Zbav se ho!

Toho pesimismu.

Napsala jsem nesmyslně.

A ta písmena se sama zdůraznila do jakéhosi rozkazu. Rozkazy nedávám. Nikomu. Ani psům. I s těmi jen tiše mluvím. A oni zázrakem poslouchají.

Pesimistou nebo optimistou nebo tím, kdo tohle střídá s počasím nebo událostmi, se už nejspíš narodíme.

Já se tedy nejspíš narodila optimistou. Radostným optimistou. I když z mojí tváře na fotkách, hlavně z těch z dětsví a dospívání čiší…smutek. Jen smutek. Hlavně z očí. Až mě to samotnou pokaždé překvapí.

Včera šla jsem si lehnout už někdy před devátou. S Klímou. Ivanem. Jak s nevolí zjistil Oleg, který předpokládal, že čtu Ladislava.

LÁSKA A SMETÍ.

Čtu, jako bych si se spisovatelem „povídala". Čtu dlouho, pomalu. Některé věty i celé stránky vícekrát. Odkládám knihu v souznění i nesouhlasu. V zamyšlení. Nevtáhne mě děj. Jakoby mě ani nezajímal. Zajímají mě jednotlivé věty, odstavce, myšlenky.

Baví mě ten vztah, který si vytvářím s tím, koho čtu. Nevžívám se do jeho postav, sbližuju se s ním. S tím, kdo píše.

Četla jsem o hlubokém smutku.

Zvedl se vítr. Byla jsem sama v domě. Zaslechla jsem odcházet i Andrého. Jakoby spěšně. Okno v jeho pokoji bouchalo v tom větru. Někde dole zvonil můj nový mobil. Ještě ani v téhle chvíli nebyla jsem se podíval, kdo vytočil moje číslo.

Vešla jsem do Andrášova pokoje. Kachlová kamna sálala žárem. Bylo tu tak teplo. Na stolku prudce plápolaly plamínky tří svíček. Kdyby je vítr překotil…

Zavřela jsem okno. Zatáhla závěs z africké látky. Náš dům žije Martinovou Afrikou.

A vrátila se do své chladné ložnice. Ke Klímovi. K Ivanovi.

Pak slyším, jak André vybíhá nahoru po schodech. Zavolám jeho jméno. Vejde ke mně…s mokrými vlasy, v mokrých plavkách.

„Přelezli jsme s Martinem plot na koupališti a vykoupali se. Jeli jsme pak v plavkách na kolech…"

Odešel do svého tepla a já snažila se zahřát pod dvěma tenkými dekami. Usnula jsem nějak.

Zdály se mi sny, které se radostnému optimismu ani nepřiblížily. Myslím.

Budila jsem se.

Velmi pozdním příchodem někoho a pak ještě jedním ještě pozdějším příchodem…možná toho samého.

Kapkami deště dopadajícími na střešní okýnko nade mou.

Útočícím komárem. To třikrát z polospánku. Zaháněla jsem ho zesláble polštářem. Na slepo. Nakonec mu nastavila lákavý kousek svého těla.

„Tak si píchni…a zmlkni už."

Probudila jsem se do šeda. Listy na sousedově ořechu nebyly krásně podzimně zbarvené, ale podivně hnilobně zahnědlé.

A přesto!

Mám radost. A těším se!…i když nevím na co.

Reklamy

17 comments on “Zbav se ho!

  1. Cheorchia píše:

    A me je dneska tak strasne smutno,prestoze se mi v zrejme k ranu narodila neter.Tomas mi vecer na mape ukazoval Normandii,kdyz jsem mu nadsene vypravela,ze jsem s Tebou mluvila na FB,ja nevedela,kde "presne" je-uz to vim :-))

  2. Cheorchia píše:

    zrejme k ranu tam melo byt…sedi mi na kline chlapecek a ja pres nej spatne vidim na pismenka 🙂

  3. Mirka píše:

    Pohlaď ho.I za mě. Tvého chlapečka.A já…"objímám" i Tebe…strašně smutno…není prázdno.

  4. Cheorchia píše:

    Nepujdeme spolu MY DVE nekdy na vino?

  5. Mirka píše:

    Cheorchio,na víno já běžně nechodím.To, které mám ráda…většinou nikde nemají. A když…tak nesmyslně předražený.Ale vypijeme si flašku…někde. Nebo dvě.

  6. Kainis píše:

    Ahoj…Krátce vám vstoupím do hovoru.Miru, víš co čtu já? "Lásky a řemesla Ivana Klímy."

  7. Kainis píše:

    O předstírání…http://www.mirka_langerova.bloguje.cz……toho vím dost. Už nemusím a nikdy nebudu.

  8. Mirka píše:

    Kainis…jsem…chtěla jsem to nějak zlehčit…ale… já jsem…dojatá. A o těch náhodách…???

  9. Kainis píše:

    Náhody?Já pořád nevím, jestli jsou náhody nebo osud. Já totiž asi neumím něčemu věřit. Jsem takovej římsko-katolickej bezvěrec.Ale na druhou stranu zase nic nezavrhuju.Neuměla bych žít svázaná nějakou vírou a zase se nechci rouhat. Tak nevím. Občas si zajdu posedět do kostela, přestože papež vyzval svět, aby se před náma chránil a říkám si: tak jsem tady, navzdory všemu. A jestli je po smrti nějaký boží soud, tak si to tam obhájím. Prostě neumím být vyhraněná. A ani nechci. Nemám to ráda. Přijde mi, že už je pak jen krůček k fanatismu a ten tedy z hlubi duše nenávidím. A tak si beru ze všeho kousek.Takže Ti vlastně tímhle spiskem chci říct, že si ty náhody neumím vysvětlit.Ale asi jsou.Nebo ne?Je to daný předem?Osud?Shoda okolností?Bůh ví…

  10. Mirkai píše:

    Kainis,mam to stejne…naprosto,Vcera jsem se zase necekane ocitla jinde,..na statku, Tak mi porad pis…tesim se az se vratim…

  11. Tím Ivanem Klímou jsi mne potěšila. Mám ho ráda. Jeho napsaná slova mám ráda. A Lásku a smetí obzvlášť. Tuším, že to je jeho prvotina, ale jistá si nejsem. Zato poslední jeho kniha mne rozčarovala. Je zvláštní.

  12. Kainis píše:

    AhojMiru, já se nemůžu odtrhnout od čtení k psaní. Při čtení tohoto:http://www.mirka_langerova.bloguje.cz…se mi vybavilo toto:šly jsme s Kashikou, povídaly si, zastavily, popošly, zastavily…a najednou se ozvalo: "Nemůžete si stoupnout jinam, vy dvě krávy?!?!"Koukáme, kdo na koho řve…a vida…na nás. Stály jsme u zebry.

  13. Kainis píše:

    Tak nevím……tohle http://www.mirka_langerova.bloguje.cz…mě rozesmálo a když jsem to četla Kashice, vyhrkly jí slzy do očí.Asi jsem cynik. Ale tohle už mi z hlavy nezmizí a budu-li v nouzi, budu volat:"Krtečkůůůůůů".

  14. Kainis píše:

    Miru,na mém blogu máš překvapení.

  15. Kainis píše:

    Dokonáno jest……dočetla jsem poctivě a doufám i pečlivě. Chci sem dávat odkazy na přečtené, ale jsem si nedělala poznámky, takže musím pohledat. Připravilas mi 17 dnů krásnýho čtení a s ním chvilky zasnění, vzpomínek, úsměvů, zamyšlení a zastavení.Určitě se budu vracet k přečtenému a čekat na každý další Tvoje písmeno.Nenech se od psaní odradit a nenech si do toho kecat. Jeď si dál po své linii.Troufám si říct, že jsem Ti porozuměla.Alespoň něco.Holt krev není voda.Tak žij život a piš.Budu tady denním hostem.

  16. Mirka píše:

    Děkuju, Kainis.Já…myslím, že není potřeba abych cokoli víc dodávala.

  17. Mirka píše:

    Přece ale.Tohle je vlastně i jeden z důvodů proč píšu. Že někdo "z mých" přečte a najde se tu. Někdy v něčem.A řekne si:"Hele!…tak v tom nejedu sama."Protože ten pocit, "že v tom jedu sama" já…znám.Kdybychom si mohly přečíst něco o pocitech…třeba naší babičky…V tomhle smyslu napsala mi i Tvoje a moje neteř…a já jí za to děkuju!Holt:Krev není voda!A vy…přišly jste…v pravou chvíli.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s