Vyhlásili soutěž s výhrou o nejlepší chmelařskou povídku. Četla jsem o tom v hospůdce, když jsem odevzdala ten den svůj poslední věrtel, v časopisu CHMELAŘ. Tak jsme jí začali v té hospůdce psát. Já a on. Chtěli jsme výhru a tu výhru dostali.
Psali jsme každý sám za sebe, podle předem domluvené osnovy. Příběh dvou mladých lidí na chmelové brigádě, příběh lásky, která je mine a zůstává platonickou. Ti dva se míjejí přesto, že jsou vzájemně přitahováni vzrušivou silou vzájemné touhy.
Vyobrazili jsme myšlenky, každého zvlášť, její a jeho, v jednom krátkém okamžiku na peróně.
Vystupují z vlaku a pak rozechvěle stojí v davu vesele se loučích. Stojí tam a touží po sobě. Setkají se ale jen jejich pohledy a jejich myšlenky. Žádný z nich nenajde odvahu toho druhého oslovit. Mávají si s ostatními, odcházejí. Každý svým směrem, se svou nenaplněnou touhou, za svými budoucími životy.
Příběh končí.
Ale nejspíš nekončí. Protože takové chvíle se dostávají do věčného snění.
Prohledám půdu na chalupě a pokusím se ten časopis najít. Někde ho jistě ještě mám, pokud se tedy nerozpadl působením času nebo ho nerozcupovaly myši na svá hnízda.
Pražská Češka 
paaani, to je fakt neco! Mona Lisa v detskem provedeni. :o)
Bylo mi šestnáct.
To je ono, já se tu pořád vracím a prohlížím si to děvčátko a přemýšlím, čím to působí tak zvláštně – až lehce odpudivě. Tohle totiž JE obrázek půvabného krásného dítěte, které se dívá jako žena. Proto ten lehký pocit nepatřičnosti a znechucenosti. Na mě to působí jako malí trpaslíci v cirkuse. Předčasně vyzrálá?
joo tak oslovit někoho koho bych chtěl, to je pro mě nadlidský výkon ke kterému se zřejmě nikdy neodhodlám, jsem srab, rád bych věděl co se honí té osobě hlavou když se naše pohledy střetnou, třeba se to někdy dovím
tohle mi něco připomýná z mého života.:-)
Já jsem měla připravený takový článek o podobných dívenkách – které miluji, jsou to například moje sestra, vnučka – působí podobně. A já nad tímhle přemýšlím. Asi se to pokusím nějak zpracovat.
Ono to možná není o tom, že působíš mladší, než jsi, i když určitě mladší vypadáš. Mi bylo skoro třicet, měla jsem dvě děti, a v krámě jsem musela ukazovat občanku, když jsem si chtěla koupit víno. Ale nevypadala jsem určitě nikdy jako dvanáctiletá kurtizána. Vypadala jsem prostě jako blbej fracek, co mu ještě není osmnáct. Neměla jsem vědoucí ženský úsměv a pohled. Ona to ta Radka totiž vystihla skoro přesně. A není důležité, jestli ti je patnáct nebo šestnáct. Myslím, že z tebe ta ženskost sálala už v šesti letech. Jako z té mé sestry a vnučky. A v puritánské nepřipravené společnosti narážely. O tom chci napsat.
Davide,překonej to. Oslovuj.Já, nejen, že bych nikdy sama neoslovila, ale navíc jsem se snažila, aby můj zájem nebyl z mých pohledů a gest ani v nejmenším patrný. Měla-li jsem zájem, překrývala jsem ho hraným nezájmem.Zeptáš-li se: „Proč?“ Neodpovím. Nevím to. Jen tuším. Ale tak matně, že o tom můžu jen přemýšlet. Ne už mluvit. Natož psát.
to je těžký, ale odhodlej se, vyplatí se oslovit slečnu, nebuď blbej
tak to jsem se hodne sekla. Tipovala jsem to tak na deset let. A horkosmutny usmev. Nic extra zenskeho, jen smutny usmev a oci ktere vi.Melali jsem zajem predstirala jsem nezajem. To je nezralost. Strach z toho co bude nasledovat. Alepon u me to tak bylo
Radko, ten předstíraný nezájem, to nebyla nezralost. Nebyl to strach z nepoznaného, naopak nepoznané mě vzrušivě přitahovalo vždycky. Není to tedy ten strach, který Ty máš nejspíš na mysli. Strach z mužů a styku s nimi jsem nepocítila nikdy. Jestli je za tím strach, tak tedy z možného odmítnutí. To bych nejspíš nepřežila. Ale taky ještě jiný strach. Ten jde těžko popsat. Když to tedy zjednoduším, v čemž jsem už skoro profesionál, tedy strach z možné, příliš silné vazby mě na někoho a nebo naopak z možné, pro mě obtížné, silné vazby někoho na mě.
posledni vety u me, totez. Ted vim proc to bylo. Proc jsem se tak bala silnych vazeb. Protoze ty vazby jsu u me nekonecne. Mohlo by me to zabit.
No zni to jako slusna osnova k nejakymu tomu dilku nebo alespon pekne povidce. Kazdopadne nezahazovat na pudu a tvorit, dokud je cas…:-)
jsi moc krásná….
[…] Vyhrála jsem tam společně s jedním mladým mužem, kterého jsem do té doby neznala, cenu za nejlepší chmelařskou povídku. Napsali jsme ji podle mého námětu, společně. O tom už jsem před dvanácti lety na blogu psala. https://mirka19langerova.wordpress.com/2009/01/04/601965-cesacka-chmelu/ […]