DÁVÁM SE VŠANC?

I o včerejším lehoučce brutálním článečku.

Ten včerejší článeček jsem napsala, protože jsem psala před tím o tom strachu a o tom, jak já se nestrachuju a hele!…taky se strachuju.
A já když se strachuju a napíšu to, že se strachuju, tak se strachovat přestanu. Tak jsem to napsala, protože strachování, to se ke mně ale ani trochu nehodí.

A je to zajímavý, tedy to, že místo aby se ten strach napsáním umocnil, vytratí se. Vypíše se.
Vlastně ať napíšu cokoli, co mi nejde z mysli ven a já to tam nechci, stačí to sem napsat. A jsem očištěná. Jako bych vyšla ze zpovědnice. Každičký můj hříšek je smazán a nemusím ani odříkávat otčenáš.

Moje psaní je moje pokání.

Včera seděla jsem šest hodin před krbem s kamarádkou Katuš. A s lahvemi se zahnutým hrdlem. Jejími oblíbenými.
O mém blogu samozřejmě ví. Už tehdy na začátku roku 2006, když jsem jen tak do éteru veřejně publikovala svoje první články, hrozila se.
„Jak můžeš…???!!!“
A pro jistotu ten můj blog nečte.
Což je docela zajímavý. Tedy to, jak ten můj blog čtou ti, o kterých jsem si myslela, že je zajímat vůbec nebude a nečtou ty, o kterých jsem byla přesvědčená, že ho budou hltat.
Naštěstí! ho Katuš tedy nečte, ten můj blog. Protože ten včerejší zápisek, ten by neporazitelnou Katuš nejspíš porazil.

Jenže!
Já na tyhle ženský věci poslední dobou myslívám. Třikrát do týdne se totiž ocitám mezi nahými klevetícími ženami.
Ocitám se ve světě, který neznám. Mezi bytostmi, jejichž řeči jen ztěží rozumím.
Ponořená v lázni myslím na to, jestli tohle všechno, co ty ženy říkají, všechno to, co probírají, jestli si to skutečně taky myslí, jestli tímhle žijou.
A hrubě musím napsat, že docela dobře chápu muže, co tyhle ženy opouštějí a hledají život v mládí jiných žen.

Pokaždé, když dosedám za klávesnici jsem v pokušení začít o tom psát. O tom, jak žasnu nad tím, jak jsou ty ženy docela jiné než já jsem. Než jsou ty ženy, které já znám.
Mívám pokaždé vedle nich pocit, jako bych byla docela mladé děvčátko, či dokonce malá holčička.
Připadají mi nejen o generace starší, přestože často bývají mladší, ale…prostě jakoby přišly z jiného světa.
Jen jednou jedinkrát jsem se snaživě zapojila, ale pak jsem dlouho byla sama sobě pro smích. Tak hodně pro smích, že jsem se rozesmála v poloprázdném autobuse. Vprskla jsem doslova ten smích do svého odrazu ve skle.

Jsem šťastná, že Ori, se kterou sdílím už skoro deset let jednu domácnost, protože si ji Aleš jednoho dne přivedl, je taková jaká je.

Ona je prostě úžasná.

Až se natrvalo odstěhují na svůj statek a stane se to už brzo…zůstane tu prázdno.

Na to moje extrovertní psaní si lidi z mojí rodiny už zvykli, ačkoli sami jsou všichni naprostými introverty a o sobě nemluví, natož aby o sobě psali.
To mám tedy kliku, protože mě to psaní baví a klidní. A navíc mě baví číst si zpětně, co jsem kdysi psala.
Já nemám potřebu chránit si své soukromí. Nebojím se, že by mohlo být něčím zvenčí narušeno. Nepřicházím o něj, když o něm píšu.

Stává se mi taky, že lidé, které jsem někdy znala a pak se naše cesty rozešly, náhodně narazí na můj blog a napíšou mi, jako třeba včera…

Ahoj, Mirko, nějak jsem narazila na to tvé povídání a hned jsem poznala, o koho běží…

A já se pak leknu…nenapsala jsem něco?…něco, čím bych se dotkla? Protože tomu se asi nevyhnu. Někdy se prostě někoho něčím nejspíš dotknu.

Ale hlavně…takové vzkazy mě potěší…děkuju!

Advertisements

4 comments on “DÁVÁM SE VŠANC?

  1. aleff napsal:

    mateš tělem :o)spíše to na mě dělá dojem, že obaluješ svoje pocity takovým výrazivem, co vytváří něco na způsob „filtru“, takže i ten, kdo získá dojem, že rozumí, vidí max. kousek mozaiky toho, co sděluješ. cítím v tom zdravý odstup a blízkost záoveň, no – tohle dokážou jen ty vodnářky a je to tak hezké, že se jim v tom nikdo nevyrovná :o) příjemně se to čte a srší z toho spousta dobrých věcí z tvého nitra :o).

  2. KLÁRA napsal:

    Nejsme přeci všechny, vlastně všichni z jednoho světa, stačí okamžik, nebo pár let a můj svět je jiný než ten tvůj.Možná proto se muži i ženy opouštění tak rychle a snadno, tak často, rychlost se zvětšuje, je to asi i tím, že máme svobodu.a že opouštění a rozvody patří k image, který si vytváříme. je to v každém seriálu, novinách, knize, pak nás to žene dopředu, protože se nám to zdá normální, když tenhle a tahle taky už nejsou spolu, na tom něco je…….toď zamyšlení další vodnářky:-)

  3. Mirka napsal:

    Kláro,„opouštění a rozvody patří k image, který si vytváříme…“ tohle si, Kláro, nemyslím.Kdo by po takové image toužil?Lidi se rozcházejí, třeba jako já se rozcházím.Zachování rodiny za každou cenu…tomu nerozumím. Nemám strach ze samoty. Z prázdnoty mám strach.http://mirka_langerova.bloguje.cz

  4. KLÁRA napsal:

    Já si myslím, že to tak lidi opravdu dělají, proto je to častější a častější. Dav má sílu.Ty ale nejdeš s davem:-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s