Život v kýblu

Ze zkušenosti nevyjdu moudřejší. Vyjdu zkušenější.

Procházela jsem se svou vojenskou tornou přes něžně útlé rameno historií chodeb staleté budovy.
Kdo všechno se tu narodil? Kdo všechno se tu nenarodil?

Procházela jsem klidná. Klidná jsem už zůstala od chvíle, kdy jsem nevěřícně zakřičela tu otázku…kdy jsem si na ni dala odpověď…a dál nevěřila.

Nevytryskla mi nad námi jediná slza. Ani neztekla.

Nebrečela jsem, že něco chci, že něco nechci. Prý ani jako maličké děťátko. Ani jako holčička. Polykala jsem své pláče do tíže uvnitř těla a čekala, až tíži rozpustí čas. Krátký čas. Nebo dlouhý čas.

Nebrečela jsem ani teď. Nebrečela jsem, že strašně moc nechci.
Jen jsem si, s klidnou tváří, klidnými pohyby v rozhodnuté chůzi, nesla chodbou k pokoji svoji tíži.

Nevím, jestli to byl úmysl nebo snad jen náhoda.
„Potraty tu provádíme jak na běžícím pásu…“ mávla nade mnou předtím rukou sestřička. Ale v tom pokoji jsem byla já jediná. Já jediná mezi doufajícími ženami, co bez hnutí bojovaly o udržení svých embryí ve svých tělech.
Lůžka těch žen stála oddělena bílými kovovými stolky v řadě dlouhého úzkého bílého pokoje. Bílé v tom pokoji bylo všechno. I tváře, ruce a nohy těch žen.
Ke zdi, do které před tím dlouhé týdny ty ztichlé ženy s nadějí koukaly, přivezli na kolečkách moje lože. Lože vyvrhelovo. S mojí snědou kůží.
Ležela jsem na svém loži pak stejně tiše jako ty ženy. Ženy, které zabořeny do svých bílých polštářů dál němě hleděly ke zdi, jejíž bílo jsem narušila. Jako by sledovaly hrůzu v přímém přenosu.
Otočila jsem se celým svým tělem, všemi svými myšlenkami, i já k té zdi, ke které mě přitlačili. A byla za tu zeď vděčná.

Odevzdávám se odevzdaně do rukou lékařů jako do rukou Božích. Nezkoumám jejich kroky, jejich zákroky. Tiše vzorně plním veškeré jejich pokyny.

Připravena tedy odevzdat se rukou Božích, vcházela jsem, v bílé plátěné košilce ke kolenům, uvázané nahoře na zádech na jediné dvě nechybějící mašličky do pro mě…pro nás…přichystané místnosti.
Ovanul mě, na těle obnaženém od půli zad až dolů, chladný závan. Možná…možná jak jsem mávla křídly.
„Bože!“…pomyslela jsem na krásného Apollóna a…uviděla ten kýbl. Obyčejný plechový kýbl. Stejně obyčejně plechový kýbl, jako všechny jiné obyčejné plechové kýbly.
Připravený plechový kýbl mezi dvěma ocelovými, dovysoka vztyčenými, zahnutými držáky.

3 comments on “Život v kýblu

  1. Manželka píše:

    Obdivuju těza to, že si to tak přesně pamatuješ (že si to dokážeš tak přesně pamatovat). A zároveň jsi mi přinesla jistotu, že některé věci se nemění zřejmě ani v čase a prostoru – kýbly na životy a maminky, které nemůžou pochopit (a kterým dcery nemůžou dát pochopit) ani to, že každé těhotenství nepřichází v důsledku toho, co si maminky jako příčinu představují.Píšeš krásně, píšeš plasticky… tak moc, že se mi u toho dělá špatně (což není rozhodně tvoje vina 🙂 ). Protože totiž kýble, stolečky, chodby a to všechno mívali i v nemocnicích o patnáct a dvacet let později (jen já na to raději zapomněla – dodneška).

  2. Mirka píše:

    Manželko,dokážu si tak přesně pamatovat, nejen protože jsem si to všechno znovu a znovu přehrávala v paměti, ale i protože jsem si psala už i tehdy.

  3. Manželka píše:

    V tom případě obdivuju tvou odvahu,že jsi psala všechno…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s