VINÁRNA

Ze starých časů…?

Seděli jsme v rohu, u malého stolku, na tmavorudě polstrovaných křesílkách. Možná tmavozeleně.

Seděli jsme nad vínem, co vínem nebylo, nad hřbitovní svíčičkou posazenou v kameni, nad umělými, a přece ve vázičce, květinkami.

Seděli jsme tam, kde si každý večer, celý večer nad jedinou sklenkou, šeptávají milenci.

My tam seděli v odpoledním podvečeru. Taky nad jedinou sklenkou. Druhá bez vůně už vypít nešla.

A přesto…setmělý vinný pokojík ze starých časů…tikal kouzlem.

Někde vzadu, za barem v místnůstce nad schody, sklepník natahoval čas. Železným klíčkem. Už dlouho jsem ten zvuk neslyšela.

U stolku u okna seděly čtyři ženy z cukrkandlu. Seděly na krajíčku svých židlí, vzorně, jakoby za školní lavicí. Místo učiteli naslouchaly sobě. Možná jen každá sama sobě.

Cukrově žluté vaty na jejich smutných hlavách vzorně naondulovaně ladily se sladkými vůněmi i barvami vestiček. Ruce měly složené v klínech…v těch klínech. Jen když v jejich bílých prstech kolovaly zažloutlé fotografie, z těch klínů je zvedly.

Ze svých sklenek neupíjely.

Pravidelné návštěvnice…sklepník pokládal na jejich stolek talíře obložené salámy a snad i okurčičkami. Ty okurčičky jsem nezahlídla. Přála jsem si ale, aby tam byly. Maličké a křupavé.

„Dámy, dovolil jsem si…bez objednání…myslím…že je čas…"

Rozplynulé dámy u okna šťastně napichovaly na levné vidličky levný salám.

Přesedla jsem si…na opačnou stranu. Už jsem je neviděla.

Můj společník vyprávěl mi…zatímco já za jeho zády vnímala muže, jak zamračeně přepočítává drobné v dlani. Znovu a znovu. Pak náhle rozzářená tvář. Úsměvné zaskotačení na polstrovaném křesílku, neviditelné skoro. Projel si levou rukou vzorně střižené vousy na bradě. V pravé cinkavě potěžkával mince. Veselým gestem objednal svou druhou sklenku laciného vína.

Taky pravidelný návštěvník…pochopila jsem ze sklepníkova chování.

Nechce se mu domu. Čeká ho…žena hospodyňka?…kocour samotář? Obojí bylo možné. I staří mládenci bývají takhle úhlední.

Já poslouchala svého společníka. Slyšela jsem ho?…chvíli opřená o lokty na stolku, s nohama skrčenýma pod vypolstrovaným křesílkem…chvíli opřená o opěradlo křesílka s nohama nataženýma…před sebe.

3 comments on “VINÁRNA

  1. Bohdan píše:

    Pekne

  2. Kainis píše:

    Miru,Ty máš vzácnou schopnost "vidět". Já si pořád melu v hlavě svoje myšlenky a koukám "skrz" lidi. Vidím lidi, ale Ty vidíš příběhy…

  3. no prostě skvělé

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s