Pýcha pád předchází

Stanu se pokornou a ještě pokornější…

Odcházel Oleg brankou:

„Už vím, kudy Pejsek vybíhá na ulici. Uvolněnou plaňkou. Až se vrátím, opravím ji.“

Houpu šťastně pod třešní maličkého chlapečka, hladím očima Pejska a říkám mu v duchu, protože se psy já mluvím v duchu:

„Tak plaňkou? Takovej seš štíhlounkej? Ne jako tvůj obézní bratranec Nikoušek.“

A sleduju dál s rozkoší, jak je ten náš Pejsek krásný, krásně štíhlý a říkám si, že díky tomu jistě obézního a hýčkaného Nikouška o mnoho, mnoho let přežije.

Chvíli po té volá na mě soused. Pejska srazilo auto.

Ani složitá operace nepomohla.

Reklamy

40 comments on “Pýcha pád předchází

  1. Janek píše:

    To znám.

  2. jenia píše:

    Ach bože, to je mi líto, to je mi líto.

  3. jenia píše:

    A protestuji proti tomu. V nějaké antické tragédii, kterou jsem kdysi dávno četla, jsem četla větu, která mě děsí celý život. Jakýsi hrdina – a nevím jaký – oplakává smrt svého mrtvého syna. A slova si pamatuji dodnes: Hřešil jsem pýchou na tebe, můj mrtvý synu. Protestuji proti tomu. Žádná síla nemůže být tak krutá, abychom nemohli být oprávněně hrdí a trestáni za lásku a pýchu.

  4. TS píše:

    Jenio,Lítost je pasívní emoce, která tě neposune dál. Naopak rozumem zvládnutý soucit a vcítění jsou emoce aktívní, které můžeš dál kultivovat ve prospěch sebe i druhých. Místo pýchy se zkus zabývat spíš tou pokorou. Skutečné krutosti je na světě velmi mnoho a vždy vychází z lidí. Krutost je lidský vztah. Z toho vyplývá i východisko, jak se s ní vypořádat.

  5. Mirka píše:

    PÝCHAVERSUS POKORAO nich se tu už dlouze diskutovalo. A ne jednou, protože o tom smrtelném hříchu, o té pýše, píšu.Blíže mám já totiž spíše k pýše.Tu obsáhlou diskusi jsem marně hledala. Našla jsem něco jiného, co i mě samotnou překvapilo. Zapomínám, co píšu? Ne tak docela. Přečtením svých článečků si na sebe vzpomínám. http://mirka_langerova.bloguje.cz…To proto nepíšu stávám se…stala jsem se…píšu stanu se pokornou a ještě pokornější…Ale…možná jen to slovo pokora mi zní nepříjemně. Možná, že jsem ta nejpokornější…napsala s pýchou.

  6. rulisa píše:

    Trendspottere, ty ještě nemáš děti, viď? 🙂

  7. Mirka píše:

    Zvládnutý soucit?Jak se zvládnutý soucit, TrendSpottere, liší od nezvládnutého?Možná tuším…Ale…“kultivovat emoce“…to zní strašidelně.Skoro stejně strašidelně jako věta:“Hřešil jsem pýchou na tebe, můj mrtvý synu.“Ta hrůzná věta, Jenio, kterou i já někde někdy četla.

  8. Mirka píše:

    I když…zrovna mně by nejspíš prospělo ty moje emoce kultivovat.

  9. jenia píše:

    TS:Prosím – odpověz mi otázku, jakou radu máš pro smutného člověka, který se trápí tím, že svou pýchou způsobil smrt milovaného tvora. Já mám aspoň tu lítost, nezměrnou, a stejně tak nezměrné pochopení. A věř mi, není to pasivní emoce. Velice, velice jsem to prožila. A jestliže je myšlenka a emoce síla, kterou předávám dále, rozhodně jsem učinila více než „jakoukoliv kultivovanou emocí“.

  10. Janek píše:

    Nu, tady zase můžu doporučit nějakou knížku:). Třeba FOCUSING. „Kultivovat emoce“ je zvláštní pojem, ale myslím, že se dá chápat jako velmi moudrý. Základní kultivace emoce je asi třeba si ji přiznat. V sobě.

  11. jenia píše:

    Já vpodstatě neřeším ani pýchu ani skromnost. Neřeším, jestli jsem pyšná nebo skromná. Osobně si myslím, že jsem spíš velice skromná než pyšná. Líbí se mi internetové diskuze. :-)) Jak se okamžitě posouvají někam, kde by být neměly, a jak podsouvají, co by podsouvat neměly. Já píšu o tom, že mě děsí to, že by nějaká síla ve vesmíru trestala někoho za to, že je pyšný = hrdý na někoho, něco… na sebe, když je pýcha = hrdost na místě.

  12. Mirka píše:

    Jenio,porozuměla jsem, o čem jsi psala.A Tvoje účast mi pomohla.A teď mě úsměvně napadalo…taky jsem hodně hodně skromná a na svou skromnost náležitě „pyšná“.A taky jsem si uvědomila, že se mi nelíbí slovo pokora stejně jako slovo hrdost.Diskuse jsou úžasné..dávají zapomenout.

  13. Mirka píše:

    Janku,tak FOCUSING?http://www.viap.cz…y/focusing.htmMožná bych se měla vzdělávat…zatím mě vedl jen vlastní instinkt.

  14. Anonymní píše:

    Je to zvláštní, ale stává se mi to čas od času. Podívám se na svoje děti, pocítím vědomě hrdost a okamžitě se krotím. Tam úplně dole, na dně duše, hlodá pochybnost,kterou jen těžko lze přesně definovat. Stručně jí lze popsat jako: „Nebuď moc pyšná, nebo dostaneš přes nos“. Od koho a jak, to nevím, je to spíš jen instnktivní strach. Být štastná, že je mám, to si dovolím. Být za ně vděčná, to taky ale být vědomě hrdá, to se bojím. Bojím se nějakého vesmírného trestu za pýchu. Zní to hloupě? Ale je to tak.

  15. Mirka píše:

    Nezní to hloupě.Vesmírných trestů se prostě bojíme. Jen…Vesmír za to nemůže.

  16. jenia píše:

    Nevím, kdo psal ten diskuzní příspěvek o strachu z pýchy, že bude potrestaná. Vypadá to možná na Radku. Ano, máme to tak zakořeněné. Ještě dál: neraduj se – nedávej to najevo. Zase – útržky mého chaotického čtení, jakýsi krásný román z čínského prostředí, tuším, že to psala Pearl Bucková, kde dva velice nuzní venkovští manželé pociťovali veliké štěstí – rodili se jim hlavně synové, připadali si bohatí, protože úroda byla dostatečná na uživení. A aby o to štěstí nepřišli, aby je bůžkové netrestali, celou dobu vykládali, že šťastní nejsou. Protože kdyby řekli nahlas to, že se cítí šťastni, byli by o to okradeni. Tohle mě zajímá. Máme to jako zakódované. Že cosi kolem nás je tak zlomyslné, že sotva projevíš radost, vyškubne ti to. Jako by byl celý život a svět je místem zlomyslností. Ale tak to přece vůbec není. Přece je to úplně naopak. Doufám, věřím.

  17. Mirka píše:

    Taky věřím.A co mě napadlo při čtení toho komenáře beze jména…/já tedy pomyslela na Aninu/Já…před svými syny cítím tu pokoru, které se mně jindy nedostává. Vážím si jich nesmírně, obdivuju je a kdybych měla popsat jediným slovem, co nejvíc pociťuju, když „se na ně podívám“, tak je to úcta. Tady se láme moje pýcha…a pokora s úctou vítězí.A já lituju všech svých nedostatků a toužím po jakési nesmyslné obdivu hodné dokonalosti, kterou já ale nikdy nemůžu dosáhnout.A lituju všech nedostatků světa.A v tu chvíli na mě dopadá ne strach z vesmírného trestu, ale vesmírný strach z nesmírné jejich křehkosti.

  18. rulisa píše:

    Ten nepodepsanej určitě nebyla Radka.

  19. rulisa píše:

    A ani Anina.Bucková – Východní vítr – západní vítr?Když se dívám na svoje syny – tichý úžas, něha, štěstí, magnet, síla… nevynakoukatelnost… 🙂

  20. jenia píše:

    Moje pokuky na děti: já tam asi tu pýchu mám, pocit jakéhosi spojení, jakoby od mého srdce k jejich vedl křehký zlatý provázek. Ta něha spojená se soucitem, jako bych těch dětí nebyla hodna, a proto jim přeji někoho onačejšího za matku než jsem já.

  21. jenia píše:

    na tu buckovou jdu kouknout…

  22. jenia píše:

    Našla jsem to, je to Dobrá země. A četla jsem to před desítkami let. A pamatuji si hlavně to zaříkávání hrdinů té knížky, že se nemají dobře, aby jim někdo nevzal i to málo.

  23. TS píše:

    Mirko,liší se tím, že nespadne k přenosu a multiplikaci bolesti na sebe pouze z důvodů účasti s tím, s kterým soucítíš. Zní to strašidelně, možná že někdo používá lepší slova pro totéž. „Laskat a rozvíjet lotosový květ lásky v srdci svém k procítění nejjemnější vůně citů k druhým“ 🙂 Vyber si.

  24. TS píše:

    JenioNepochybuji, že prožíváš své emoce. Nicméně je rozdíl jimi být jen stravován a nebo je prožít a „odžít“. V zájmu druhých i sebe. Mezi lidmi to má svůj rozměr lidskosti. Pokud jde o zvířata, je na každém jak se s tím jako člověk vyrovná. Přenášet ZCELA lidské vztahy na zvířata je často velmi ošidné. Jak pro člověka, tak pro ta zvířata.

  25. Mirka píše:

    TrendSpottere,soucit…třeba i ten „rozumem zvládnutý“…to je jistě to poslední, co bych si člověk přál pocítit od druhého člověka.Teď vlastně navazuju nevhodně na Tvůj první komentář…vím, že píšeš o soucítění ve smyslu vcítění se.Dávám přednost první variantě…ta druhá mi zní ještě strašidelněji…a taky i maličko perverzně…Ale..docela jsem neporozuměla. Tedy tomu:…pouze z důvodů účasti s tím, s kterým soucítíš…hledám jiné důvody…nežli tu soucítěnou účast.

  26. jenia píše:

    TS, nevím…jak dokážeš odhadnout, z internetové diskuze, jak právě já prožívám emoce, a jestli jsou zvládnuté nebo nezvládnuté. Jestli dochází k přenosu nebo ne. Koneckoců – k přenosu podle mě dochází vždy. Už tě naťukla trochu Rulisa. Když se tě zeptala, jestli máš děti. Protože takhle to prostě funguje – jsem schopna procítit cizí smutek, pokud já sama jsem ho někdy cítila. Nebo pokud se obávám, že by mě potkat mohl. Přesto si nemyslím, že jsem nějaký citový labil, který nezvládá své emoce. Aspoň tohle jsem z těch tvých příspěvků vyčetla. Já nevím, kdo jsi, neznám tvé příspěvky, nečtu tě… a proto si netroufám hodnotit, jaký jsi. Proč ty ano? Ale nechci s tebou vést dialog. Dokonce ani nechci vědět, kdo jsi. „Lotosový květ lásky v srdci“ mi lehounce nadzvedl žaludek. Jsem prostá a přímočará. A NECHCI SVÉ POCITY PITVAT. Jsou autentické. Jestli se ti to nelíbí, nereaguj na mě. Prosím. Opravdu jsme v každý jinaký – myslím tím, že všichni jsme originální – a nemůžeš nikoho cpát do svých škatulí.

  27. Mirka píše:

    Jenio!TrendSpotter…mám ho ráda…i s těmi jeho škatulkami.Učíme se navzájem…nemyslí to tak, jak myslíš.

  28. Mirka píše:

    Ten vykřičník…to není okřiknutí…jen zvolání.

  29. jenia píše:

    Jistě. A jenom se mi potvrzuje, proč se stále více odtahuji od internetových diskuzí. Ráda ti věřím vzájemné učení. A přeji ti ho. Jenomže já jsem o radu nežádala. Nežádala jsem o hodnocení sebe a svých pocitů. Ne pod tímhle článkem. Z nějakého důvodu to považuji za nevychovanost. A taky nechci přemýšlet, jak co někdo myslí. Opakuji, jsem velice jednoduchá ženská. Nechci se prodírat lojovitými psychologickými texty, které mi vysvětlují, jak mám či nemám cítit. (Koneckonců – přes studium psychologie jsem věkem dospěla k názoru, že psychologie je pavěda). Právě pro to škatulkování. Moje cesta je jiná. Přeji krásný den. Tobě a koneckonců i TS. :-)))

  30. Mirka píše:

    Jenio,krásný den ten dneska opravdu je.Jenže mě k lepší náladě nepomohl…odbíhám ze zahrady k monitoru a jsem vděčná za vaši dnešní společnost.

  31. jenia píše:

    Ach promiň, že ve vlastní zahleděnosti… psala jsem ti vzkaz, ať vymažeš ty příspěvky, jestli chceš. A představila jsem si tě. Bez zrcátka. S tím jezevčím štětcem. Jakobych se na tebe napojila. Procítila. Zamrzelo mě to, má vlastní malichernost, představila jsem si, jak toužíš mít ty lidi pohromadě, tak pěkně se budou ty různorodé identity snášet a tolerovat, tobě pro radost. 🙂 A my budeme jak na pískovišti, sedíme tam já a TS, a ošklivě se mlátíme lopatičkami po kebulkách, já brečím a vypadám jak ošklivé staré „malé dítě“, když ty by sis přála, abychom si postavili společně hrad. :-))))))

  32. Mirka píše:

    Myslím,že jste ho postavili. Tedy mně alespoň.Ale…já na tý zahradě zakopávám pořád o Pejska, který tam není. A o myšlenky, která tam zase jsou a já je nechci mít.A o prázdné pískoviště taky.

  33. TS píše:

    🙂Jenio, tu alternativu jsem napsal pro to aby vás odradila právě její zhovadilost. A Mirka i Ty jste zareagovaly OK 🙂 Nemám potřebu vyhodnocovat myšlenku jen podle toho, jak vypadá. Jinak tě ale nehodnotím.. Snad to tak nevyznělo. možná jsme si jen neporozuměli, protože z tak málo slov to ani nelze zcela. Zareagoval jsem na ten emocionální výkřik a na otázku, ale jen po svém, ne že bych to chtěl nějak uškatulkovat. Na pískovišti si navzájem šťouráme prstíkem do bábovky druhého a díváme se co se stane. Zabývám se podstatou, tedy jen tím pískem. Už vím, že samotná zrnka písku v sobě tvar hradů nemají. Tvary mu dáváme svým přístupem a posléze jej vnímáme i svým viděním. Pošetilci se snaží hrad stavět co nejvyšší. A o to urputněji je pak brání před zřícením. Toho svého hradu z písku, který tak lopotně postavili. Pěkný den, nebylo to o vyvolání konfliktu.

  34. jenia píše:

    TSDěkuji. :-))) Já jsem možná poněkud patetická. Vědomě. Umím to zvládat. Ale někdy nechci. Proto ty občasné výkřiky. Ještě jednou děkuji. 🙂 Přeji krásný víkend.

  35. anina píše:

    Myslím,že určitá dávka pokory vůbec neškodí naopak…znám lidi, co ji zavrhují, nevěřím jim to tak docela, že se cítí tak nikdy ničím nepokořeny, že nikdy nepoznali ten pocit, kdy je třeba sklopit hlavu před čímsi, proti čemu si připadáme tak malí a bezmocní.Myslím, že ani s pýchou na vlastní děti se to nemá hnát do extrému, např. je povyšovat nad ostatní.Jinak dost souhlasím s tím, co napsala Jenia….. „Žádná síla nemůže být tak krutá, abychom nemohli být oprávněně hrdí a trestáni za lásku a pýchu“.A dodávám za pýchu přiměřenou.

  36. Mirka píše:

    Pokora…už jsem to na blogu někdy psala.Zprotivila mi ji nejspíš náboženská dogmata, ale přibližujou neustále tyhle Wolkerovy verše, které už tady na blogu taky někde jsou: Pokora Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě. Po ránu, na louce, v létě po kvítku vztáhnu se nejmenším. Zašeptám, až se obejmu s ním: „Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo

  37. Vojtěch píše:

    Pejsek tedy již nebude ani pro moji útěchu…A je to tak… Pročetl jsem si úvahy o pýše a pokoře a chci dodat pouze, že Pejsek byl veselý a, řekněme, samozřejmý pejsek. Jeho existence (a že jsme byli nějací kamarádi) mi připadala tak samozřejmá a zároveň „nutná“, jako je „samozřejmý“ a nutný vzduch k dýchání… Nutné však jsou i linie osudů (včetně těch pejskovských). A náš pejsek (tedy Mirčin) měl osud podle všeho blažený… Na rozdíl od mnoha jiných pejsků. V pokoře se dívám především na ROZMANITOST věcí…

  38. jenia píše:

    Mirko: celé dětství svého chlapečka si jako u vytržení opakuji tyhle verše o bosém chlapečkovi. Někdy se přistihnu, že to říkám i teď, když je velký. Dospělý. A občas nerudný. Ano. Je zvláštní tyhle milované verše najít zrovna tady.

  39. TS píše:

    Ruliso,Ne.

  40. radka píše:

    Ten nepodepsany prispevek jsem nepsala a ani nevyjadruje muj nazor.Pejska mi je lito. Se soucitem mam problem. Prijde mi tak trochu sobecky. Budu se rozcitovat nad tim, ze nekdo trpi. Je to jeho utrpeni a ne moje. Ja mu svym rozcitovanim a uplakanim nemuzu v jeho zalu nijak ulevit. Protoze ten zal je jeho,jeji. A jen on, ona vedi jak se procituje. Soucit mi prijde sobecky. Uleveni vlastnim strachu ze treba i my bychom nekdy … tohle…. zazit.Az jednou to budeme sami zazivat, tak nam budou soucitne obliceje lhostejne. Budme prozivat svuj vlastni zal, prochazet nim zkrz topit se v nem. Jak nam muze nekdo jiny soucitne ulevit?Miluji svoje deti. Desim se toho ze by mohly trpet. Kdykoliv bych jejich utrpeni prevzala na sebe. Odebrala jim jejich bremeno. Dychala za ne. To asi neni pokora. To je asi neco jineho.Soucit. Soucit nelze chapat ve smyslu plakani s nekym kdo trpi. Asi. Ja soucit chapu jako schopnost citit ze jini citi. Ale to neznamena ze se musim z tho vnitrne hroutit a narika s utrapenymi. Spise je to jen povedomi ze i jini citi. Stejne jako citim ja.

Napsat komentář k TS Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s