Jak dlouho vydrží mi moje kůže?

Baví mě to, to všechno tady. Jenže mám neurčitý, chvějivý strach. Z neurčitého něčeho. Mám neurčitý strach z neurčitého něčeho, Chybí mi totiž řád!

Vřazena do řádného procesu, přestala bych se divit. Já se totiž pořád divím, nevřazena. Všemu. Všem.

„Nemysli už na to! Už se stejně nevřadíš!“ vkládala jsem nad dnešním ránem své první pražské noci alibisticky Měsíci do jeho malých úst klidnící mě slova.
„Jsi tak malý, tady v Praze. A v Údolí tak obrovský!“

 

Zůstávala jsem am, v Údolí bez lidí a nebála se.

Ležela jsem, Eva bez Adama, pohodlně, na pohodlném lehátku mezi dech beroucí modří a dech beroucí zelení svěže vlahého horka. A četla jsem.

Chvílema jsem čtení přerušila, vtažena melodií cvrčků, kobylek a sarančat, mých cikádek, do neskutečna. Chvílema jsem čtení přerušila, vyměnila sluneční dioptrické brýle za jen sluneční a zadívala se do těch zelení a upokojena pak na roubení chalupy, na kamennou její zeď.

Psi zvedli hlavy.

Četla jsem a den na mém lehátku teple plynul. A v tom teple nastal večer a já si ho nevšimla. Všimla jsem si ho pozdě, soumraku.

„Když jsem vzhlédl… Kelley zmizel! Sedí tam sice ještě někdo nahoře na pytlech a skřížené nohy Kelleyovy – poznávám je zřetelně v zeleném světle podle jeho hrubých střevíců, – ale tělo, prsa a obličej jsou změněny. Jsou proměněny záhadným, nepochopitelným způsobem: je to anděl, zelený anděl, který tam nahoře sedí skrčen se skříženýma nohama, jako… jako… zobrazují staří Médové sedícího ďábla.
Anděl je mnohem menší, než jak jsem ho kdy viděl, ale jeho tahy – hrozivé, strašlivě vznešené tahy – jsou tytéž, jak je znám.“

Zaklapla jsem prudce Anděla západního okna. Už Tě nechci! Meyrinku. Psi se lekli. Taky jsem se lekla. I kočky na půdě se lekly.
Umím zahánět strach. V tom údolí už to umím. Vyběhla jsem ke studánce, pila z pramene.
Nesmím se začít bát….nesmím se začít bát. Já se přeci nikdy! nebojím.

Široko daleko jen já, psi, kočky, cikádky. Z křoví velkýma očima pozorují nás oči kolouchů. Nesmím se začít bát!
V otevřeném ohništi maštale místo polen zapálila jsem svíčky. Musím šetřit dřevem! Napustila jsem vanu, do které se vejde tolik vody, že v ní splývám. Vodu ze skalního pramene. Pode mnou je prý skála a v ní podzemní jezero. Představovala jsem si to jezero. Tam dole, v tom ledovém tichu. Zazlatila jsem se, klidná náhle, v jeho vodě.
Zasunula jsem ukazováček pravé ruky do kroužku, ke kterému tu kdysi vázali krávy.
Brzy se zase vrátí do stráně nad chalupou. Poklidné stádo. Vlny zlatavě hnědých hřbetů v zapadajícím slunci. Prostrčila jsem ukazováček ještě trochu hlouběji tím kovovým kroužkem. Zazlatila jsem se, znovu, pod hladinou. V té chvíli, v té jezerní chvíli, na klenutém stropě, v odraze plamínků, začal se odehrávat, zvrácený?…lehoučce film. Smyslný. A já se propadla do jiné z rozkoší. Do takové, která mě zbavila všech zbytků strachu.

Ani jsem si pak noční okýnka nezavřela a vdechovala vůně údolního světa, pozorovala dlouhé stíny, jak veliký Měsíc si taky hrál.

Pak, Tam do toho údolí, přijel pro mě Muž. Aby mě chránil. Aby si mě odvezl. Možná, možná mě opravdu opravdově miluje…a já se začala bát. A tak se tu teď trošku bojím.

Šla jsem proti času. V tom údolí. Mládla jsem…až do sedmnácti. „To už je moc!“ zahihňala jsem se. Nikdy se nehihňám!….nikdy jsem se nehiňala…ani v sedmnácti jsem se nehihňala!

Nedám si to svoje mládí vzít. Ani tady!

Reklamy

7 comments on “Jak dlouho vydrží mi moje kůže?

  1. Vojtěch píše:

    Ahoj…Můžeme dát řeč…Třeba o té kůži, protnutémalým, avšak mocným andělem…Nebo o něčem jiném…O něčem Jednodušším…

  2. Vojtěch píše:

    A vzpomněl jsem na tu básničku – mateřídoušku.“Mraveneček v lese / těžkou kládu nese / pomožme mu kamarádi / sám ji neunese…“Tak nějak to bylo, ale přesně už si to nevybavuji…

  3. Mirka píše:

    Já Tě slyším, Vojtěchu!Já přijdu, Vojto…ale teď, teď to nejde! Už mám pro Tebe připravené ty příbory. Kdyby Ti někdo přišel…někdy na večeři…Já zrychleným dechem tu…snad tu vařím. Vypadá to ale jako bych s někým…s něčím závodila. Soupeřila. Vařím tu o překot kulajdu s houbama, co jsem v lese nasbírala, s vajíčkama, která nikdo dlouho nevybral a tak zase na nich sedí…neúnavná kvočna. Je jí fuk, že nejsou oplodněná, vařím ještě květákovou krémovou omáčku se zakysanou smetanou, zelené fazolky, mrkvový salát s olivami, pečené papriky…voní to tu. Zaháním neklid. I tou vůní. A taky jsem si otevřela láhev. Bordeaux. Už to dělat nebudu…před polednem.Ale koukám…už je po poledni!Taky Martin píše, můj Martínek:“sme teď v Kuito, protože sou dneska volby, sme připravený na evakuaci do bezpečí, kdyby něco vypuklo…Bydlíme teď v baráku u agrárního centra, kterej sme zrenovovali a je to tam super…koupili sme malej traktůrek, tak se na něm teď proháníme po Cuembě…“i dneska v noci zabalím se do přenádherných afrických látek. A ušiju si z nich povlečení! A šatičky taky možná. Jenže…nemám stroj, jen dvě prastaré singrovky po babičkách…a taky…možná…možná ani neumím šít.

  4. Vojtěch píše:

    Žádnej o mě nic neví…– a to je jedině dobře!Vzpůjčím si toto:Vodní tok – počátek slavnosti!Nadržené jezeroJeskyněPropast(To koukáš, jak mi to jde…)

  5. Inka píše:

    Vítej, chyběla jsi mi tady.

  6. Mirka píše:

    Inko!Myslela jsem na Tebe dnes ráno…věř nebo nevěř…intenzivně.

  7. jenia píše:

    To je tak krásné povídání…

Napsat komentář k Vojtěch Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s