O tom, co prožívám, když mi ubližují

Září teplého podzimu. Týden na chalupě s Olegem, kamarádkou Danou a jejím synem Ondrou.

A já ten týden natírala okýnka, nábytek. Vlastně všechno, co mi přišlo pod štětec. Krásnou zelenou v kombinaci s krásnou žlutou.

Dana vařila a sama chodila do lesa. Ondra si hrál a Oleg si celé dny taky hrál. Na kytaru.
A všichni tři svorně trpěli mým radostným natíráním.

Jednoho teplého odpoledne jsem si natírala trošku hlasitěji. Šmirglovala jsem rámy okýnek. Celé dny před tím jsem statečně trpělivě ignorovala Olegovo neustálé naléhaní, podporované Daniným přitakáváním, kdy už toho natírání konečně nechám.

Toho dne veselé, ale, nejspíš díky tomu že mi při tom zpočátku elektrickém pak už jen papírovém šmirglování začala praskat ručně vyráběná skla okýnek, přílišné už naléhání, stalo se mi nesnesitelným.
Snad i proto, že mi zrovna praskla další z těch, v tom dávnověku vyrobených tabulek, přes které pohled do krajiny je tak snový, snad i proto, že jsem při tom natírání systematicky popíjela červené, se to stalo.

Po mé otázce, proč Olegovi překáží to mé natírání, když po něm nechci vůbec nic víc, než aby hrál a jeho odpovědi:
„Žárlím na ten tvůj štětec…“ zatemnil se nějak můj mozek.
Praštila jsem tím štětcem a k překvapení Dany, která mě nikdy neslyšela ani zvýšit hlas, natožpak rozzuřit se, a k překvapení celého údolí a Olega nejvíc, začala jsem víc než křičet. Jen matně si vzpomínám, co všechno jsem ze sebe na celé údolí úlevně vykřičela.
Vzpomínám si ale docela jasně na překvapenou postavu Jaroslava. Jak přestal štípat nahoře před svou chalupou polena. Jak tam stál se sekyrou v ruce a díval se k nám dolů.

Pak jsem předním vchodem vešla do chalupy a zadním z ní vyšla. S dekou a nedopitou lahví tequily v ruce.

Utábořila jsem se na kraji lesa, u ohradníku, za kterým se pásly krávy. Měla jsem na sobě oblečené /stylově/ zelenožluté pruhované mini mini šatičky a výjimečně i kalhotky, když jsem se tak nakláněla nad těmi okýnky.

Ty kalhotky jsem si sundala a pověsila na ohradník. V náhle nastalé blaženosti vypila tu tequilu a usnula.

Probudila jsem se v šeru, nade mnou sklánějící se mohutné hlavy seběhnuvšího se ke mně stáda. Krávy mě pozorovaly obrovskýma kravíma očima, přežvykovaly.


„Krávy, tohle já žiju!“

Zanechala jsem deku, prázdnou láhev i kalhotky tam, kde byly a šla se připojit ke svým údolním přátelům, kteří svorně ztichlí seděli před chalupou.

Pak přešel podzim, zima. Až teprve zjara vyklidila jsem své zářijové tábořiště. Kalhotky, které přetrpěly dvě roční období na ohradníku, oblíkla jsem v dojaté radosti ze shledání rovnou na tělo.

Zelenožlutá…

Na chalupě

Zelenoľluté vąechno

10 comments on “O tom, co prožívám, když mi ubližují

  1. Klárka píše:

    Když jsem začla číst o žlutozelených okýnkách, říkala jsem si, že bych je chtěla vidět (nevšimla jsem si fotek dole). A okýnka i dveře a celá chalupa jsou nádherný, tam se musí bydlet, snít a psát! Abych nezapomněla na kocoura, ten je taky nádherný, nebo je to kočka? Ale aby Oleg nežárlil…..:-)

  2. Mirka píše:

    Klárko,kocour Woodrow /po presidentovi Wilsonovi/.Oleg teď bude spíš znepokojen…jako pokaždé, když na těchto stránkách čte svoje jméno.

  3. Daves píše:

    🙂Moc pěkné. :-)jak říká Klárka, tam se musí bydlet snít a psát, i když pro mě asi jenom na chviličku, být delší dobu odpoutaný od světa by mi už moc dobře nedělalo. 🙂

  4. alex píše:

    KrasneKrasne a romanticke.To misto jsem si nedokazal zprvu vybavit ale tafotka mluvi za vse………jsem rad ze jeste existuji mista jako je to tvoje.

  5. paja-ostrovanka píše:

    fakt krasne. kde to, mirko, je?? a kde jsou kamna?

  6. haask píše:

    Mezi;Jsou chvíle mezi půlnocí a ránem, kdy jsem schopen závidět to lidské svědění…:-)

  7. Lukas ;-) píše:

    tak jsem se zase zacetse to hezky cte. moc hezky. a kdyz si k tomu clovek predstavi tu chaloupku na kopci kam zabloudi jen lesni turista… a doplnej to ty hřejivé fotky 🙂 no proste hezky se to cte

  8. Mirka píše:

    Děkuju ! Všem.Pajo, ta adorovaná kachlová kamna jsou napravo od dveří.Taky mě napadlo, že ta dominanta tam vlastně chybí.Haasku, jsem ráda, že se přeci jen někdy vracíš na tyhle stránky. A navíc! V jednom komentáři komentuješ hned několik článků najednou.Dave, ani mě nikdy dřív nenapadlo, že někdy zatoužím po samotě.Dokonce si naprosto zřetelně pamatuju ten pocit z obav, že o něco úžasného jistě přijdu, budu-li své večery trávit jinak, než ve víru velkoměsta.

  9. Bohdan píše:

    pekneAj chaloupka je pekna, ale najkrajsia mi prisla cas s prebudenim medzi kravickami … hmm … to by bolo pekne 🙂

  10. Kashika píše:

    Ještě jsem nedospěla dostádia, kdy bych byla schopna přebývat samotinká v chaloupce v lůně hor (jako onehdy v zimě Ty), ale na druhou stranu (naštěstí) už mám dávno za sebou obavy, že bez víru velkoměsta o něco přijdu. Jsem pocitově někde mezi. Ale blížím se k chaloupce …

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s