V zádech teplo ohně z parket, co stály mojí mámu zdraví. Pod silnými antibiotiky, které jí lékařka předepsala, když v jejím těle začala řádit spirocheta Borrelia burgdorferi, vytrhala totiž moje čtyřiaosmdesátiletá maminka v návalu jakéhosi hnutí mysli parkety ze svého pokoje a odnosila je na dvorek i s tím, co bylo pod nimi.
V teple svého „vygruntovaného a udržovaného“ domova si tu sedím a jen tak relaxačně si píšu. Se dvěma kočkami. Koťátka už jsou v tahu. Ale nevadí, myslím, že zase „budeme čekat“. V noci jsem slyšela mrouskání. Podzimně zabarvené.
No a já, místo abych si vychutnávala ještě víc tuhle dopolední šťastnou chvíli, nostalgicky teskním po posledním srpnovém, horsky svěže horkém týdnu, v osamělém údolí, bez auta, bez mobilu. Tedy spíš bez nabíječky k němu. Mobilní náboj vyplýtvala jsem těmi momentkami, kvůli kterým tady právě teď teskním po prožitém.
Snímky z mobilu vypadají, jako když se dívám přes tabulky žlutozelených okýnek, ještě ručně vyráběných. Jako by přes teplou sluneční mlhu.
A to se mi líbí.
- Brzy ráno mi donesli v košíku nasbírané lysohlávky:
- „Uvaříš nám polívku?“
- „Hele!…veverka!“
Siesta.
Po siestě.
Konec nostalgie.
xxx
André odcházel setkání s o něco starší než on Kaliforňankou, která ho oslovila v tramvaji. Když odcházel, odcházel zrovna i Oleg. Pro pivo. Abychom si ho výjimečně místo vínka večerně u krbu popili, když naši přátelé zrušili plánované hospodské posezení a my byli už naprogramováni.
„Vem i půllitřík pro mě, dám si asi s vámi,“ řekl překvapivě André při odchodu: „Řek sem jí pro jistotu, že nemám moc času. Nevím, jestli se mi bude líbit. Moc si ji nepamatuju.“
Ráj na zemi!Teda ty duchny pod smrkem…hned bych přilehla. Nedivím se, že teskníš.