KDYŽ ŇADRA PUČÍ

A když se počítají pihy.

"Ty máš ale pih!" dívala se sestřenice Jitka do mojí tváře a já v té její marně hledala alespoň jednu jedinou.


V modravém dusnu stanu, v maličkém zrcátku, jsem je pak počítala. Pihy. Na svých líčkách. Na nose. V té stanové modři zviditelnily se do nesnesitelna.
Taková nespravedlnost!
Do lepkavého modrého dusna pronikla vůně čerstvě pokosené trávy. Bratranec, co se na mě bez přestání kouká, kosí. Kosí čím dál, tím blíž. Uzavřela jsem vchod do stanu.
Plátěné červené šatičky s červenobílou kostkovanou sukýnkou, která začínala někde hluboko pod pasem, s výstřihem, co dusivě obepínal můj krček, se lepily k mojí kůži. Zdůrazňovaly kontury. Moje kontury.

"Jedno mám větší." pomyslela jsem si znepokojeně.

U branky zastavila malá motorka.

"Je tu ta holka z Prahy?"

"Co jí chceš?!"

"Svezu jí na pincku."

Kosa přestala kosit. Rychle jsem vylezla ze stanu ven. Venku nejsou tak vidět. Ty…pihy.

"Teď nemůžu. Počkej, jestli chceš."

Se smutným bratrancovým pohledem v zádech vešla jsem do kamenného domu. V řadě malých černých desek našla tu, kterou jsem hledala.
Jehla zapraskala a gramofon TESLA rozezněl dům. Pak hlasitěji a ještě hlasitěji, jak jsem chtěla rozeznít i celou zahradu.

Mám duhu pro svůj den,
hvězdy zase pro svou noc,
ráno jsem okouzlen,
denně poznávám tu moc.

Z šicího stroje vyndala jsem obrovské nůžky.

Tvé oči pro mě jsou
duhou barev lákavou,
tvé pihy září tmou
jako hvězdy nad hlavou

Svlékla jsem ty červené šatičky a zůstala před zrcadlem v bílých kalhotkách.

Hledám stále, hledám rým,
už podesáté,
proč já blázen pořád sním
o té dívce pihovaté
?

Natáčela jsem se střídavě z obou stran a zkoumala linii mých ňader.

Proč si mě nevšímá,
což musím o ní jen snít,
proč si mě nevšímá,
jenom ve snách smím ji mít
.

Jedno mám větší.

Hledám stále, hledám rým,
už podesáté,
proč já blázen pořád sním
o té dívce pihovaté?

Vzala jsem nůžky a zvětšila výstřih těch šatiček.

Proč si mě nevšímá,
což musím o ní jen snít,
proč si mě nevšímá,
jenom ve snách smím ji mít.

A pak ten výstřih zarovnávala. Znovu jsem ho zarovnávala. A pak ještě.

Hledám stále, hledám rým,
už podesáté,
proč já blázen pořád sním
o té dívce pihovaté?

Oblékla jsem šatičky s obnaženými ramínky, vypnula gramofon a vyšla z domu.

"Kam pojedeme? Do Děčína?"

"Nasedej!"

Nasedla jsem. Chtěla jsem se na tom pincku projet.

Toho kluka přede mnou se mi ale dotýkat nechtělo. Nechtěla jsem se ho držet.

"Pořádně se mě drž! Jedeme do Benešova."

Vyrazil po rozpáleném asfaltu s malinkými kamínky.

Stačila jsem zahlídnou mezi plaňkami bratrance. Ivan nekosil. Stál tam a díval se za námi.
V té zahradě, co byla svahem, pod kterým ve dne tiše a v noci nahlas zurčela Ploučnice.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s