Mezi dvěma věčnostmi

Šli jsme kopcem podél mladých doubků.

„Dubu neopadává listí na zimu. Snad jako jedinému listnáči.“

„Zasadíme ten můj.“

„Ten tvůj?“

A věděla jsem dobře o čem mluví. Jenže! Dřív o tom nechtěl nic slyšet. O těch mých představách dvou symbolických stromů. Jak vedle sebe každý sám po svém mohutní, vdechuje a vydechuje, větve propletené v společně korunovaném objetí. Lípa a dub.

Lípa už mohutní.

Jeden strom pro oba? Jedním tělem, jednou duší jsme se nestali. I když mnohé nasvědčuje tomu, že jsme možná přeci jen byli jeden pro druhého stvořeni.
Okamžiky, ve kterých jen já a On, chvíle naprostého souznění v obklíčení nepochopeností.
Hřejivý pocit, že jeho listí neopadá.

 

„Jen…ten oheň?… aby nespálil s tělem i…“

„I duši?“

Moje duše patří k mému tělu. Jak by mohla zůstat bez něj?

Ze světa nic nemůže jen tak zmizet.

 

Mezi dvěma věčnostmi sedím za počítačem a píšu o tom, na co někdy myslím. I když vím, že co se duší na věčnosti týče, nic nevymyslím.

Advertisements

9 comments on “Mezi dvěma věčnostmi

  1. Mirka napsal:

    Před spaním.Položila jsem si závažnou otázku.Tohle dělávám. Pokládám si závažné otázky.Jestli bych vůbec vydržela nějakou tu věčnost v Ráji?Tam je to přece jenom o té rozkošnické zahálce, ne?A zděsila jsem se. Ho! Toho Ráje.Věčná zahálka v Ráji mě vyděsila.Položila jsem si tedy jinou ze závažných otázek:Chtěla bych tak, jak právě žiju žít tady takhle věčně?Jistě! Jistě, že bych chtěla takhle tady žít věčně.Jenže…jak ale vydržet v neměnnosti?Když ze všeho nejvzrušivější jsou právě všechny ty proměny?V Š E C H N Y T Y P R O M Ě N Y

  2. sara napsal:

    Moc se milíbí ta představa stromů, to už jsem Ti určitě psala.Taky o tom uvažuji.Protože představa, že by po mě nezůstalo vůbec nic hmatatelného , mě ( i když jsem už tolikrát četla, jaká je to malichernost a nezralost našeho ega..chtít po sobě cosi zanechat)je nepříjemná, taková smutná. A hroby ještě divnější než smutné. Nemám svoje místo, kde bych chtěla zasadit strom..a taky bych ráda, aby tam těch stromů bylo víc. No asi se ty představy odvíjejí od toho, jak se člověk zrovna cítí..někdy b stál na kopci sám a vlál do větru a někdy by se choulil ve skupině ochranitelů a silných, v jejich stínu.Mě připadá krásný, že by Tvá lípa měla svého duba.

  3. Mirka napsal:

    Malichernost?Chtít po sobě něco zanechat? Kdes to prosímtě četla? To je přece to docela nepřirozenější.Možná někdo touží zmizet ve věčnosti beze stop…ale těch co, byť podvědomě, touží po té vlastní stopě tady bude nejspíš většina.Důkazem toho je i množství osobních blogů.Alespoň stopu na internetu!

  4. Mirka napsal:

    JE TO NEJSPÍŠ ÚSMĚVNÉ, I JÁ SE TOMU USMÍVÁM, ALE OD TÉ CHVÍLE, CO JSME MI ZASADILI TU LIPKU, JE MI KLIDNĚJI, LEHČEJI A I SVOBODNĚJI NĚJAK.

  5. Mirka napsal:

    Ale!Protože člověk nikdy neví, uklidňuje mě i to, že jsem "Božím dítětem", jak mi to napsal bratr František. Uklidňuje mě to od té chvíle, kdy mi to napsal:"křest nelze zrušit jako svátostné znamení- tedy nelze odvolat to, co po stránce duchovní způsobuje. Nelze zrušit to, že se člověk stal Božím dítětem."http://mirka_langerova.bloguje.cz

  6. sara napsal:

    Mirko,nevím, kde jsem k tomu přišla,k tomu, že lidé se chtějí opravdu nějak "zapsat", že tu byli, že žili..trochu zoufale, protože poznání, že třeba nejsou nic, že nemají žádný vliv na běh věcí je nesnesitelné a nepřijatelné. Takhle nějak to ve mě zůstalo z doby kdy jsem četla různé knihy Osha a tak..a i když mi to je vlastně nepříjemné, od té doby mě to ovlivňuje a asi i kazí radost z běžných činností, pozorovala jsem sebe, lidi kolem mě.. a všude jsem viděla to samé. Různě silnou, ale v podstatě urputnou touhu nechat tu po sobě stopu. I já ji samozřejmě mám, tu touhu, ale ovlivňuje mě to..vše mi připadá zbytečné. Bojuju s tím..ale co nadělat, takhle mi to přišlo do hlavy. A přiznám se..ráda bych to viděla jinak, tohle je takové nějaké skeltické..:o)

  7. sara napsal:

    No a jinaki já jsem Božím dítětem bez svého přičinění, jako mnoho dalších. Zajímavé je, že moje dcera Anička se z nějakých důvodů chce nechat pokřtít, říkala mi to.Fakt nevím proč.My vůbec nemáme k církvi ani náboženství žádný vztah. Když jsem si teď četla slova na Tvým odkazu, kde je že církev přijme nového člena se závazkem, že bude vychováváno podle té církve, což my nemůžeme v žádném případě slnit..opět jsem si řekla, jak je mi tohle vzdálený. Kdysi jsme s mužem chtěli dát pokřtít starší dceru, taky nevím proč, tehdy v Praze Na Markétě nám bylo sděleno, že se nejprve musíme oddat v kostele. My tehdy už měli nějaké problémy mezi sebou a svatba v kostele by nám přišla vysloveně pokrytecká, takže z toho sešlo. Pro mě je církev prostě institute, politická strana, se svými pravidly..a připadá mi divné , že je jí milejší třeba i pokrytecky splnit požadavky " vstupu" , než přijmout upřímnost ale zároveň třeba i chuť dítě pokřtít. Jakoby by byl v ovečkách nějaký rozdíl..a Bůh přece miluje každého, i rozvedeného, i lháře.. Je to pro mě tenký led, třeba je představa taková, že když člověk splní všechny ty podmínky, opravdu začně být " lepší", to nevím. Ale nevěřím tomu. Myslím, že si tímhle církev hodně škodí, že tahle těžce podmíněná láska je něco hodně vzdáleného Bohu.

  8. Mirka napsal:

    Sáro,i OSHO se "zapsal". Zanechal stopu obrovskou.

  9. sara napsal:

    No jo,to je fakt.Ale asi jemu to radost nekazilo.Třeba už byl smířenej:o)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s