Chvíle, které se zaryjí hluboko do duše

Vyklízím komůrku, ve které jsem kdysi nechala neuváženě zazdít okýnko, vyklízím ji, protože tam to okýnko zase chci.
Stojím na židli a podávám Atanáškovi předměty nashromážděné nahoře na skřínce. Dvě motorkářské helmy, jednu lyžařskou, jednu helmu na kolo, dvoje koule od petangu, starou promítačku, povlak na polštář, pálku na benbington…a staré pouzdro od houslí.
Atanášek bere ode mně houslový futrálek, rozzáří se a běží s ním na zahradu:
„Kdo koupil ty křídla,“ křičí na mě radostně: „Naučíš mě lítat?“
Nechápu. Ještě mu nejsou ani tři roky, můj blog si ještě nějakou nepřečte, nemůže nic vědět o mém včerejším snu.
Vyjdu za ním do zahrady. Atanášek pokládá pouzdro do trávy, sedá si k němu na bobeček a nedočkavě se ho snaží otevřít.
Náhody dnešního dne, dojde mi. V ranní pohádce o krtečkovi zdravotní sestřička učila lítat zraněného orlíka. Křídla mu přinesla v houslovém pouzdru.
Zrezavělé panty futrálu konečně povolí, ale uvnitř je jen zeleně sametové prázdno. Některé pohledy dětí se nezapomínají.
Hlas mi přeskočí, když říkám: „Nevadí, zkusíme to bez křídel.“

Reklamy

2 comments on “Chvíle, které se zaryjí hluboko do duše

  1. Anonymní napsal:

    To mě pohladilo… ách

  2. jenia napsal:

    Ach… ovšem – některých přání bych se bála. U malých chlapečků, kteří věří pohádkám.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s