tíhou globálních procesů víc, než svými lidskými pravdivými prožitky.

Advertisements

4 comments on “Každý si mě vidí po svém

  1. ann napsal:

    jen mi problesklo hlavou, kde jsou všichni tví čtenáři se svými upřímně přátelskými komentáři, zrovna dneska… když je ti smutno.(zoufalý pokus to virtuální prázdno tady virtuálně zaplnit):-) Bude líp.

  2. rulisa napsal:

    No, mně se například tenhle článek načet do čtečky až teď. K němu: Ano.

  3. radka napsal:

    Mozna to nebyl smutek nad sebou, co te rozplakal.

  4. Klárka napsal:

    Taky jsem se divila, že nejsou komentáře, čtenáři ale jsou. Když jsem četla poprvé,nebyl žádný komentář, tak jsem nějak nevěděla, v jakém duchu psát. Jen, že prostě smutek patří k radosti, pláč patří ke štěstí, slzy patří k životu. Všichni jsme na to stejně, jen někteří z nás to umí pojmenovat a sdělit ostatním lidem, Mirko:-)Já myslím, že když člověk pláče, není mu tak zle, jako když se trápí a nepláče. Poplačte si, klidně i chlapi, i ti můžou…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s