Babička v porodnici aneb Tak tohle jsme tu ještě neměli

Platila jsem zrovna u pokladny pár lahví vína, když se ozval toužebně očekávaný mobilní ptačí zpěv.

 

Atanášek je konečně na světě!

 

Jenže Ori si nechali na jednotce intenzivní péče a Atanášek měl zůstat na kojeneckém oddělení sám. A to by Aleš nikdy nedopustil. Naše bezbranné novorozeňátko z ruky nedáme. Ani na chviličku. I Aleš byl ale po složitém šestnáctihodinovém porodu vyčerpaný.

 

A tak se stalo, že právě narozený chlapeček trávil svou první noc na Zemi se mnou, ve složitě získaném nemocničním pokoji jiného oddělení.

 

Pár hodin po půlnoci začal být Atanášek neklidný, začal se všelijak vrtět a mě napadlo:

 

“Smolka! Atanášek potřebuje uvolnit střívka a k tomuhle uvolnění dojde nejsnáze pomocí sání.”

 

Sedla jsem si tedy s maličkatým, pár hodin starým novorozeňátkem do křesla, a chovala se, jako bych byla jeho maminka. Přisál se okamžitě.

 

A právě ve chvíli, kdy jsem si u toho „kojení“ jen tak zkusmo zapnula televizi a žasla nad tím, že tam i tak pozdě v noci (bylo kolem třetí) běží film s Delonem, který jsem navíc nikdy neviděla, zahlídla jsem stín za mléčným sklem dveří. Noční kontrola!

 

Nevěděla jsem, co dřív. Odtrhnout miminko od prsu? Schovat láhev červeného, kterou mi sebou Oleg přibalil? Nebo rychle vypnout tu televizi?

 

Zůstala jsem ale nakonec tak, jak jsem tam seděla. Se sajícím miminkem a sklenkou v ruce u filmu s Delonem.

 

A udělala jsem moc dobře, z miminka vyšlo, co vyjít mělo a pak spalo, šťastné neviňátko, sladce až do svého prvního krásného rána v červnu roku 2005.

Reklamy

2 comments on “Babička v porodnici aneb Tak tohle jsme tu ještě neměli

  1. Mirka napsal:

    Reblogged this on Pražská Češka and commented:

    A dnes sedím v houpacím křesle pověšeném na větvi třešně a Atanášek má už tři sourozence.

    Vnímám dnešní podvečer, je krásný a přesto, takový posmutnělý, jakoby na mě zlehounka ještě sice, ale dýchl podzim.
    I listí v korunách šumí v teplém vánku tak jakoby už podzimně a mně se vtírá Hrubínovo:

    Pole už jsou dávno holá,
    hola škola na nás volá,
    a my jdeme, mámo, táto,
    ať je zima nebo bláto.
    Nic nedbáme na strniska,
    ať si na ně vítr píská,
    nic nedbáme na závěje,
    písnička nás rozehřeje.

    A zmocňuje se mě lidské dojetí nad malým nevinným bezbranným, ale statečným Atanáškem, který půjde v září do své první třídy a tolik se mu nechce. Chápu to. Číst už umí, i psát i počítat do kolika se mu jen zachce, tak na co? A v duchu píšu Atanáškovi psaní, které mu zítra pošlu e-mailem, protože 1.září tu já nebudu, ale budu tam, kde i on by tak moc chtěl být.

  2. kaschika napsal:

    Bože, to je půvabný …

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s