CO SE MI ZDÁVÁ

A pak stává.

Uprostřed města, která bylo Prahou, ale podobalo se Paříži, postavili do rohů obrovského čtverce čtyři ocelové konstrukce. Čtyři bytelné podstavce.
Plánovali v Praze, která byla rovinou, vystavět Eiffelovu věž, větší než Eiffelova věž. Nedostavěli jí ale.
A jednou, přes jedinou noc, dostavěla jsem tu věž já. Já sama. Tak vysokou, že její stín, jak se točil městem, přesahoval přes okraje města do zelené planiny.
Postavila jsem ji celou z písku. Bylo to snadné. Jen jsem odněkud z oblak vlila hustou písečnou hmotu do tvarů, jak jsem si přála a ta hmota v těch tvarech utvrdla.
Jen ty čtyři nohy, ty podstavce, na kterých stála, byly ocelové.

Odshora až dolů naplnila se věž lidmi. Žili v ní, pracovali. I já.

Jednou nad ránem, pocítila jsem zadunění.
Celá věž postupně těžce dopadala na čtyři rohové strany, na ty ocelové podstavce a ty ocelové nohy projely tím pískem jeden po druhým a ta věž najednou stála na zemi, s těmi ocelovými nohami uvnitř svých pískových.
Raz. Dva. Tři. Čtyři.
Ta věž se zřítí!
A křičela jsem na všechny lidi, aby utíkali z té věže a na všechny lidi, aby utíkali z toho města, protože to město zasype lavina písku.
Křičela jsem a utíkala taky. Utíkala jsem po střechách domů. Jednou jsem vběhla do obrovské šedé budovy a proběhla jí dolů po mramorových schodech, abych z ní vyběhla zase rovnou na střechy domů. Ten dům byl vládní a já na ty muže v rudých kravatách v běhu křičela, ať i oni běží, že celé to město promění se v písečnou poušť a pohřbí všechnu naší přítomnost, která se stane navždy uchovalou minulostí.

Doběhnu u konce svých sil na okraj toho města, té Prahy, co se podobá Paříži, ohlížím se za sebe…
Uprostřed města tyčí se dál v slunci nejvyšší z věží, zdokonalená k věčnosti, jak jejím pískem projely ty čtyři nohy z ocele.

Někdo křičí, že při tom zběsilém úprku zemřelo 200 lidí.

Probudím se, nešťastná z těch ušlapaných lidí a šťastná z té své povedené věže.

Pak snídáme s chlapečky a kolem běhá André jako pštros a Atanášek prosí:
„Ještě jednoho pštrosa!“
Andráš se znovu a znovu mění v pštrosa a mění se v něj dokonale.
„Ještě jednoho…“ a André přijde pozdě do školy.

Pak zůstáváme s Olegem a desetidenní Teou a krmíme ji odstříkaným mlíčkem a koupeme zadeček v misce na salát a chováme ji a ukládáme do košíku na prádlo, co v něm spala kamarádka Dana před padesáti lety.
A všechno to zvládáme hravě.

Reklamy

One comment on “CO SE MI ZDÁVÁ

  1. Fazole píše:

    Paráda! Tea se má.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s