Zocelování pohádkou

Jako malá, i jako hodně malá, prožívala jsem škálu pocitů, úzkostí, obav, o kterých se nikdo nikdy nedozvěděl. Taky stavů stydlivých trapností, do kterých jsem byla nic netušícími dospělými přiváděna.

„Tohle si musím zapamatovat. K vůli svým dětem,“ opakovala jsem si bezpočtukrát. A zapamatovala si to.

 

Jednou pozval mě k sobě pan učitel Andrého. Že André je hodný, až moc hodný, a vyjádřil obavy, že nebude připraven k životu ve světě, kde je třeba ostrých loktů.

Já jeho obavy nesdílela, měla jsem jednak už zkušenost s Andrého o dost staršími bratry a jednak si myslím, že člověk se nakonec obklopí jemu podobnými.

 

Čtu pohádky, mě to celkem baví, ale Atanášek s Hanuškem plačtivě:

„Néééééééé! Tu nééééééé! “

To když Jeskyňky tančí s noži nad vykrmeným Smolíčkem a nebo když se Honza vrací ze světa, nenajde tam mámu, ale neznámé lidi, kteří „se na něj vrhli jako lačné hejno, rvou se o jeho úsměv zlatý, škubou mu jej z lící, až tak, že milého Honzu rozškubali, udupali, dušička mu někam ulítla. Honza, náš Honzíček!“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s