No potěš pánbůh

Zvolala moje maminka do telefonu, když jsem jí sdělila tu novinku.

 

„Mami, není to ještě jistý, ale vypadá to, že se nám (myslela jsem tím Ori a Alešovi) v únoru narodí holčička.“

Maminka upřímně zajásala.

„Vodnářka. Vodnářka jako já. Možná to bude takové moje druhé já.“

„No potěš pánbůh!“ zvolala moje maminka. Ale bez ohledu na ta zvolaná slova, na ten rádoby zoufalý výkřik, z tónu jejího hlasu já stejně slyšela své.

To, že to bude možná holčička dozvěděla jsem se od Atanáška:
„Pan doktor říkal, že to vypadá na holčičku.“

Dlouho jsem byla jedinou holčičkou v naší rodině já. A pět mužů. Oleg, Matěj, Aleš, Martin, André. Dnes je těch mužů sedm. S Atanáškem a Hanuškem sedm statečných. A ještě jedna holčička. Ori, která s námi žije snad už devět nebo deset let. Teď tak napůl, protože zatím ještě pendlují s Alešem mezi Prahou a statkem, ve kterém se chystají žít. Tedy vlastně už v něm žijí, jen někdy ne.

 

ori

 

Zrovna tahle Ori. Ta, co vykukuje za tím stromem. Je to vlastně jediná žena, se kterou se poslední roky stýkám, a které bych měla být něco jako tchýní. Tchýní jí tedy asi jsem, ale náš vztah je rovnoprávně přátelský. Trávíme spolu spoustu času. Mám ji ráda stejně jako své syny, někdy možná i víc.

A moc jí přeju, aby nikdy v tom lese nezabloudila.

Když jsem nesměle začínala psát tenhle svůj blog, bála jsem se zacházet hlouběji do našeho soukromí, protože jedině já jsem v rodině takhle extrovertní.
Někdy jsem slyšela, jak Oleg při četbě mého blogu nevědomky, nervózně, šoupl nohou. Tohle šoupnutí už znám. Je to jakýsi podvědomý projev nevole.
Už ale nejspíš pochopil, že já to nevzdám, že budu pokračovat, protože mě to baví a baví mě to moc.
Jednou mi dokonce, když jsme byli od sebe odloučeni, volal, dojat tím mým psaním. Ale ani na mé občasné naléhání ještě žádným komentářem nepřispěl. Třeba jednou.

Kdykoli píšu o naší rodině, píšu s obavou, aby se z toho ta moje rodina moc neorosila. Nesmím hlavně moc chválit.To nemají rádi. A já bych tak ráda chválila.

Právě přišel ze školy André a přinesl koťátko. Další. Věděla jsem, že ho přinese, psali nám to rodiče jeho spolužáka Jonáše. Že ho Jonáš možná přinese ještě ráno před osmou.
Nepřinesl. Koťátko bylo ve škole.

A já si teď zase psala, psala si jen tak, protože Hanušek spinká a já tedy nemůžu přeci nic dělat! Přeci bych ho mohla vzbudit!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s