Co mi znovu připomněla vůně šeříku

Chlad a zatuchlost toho dávného schodiště.

 

Toho prošlapaného dřevěného schodiště, po kterém jsem stoupala dlouhých, hodně dlouhých! sedm let. Dvakrát do týdne. Za svým učitelem hudby, který mě hudbě nemohl naučit, i když se o to s nekonečnou trpělivostí zas a znovu pokoušel.

Vysoký pan učitel si bílou rukou s dlouhými prsty uhlazoval černé, do lesku už uhlazené vlasy, všechny dozadu sčesané a vzadu rovně střižené. Uhlazoval si je z rozpaků. Nade mnou. Měl mě rád a já mu nikdy nic nezahrála.

Oba jsme polykali svoje zoufalství a to jeho polknutí, které jsem někdy zaslechla, bylo jediné pokárání, které mi kdy dal.

Lesklé měl pan učitel i kalhoty na svých stehnech, i záplaty na loktech své pletené vesty. Sedm let nosil stále ty stejné, lesklejší a lesklejší kalhoty a stále tu stejnou, řidší a řidší vestu. Vyleštěné měl i černé ochozené polobotky, které nosil i v zimě. Ty měl srovnané pod psacím stolkem za svými zády, protože se přezouval do kostkovaných bačkor s přezkami, které mě, na pedálech piana, dojímaly nejvíc. Všechno na mém učiteli hudby, který se svým černým leskem podobal pianu Petrov, za kterým jsme sedávali, mě dojímalo. Sedávali jsme na otočných židlích. On na doraz nízko a stejně čněl vysoko nade mnou. Ty naše otočné židle byly úplně stejné a přesto! Ta jeho zdála se tak maličká a ta moje tak veliká.

Chválil mě pokaždé, jak hezky rovně u toho piána sedím, jak hezky mám uvolněná zápěstí. Chválil moje prsty.

„Pro hraní na piano jako stvořené!“

Jenže to bylo ale taky všechno, co jsem měla pro hraní na piano jako stvořené.

Někdy taky říkal, že mám krásné vlásky. Já nevím, ale myslím, že já jemu neřekla nikdy nic.

Zatímco děti si vesele hrály v trávě pod lípou, já stoupala po vyšlapaných schodech, které pod každým mým krokem dřevěně úpěly, stoupala jsem co nejpomaleji a táhlé skřípavé zvuky houslí svíraly mě úzkostí. V jedné z učeben šílená učitelka s divokými vlasy a pohledem za tlustými skly svých brýlí ještě divočejším, klepala nohou do rytmu a smyčcem své žáky přes malé prstíky.

Byla jsem tak vděčná za svého laskavého pana učitele!

Zpocenými prstíky nechávala jsem na žloutnoucích klávesách upatlané stopy a pan učitel stíral tu lepkavost svými čistými suchými laskavými prsty. Jak věčně opravoval to moje žalostné hraní.

Pokaždé jsem si v těch chvílích slibovala, že doma /ode dneška/ docela určitě začnu cvičit.

Venku bylo slyšet zvony z protějšího kostela a někdy i pohřební kapelu, když mi smutně psal do notýsku známku, kterou jsem si nezasloužila.

Do té hudební starobylé budovy, do té „lidové školy umění“ jsem chodila pěšky. S notičkami pod paží, které jsem, přes svá předsevzetí, ze soucitu ke svému učiteli vzešlá, doma nikdy z desek nevyndala.

Podzim, zima, jaro.

A každé to jaro podél mé cesty vykvetl modrofialový šeřík. A já, když nešel zrovna nikdo kolem, trhala jsem jeho květy a nosila je do té hudební školy.

Nedávala jsem je učiteli. Trousila jsem je po té smutné zatuchlé budově, po těch dřevěných schodech.

Jen jeden malý kvítek zapíchla jsem si do vlasů. I když jsem vůbec netušila, že můj učitel hudby byl vlastně…mladý.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s