O OHNIVÉM KOHOUTOVI

A TICHÉM PLÁČI.

Dali mi dřevěného houpacího kohouta. A postavili mě před něj. Čekali, že se budu radovat. Jenže já se lekla. U ničeho tak velikého, barevného, ohnivého, jsem nikdy před tím nestála. A ani zdálky nic podobného neviděla.
Plakala jsem. Ale jen dovnitř, takže si toho nevšimli. Nikdy si nevšimli, že pláču, protože já plakala jenom dovnitř. Jenom dovnitř jsem se i smála.
Posadili mě do toho kohouta, vlastně mezi dva ohnivě barevné kohouty, na sedátko. Nožičkami jsem jen taktak dosáhla na stupátko a ručičkami jen taktak dosáhla na držátko.
Sedli si ke mně a houpali mě. Nechtěla jsem to. Ale jen se držela a čekala bez dechu, až přestanou.
Zklamaní nejspíš, uložili kohouta do kouta. Jenže já na něj viděla. I z postýlky. A bála se.
Uplynuly dny. Sžila jsem se, i doteky, s tím strašlivým velikým zvířetem. Až jsem se jednoho dne odvážila a spodem vlezla na to sedátko a seděla tam. A seděla tam dlouho. Pak zlehounka rozkolíbala svoje tělíčko…houpy, houpy, kočka snědla kroupy…
Uplynuly měsíce. Kohouta jsem se už nebála. Vyzývala ho naopak k divokým jízdám a rozhoupávala tak, že jsem se šoupavě projížděla na koberci kolem černého čtvercového stolku, s do oblouku zahnutými černými nohami a bílým krajkovým ubrusem….už koníček pádí…
Uplynuly roky. Jen ztěží nacpala jsem se na sedátko v kohoutím spřežení. Mocně rozhoupávala kohouta až k hranici, kde hrozilo, že se oba překotíme… houpy, houpy, houpy, houpyty, houpy, houpy, hou…
Uplynulo mnoho let. Zahlídla jsem svého zapomenutého kohoutka. Mezi harampádím v kůlně. Bez ohnivého lesku, bez stupátka, bez držátka, otlučeného. Sedla jsem si dolů k němu. Dotkla se dlaní jeho ošoupaných per.
Chtěla plakat jen dovnitř. Ale jen dovnitř to nešlo.

One comment on “O OHNIVÉM KOHOUTOVI

  1. Mirka píše:

    Síbila jsem si,že až budu mít svoje děti, budu jim „všechno jejich“ schovávat do pevných krabic na půdu.Věci, se kterými jsme žili, dokážou vrátit vzpomínky silněji, než fotografie. Vzpomínky, které můžou připomenout naše zapomenuté pocity, které nás můžou ovlivnit i v tom, čím žijeme právě teď.To, co jsem si slíbila jsem si nesplnila. Když ale náhodou někde najdu nějakou zapomenutou věc svých malých, dnes velkých dětí…dojímám se stejně, jako nad tím svým houpacím kohoutem. Tím kohoutem, který o mnoho let přežil tátu, který ho koupil…a já pak, ještě dítě, měla výčitky, že jsem mu neudělala radost radováním se. Nejen nad kohoutem.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s