Co s babičkou

Každý má své priority.
A každému se jednou všechno vrátí…

Zoufá si teď vetchá…

Takhle jí oplácejí její dětičky! Jí, která se pro ně tolik nadřela! Aby měly všechno!
Chtějí ji teď strčit do domova důchodců!

Jenže!…to ona sama určila svým dětem jejich priority…sama je strkala do jeslí, školek, družin, táborů…musela přece vydělávat!
Na vnoučata čas taky neměla…pracující důchodkyně.

Zoufá si teď vetchá…

Jenže její děti jen kopírují její vlastní přístupy.

Advertisements

12 comments on “Co s babičkou

  1. ratka napsal:

    napsala jsem reakci u sebe

  2. Mirka napsal:

    Jak zkrotit babičku!Tak tohle se zase řeší v rodině mé a mého bratra.Naše „babička“, přes svůj pokročilý věk, rozhodně vetchá tedy není.Dobíjí se nejspíš nějakými vzteklými adrenaliny, uvažovali jsme nedávno.Ale…kdyby někdy vetchá byla…bude s námi do samého konce. Tohle je jistý. Jako s ní byli její rodiče…Nikdo z mých předků ještě v žádném nechtěném domově být nemusel.Nebude tam samozřejmě nikdy ani moje máma.Já si, taky samozřejmě, statečně dneska říkám:“Já tedy na krku nikomu nezůstanu…to raději půjdu…“Ale kdoví…jak je pak člověku…

  3. ratka napsal:

    taky si to rikam. Stejne jako si to rikala moje maminka. Pry nechce zustat nikomu na obtiz. Ale buhvi jak to bude. Az to bude tak to bude. Muj tatinek je bohuzel hodne popleteny. A maminka zaziva (v mych ocich) ocistec na zemi. Nekdy si rikam ze zivot kazdemu nakonec nadeli o co si rikal. je to nekdy primo taskarice :o))

  4. Fazole napsal:

    Byli dva bráchové – obdivovaný právník a černá ovce rodiny saniťák, fakt dost hulil. Černá ovce do té doby, než dědu vytáhl z domova pro umírající, kde si ho nikdo nevšímal, a odvezl si ho na čtvrt roku domů posloužit mu k smrti. Pořád dost hulí, a pořád je náš kamarád. Nevím, jestli bych pro babičku dokázala udělat totéž.

  5. Mirka napsal:

    Nehulím.Ale s ním bych si jointa dala ráda.

  6. Anonymní napsal:

    Pár jsme jich spolu vykouřili a až nebudu těhotná/kojící, jistě jich ještě pár padne :-).

  7. anina napsal:

    Já už jsem dcerám včas řekla, že si přeji, kdyby něco, zůstat doma ve svém, dokud polezu po čtyřech. Že by mi postačilo donést nákup a kouknout na mne.. Samozřejmě měly námitky, že mám je, ale i když tam chodím skoro jako domů a hodně často a cítím se tam dobře, tak jako nemohoucí už bych se tam doma necítila. Je to jejich domov a já mám svůj. I kdybych mě stokrát říkaly, že neoobtěžuju, vím, že bych se tak cítila. To není jejich chyba..můj problém.
    Poprosila jsem je, že ústav až mi bude opravdu všechno fuk.
    Jenže teď nevím, jestli na to všechno fuk dojde, ale asi jo.

    • Mirka napsal:

      Absolutně chybný přístup, Anino.

      Ani na vteřinku nepomyslím na to, že bych někdy mohla být nemohoucí. Tečka.

      Umřu mohoucí a nejspíš leknutím.

      • Mirka napsal:

        Ve sto dvaceti.

      • anina napsal:

        Mirko, může se to jevit, že si něco připouštím, ale velmi se snažím dělat, že mě se to netýká a prostě nemůže, že je to blbost. To mi celkem jde..fakt.
        Až se divím, protože jsou věci, co si k tělu připustím, víc než je zdrávo pro mne.

        Jenže přece jen tak okrajově..myslím, že člověk by měl počítat se vším, aniž by si říkal, že tak to zrovna bude. Ono to může být úplně jinak..u každého..prostě jednou nebudem.

        Jo, taky bych brala 120 let a být mohoucí a jen se tak leknout. No, ani by to nemuselo být nutně těch 120, ale fakt se jen leknout. Ale s tím, že se tak třeba stane a nevíme nikdo kdy, prostě počítat musím, v tom jsem tedy zcela vyjímečně nohama na zemi :)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s