VŽDYCKY TAM VEDLY VŠECHNY CESTY

 

Jen se po nich vždycky nedalo chodit.

Gymnasium Přírodní škola vyjelo do Říma.

Takový je způsob výuky na téhle škole.

Pan profesor, ten s vlajkou, nás internetově informuje.

André je ten, který je vidět jako druhý. Ten za vlajkou.

roma

roma 1

roma 2

 

Vzpomenu na sebe v šestnácti. Na všechny nesplněné cestovní touhy. Stačila jen vzpomínka na žití v komunismu a i ty nejstrašidelnější figurky naší politické scény už se mi nejeví tak strašně strašné.

Když jsem si prohlížela ty zasílané momentky z Říma, nemohla jsem nevzpomenout na svojí první zázračnou cestu za hranice socialistického tábora.

CESTA NA "ZÁPAD" /Ta, kterou jsem tady na blogu už popsala./

Když jsem směla poprvé vycestovat na vytoužený „západ", bylo mi třiatřicet let. Kristova léta. A já cestovala sama do Říma. Musela jsem doma zanechat své syny, jako pojistku mého návratu zpět. Povolení, cestovní doložku a devizový příslib jsem obdržela den před odjezdem, kdy už jsem v to prakticky ani nedoufala. Žádosti o povolení jsem psala až na ty nejvyšší instance a nad mým psaním musela i tomu nejzarytějšímu z komunistických pohlavárů ukápnout slza dojetí.

Beze všeho toho omezujícího teroru bych ale nikdy nemohla prožít emoce, jejichž vyvrcholením se stal přejezd přes hranici. Nebyla to hranice mezi dvěma státy. Byla to hranice mezi dvěma světy. Mezi nesvobodou a svobodou. Mezi životem a životem.

Hranice z ostnatého drátu.

A já teď vjížděla do toho světa "volnosti a pravdy". Tak jsem to alespoň v tu chvíli vnímala. Tak jsme to cítili my všichni, úzkostně šťastní v tomhle vlaku naděje.

Během celní kontroly se nikdo z nás ani nepohnul. Strnulí skutečným strachem, přežívali jsme tu chvíli napětí s bušícími srdci.

Nepřestávala jsem s obavami myslet na svou pastu na zuby. Na FLUORU. V ní jsem měla do ruličky stočený svůj malý poklad. Spodní stranou tuby z ohebného tenoučkého plíšku se snadno vymáčkl část obsahu a vložila ta tajná rulička bankovek.

Vlak se pomalu pohnul. Ještě chvíli jsme strnule seděli. V rukou navrácené doklady. Teprve, když se vlak s nezpochybnitelnou jistotou skutečně rozjel a bylo bezpečně jisté, že jsme na té druhé straně, pohnuli se i my. Vrhli se k okýnkům. V návalu dojaté jásavé radosti, v té lidské pospolitosti stejně prožívaného, se vlak rozezvučel šťastnými hlasy.

A kolovaly placatice a rozbalovaly se řízky.

Pak ty hlasy ztichly a u vlakových okýnek lidé z Československé socialistické republiky vdechovali vůně svobody.

A přikusovali k tomu ty řízky.

Reklamy

7 comments on “VŽDYCKY TAM VEDLY VŠECHNY CESTY

  1. Mirka píše:

    Milá Klárko,dnes je všechno jinak.Nevstávám. Jdu spát.

  2. marcanov píše:

    Asi je v Římě dost teplo i v únoru:)-krásA

  3. Klárka píše:

    Milá MirkoNO, ještě že jsi to zmínila, zrovna jsem si říkala, že už vstáváš hodně brzy.To je v Římě ted tak teplo?Takový pocit, jaký jsi měla ty při přejezdu mezi dvěma světy, můžeme bohužel mívat i dnes. Viz. pohovor s immigrantskejma úředníkama po příletu do USA. Ani nemusíš mít nic v zubní pastě FLUORA, ale ten pocit, ten zažiješ.

  4. radka píše:

    Znam velice intenzivni pocity z detskych let, kdyz jsme jezdili do spratelenych zemi a vyvazeli penize a dovazeli neproclene barexove boty, ci nejaky hadrik. Meli jsme to poschovavane na ruznych mistech a celnici prohlizeli nase osobni veci zkoumavym pohledem. Jezdili jsme kazdy rok nekam treba do NDR, SSSR, Madarska i Polska a pokazde stejne divadlo. prislo mi to jako ohromne dobrodruzstvi. Nepocitovala jsem to jako omezeni. citila jsem se vzrusene. Ty pocity predtim a potom. Smich, kdyz jsme hledali ukryty a vypraveni historek co kdo kde mel. Ackoliv jini maji spatne zkusenosti a je mi to uprimne lito, pro me to bylo poznani. Velka skola.

  5. Klára píše:

    Tak když jsme u toho vzpomínánídovoluji si vás pozvat k přečtení svého příspěvkuNestálo to za toa ted bude moment prekvapeni, zda se mi podarilo správně zadat odkaz:-)

  6. Anonymní píše:

    ach jo, tak tak?nebo tak?http://lukas.faltynek.com…-za-to/zkopčete si to pls do okénkaMyslela jsem stejně že to je takNestálo to za to

  7. Mirka píše:

    Kláro,děkuju za odkaz.A za obraz té dojemné holčičky, jakou jsi byla a nejspíš i zůstala.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s